„Jazyk myšlenky nepředbíhej!“

„Toto jsou příkazy práva: čestně žít, druhému neškodit, každému přát, co jeho jest.“

(Iuris praecepta haec sunt: honeste vivere, alterum non laedere, suum cuique tribuere)

(Jeden z nejslavnějších římských právníků Domitius Ulpianus – 170-228 n.l.)

Naprosté většině našich vědomostně zaostalých občanů je však nejasné, co vlastně znamená „čestné žití“, neboť na čestný život nejsou zvyklí. Z hlediska klasické stoické i konfuciánské filosofie vyplývá, že čestné (či mravné) žití je moudré, uvážlivé, spravedlivé, poctivé, slušné, skromné, střídmé, zdrženlivé, uměřené, uvážlivě odvážné, lidské, laskavé a soucitné. V těchto kritériích tedy není prostor pro polopravdu, dezinformaci anebo lež. Mnohokrát to bylo řečeno, mnohokrát vysvětleno a přesto je to soustavně ignorováno.

Co tedy Listina základních práv a svobod velice povrchně říká?

„Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny.“ (čl.17 odst.1 LZPS)

„Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu.“ (čl.17 odst.2 LZPS)

O nízké intelektuální, filosofické a mravní úrovni našich zákonodárců vypovídá skutečnost, že v těchto ustanoveních zjevně chybí slovní spojení „…pravdivá svoboda projevu…“, „…vyjadřovat pravdivé názory…“ (nikoli tedy své bludné představy) a „…svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat pravdivé ideje a informace…“. Ačkoliv se neustále vedou polemiky o tom, co je pravda a co je lež, řešení je velice jednoduché: pravda je založena na spolehlivých a ověřitelných důkazech, umožňujících tvrzení; omyl je mylná představa o pravé skutečnosti, označovaná jako domněnka, hypotéza nebo verze, a lež je úmyslná polopravda (tj. zatajení podstatné části pravdy) anebo úmyslně vyřčená nepravda (klam, šalba, lest, úskok apod.). Snad to není těžké k pochopení.

Naši nedovzdělaní a naivní zákonodárci však v r.1992 patrně usoudili, že když po listopadu 1989 konečně „zvítězila pravda a láska nad lží a nenávistí“, pak se občané České republiky automaticky stali natolik mravnými, že by bylo zcela zbytečné připomínat jim pravdomluvnost zákonem. „Sancta simplicitas!“ („Svatá prostoto!“). „Bojovníci za právo na lhaní“ totiž nevymřeli a stále šíři své bludy. Když např. v r.2018 zazněl na TV Barrandov výrok tehdejšího komunistického poslance L.L., že „lidé mají právo šířit i lži!“, k úžasu mravně orientovaných občanů to nevzbudilo pozornost ani pohoršení. Tehdejší prezident republiky (sám proslulý lhaním a dokonce za lhaní pravomocně odsouzený), premiér a ani jediný člen vlády, poslanec, senátor, politik, soudce anebo státní zástupce totiž tento hluboce nemravný a pobuřující výrok veřejně neodsoudili (ač to učinit měli a mohli), takže se z tohoto smyšleného práva na lhaní postupně vytvořila nemravná společenská zvyklost (úsus). Proč se tedy nyní divíme? Jakákoliv tolerance ke lži a zlu totiž vždycky přinese hořké ovoce.

Pouze trestní zákon připouští lež jako zákonnou formu obhajoby obviněného v trestním řízení. Z hlediska přísného výkladu § 41 odst.1 trestního řádu však obhájce obviněného již sám lhát nesmí (nabádání obviněného ke lži je sice nemravné, ale není protizákonné), neboť podle tohoto zákonného ustanovení musí přispívat ke správnému objasnění a rozhodnutí věci. Pojem „musí“ je totiž z hlediska práva „ius cogens“ (tj. tuhá příkazová norma) a nikdo ji tudíž nesmí porušit ani obejít. A „správné objasnění a rozhodnutí věci“ může být pouze objektivně pravdivé, neboť správnost nemůže spočívat na lži. Rozlišujme tedy argumentaci pravdivou a křivou. „Ale buď řeč Vaše: Jistě, jistě, nikoli, nikoli. Co pak nad to více jest, od zlého jest.“ (Evangelium sv.Matouše, kap.5/37).

Mravné (čestné) uplatňování základních práv a svobod se nemůže dostat do konfliktu s platným právem, pokud to ovšem není právo totalitní (např. nacistické, komunistické, teokratické apod.). Pokud je totiž uplatňování základních práv a svobod moudré (anebo alespoň rozumné), uvážlivé, spravedlivé, poctivé, slušné a uměřené, pak z hlediska „vyššího principu mravního“ nemůže být nikomu škodu. Tato náročná mravní kritéria však jednoznačně nesplňují jednotlivé případy lživých, dezinformačních, hrubých, urážlivých a buřičských slov, která jsou nemravně obhajována jako zákonné uplatňování svobody projevu. Ostatně z filosofického hlediska je svobodný pouze ten, kdo má svoji mysl, slova i činy pod neustálou kontrolou – a lháři takovými lidmi rozhodně nejsou.

„Tytéž činy jsou buď čestné anebo nečestné, záleží na tom, proč nebo jak jsou konány.“ (Lucius Annaeus Seneca – 106-43 př.n.l.; Devadesátý list Luciliovi)

Naprostá většina našich občanů je natolik nerozumná, nedovzdělaná a dokonce i hloupá (tj. jejich nerozumnost i nedovzdělanost je totiž ještě obohacena nulovou mravní vybaveností), že nedokáže rozpoznat pravdu od lži, dobro od zla a spravedlnost od nespravedlnosti, natož aby se uvědoměle dokázala chovat slušně a poctivě. V důledku toho proto bloudí v záplavě informací, nedokáže se rychle a přesně zorientovat a snadno proto uvěří i dezinformátorům a lhářům, kteří jsou natolik mravně zkažení, že lhaní, klam a šalbu považují za naprosto normální a dokonce zákonnou formu své ničemné seberealizace. Pokud pak nevědomí a zmanipulovaní občané těmto dezinformacím a lžím natolik uvěří (nekritické věroučné zanícení!), že cítí nutkavou potřebu je ještě dále šířit (odstrašujícím vizuálním případem byla např. paní P., která s vyvalenýma očima a tvářemi zrudlými zlostí doslova vyřvávala neuvěřitelné lži), je nezbytné učinit takovému chování rozhodnou přítrž, i kdyby se všichni obhájci „práva na lhaní“ zalykali zlostí.

Pouze nedovzdělaní, nerozumní a hloupí lidé mohou úporně hájit svobodu lhát, neboť nejsou schopni domyslet právní důsledky takového počínání. Kdyby se totiž šíření lží mělo stát základním lidským právem, pak by z trestního zákoníka musely být okamžitě vypuštěny trestné činy pomluvy dle § 184, křivého obvinění dle § 345 i křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku dle § 346, a bezpředmětnými (irelevantními) by se stala i všechna ustanovení o dobrých mravech, neboť převážná většina nemravností, projednávaných podle občanského zákoníka, má svůj základ ve lži. Současně by všechny civilní soudy musely zamítnout i veškeré žaloby na ochranu cti a dobré pověsti, neboť špinění jiných by přece také bylo základním lidským právem a nemohlo by tedy jít o neoprávněný zásah do soukromého anebo rodinného života. Mezi slušnými lidmi by sice lhaní bylo nadále nemravné, ale jako podzákonné by bylo nepostižitelné, což by velice potěšilo všechny dezinformátory, lháře i „pavlačové drbny“. Navíc by k velké radosti mnohých policistů i státních zástupců odpadlo i obtížné nalézání materiální pravdy podle § 2 odst.5 trestního řádu, neboť by stačilo pouze nějakou „alternativní pravdu“ vymyslet a bez důkazů ji poslat k soudu, což beztoho již v současnosti mnozí státní zástupci činí (proto je také tak vysoké procento zprošťujících rozsudků). Dalším důsledkem tohoto okázalého pohrdání pravdou by muselo být vypuštění všech zákonných i politických zmínek o spravedlnosti, kterou beztoho mnozí právníci i politici ve svém slovníku nemají, spravedlivě se nechovají a spravedlností ve všech jejích podobách hluboce pohrdají.

„Spravedlnost znamená pravdu a pravdu najdeme tam, kde není lži“

(Sómadéva – 11.stol.n.l.; Oceán příběhů - Naraváhanadatta ke králi Vájupathovi.)

Slova mají stejnou sílu jako skutky – proto např. Buddha (asi 563-483 př.n.l.) rozlišoval činy slovní a činy skutkové. A tak jako je tvořivá povaha představ, je tvořivá i povaha slov a činů. Až příliš mnoho lidí však neuvažuje nad tím, co chtějí z úst vypustit, podléhají emocím a rychleji mluví než myslí. V důsledku dlouhodobě zanedbané mravní výchovy proto neznají pravidla ukázněného slovního projevu, z nichž některá jsou stará i tisíce let:

„Buď uvážlivý, kdykoli mluvíš.

Máš vždy vyřknout jen něco vynikajícího,

aby velmoži, kteří tě poslouchají, řekli:

„Jak krásné je to, co vychází z jeho úst!“

„Jen tehdy mluvit máš, když víš, že věci rozumíš.

Ten, kdo na poradě mluví, má být umělcem;

vždyť mluvení je těžší než kterákoli jiná práce

a jen tomu slouží, kdo ovládá je dokonale.“

(Naučení egyptského vezíra Prahhotepa – 24.stol.př.n.l.)

Mnozí naši mnohomluvní politici ani organizátoři protivládních demonstrací však tato slova neznají, neboť o takové vzdělání ani nestojí. Křik a řev zmanipulovaného davu i obdiv jejich přívrženců je totiž motivuje k dalšímu rozvíjení jejich fantazijních představ a lživých smyšlenek, čímž získávají opojný pocit společenské nadřazenosti a výjimečnosti a snaží se tak získat i „politické body“, zúročitelné v některých dalších volbách. Už mnohokrát se to v historii lidstva stalo a přesto se lidé nepoučili. Nepotvrzuje to snad opovážlivou domněnku, že moudrá Příroda poskytla lidstvu pouze konstatntní množství inteligence, avšak lidí neustále přibývá?

Každý moudrý anebo alespoň rozumný, uvážlivý a ukázněný člověk váží svá slova a neříká nic takového, co by nedokázal obhájit a podložit spolehlivým a ověřitelným důkazem. Jan Werich kdysi k tomu příhodně pravil, že si dává dobrý pozor na to, co říká, aby neřekl něco, co nechce slyšet. Kolik však takových neukázněných žvanilů mezi sebou máme, a to i v té nejvyšší politice? Jako by je posedl démon žvanivosti a touhy po moci.

„Jazyk myšlenky nepředbíhej!“

„Mnoho slyš, málo mluv!“ (antičtí mudrcové – 6.stol.př.n.l.)

„Raději mlč a buď považován za hlupáka, než abys promluvil a rozptýlil tak veškeré pochybnosti.“ (Abraham Lincoln – 1809-1865)

„Kdyby lidé více naslouchali tomu, co říkají, mluvili by méně.“

(Curtoisovo pravidlo – Murphyho zákony)

„Je to velká bída, když člověk nemá dost ducha, aby dobře mluvil, ani dost soudnosti, aby mlčel.“ (Jean de La Bruyére – 1645-1696)

Lhaní patří mezi nejzávažnější nemravnosti, neboť narušuje mezinárodní, obchodní i mezilidské vztahy a destabilizuje společenské prostředí. Klam, faleš, lstivost, zákeřnost, záludnost a podvodnost jsou však (občas) i trestně postižitelné, pokud jimi byla někomu způsobena škoda a pachatel takového činu nebude státními zástupci anebo soudci účelově vyviněn poukazem na mimoprávně vykonstruovanou „náležitou ostražitost“ (též nutnou obezřetnost, potřebnou míru opatrnosti anebo nezbytnou míru opatrnosti), kterou jím podvedená osoba údajně zanedbala. Komplexní vzdělanost státních zástupců a soudců totiž není příliš vysoká a nejenže si proto neuvědomují, že nesmí sami doplňovat právní řád o příkazová (kogentní) slova „náležitost, nutnost, potřebnost anebo nezbytnost“, ale ani jim nedochází, že už ve starověku platila kogentní příkazová norma o nutnosti potrestání jakéhokoliv zlého úmyslu, a tedy včetně cíleného lhaní.

„Zlý úmysl je třeba v každém případě potrestat.“

(Dolus omnimodo puniatur.) (Neratius Priscus – 1.-2.stol.n.l.)

„Ke zlomyslnostem nelze být shovívavý.“

(Maliitis non est indulgendum.)

(Publius Iuventius Celsus – 70-140 n.l.)

Naše přetechnizovaná a „přehumanizovaná“ společnost se až příliš vzdálila od mravnosti a civilizované právní kultury. Už ve starověku totiž moudří lidé pravili, že základem smysluplné lidské společnosti jsou pravda, spravedlnost a mír. My však pravdu úspěšně potlačujeme, bludaře, dezinformátory, podvodníky a lháře tolerujeme (jsme přece humanisté a demokraté!), spravedlnost jsme vymýtili (k soudům se totiž nechodí pro spravedlnost, ale pro rozsudky) a mír jsme nikdy nedokázali udržet, neboť se zlem jsme se nikdy nedokázali důsledně vypořádat. A jelikož v důsledku všeobecného, úspěšného a dlouhodobě tolerovaného lhaní se i u nás stala lež obtížným společenským jevem, pak máme-li zastavit celospolečenský mravní rozklad, je naprosto nezbytné, aby nestoudnosti lhářů, dezinformátorů a politických dobrodruhů (avanturistů) byla konečně učiněna včasná a rozhodná přítrž. Kde je vůle, je i cesta – a na důslednou ochranu před bujícím zlem přece také máme základní lidské právo.

„K vítězství zla stačí, když dobří lidé budou sedět se založenýma rukama.“

(Edmund Burke – 1729-1797))

V Plzni dne 9.4.2023