Filosofie a moudrost Mezopotámie, Egypta, Persie a arabských zemí

Úvod

Převážná většina autorů zabývajících se starověkou filosofií klade počátky filosofického uvažování do 8. stol. př.n.l., pokud ovšem mezi první filosofy počítají i řeckého básníka Hésioda. První příznaky skutečného filosofického uvažování se však objevily již v 15.stol.př.n.l. ve staroindických védách, které byly některými pozdějšími indickými filosofy (např. Džaimíní – asi 2.stol. př.n.l.-2.stol.n.l.) považovány za totožné s Nejvyšším vesmírným duchem brahmou (podobně je v islámu hodnocen korán). Archaické filosofické uvažování se projevilo i v Číně ve 12.-7.stol. př.n.l. (např. Kniha proměn, Kniha dokumentů historie, Kniha písní, Kniha obřadů atd.), v indických upanišadách (9.-6. stol.př.n.l.) a až poté se objevilo v řeckých osadách na pobřeží Egejského moře, zejména v Mílétu (Thalés, Anaximandros a Anaximénes), v Efesu (Hérakleitos) a na přilehlých řeckých ostrovech, zejména na Samosu (Pýthagorás) a Lesbu (Pittakos). Protože však již v tehdejší době existovaly mezi Čínou, Indií, Persií a řeckými osadami čilé obchodní styky, lze oprávněně předpokládat, že do všech těchto zemí se postupně dostaly některé prvky z indického védského náboženství a filosofie. Podobnost některých těchto učení je totiž více než nápadná, což bylo patrno zejména v Persii, jejíž obyvatelstvo bylo národnostně i jazykově spřízněno s protoindickými Árji a mělo s nimi i společnou pravlast ve stepích Střední Asie.

CELÝ TEXT KE STAŽENÍ V PŘÍLOZE