Jak je to vlastně s ochranou cti a dobré pověsti?
„K zlomyslnostem (zlu) nemáme být shovívaví.“
(Malitiis non est idulgendum) (Celsus – Digesta 6,1,38)
(Karol Rebro – Latinské právnické výrazy a výroky, str.137. IŽ, s.r.o. 1999)
Politici, veřejní činitelé a umělci jsou osoby veřejně činné a musí si tedy na mnohdy i značně neomalenou pozornost tisku a hromadných sdělovacích prostředků zvyknout. Veřejnost v demokratické společnosti má však nepopiratelné právo pouze na pravdivé informace o jejich činnosti, životě i případných poklescích. Právo na lež má pouze obviněný z trestného činu a jeho obhájce v rámci obhajoby podle trestního řádu, přičemž však nesmí jiného křivě obvinit z trestného činu ani jej pomluvit, neboť je nepřípustná a nezákonná obhajoba za pomoci spáchání dalších trestných činů. Obviněný se sice může hájit jakýmkoliv způsobem, nikoli však způsobem trestným – nejen tedy pomluvou a křivým obviněním, ale ani vydíráním, únosem či dokonce usmrcením svědka trestného činu. Právo na lež obecně neexistuje, stejně jako neexistuje právo na nemravnost a zlo, ba dokonce ani právo na omyl; těchto „práv“ se nelze poctivě domáhat a nelze je ani poctivě vyčíst z jakékoliv právní normy! Lež je totiž principiálně nemravná a zlá (vyjma tzv. „milosrdné lži“, poskytnuté těžce nemocnému) a právo na ni tedy nelze obecně uzákonit. Někomu sice skandalizující historky o jeho životě nevadí a považuje je za určitý druh reklamy, avšak jakmile se lži (a tedy i nemravnosti a zlu) popustí uzda, může se záhy vymknout kontrole a může nabýt i zcela obludných a zničujících účinků.
„Ráda otevřená vystřeleným šípem se opět zacelí,
les pokácený sekerou dřevorubcovou opět vyroste,
avšak rána zasazená slovem a ošklivou řečí se nikdy nezacelí.“
(Mahábháratam)
Čl.10 odst.1 Listiny základních práv a svobod stanoví, že „každý¨má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno“. Protože však osobní čest a dobrá pověst jsou nezcizitelným nehmotným statkem, který trvá i po smrti majitele a někdy je velmi cennou hodnotou i pro jeho potomky, lze se domnívat, že právo na ochranu osobní cti a dobré pověsti trvá i po smrti. Nelze přece mít spravedlivě za to, že smrt člověka může být důvodem k beztrestnému hanění jeho osoby, tím spíše, pokud k tomu není poctivého důvodu.
§ 11 občanského zákoníka stanoví, že „fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy.“ Z ustanovení § 7 odst.2 občanského zákoníka pak vyplývá, že způsobilost fyzické osoby mít práva a povinnosti zanikne smrtí.
Z těchto ustanovení by restriktivně bylo možno dovodit, že ochrany své osobnosti, občanské cti a lidské důstojnosti se může domáhat toliko žijící osoba, která jediná je k podání takové žaloby aktivně legitimována. Mrtvola je neživou věcí a ve smyslu zákona tedy není „fyzickou osobou“. Jak však postupovat v případech, kdy po smrti určité osoby (zvláště pak osoby významného společenského postavení anebo osoby požívající v daném místě obzvláště dobré pověsti) je záměrně špiněna její pověst, což má nejen nepříznivý emoční dopad na její příbuzné, ale může to vážně narušit i jejich společenské postavení? Sama taková osoba se již soudit nemůže (mrtvý nemůže utrpět škodu) a nemůže ani předem ke svému právnímu zastupování i po své smrti nikoho zmocnit – její „právní nástupci“, tj. manželka a příbuzní, to však ve svém vlastním zájmu učinit mohou.
„Urážka na cti nabývá závažnosti podle osoby, na které byla spáchána.“
(Contumelia crescit ex persona eius, cui contumeliam fecit.)
(Ulpianus – Digesta 47,10,17,3)
(Jaromír Kincl – Dicta et regulae iuris, str.59. Karolinum 1990)
Představme si například, že po smrti osoby s uznávaným společenským kreditem si někdo začne vymýšlet fiktivní a skandalizující smyšlenky o jejím životě – například o jejím členství v NSDAP, KSČ, StB, KGB, kolaboraci, udavačství atd., eventuálně o její homosexualitě či nějaké sexuální deviaci, o nemanželských dětech, milenkách, drogové závislosti, alkoholismu apod. Nelze pochybovat o tom, že příbuzní takové osoby budou tyto skandalizující pověsti anebo smyšlené memoáry, motivované bezohlednou touhou po zisku, oprávněně posuzovat nejen jako podlý, zákeřný, zbabělý a nemravný útok na jejich slavného předka, ale i jako nepřímý útok proti nim samotným – přestože se tyto pomluvy jejich osobní cti a lidské důstojnosti přímo dotýkat nebudou (i když ani tento nekalý záměr nelze vyloučit).Na potomky totiž dopadá nejen sláva jejich předka, ale i jeho hana.
Z hlediska spravedlnosti a „vyššího principu mravního“ proto nelze na těchto osobách požadovat, aby takové pomluvy trpně snášely s vědomím, že „mrtvého lva i zajíci urážejí“ (mortuo leoni et lepores insultant); ve svém vlastním zájmu mají tedy plné právo domáhat se soudní ochrany osobnosti, občanské cti a dobré pověsti svého zemřelého předka, kterou oprávněně považují za nedílnou součást dobré pověsti své. Vždyť taková soudní ochrana jeho pověsti by byla nejen spravedlivá, ale i veskrze čestná a obecně chvályhodná.
Mnohem častější jsou případy, kdy oběti násilných trestných činů jsou ještě za svého života anebo i po své smrti v rámci obhajoby útočníka účelově špiněny a pomlouvány, aby se tak dosáhlo příznivějšího posouzení míry jeho viny a mírnějšího trestu. Tento druh pomluvy je ze všech pomluv nejhanebnější a takový způsob obhajoby je nezákonný a nepřípustný – je to stejné, jako když útočník a jeho obhájce ještě na zmrzačenou anebo mrtvou oběť plivnou. Není snad třeba zdůrazňovat, jaké pocity mají pozůstalí, příbuzní a přátelé oběti, když v soudní síni slyší nehorázné lži, nezřídka plné sprostoty a arogance, které dosavadní bezchybnou pověst jejich zbitého, znásilněného či zavražděného příbuzného či přítele vážně narušují. Pokud pak soud takový nezákonný a nemravný způsob obhajoby připustí, nelze pochybovat o tom, že důvěra poškozených ve spravedlnost a právo bude vážně otřesena.
Osobně se tedy domnívám, že právo na ochranu osobnosti, občanské a osobní cti, dobré pověsti a lidské důstojnosti trvá za života i po smrti jejich majitele. K ochraně tohoto práva všemi zákonnými prostředky je oprávněn především on sám, v případě jeho zdravotní nezpůsobilosti jeho soudem ustanovený opatrovník dle § 29 odst.1 občanského soudního řádu a po jeho smrti jeho manžel, manželka či příbuzní, pokud osvědčí svůj vlastní oprávněný zájem na vedení tohoto sporu. Bylo by to nejen čestné, poctivé a spravedlivé, ale jistě by to oživilo i úctu k nezadatelnému, nezcizitelnému a věčnému právu na čest a dobrou pověst – a koneckonců by to nepochybně oživilo i upadající mravnost ve společnosti. Mravnost je společnosti jen ku prospěchu a proto je vždy na místě umožnit její zákonné uplatnění. Rozhodně je nevhodné, aby se případnému posmrtnému uplatnění práva na ochranu osobnosti, občanské a osobní cti, dobré pověsti a lidské důstojnosti kladly rozličné formální překážky, které nejenže neslouží spravedlnosti a posilování pozitivního právního vědomí občanů, ale naopak povzbuzují pomlouvače, utvrzují je v pocitu naprostého bezpečí a podněcují je k dalším nestoudnostem.
Naproti tomu by stěží bylo možno souhlasit s tím, aby se například ortodoxní křesťané domáhali soudní ochrany osobnosti Ježíše Krista před nejrůznějšími „badateli“, kteří jej tu a tam špiní různými smyšlenkami, například o jeho údajné homosexualitě (viz jeho známou náklonnost k Janovi, „miláčkovi Páně“). Stejně tak by nebylo možno akceptovat žaloby komunistů na ochranu osobnosti V.I.Lenina či jiného zemřelého představitele komunistického hnutí. V této souvislosti však není na škodu připomenout, že v minulém režimu i pověst již dávno mrtvých představitelů socialistických států požívala dokonce trestněprávní ochrany dle bývalého § 104 trestního zákona (hanobení státu světové socialistické soustavy a jejího představitele). Tento trestný čin byl v jednom konkrétním případě spáchán tím, když si členové jisté recesistické skupiny zvané „Podivíni“ na závěr svého každoročního turistického pochodu udělovali „Řád Leninovy lebky“ (tj. rudý odznak s Leninovou hlavou).
Často se polemizuje nad tím, zda občanská čest, dobrá pověst a lidská důstojnost mají požívat i trestněprávní ochrany. Odpůrci takové trestněprávní ochrany argumentují tím, že je pouze soukromou věcí, zda se dotčená osoba bude domáhat zadostučinění a případného odškodnění u soudu. Pokud je však útok na občanskou čest, dobrou pověst a lidskou důstojnost motivován zlým či nečestným úmyslem (včetně snahy po sebezviditelnění sebe či tiskoviny, v níž je takový útok publikován), pak se nepochybně jedná o čin výrazně společensky nebezpečný, vůči kterému má být jakákoliv civilizovaná, právně stabilizovaná a mravně vyspělá společnost příkladně nesmiřitelná jako vůči kterémukoliv jinému závažnému zlému činu. Každé civilizované, právně stabilizované a mravně vyspělé společnosti musí záležet na tom, aby úmyslné rozšiřování lží a polopravd bylo rychle a tvrdě postihováno, protože právě takový postih může příznivě ovlivnit pozitivní právní vědomí občanů a všestranně tak splnit individuální i generální výchovnou funkci trestu.
„Zlý úmysl třeba v každém případě potrestat.“
- omnimodo poniatur) (Neratius – Digesta 44,4,11,1)
(Jaromír Kincl – Dicta et regulae iuris, str.73. Karolinum 1990)
Trestný čin dle § 206 odst.1 trestního zákona je spáchán vždy, je-li o jiném vědomě (tj. ve zlém úmyslu přímém anebo eventuálním) sdělen nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu. Pokud je takový čin spáchán tiskem, filmem, rozhlasem, televizí či jiným účinným způsobem, je takové jednání postižitelné podle přísnějšího 2.odstavce tohoto právního ustanovení. Je-li pomluva zaměřena na veřejného činitele (např. příslušníka Policie ČR, státního zástupce, soudce, představitele územní samosprávy apod.), je posuzována jako trestný čin útoku na státní orgán dle § 154 odst.2 trestního zákona.
Z formulace § 206 odst.1 trestního zákona vyplývá, že k nežádoucímu účinku ve skutečnosti vůbec dojít nemusí, ale poskytnutá informace musí být způsobilá tento nežádoucí účinek přivodit. Není tudíž rozhodující konkrétní výsledek pomluvy, ale samotný zlý úmysl, který směřuje k nežádoucímu účinku, tj. k ohrožení vážnosti jednotlivce u spoluobčanů (objekt trestného činu). Je však pravdou, že vyslovená lež má sice „krátké nohy“, ale velmi rychle dojde velmi daleko a stejně tak rychle dokáže způsobit velké škody, které se jen obtížně napravují a někdy jsou i nenapravitelné –
- zejména je-li dotčená osoba v důsledku stále se opakujících pomluv (event. cíleně štvavé kampaně) dohnána až k sebevraždě.
Dodatečné upřesnění:
Podle nového trestního zákona je trestný čin pomluvy upraven v § 184 trestního zákona. Obsah tohoto zákonného ustanovení sice nebyl změněn, avšak s ohledem na nově uzákoněnou podpůrnost trestního zákona (tzv. subsidiarita trestní represe dle § 12 odst.2 trestního zákona) lze očekávat, že postihy tohoto trestného jednání budou velice výjimečné a oběti pomluvy budou zpravidla odkazovány na občanskoprávní řízení.
Pomluva státního orgánu pro výkon jeho pravomoci již není samostatně trestná.
Pomluvou není poskytnutí objektivně pravdivé informace. Pravdivou informací však není záměrná polopravda anebo informace ve zlém úmyslu zkreslená. Trestnou tedy není pouze mylná nepravdivá informace, poskytnutá v dobré víře bez jakéhokoliv zlého úmyslu, a to i zlého úmyslu eventuálního. Náprava takové mylné nepravdivé informace je možná toliko v občanskoprávním řízení na ochranu osobnosti, občanské cti, dobré pověsti a lidské důstojnosti dle § 11 občanského zákoníka.
Forem pomluv může být nepřeberné množství a v zájmu stabilizace etického prostředí ve společnosti je k nim nutno přistupovat velmi nekompromisně. Mezi pomluvy patří nejen vědomá lež a úmyslná polopravda, ale i úmyslně vykonstruovaná a neprokazatelná domněnka, která může vyvolat účinky uvedené v § 206 odst.1 trestního zákona. K formám pomluvy patří například i dopisy, jejichž obálky jsou nadepsány „Agent StB“ apod., nejrůznější „šuškandy“ na pracovišti, vytvářející napjaté pracovní prostředí, pomlouvání kolegů, podřízených či nadřízených za účelem jejich pracovní či společenské „likvidace“, pomlouvání partnerů za účelem způsobení jejich rozvratu anebo „ulovení“ některého z nich, nejrůznější „zaručeně pravdivé zprávy“ i lživá a úmyslně zkreslená pracovní hodnocení atd. atd. Všechna tato motivačně zlá jednání jsou skutečně objektivně způsobilá přivodit zákonem požadovaný účinek.
Trestněprávní ochrana občanské a osobní cti, dobré pověsti a lidské důstojnosti je poskytována pouze žijícím lidem, protože pouze ti mohou utrpět zákonem předpokládaný následek. Lze se však důvodně domnívat, že takovou trestněprávní ochranu by si zasloužili i mrtví, zejména pokud jde o oběti násilných trestných činů. Osobně považuji za hrubě neslušné a nemravné, pokud zločinci za účinné pomoci svých obhájců konstruují před soudem smyšlené, neprokazatelné a hanlivé historky o svých obětech, zejména o tom, že ke svému zločinu byli jejich jednáním vyprovokováni. Takové špinění obětí zejména násilných trestných činů je svým charakterem, motivací i mírou společenské nebezpečnosti podobné trestnému činu výtržnictví dle § 202 trestního zákona nebo údajně připravovanému trestnému činu „hanobení hrobového místa“ a mělo by tedy být i obdobně postihováno – například jako trestný čin „hanobení oběti trestného činu“, který by mohl znít takto:
„Kdo pomluví oběť trestného činu v úmyslu zmařit anebo zmírnit svůj vlastní nebo cizí trestní postih, bude potrestán odnětím svobody až na tři roky nebo zákazem činnosti nebo peněžitým trestem“.
Tento trestný čin by se speciálně týkal účelových pomluv v trestním řízení, postihoval by lživé útoky na žijící i mrtvé oběti trestných činů a vztahoval by se nejen na vlastní pachatele, ale i na jejich obhájce, kteří mnohdy neznají etickou míru výkonu práva obhajoby. Zlým úmyslem je totiž i rada, jak jinému způsobit škodu (Dolus est consilium alteri nocendi). Přijetí takového anebo podobného zákonného ustanovení by se jistě setkalo s veřejným souhlasem a v našem právním řádu by nepochybně splnilo žádoucí stabilizační účel.
Nelze přehlédnout, že mnozí pomlouvači jsou osoby nízké mravné úrovně, podlí, zákeřní a zbabělí, zůstávají v anonymitě a mnohdy se se svými smyšlenkami a lhaním vůbec neodvažují vystoupit na veřejnosti. Jejich působení je zákeřné a skryté a jsou-li odhaleni, snaží se ze svých činů vylhat, vymlouvat se na svůj omyl, „dobrou víru“ anebo své smyšlenky a lži bagatelizovat. Výjimkou bývají někteří novináři, kteří již zcela ztratili soudnost i cit pro míru, nekriticky shánějí senzace „ber kde ber“ a z hrozby případných soudních sporů si nic nedělají, vědomi si liknavosti naší justice. Nejenže se tedy nezabývají mírou pravdivosti získaných informací, ale ani mírou jejich slušnosti. Přitom právě slušnost může sloužit jako orientační míra poctivosti a spravedlivosti, protože „spravedlivé činy jsou vesměs slušné, kdežto nespravedlivé jsou stejně tak neslušné jako hanebné.“ (Marcus Tullius Cicero – O povinnostech, str.62. Svoboda 1970)
„Hanobení je povykování bláznivých lidí.“
(Diogenés ze Sinópy, kynický filosof, 400-323 př.n.l.)
(Arriános – Rozpravy, str.105. Odeon 1975)
„Pomluvy neopakuj
a ani jim nenaslouchej,
vždyť jsou to jen hlasy vlastní nevyrovnanosti.
Opakuj pouze to, co jsi viděl,
a ne to, co jsi jen slyšel.“
(Ptahhotep, vezír faraona Džedkaréa Isesiho, nejvyšší soudce
Egypta a správce všech královských staveb – 24.stol.př.n.l.)
(Břetislav Vachala – Zajímavosti ze Starého Egypta, str.188. Albatros 1989)
Jestliže kdokoliv není způsobilý svá tvrzení podložit nevývratnými důkazy, pak až do důkazu opaku je na místě považovat taková tvrzení za nepravdivá, učiněná buď v omylu anebo v prokazatelné „dobré víře“, anebo za vědomě lživá, tudíž tedy za trestně postižitelnou pomluvu, učiněnou v přímém anebo nepřímém zlém úmyslu. Ani sebevětší neobliba určité osoby nemůže být poctivým a spravedlivým důvodem k tomu, aby o ní byly účelově shromažďovány a rozšiřovány nejrůznější pomluvy, smyšlenky a polopravdy. Důslednou ochranu dobré pověsti, osobní a občanské cti a lidské důstojnost je v zájmu právní jistoty nutno poskytovat všem občanům bez výjimky – tedy i občanům důvodně podezřelým z nečestné či nezákonné činnosti. Nečestné praktiky některých novinářů a pracovníků hromadných sdělovacích prostředků při shromažďování informací však svědčí nejen o jejich mravní nevyzrálosti, vyplývající z mylného pojetí demokracie jako společenského zřízení prostého poctivosti, slušnosti a uvážlivosti, ale nezřídka i o značné naivitě, když získanou informaci náležitě neprověřují co do její pravdivosti. Takto se ve „svatém nadšení“ mohou nevědomky stát součástí intrik a rafinované hry, pokud je jim záměrně poskytnuta klamavá informace, aby jiného jejich prostřednictvím poškodila anebo společensky či politicky zcela znemožnila. Proto právě při vyhledávání a rozšiřování informací je uvážlivost dvojnásobně na místě.
Pouze tehdy, je-li získaná informace skutečně pravdivá a pečlivě ověřená, je její zveřejnění na místě. I pravda má však svůj čas, má-li mít žádoucí účinek. Lidé totiž spíše uvěří líbivé lži než tvrdé pravdě a svoji nelibost častěji obrátí proti původci pravdivé informace než proti lháři. Odvahu k pravdě, novinářskou čest a občanskou povinnost by si proto žádný novinář ve vlastním zájmu neměl plést se sebezničující zbrklostí. Vždyť i uvážlivost je jedním ze znaků čestnosti.
V Plzni dne 11.3.2004
Doplňující dodatek 29.11.2012