Hyperkorektnost vytváří lháře, pokrytce a blbce

Hyperkorektnost – to je to slovo, o které běží. Moje známá je učitelkou chemie na střední škole v Edmontonu v Kanadě a při návštěvě Čech občas vypráví „hrůzné“ historky o tamní hyperkorektnosti (v USA je to podobné). Nesmí se tam říkat vtipy o černoších, Číňanech, Židech ani Arabech, aby vás někdo hyperkorektní neudal pro rasismus. Ředitel jejich školy má sice placené parkovací místo před školou, ale když mu na něm zaparkovala jakási drzá černoška a on ji pouze upozornil, že mu stojí na jeho místě, okamžitě jej seřvala a ještě jej udala jako rasistu. Momentálně se na Seznamu.cz objevují např. „oslnivě inteligentní slova“ samozvané romské „celebrity“ Jana Kotlára, která v občanech oprávněně vzbuzují záporný emoční přetlak – zkuste tam ale napsat, že je to velice upřímný cikán, neboť jako blbec vypadá, jako blbec mluví a blbec opravdu je! Takových případů jsou tisíce – a slušní lidé jsou proti své vůli, zdravému rozumu i ověřitelným důkazům nuceni vyhýbat se pravdivému označení násilníků, podvodníků, příživníků, lhářů, dezinformátorů, bludařů, blbců, pitomců, debilů i idiotů, jen aby nebyli skandalizováni, že vůči těmto hypernekorektním lidem nejsou dostatečně korektní.

Jak by asi dnes dopadla ona holčička z Andersenovy pohádky „Císařovy nové šaty“, kdyby veřejně zjevila pravdu „císař je nahý!“ Možná by jí dali „černý puntík“ do notýsku anebo by ji rovnou vyloučili ze školky pro nekorektní chování, neboť správně měla říci „byl oblečen vzduchem“. Možná to ani nebude trvat dlouho, kdy z filmového zpracování Švejka budou vypuštěny věty: „Máš rád Turky? Máš rád ty psy pohanský?“ Zkuste také říci pravdu o nějakém užvaněném politikovi, který si nevidí do úst, hrubě uráží své oponenty, nestoudně lže, předstírá vědomosti, které nemá, a navíc pociťuje nutkavou potřebu oblažit nás svými „moudry“, o která nikdo nestojí!

Smíme se snad podle své vůle, vědomí i přesvědčení svobodně vyjádřit o rasistickém černošském hnutí BLM, o homosexuálním hnutí LGBT, o uzavírání partnerských vztahů mezi homosexuály (každému se to líbit nemusí), o změně pohlaví (buddhisté by při těch slovech doslova „vyletěli z kůže“, neboť podle jejich věrouky nikdo nesmí měnit své vstupní karmické předurčení!), o muslimské imigraci i o nepřijatelném chování nejrůznějších etnik a národností, aniž bychom byli skandalizováni a obviněni z nekorektnosti? Jsme snad povinni být hyperkorektní i k takovým zvyklostem, které jsou vůči nám násilnické, kořistnické, příživnické a dokonce i zjevně nepřátelské? Zkuste se na to zeptat kteréhokoliv pseudohumanistického aktivisty – vždycky se totiž bude kroutit jako had a nikdy vám nedá přímou a jasnou odpověď – na to totiž jeho vědomosti nestačí.

S hyperkorektností nemáme problém pouze my, ale i Němci, Francouzi, Belgičané, Holanďané, Dánové, Norové, Švédové, Finové atd. Také tam nejrůznější svazy aktivistů a pseudohumanistů, opájejících se povznášejícím pocitem vlastní mravní převahy či dokonce svatosti, neomaleně vnucují lidem své pomýlené představy o korektnosti a zejména obviňují vlastní společnost z hříchů minulosti. Žádný národ na světě přitom nemá naprosto čistou minulost! I černoši a Arabové totiž úmyslně zamlčují skutečnost, že otroky nejprve lovili černošští králové, prodávali je Arabům a ti je pak hnali přes pralesy až na pobřeží Afriky (tisíce jich při těchto „pochodech smrti“ zahynulo), kde je prodávali Portugalcům a Angličanům. Stačí si jen přečíst cestopisy očitých svědků Stanleye a Livingstona (než budou jako nekorektní vyřazeny z knihoven) a ustrnete hrůzou – a hnutí BLM i jejich přiblblí příznivci o tom „korektně“ mlčí.

Starověcí mudrcové (podle pověsti jich bylo sedm) vytýčili několik mravních zásad chování, mezi které patřily i příkazy „Jazyk myšlenky nepředbíhej!“ a „Ničeho příliš!“ Máme-li tedy dostatek vědomostí, zkušeností i ověřitelných důkazů pro naše tvrzení, můžeme si dovolit nazývat věci pravými jmény (např. „je to lhář!“) a můžeme tedy být i přiměřeně nekorektní. Nevyhledávejme však zbytečné a nic neřešící spory, neboť pokud k nim dojde, zpravidla nám budou naslouchat lidé nevědomí, nerozumní a hloupí, kteří jednak nebudou schopni pochopit obsah řečeného, a i kdyby toho schopni byli, z pouhého strachu, aby nevybočili z řady blbů, budou skálopevně trvat na svých blbostech, přestože budou přinejmenším tušit, že to blbosti jsou (experimentálně prokázaný princip sugestibility). Kdo je totiž dlouho svírán řetězem blbů, je v reálném nebezpečí, že se sám stane jeho článkem.

Naše současné hyperkorektní blbnutí lze přibližně datovat na počátek devadesátých let (na západ od nás to trvá již mnohem déle), kdy se stejně jako po každém společenském převratu okamžitě vyrojili nejen nejrůznější „odbojáři“ a „revolucionáři“, ale hlavně „naivní humanisté“, kteří s rozzářenýma očima blábolili nesmysly a vize o „novém člověku“ anebo „boží jiskře“, kterou lze i ve zločincích probudit dobrodiním. Pamatujte si: míra nadšení je přímo úměrná míře hlouposti! Všichni si totiž ještě pamatujeme, jak neslavně dopadla první amnestie prezidenta Václava Havla, motivovaná sice „dobrým“, leč hluboce mylným a naivním úmyslem (cesta do pekel je dlážděna samými dobrými úmysly!). Po tomto převratu si také policisté i tehdejší prokurátoři museli začít dávat dobrý pozor na to, co obviněným anebo jejich příbuzným a známým řeknou, aby se nedotkli jejich „jemnocitu“ anebo je snad dokonce neurazili!

V roce 1992 jsem vykonával funkci okresního prokurátora na okrese Plzeň-jih se specializací na dopravu. Tehdy došlo k situaci, kdy cikán Josef O. (účelově zvolené označení tohoto etnika za Romy se tehdy ještě příliš nepoužívalo) v době výkonu podmíněného trestu odnětí svobody, trestu zákazu řízení motorových vozidel pro řízení vozidla v podnapilém stavu a v době, kdy probíhalo odvolací řízení o jeho další opilecké jízdě, která skončila těžkým zraněním cyklistky a kdy z místa činu ujel, znovu řídil opilý motorové vozidlo a přitom byl zadržen policií. Protože se ke svému činu na místě doznal, nejprve nebylo uvažováno o jeho omezení na svobodě - jakmile se však dostal mezi své soukmenovce, toto doznání se mu rozleželo v hlavě a přivedl na policii „svědka“ Juraje O., který jízdu vzal na sebe. A tehdy mi s ním došla trpělivost. Nařídil jsem proto policistům, aby jej zadrželi a přivedli mi ho za účelem uvalení vazby, kterou jsem pak na něj dne 22.1.1992 uvalil z důvodů uvedených v § 67 písm.b,c) trestního řádu, tj. (možnost ovlivňování svědků a nebezpečí v pokračování v trestné činnosti).

Tehdejší „korektní“ soudkyně okresního soudu Plzeň-sever sice dvakrát po sobě Josefa O. z vazby propustila, avšak krajský soud pokaždé vyhověl mé stížnosti a ponechal jej ve vazbě, kterou mu pak následně přeměnil ve výkon trestu odnětí svobody za onu těžce zraněnou cyklistku a ujetí z místa nehody. 20.3.1992 se však ke mně do kanceláře dostavila jakási paní H., která s Josefem O. žila „na divoko“, ačkoliv byla provdána za jinou osobu. Ta pak vehementně Josefa O. hájila a vykládala bludy o jeho nevině, bezúhonnosti a čistotě osobního profilu. Sama přitom lhala „jako když tiskne“ a popřela všechno, co předtím policistům sama řekla. Na to jsem jí řekl (cituji z úředního záznamu), že Josef O. je gauner a že v jeho případě „šlápla hodně vedle“. Po krátkém a vzrušeném rozhovoru jsem ji pak požádal, aby moji kancelář opustila. Na Josefa O. jsem pak podal obžalobu, v jejímž závěru jsem uvedl, že „ve výkonu trestu odnětí svobody sice ještě nebyl, ale tento nedostatek lze snadno napravit.“

Paní H. pak běžela za advokátkou obviněného O., která na mne podala úmyslně nekorektní stížnost, přestože dobře věděla, že Josef O. je opravdu gauner a stejně skončí ve vězení. V této stížnosti se pak domáhala mého vyloučení z tohoto trestního řízení pro podjatost, přestože Josefa O. jsem viděl pouze jednou v životě, jemu samotnému jsem nic urážlivého neřekl a ostatně jako každý slušný (korektní) občan a účastník silničního provozu jsem dodnes „podjatý“ vůči všem opilcům (navíc bez řidičského oprávnění), kteří na silnici někoho těžce zraní a z místa nehody ujedou. A jelikož se tato stížnost mému tehdejšímu nadřízenému krajskému prokurátorovi velice hodila (v té době jsem totiž byl již „v nemilosti“), byl jsem předvolán k výslechu, kde mi položil tuto otázku: „Ty prý jsi o tom (pozn.: nikoli tedy tomu!) cikánovi řekl, že je to gauner a že ho zavřeš až bude černej!?“ Na to jsem doslova řekl toto: „To jsem neřekl, já jsem řekl, ho zavřu až bude fialovej, protože černej už je dost!“ (tak je to zaprotokolováno). Poté jsem byl z trestního řízení pro podjatost „nekorektně“ vyloučen, proti čemuž jsem se ohradil i s poukazem na další rozsáhlou trestnou činnost tohoto obviněného (podvod za 6,5 milionu Kč) a uvedl jsem, že podle mého názoru je na místě nazývat věci pravými jmény.

A teprve nyní přišla na řadu tato „hyperkorektní perlička“: krajský prokurátor v Plzni mi udělil za mé „pochybení“ výtku, ve které doslova uvedl:

„Napříště se vyvarujte jednání, které v očích veřejnosti snižuje vážnost a důstojnost rezortu prokuratury. Máte pravdu v tom, že je na místě nazývat věci pravými jmény. I to je však třeba učinit Vašemu postavení odpovídající, slušnou formou.“

Jsem si jist, že ani jediný normální a slušný občan by neoznačil tohoto nekorektně se chovajícího cikána slušnými slovy (tj. korektně); a nejen to, jistě by souhlasil i s tím, že jsem jej „nekorektně“ nazval gaunerem a „nekorektně“ jej zavřel „až bude fialovej“. Celé pozadí tohoto incidentu s paní H. je přitom velice zajímavé – ona totiž půjčila onomu „čistoprofilovému“ Janu O. 200 000 Kč a jakmile byl zadržen, propadla panice, že pokud bude uvězněn, už ty peníze nikdy neuvidí. Upřímně, byť „nekorektně“ řečeno – byla totiž natolik blbá, že si neuvědomila, že k okamžiku, že ty peníze Janu O. „půjčila“, už je mohla rovnou odepsat, nebo o Romech (cikánech) platí podobné pravidlo, jako o pekle – „co cikán schvátí, už nikdy nenavrátí!“ Z následné praxe bankovního právníka mohu uvést i mnohem otřesnější případ, kdy cikánovi A.M. banka „půjčila“ 40 milionů Kč (!!!!) a nikdy nedostala ani jedinou splátku dluhu (sehrál totiž roli „bílého koně“). Když jsem pak viděl tohoto kolozubého cikána se zlatým kroužkem v uchu, nevěřil jsem vlastním očím a naprosto nekorektně jsem označil „důvěřivé“ vedení oné bankovní filiálky za idioty (označení za pouhé blbce bylo přece jen příliš mírné). Pokud je tedy nekorektní (neslušné) říci o opilém silničním pirátovi, jakož i o zloději anebo podvodníkovi, že je gauner a že patří do vězení, pak jsme se opravdu ocitli v ideovém zajetí naivních blouznivců (nekorektně řečeno pitomců), kteří iracionálními a hyperkorektními slovy na adresu zločinců rozhodně neposilují právní vědomí slušných občanů.

V běžném životě se mnohokrát setkáte se lživými, nepoctivými s křivolakými slovy. Když totiž dělník v továrně vyrobí zmetek, je po pravdě řečeno, že vyrobil zmetek a musí nahradit způsobenou škodu. Když však policisté, posedlí fantazijními představami a stupňující se zlobou, začnou trestně stíhat nevinnou osobu, pak se k tomu připojí psychicky stejně postižený státní zástupce a požene ji před soud, a poté jí společně budou několik let ničit život, pak jejich prokázané a hrubě nekorektní provinění proti etice i trestnímu řádu bude buď zcela zamlčeno („ticho po pěšině“), nebo bude „hyperkorektně“ označeno jako „omluvitelný omyl“ (vyšetřování skončilo, zapomeňte!). Ještě ani jednou jsem totiž neslyšel z úst ministra spravedlnosti, nejvyššího státního zástupce anebo policejního prezidenta pravdivá, byť „nekorektní“ slova, že to bylo nejen trestuhodné a neomluvitelné selhání, ale v případě prokázání zlého úmyslu (tj. úmyslu ze zášti škodit - i takové případy známe, ale „raději“ se o nich nemluví!) to bylo sprosté darebáctví. To jim jejich profesní solidarita brání mluvit pravdu? To si ve své omezenosti (či nekorektně řečeno hlouposti) neuvědomují, že tak zvyšují záporný emoční přetlak té slušné části společnosti, která ještě nepřestala věřit v právo a spravedlnost, a že celou společnost (tj. slušné, lhostejné i neslušné) zaplétají do sítě lží, falše a klamu? Kolik takových případů se v posledních letech stalo – a že by snad někdo z těchto profesních darebáků byl po zásluze potrestán a dokonce by musel nahradit celou způsobenou škodu, pokud by se prokázalo, že byla způsobena úmyslně (tj. ze zášti) a nikoli z pouhé nedbalosti (tj. z blbosti)? To už by byl opravdový zázrak! Kdy už se konečně naši představitelé zákonnosti naučí používat pravdivá a nikoli lživá, křivá a pokrytecká „hyperkorektní“ slova?

Pojmem „korektnost“ se dá „šermovat“ velice snadno, pokud nadšení bojovníci za korektnost svými sice velkými, leč „tupými“ slovy nenarazí za zkušeného a ve „slovním šermu“ vycvičeného protivníka. Pokud totiž zjistí hrozící nebezpečí prohry (někdy jim to při jejich mdlém rozumu trvá déle), zpravidla rychle „hodí zpátečku“, z hrozícího sporu vycouvají a začnou škodit vskrytu (pomluvy, skandalizace apod.).

Metod vedení „ideového boje“ je celá řada. Pokud nenarazíte na úplného blbce bez krycího zázemí, který si zaslouží okamžitý a ničivý zásah, nemusíte rovnou zvolit nelítostný boj, ale nejprve můžete zvolit metodu „lehkého oťukávání“ – nejlépe slovy „jste na špatné cestě“ anebo „nechal jste se uvést v omyl mylnou představou“, načež můžete pokračovat Buddhovými slovy „povaha představ je tvořivá“ a rozebrat mechanismus postupného rozvoje mylných přestav. Příkrý spor můžete též odlehčit poukazem na hinduistickou věrouku o inteligentním klamu Mája, který nám všem úmyslně zakrývá pravou skutečnost mlhavým závojem (též můžete použít Hérakleitova slova „povaha věcí se ráda skrývá“), a pokud ani to nepomůže, můžete ještě zvolit Buddhovo „Srovnání o slepcích od narození“ (viz níže uvedená příloha této úvahy), kterému se opravdu dobře naučte, neboť v životě se vám bude mnohokrát hodit! Zmírnění vášní totiž mnohdy pomůže, neboť pouze naprostí pitomci (a těch je opravdu hodně) nechtějí slyšet zajímavá a dosud neslyšená slova, která by jim rozsvítila „světlo na konci tunelu“. Pokud však nepomůže ani poukaz na historické autority a zdravý rozum, pak máte-li pevné argumenty i břitký jazyk, dokážete své protivníky pomyslně zadupat do země až po hlavičku. Vaše argumentační vítězství vám však nebude nic platné, pokud vaši oponenti budou mít náležité „krytí“ ze strany dalších blbů, kteří se ihned spojí ke kolektivnímu protiútoku. Typickým příznakem blbosti je totiž sdružování a čím budou sdružení blbci mocnější a popuzenější, tím budou záludnější. Pak tedy můžete očekávat extrémně nekorektní pomluvy, skandalizaci i nejrůznější „podpásovky“ (včetně profesní likvidace), což bude lživě a účelově označováno za obranu korektnosti.

Se slušností to nepřehánějme - korektnost totiž náleží pouze tomu, kdo si ji svými korektními slovy a činy opravdu zaslouží! Nemusíme tedy být přehnaně slušní a zdvořilí vůči lidem, kteří jsou hrubí, neslušní, nezdvořilí, nepoctiví, zákeřní a lstiví. Staré české přísloví totiž praví „na hrubý pytel hrubá záplata!“ Nesmíme však klesnout na úroveň našich oponentů a zejména nesmíme používat vulgární slova, neboť by to bylo okamžitě a s velkou radostí použito proti nám. Při troše fantazie proto snadno nalezneme i adekvátní výrazy pro blby – např. mentálně utlumený šmudla anebo „homo amentus“ (tj. člověk rozumu vzdálený) anebo „homo dementus“ (tj. člověk rozumu prostý). Hlavně si však po celý život pamatujme tyto poučky:

1.„Bez rozumu nic nemůže být správně vykonáno!“ (Marcus T. Cicero – 106-43 př.n.l.)

2.“Při své řeči dbejte na její situační vhodnost!“ (Ísokratés - 436-338 př.n.l.)

Dojdeme-li tedy po zralé úvaze k závěru, že pro „nekorektní“ slova opravdu dozrála doba, držme se toho, co kdysi pravil velice slušný pan Miroslav Horníček: „Je-li na místě použití určitého slova, použijte ho!“

V Plzni dne 18.1.2024                                                                                                                                            

Moudrým k pobavení, hledajícím k osvětlení, nevědomým k zahanbení.

Srovnání se slepci od narození

Tak jsem slyšel:

Jednou dlel Vznešený v Sávatthi, v háji Jeta, v klášterní zahradě Anáthapindikově. Poblíže tehdy prodlévali mnozí asketi, kněží a učenci různých věr, směrů a názorů, které hlásali, o ně se opírali, v nich své útočiště hledali a jiné náhledy jako bláhové označovali.

„Věčný je svět a nekonečný“, „není věčný svět, ale je konečný“, „totožné jsou tělo a život“, „různé jsou tělo a život“, „člověk dokonalý je po smrti“, „člověk dokonalý není po smrti“, „člověk dokonalý je a není po smrti“, „ani je, ani není člověk dokonalý po smrti.“

A tito asketi, kněží a učenci, hádky a spory vedoucí, se vzájemně zraňovali ostrými slovy: „Toto je pravda, vše ostatní je bláhovost!“

V čas ten se mnozí mniši odebrali do Sávatthi za almužnou a po nasycení k Buddhovi, uctivě ho pozdravili, stranou se usadili a podali mu zprávu o této události. A Vznešený takto odpověděl:

„Jako slepci bez zraku, mniši, nepoznávají oni asketi, kněží a učenci různých věr, směrů a názorů, co je směrodatné a co není směrodatné, co je pravda a skutečnost a co není pravda a skutečnost, vedou hádky a spory a vzájemně se zraňují ostrými slovy: „Toto je pravda, vše ostatní je bláhovost!“

Kdysi žil v Sávatthi král, který nařídil shromáždit všechny slepce od narození na jedno místo a předvést jim slona. Přitom některým slepcům byla dána k ohmatání hlava slona,, jiným uši, kly, chobot, trup, noha, zadek, oháňka a ochlupacený konec oháňky jeho, vždy s podotknutím: „Takový je slon, milí slepci!“

Poté se otázal král slepců: „Poznali jste slona a proto řekněte, jaký vlastně je?“ A slepci podle toho, která část slona byla jimi ohmatána, odpovídali: „Jako kotel, lopata, radlice, tyč pluhu, obilní sýpka, sloup, moždíř, kyj, jako koště je slon!“ A za pokřiku: „Takový je slon, takový není slon!“ se vrhali pěstmi na sebe.

A právě tak, mniši, jako slepci bez zraku, nepoznávají oni asketi, kněží a učencci různých věr, směrů a názorů, co je směrodatné a co není směrodatné, co je pravda a skutečnost a co není pravda a skutečnost, vedou hádky a spory a vzájemně se zraňují ostrými slovy: „Toto je pravda, vše ostatní je bláhovost!“

A tu Vznešený, poznávaje význam řečeného, pronesl při této příležitosti následující slavnostní výrok:

„Mnozí ctihodní asketi, kněží a učenci připoutávají se k věcem a vedou o nich hádky a spory, ač pouze jednu část jich vidí!“

Poznámka: Indický filosof a první analytický psycholog Buddha (asi 563-483 př.n.l.) žil v rané „době osové“, ve které žili i řečtí filosofové Thalés, Anaximandros, Anaximénes, Xenofanés, Parmenidés, Pýthagorás, Hérakleitos, Epicharmos, Hippasos, Ferekýdes a Akusiláos. Poté následovala střední a pozdní „doba osová“, ve které se vyskytlo přes 150 dalších více či méně významných filosofů, kteří položili základy celé současné filosofie i mnohých dnešních věd. Buďme tedy pokorní, neboť nemáme sebemenší důvody k pýše.