Jádro pudla

Možnostmi a rozsahem poznání se lidé zabývali již od starověku, počínaje Egyptem a poté v Babylónii, Indii a Řecku, přičemž jejich poznatky o matematice, geometrii, astronomii a stavitelství jsou dodnes platné. Ve védských dobách (asi 1500-800 př.n.l.) se pak v Indii vytvořila tato posloupnost pravého poznání, kterou převzali i buddhisté – nejprve stav Probuzení a Osvícení (bódhi), poté stav pravého poznání (buddhi) a nakonec dosažení „Velké a dokonalé moudrosti“ (mahápradžňápáramitá). Zatímco v Indii bylo poznání zaměřeno především k pochopení zákonitostí věčného koloběhu životů (samsára) a bylo vyhrazeno pouze pro bráhmany, pro racionálně uvažující řecké filosofy byla spíše příznačná skepse, počínající výrokem Hérakleita z Efesu (asi 544-484 př.n.l.) „Povaha věcí se ráda skrývá“ a konče těmito slovy Gorgia z Leontín (asi 483-380 př.n.l.): „Nic není. I kdyby něco bylo, nebylo by to možno poznat. A i kdyby bylo možno něco poznat, nebylo by to možno jiným sdělit a přesvědčivě vysvětlit“.

Římský státník, právník a proslulý řečník Marcus Tullius Cicero (106-43 př.n.l.) napsal ve své knize „O povinnostech“ (Kniha I/6) tato slova, která jsou sice stále aktuální, ale v dnešní době jen málokoho oslovují (kdo je také vůbec čte?):

„Všichni jsme vedeni a strhováni neodolatelnou touhou po poznání a vědění, a jestliže někdo v tomto směru vyniká, pokládáme to za cosi krásného, kdežto nejistotu, omyl, nevědomost a klam považujeme za zlo a za cosi hanebného. Je to zjev přirozený a čestný, ale musíme se tu vyhnout dvěma chybám.

Za prvé, abychom nepokládali věci nezjištěné za zjištěné, a neuznávali je za pravdivé bez rozvahy. Kdo se bude chtít vyhnout této chybě, a to by měl chtít každý, bude uvažovat o všech věcech dlouho a bedlivě.

Druhá chyba je ta, že někteří lidé vynakládají příliš velké úsilí a příliš mnoho práce na otázky temné a nesnadné, a přitom bezvýznamné.“

Teorie poznání (gnoseologie) je pouze obecným rámcem této úvahy. K poznání pravé skutečnosti totiž nestačí vlastní životní zkušenosti, běžné školní vzdělání ani záplava mnohdy protichůdných informací. K tomu, aby se člověk honosící se názvem „homo sapiens“ (člověk moudrý) dokázal v životě správně orientovat, rozpoznat pravdu od lži a podstatné od nepodstatného, je nutné obsáhnout co nejvíce historických vědomostí a zkušeností a v současné extrémně nebezpečné době se pokusit zodpovědět tyto aktuální otázky: Co je příčinou neustále stoupajícího mezinárodního i vnitrostátního napětí? Má toto dění nějaké zákonitosti? Lze vůbec docílit nějaké společenské rovnováhy (harmonie)?

Řecký filosof a Sókratův žák Platón (427-347 př.n.l.) je kromě jiného autorem pozoruhodné teorie o cyklické změně společenských systémů. Podle jeho názoru si lidé v dávných dobách nejprve vybrali ze svých řad nejsilnějšího a nejmocnějšího jedince, který se tak stal neomezeným vládcem (náčelníkem, tyranem). Postupně tento vládce začal vadit dalším mocným lidem (rodící se aristokracii – tj. „nejlepším“), kteří jej svrhli a sami se ujali vlády, označované jako tímokracie. Jejich vláda pak vadila bohatým kupcům, neboť zasahovala do jejich podnikatelských aktivit. Proto za pomoci najatých žoldnéřů aristokracii svrhli a nastolili režim označovaný jako oligarchie. A jelikož boháčů bylo málo a chudiny mnoho, nakonec lid oligarchy svrhl, mnohdy je povraždil i s jejich rodinami a zmocnil se jejich majetku (vraždění a drancování je ostatně velice oblíbenou revoluční tradicí). Pak nastala vláda lidu (demokracie), která však nikdy neměla dlouhé trvání, neboť demokraté se začali svářet, intrikovali proti sobě a manipulovali s hlasy voličů. Toho využili nejrůznější nespokojenci usilující o vlastní moc (političtí dobrodruzi - avanturisté), kteří tak dlouho vyvolávali nepokoje a sváry, až došlo ke společenskému rozvratu (anarchii – tento pojem Platón ještě neužíval). Avanturisté pak zmanipulovali lid k opětovnému požadování vlády (své) „silné ruky“ (autokracie, tyranie apod.), takže nakonec lid vybral toho nejprolhanějšího a nejdrzejšího vůdce, nezřídka ještě mnohem horšího, než byli všichni vládci předchozí. Tento koloběh politických režimů v tehdejších řeckých obcích Platón označil jako zákonitý.

Platónova představa zní sice archaicky, avšak pokud pozorně sledujeme minulý i současný vývoj společenských systémů a jejich vzestup i úpadek, musíme přiznat, že jeho postřeh byl nadčasový a dodnes má své opodstatnění. Platón však nebyl psycholog a proto nezodpověděl základní otázku, proč se tak dělo a co bylo hybnou silou tohoto koloběhu režimů. Začněme tedy učením Buddhy (asi 563-483 př.n.l.), který pravil, že jsou tři druhy touhy – touha po bytí (pud sebezáchovy – bhava tanhá), touha po rozvoji v životě (pud po uznání a uplatnění – vibhava tanhá) a touha pohlavní (pud sexuální – káma tanhá). Spouštěcím mechanismem společenských změn je tedy zbytnělý pud po uznání a uplatnění, z něhož pramení závist. Ambiciózní aristokraté záviděli tyranovi jeho neomezenou moc, oligarchové záviděli aristokratům, lid záviděl boháčům a nakonec lid „sežrala“ jeho vlastní závist a nenávist. Tento proces postupně se vyvíjejících a ničivých duševních stavů popsal zejména již citovaný Marcus Tullius Cicero, který vyslovil i tento pozoruhodný a nadčasový výrok: „Závist je trýznivá představa cizího nezaslouženého dobra.“ Ze závisti pak pochází zloba a nenávist a jelikož „zloba nakonec vypije největší část svého jedu“ (Attalos - citát rovněž převzat od M.T.Cicerona), po závisti už stačilo jen velice málo k tomu, aby cíleně vyprovokovaná nenávist zachvátila celou společnost a vyústila až v občanské bouře, revoluce, násilí anebo dokonce v občanské války. To všechno už lidstvo zažilo mnohokrát a stále se ještě nepoučilo. A teprve nyní se tedy dostáváme až k onomu „jádru pudla“, tj. k prvotní příčině takto pošetilého chování jednotlivců, kolektivů i celých společností. Tímto „jádrem pudla“ jsou totiž nevědomost, nerozumnost a hloupost. Obsah vědomostí totiž vytváří subjektivní vidění světa a spoluvytváří i individuální povahu. A jelikož „povaha je člověku démonem“ (Hérakleitos z Efesu), z mylného (bludného) vidění světa a špatně vytvářené povahy pochází „démonické myšlení“, které pak vede k nesprávným slovům i skutků

Proto se naprostá většina lidí chová nerozumně anebo i zločinně a mnozí lidé se dokonce projevují jako pravé „pekelné obludy“, zvláště když se ohánějí náboženskou vírou (typickým příkladem byli středověcí inkvizoři a nyní jsou to zmanipulovaní „bojovníci proti Satanovi“ v ruské armádě na Ukrajině). Kdykoliv se pak podíváme do zlobou zrudlých tváří nejrůznějších demonstrantů i jejich vůdců a zaposloucháme se do jejich zmatených, nenávistných a hloupých slov, je okamžitě jasné, v čem spočívá ono „jádro pudla“.

„Slepotou je raněn tento svět, a jen málokdo prohlédne.“

„Z přání vzniká utrpení, žádost plodí veškeré zlo.“ (Buddha)

„Hloupost je dnes všeobecnou chorobou krajin pod Nebesy.

Je největším neštěstím lidských tvorů.

A převelikou pohromou jejich žití.“

(Konfuciánský filosof Sün-c´ - asi 313-238 př.n.l.)

Naprostá většina lidí (včetně našich „sečtělých“ politiků) nerada čte, nerada myslí a pokud vůbec čte, pak pouze texty „lehce stravitelné“ a nikoli texty náročné na myšlení. Stačí zajít do běžných knihkupectví a jen obtížně v nich naleznete Buddhovy rozpravy, myšlenky čínských filosofů, Ptahhotepova naučení anebo díla Platónova, Xenofóntova, Epikúrova, Ciceronova, Senekova, Aureliova, Plútarchova a dalších myslitelů starověku. Pokud tedy někdo chce najít opravdu hodnotnou literaturu a nepodědil ji po svých předcích, musí zajít do antikvariátu a pečlivě probrat a pročíst knihy starých autorů. Zcela jistě v nich totiž nalezne takové množství aktuálních informací, že užasne nejen nad hloubkou a úrovní tehdejšího myšlení, ale i nad tragickým úpadkem myšlení současného. Pokud tedy obsáhneme zkušenosti i myšlení starověku, pochopíme i současnost.

„Pochybuješ-li o přítomnosti, hledej pomoc v minulosti;

nevíš-li, co přijde, podívej se na to, co bylo.“ (Kuan Čung – 7.stol.př.n.l.)

„Nezapomeneš-li staré děje, stanou se učitelem tvých pozdějších činů.“

(S´-ma Čchien – asi 145-90 př.n.l.)

„Vzdělávat se je jako slézat vrcholky hor – každý pohyb tě vynese výše.“

(Sü Kan – asi 2.-3.stol.n.l.)

„Získáš-li široké vědomosti, jako bys nastřádal mnoho léků – nejdůležitější však je

vědět, jak je použít.“ (Jang Š z doby dynastie Sung – rozmezí let 960-1279)

„Jestliže v mravech a zvyklostech života nebude dost šetrnosti a skromnosti, pak

hospodářství země nebude bohaté.“ (Lin Pu z doby dynastie Sung)

Pročpak asi současní vládci Číny tak nenávidí své starověké filosofy? Pročpak se v Rusku, poznamenaném fanatickým pravoslavím, náboženskými sektami a nenávistnou „marxistickou filosofií“, nikdy neobjevil ani jediný celosvětově uznávaný filosof, na rozdíl od stovek filosofů starověku, na jejichž zádech spočívá celá středověká i současná filosofie? Pročpak v Německu po 1.světové války zcela poklesl zájem o tradiční německou filosofii, která až do té doby požívala mezinárodního věhlasu? A slyšel vůbec někdy někdo něco o americké anebo africké filosofii, alespoň okrajově srovnatelné s filosofií antickou?

Kdekoliv totiž nejsou záměrně vytvářeny podmínky pro rozvoj kulturního a filosofického myšlení, je automaticky vytvářen prostor pro hloupost, fanatismus, zlo a násilí. Znalost příčin prastarých lidských chyb a špatností totiž umožňuje lepší pochopení chyb a špatností současných. Stačí pouze pozorně číst, srovnávat informace a přemýšlet, leč mnozí samolibí a duševně pohodlní lidé opovržlivě označují takové vzdělání za nic nepřinášející intelektuálství, přičemž tato povýšenecká praxe dlouhodobě trvá i v našem školství. Také proto jsou krátkodobě úspěšní novovobí napodobitelé Spuria Maelia, Marka Manlia, Lucia Sergia Catiliny, Girolamo Savonaroly, Jana Bockolda, Jacqua Robespierra, Dantona, Lenina, Stalina, Mussoliniho i Hitlera, kteří neustále loví mezi nejrůznějšími nespokojenci své přívržence a stejně jako Goethův Mefistofeles cíleně podněcují jejich žádostivost úspěchu, zlobu, závist a nenávist. Máme je mezi sebou, vidíme je, slyšíme je, ale je obrovskou chybou myslet si, že to přejde. S jídlem totiž roste i chuť, nepotrestané zlo svádí k jeho napodobování i opakování a „rozjetý vlak“ závisti, zloby, fanatismu, nenávisti a násilí se těžko zastavuje. Pozorně si proto přečtěte tato slova římského státníka a stoického filosofa Lucia Annaea Seneky (4 př.n.l.-65 n.l.), která vlastnoručně napsal před dvěma tisíci léty ve své knize „O dobrodiních“:

„Na to, že jsou rozvrácené mravy, že vládne ničemnost, že se vztahy mezi lidmi zhoršují a vedou ke zločinům všeho druhů, si stěžovali už naši předkové, na to si stěžujeme my, na to si budou stěžovat naši potomci. Avšak tento stav věcí se nemění a nezmění, až na nepatrný pohyb na jednu nebo druhou stranu podobný vlnám, které příliv zanesl dál a odliv zase strhl ke spodní čáře břehů. Jednou se bude více hřešit cizoložstvím a cudnost přetrhá uzdu. Podruhé se rozbují vášeň pro hostiny a labužnictví, nejodpornější zkáza majetku. Jindy převládce přehnaná péče o tělo a pozornost věnovaná tělesné kráse, která ohlašuje ošklivost ducha. Někdy zneužitá svoboda vyústí v nevázanost a troufalost. Pak zase propukne krutost soukromá i veřejná a šílenství občanských válek, jímž bude znesvěceno všechno ctihodné a svaté. Občas se dostane ke cti opilství a bude hrdinstvím vypít víc vína, než snesou ti druzí.

Neřesti nečekají na jednom místě, jsou pohyblivé a nesvorné a zmítají se hned sem, hned tam, vzájemně se honí a jsou zaháněny. A tak tedy musíme o sobě pronášet stále stejný soud – že jsme špatní, že jsme byli špatní a že (nerad to dodávám) budeme špatní. Stále budou vrazi, tyrani, zloději, cizoložníci, lupiči, svatokrádci, zrádci. Hlouběji než tihle všichni jsou nevděčníci, protože to všechno vychází z nevděčnosti, bez níž snad nevzniká žádný velký zločin.“

Mezi všemi našimi současníky napříč kontinenty i všemi politickými systémy se stěží najde někdo, kdo by naši současnost tak výstižně popsal. „Jádrem pudla“ všech minulých i současných problémů lidstva jsou totiž nerozumnost, nevědomost a hloupost. Inteligence na celé planetě je (možná) konstantní veličinou, pouze lidí neustále přibývá.

„Slyší-li nechápaví, podobají se hluchým.

Přísloví jim dosvědčuje, že jsouce přítomni, jsou nepřítomni.“(Hérakleitos z Efesu)

 

V Plzni dne 25.3.2023