Genetické předurčení nelze změnit vizemi

Například zatímco na v podstatě stejném území vybudovali Izraelci během několika desetiletí kvetoucí zahrady a města, mnozí Palestinci ani za celá staletí nedospěli dále než k chování koz a ovcí a až na výjimky ani k samostatnému a cílevědomému zemědělství. Nikdo z nich se také nestal významným vědcem nebo umělcem, avšak naproti tomu se mnozí z nich vyznačují násilnickými sklony. Podobnou situaci spatříte i v Africe anebo ve Střední Asii, kde se tradiční způsoby života hluboce zakořenily (v současnosti je to nejmarkantnější zejména v Afghánistánu). I kdyby tedy někteří příslušníci těchto etnik anebo národností studovali na nejrůznějších vysokých školách, jejich základní genetická vybavenost bude i proti jejich vůli zachována a tudíž neprojeví přirozené sklony k činnosti, kterou jejich předkové nikdy nevykonávali. Vždyť např. matematici a geometři vznikli v dávných dobách až z přirozené potřeby lidí při budování zavlažovacích kanálů a stavbě vesnic, chrámů, pyramid i měst a tyto myšlenkové i fyzické aktivity pak jejich potomci ještě dále rozvíjeli (Thalés, Pýthagorás, Eukleidés, Archimédés aj.). Jsou však etnika i národnosti, které nejvýše měřily sloupce obilí anebo počítaly ovce a kozy a tudíž se u nich tento zájem o hlubší poznání nikdy nezakořenil. Dnes z nich sice mohou být lékaři, právníci, učitelé i vojáci, ale stěží se někdo z nich vrátí k zemědělství a snad jen výjimeční jedinci by mohli vyniknout jako již zmínění matematici, astronomové, geometři, fyzici, chemici anebo architekti. Pokud se např. zeptáte našich Romů, zda se někteří z jejich předků systematicky živili lovem, pastevectvím nebo zemědělstvím anebo snad dokonce vyměřovali pozemky a stavěli vesnice a města, tak připustí, že o nikom takovém nevědí, protože „na to nemají buňky“. Patrně proto také není nikdo z nich myslivec, majitel dobytka, farmář, stavitel, filosof, matematik, astronom nebo vědec. Mnozí z nich totiž dokonce ani nevědí, kolik mají dětí anebo sourozenců.

Výpis z protokolu o výslechu obviněného:

Sourozenci (jméno, bydliště, zaměstnání): „Marian K., Miroslav K., Pavlína K. Iné údaje neviem povedať. Dohromady mám asi 10 súrodencov, pamätám si iba těchto“.

Pokud se jich však zeptáte, na co tedy mají „buňky“, nebudou vám to schopni říci, protože nevědí nic o tom, že jejich staroindičtí prapředkové se při svých staletých toulkách světem živili pouze sběračstvím a nic neměřili ani nestavěli. Tento prastarý sklon si zachovali dodnes a nezřídka sbírají i to, co jim nepatří. Proto se mnohem snadněji upamatují na to, kdo z nich byl již soudně trestán za krádeže, než na to, kolik mají dětí anebo sourozenců. Skutečností ovšem je, že mnozí z nich už opustili i tradiční sběračství (je to přece jen příliš namáhavé) a nedělají nic, protože mnohem snadněji přežijí se sociálních dávek. Proto také dnes mnohem častěji potkáte obézní Romy včetně jejich obézních dětí, což bylo před pouhým půlstoletím téměř vyloučené.

Posudek z trestního spisu:

Č. nikde nepracuje, je v domácnosti a přesto nechává svoji dceru Boženu doma, aby jí pomáhala v práci, přestože žádnou práci doma nemá a tuto může sama zvládnout.

Přestože starověcí Indové vynikli i jako matematici a stavitelé, prapředci Romů takové schopnosti nikdy neměli, protože jako tehdejší mimokastovní vyvrženci (páriové) to k ničemu nepotřebovali. Tyto své (ne)schopnosti si přinesli s sebou, protože geny se změnou prostředí nemění. Stačí se jen podívat na „výstavné“ romské osady na Slovensku nebo v Rumunsku anebo na náš pověstný Chánov a i „sebeosvícenější humanista“ bude zviklán ve svých naivních představách o člověku rozumném. Pouze výjimečným a cílevědomým jedincům se tedy může podařit prolomit toto vypěstované přírodní předurčení, které jim jako genetické prokletí odkázali jejich prapředci, a jeho změnu mohou dokonce předurčit i svým potomkům, pokud budou schopni pochopit, že pouze to je cesta ke zlepšení jejich genofondu i životního postavení. Nejen tedy sklon a prostředí tvoří člověka, ale i rozum a vůle – pouze ty jsme si za tisíce let existence lidstva vypěstovali sami, ale jen málo lidí je schopno je využít. Platí to všeobecně pro všechna etnika, národnosti i národy bez rozdílu barvy pleti, náboženství i země původu.

Tato úvaha jistě vzbudí zlobné až nenávistné reakce a podle současných pseudohumanistických zvyklostí bude označena za rasistický útok na rovnost lidí. Pokud to říkají lidé nevědomí, je to hluboký omyl pramenící z neznalosti; pokud to však říkají lidé vzdělaní, je to nízká a účelová záludnost, jejíž motivací je politické sebezviditelnění. Nikdo rozumný přece nepopírá, že z hlediska přirozeného práva mají všichni lidé rovná práva i rovné povinnosti (tj. rovnost právní a sociální). „Lidé si vždycky žádali rovné právo, vždyť jinak by to ani právo nebylo.“ (Marcus Tullius Cicero – 106-43 př.n.l.). Příslušníci domněle utlačovaných a „ukřivděných“ menšin však o svých rovných povinnostech důsledně mlčí a naproti tomu se neomaleně domáhají zvýhodněných práv, tedy nikoli práva pro všechny rovného, ale práva v jejich prospěch nerovného (tzv. pozitivní rasismus). Přirozená nerovnost lidí však spočívá v nerovnosti psychické a fyzické, nikoli v nerovnosti právní a sociální, která je překonaným reliktem starověku i středověku a dosud platí pouze v primitivních a zaostalých právních systémech, založených na archaických zvyklostech (zejména na islámském právu šárí´a).

Již ve védských dobách (asi od 15.stol.př.n.l.) totiž Indové vypozorovali, že lidé si nejsou rovní fyzicky ani psychicky, ale v některých rodinách mají opakované a typické předpoklady a vlohy, které určují jejich společenské postavení i budoucí život. Tak vznikl kastovní systém – přemýšliví bráhmani, vládnoucí a bojovní kšatrijové, obchodně nadaní vaišijové a konečně zruční řemeslníci, rolníci a sluhové šúdrové. Ti lidé, kteří žili nečistě (výčet těchto aktivit by byl dlouhý), pak byli označeni za mimokastovní vyvržence párie, z nichž jedno etnikum (Drávidové) se v raném středověku vydalo na pochod na západ a jako dnešní Romové jsou již nyní usídleni v celé Evropě. Prastaré zvyky i genetickou vybavenost si však zachovali a navíc je obohatili o násilnosti, podvody, lichvářství, kuplířství, otrokářství a obchod s drogami, což obdobně platí i pro současné imigranty z jiných zemí. Geny ani povaha se totiž změnou prostředí nemění a kdo chce být lepším, musí změnit sebe. Na někom je jeho genetická vybavenost vidět na první pohled, na jiném až tehdy, když vezme do ruky nějaký pracovní nástroj anebo když začne přemýšlet.

Podobně jako Indové uvažovali i konfuciáni v Číně, přičemž i jejich názory by stěží bylo možno označit za rasistické.

„Kdyby se postavení lidí vzájemně nelišila,

potom by nebyl nikdo, kdo by byl ochotný posluhovat.

Kdyby měl každý člověk stejnou moc,

potom by nebyl nikdo, kdo by lidi sjednotil.

Kdyby si byli všichni lidé navzájem rovní,

potom by nebyl nikdo, kdo by jim rozkázal.

Odkdy jsou nebe a země, je i to, že něco je „nahoře“ a něco „dole“.

To pochopili už dávní Vládcové. A proto zavedli společenské stupně.

Neboť:

Nedokáží si dva urození posluhovat.

A ani dva sluhové si nedokáží rozkázat.

Takový je zákon Nebes!“ (Sün-c´- asi 340/313-245/238 př.n.l.)

Spor o to, zda člověk je pouhým bezmocným otrokem svých pudů a genetického předurčení anebo je dokáže svým rozumem a vůlí překonat a svobodně určovat svůj osud, trvá již po více jak 3 000 let. Již ve védských dobách proto vznikla věroučná teorie o věčném koloběhu životů, přičemž podle této teorie každý člověk může svojí vlastní vůlí i činy vytvářet kvalitu svého budoucího znovuzrození. Podobný názor zastávali i řečtí orfikové (8.stol.př.n.l.) a pýthagorejci (6.stol.př.n.l.), kteří vymysleli věroučnou teorii o putování identické lidské duše (metempsychóze). Odlišný názor však měli indičtí ádživikové (6.stol.př.n.l.), jejichž představitel Makkhali Gósáló byl patrně prvním zastáncem osudového předurčení (predestinace), nezávislého na lidské vůli i činech (tato teorie se v různé podobě projevuje i v křesťanství a islámu). Naproti tomu jeho současník Buddha (asi 563-483 př.n.l.) sice věřil, že současná lidská existence (především její fyzický a psychický stav) je sice výrazně ovlivněna existencí předcházející (tj. je “karmickou“ odplatou za dobré anebo zlé skutky), avšak její průběh i existenci budoucí lze ovlivnit vlastními myšlenkami, slovy i skutky. Člověk tedy není jen bezmocnou hříčkou v rukách osudu, ale svým rozumem a vůlí jej sám určuje. Ohledně společenské rovnosti lidí pak prohlásil, že pouze „čin rozděluje tvory, proto jsou mezi nimi rozdíly.“

V závěru své rozpravy s bráhmanem Bháradvádžou pak pronesl tento výrok, který svojí hlubokou lidskostí překonal věky:

„Páriou se člověk nerodí. Ani bráhmanem se člověk nerodí. Svými myšlenkami, slovy a činy se člověk stává páriou, a svými myšlenkami, slovy a činy se člověk stává bráhmanem.“

Tyto polemiky trvaly i v dalších stoletích, přičemž jejich dvě základní podoby jsou aktuální i v současnosti – tj. genetické předurčení k určitému druhu společenské aktivity, a genetické předurčení k dobru anebo ke zlu. Tento základní rozdíl a současně i filosofický, psychologický, sociologický, právní a kriminologický problém dodnes uniká mnohým nedovzdělaným pseudohumanistům, kteří si pletou „jablka s hruškami“. Vycítili jej však již někteří starověcí filosofové, ale jelikož o genech ještě nic nevěděli, byly i jejich představy nejasné. Hérakleitos z Efesu (asi 544-484 př.n.l.) např. pravil, že „povaha je člověku démonem“, čímž naznačil, že povaha konkrétního člověka neodvratně určuje všechny jeho činy a je tedy jeho předurčeným osudem. Konfuciánský filosof Meng-c´ (asi 372-289 př.n.l.) pak byl zastáncem jedné krajnosti, když prohlásil, že člověk je od přírody dobrý, zatímco další konfucián Sün-c´ (asi 340/313-245/238 př.n.l) byl zastáncem druhé krajnosti a tvrdil, že člověk je od přírody zlý, pouze vhodnou výchovou se jeho zlé vlohy mohou změnit. Následovaly početné kriminologické teorie, jejichž součástí je i teorie sicilského lékaře Caesare Lombrosa (1835-1909) o rozeném zločinci (teorii o rozeném světci prozatím nikdo nevymyslel, protože život převážné většiny „světců“ rozhodně nebyl svatý). Přestože tato teorie má své lékařsky i zkušenostně potvrzené jádro (viz „zločinecký“ chromozóm XXY), nelze tvrdit, že každý zločinec je za své činy neodpovědný, protože se zločineckými sklony již narodil a své myšlenky i činy tedy nemůže ovládat.

Životní existenci člověka tedy výrazně ovliňují nejen jeho genetický kód, ale i jeho rozum, vůle a prostředí. Pokud tedy člověk není šílenec anebo náboženský či politický fanatik, dokáže nejen rozpoznat, co je dobré a zlé, ale má i schopnost sebeovládání a dokáže se tedy i správně rozhodnout a správně jednat, pokud ovšem opravdu chce. V tom mu jeho genetické předurčení ani v nejmenším nebrání, zejména když má kolem sebe dostatek pozitivních příkladů k následování. Pokud tedy nepodlehne tlaku pudů, genů a prostředí a využije všech svých možností ke konání dobra, může nejen vylepšit svoji konkrétní existenci, ale i existenci svých potomků. Pozitivní rodový genetický kód se sice tvoří dlouho, ale při přísné kázni jistě. Jeden starověký národ, který prošel bezpočtem strastí a byl i na samém pokraji vyhlazení, je toho následováníhodným příkladem.

Pokud si tedy příslušníci některých etnik anebo národností stěžují na diskriminaci anebo dokonce rasismus, nechť si poctivě zodpoví otázku, zda si své nevýhodné společenské postavení nezpůsobili sami svými činy. Vždyť všude, kde jsou s nimi problémy, toho ostatní lidé (majorita) přece nechtějí tak moc – pouze aby se chovali slušně, pracovali, řádně vychovávali své děti a posílali je do školy. Je toho snad mnoho? Nebo je snad jejich genetická výbava natolik určující, že toho nejsou schopni? Řeč pravdy je jednoduchá – jenom ji umět pochopit a přijmout.

V Plzni dne 27.11.2021