„Je dobrá pověst jistější než peníze.“

Nedělejme si ovšem iluze o „zlatém věku lidstva“, kdy podle idealistických náboženských představ byli všichni lidé slušní, poctiví a vzájemně si nezištně pomáhali. Nikdy tomu tak nebylo, neboť jak pravil konfuciánský filosof Sün-c´(asi 313-238 př.n.l.) “záliba v prospěchu a touha po zisku, to jsou povahové vlastnosti každé lidské přirozenosti.“ Takže v mravním hodnocení našich praprapředků buďme velice opatrní, neboť je téměř jisté, že i v pravěku se našli „šizuňkové“, kteří se tu více, tu méně úspěšně pokoušeli své smluvní partnery oklamat a ošidit. A nejen to, i při obětních obřadech se nezřídka pokoušeli podvést i samotné nadpřirozené síly anebo dokonce bohy.

Dosavadní historické zkušenosti z oblasti filosofie, náboženství i práva nasvědčují závěru, že pouze poctivé smluvní vztahy jsou jedinou oblastí lidské činnosti, ve které by se rozumně uvažující lidé na celém světě (snad) dokázali bezvýhradně shodnout. Lidé se sice neshodnou v postojích, názorech, ve víře ani v politice, ale pokud uzavírají smluvní vztahy, bez ohledu na rasu, víru, politické přesvědčení i národnost se povětšinou shodnou na tom, že smluvní vztah mezi nimi musí být bezvýhradně poctivý, má-li mít vůbec nějaký smysl a má-li je opravdu bezvýhradně zavazovat. Ve smluvních vztazích se totiž lež, lest, úskok ani podvod neodpouštějí a kdo v představě o budoucím výhodném zisku svého smluvního partnera podvede, do budoucna se ve smluvních vztazích diskvalifikuje. „Je dobrá pověst jistější než peníze!“ To se kupodivu týká i světa organizovaného zločinu, jehož vnitřní organizace i vnější zločinecké vztahy jsou rovněž založeny na přísném dodržování „poctivých“ pravidel hry (zločinecká morálka) – jinak hrozí rozklad anebo zničující války gangů, které vážně narušují dohodnuté obchodní vztahy a sféry vlivu.

Je pravdou, že některé místní a etnické zvyklosti v zemích tzv. „třetího světa“ a na Středním či Dálném východě (místní a etnická morálka) deformují názory tamních smluvních partnerů ohledně toho, co lze ještě považovat za poctivé. Proto právě při uzavírání obchodních vztahů s takovými potencionálně nepoctivými smluvními partnery je na místě vysoká ostražitost. Přesto se lze důvodně domnívat, že i v takových obchodně rizikových zemích je možno ještě před uzavřením konkrétní smlouvy řádně a otevřeně projednat pravidla budoucího poctivého obchodního styku a následky jejich porušení.

Vzhledem k současnému stavu a vývoji lidstva není patrně důvod k domněnce, že celé lidstvo by bylo možno názorově sjednotit pouze ohledně poctivých smluvních vztahů. Existuje totiž celá řada místních (samo)vládců, politiků a diplomatů, kteří pravdou, slušností a poctivostí pohrdají a cokoli řeknou, je lež. Kdo totiž v mezinárodních vztazích opakovaně lže, pak nejenže se ze slušné společnosti vyřazuje, ale stává se i objektem posměchu. „Věř, ale komu věříš, měř!“ (Fide, sed cui fidas, vide!). Dohodnutou smluvní poctivost lze přitom postupně přenášet i do jiných oblastí lidského života, které tak lze žádoucím způsobem „umravnit“ (zejména svědomité a poctivé vykonání jakékoliv mravně hodnotné práce – není totiž každá práce poctivá). Právě v tomto generálně stabilizačním pojetí poctivosti totiž spočívá pravý význam známého úsloví „S poctivostí nejdál dojdeš!“ (Honestas maximum praemium est!). Pokud však poctivě vyhodnotíme vývoj naší společnosti od počátku devadesátých let, nejenže nám bude jasné, proč to v naší společnosti nefunguje, ale také kteří politici s tím okázalým pohrdáním poctivostí začali.

Smluvní poctivostí však není pouze poctivost uzavřené smlouvy, ale i poctivost takového jednostranného úkonu, jakým je slib daný druhé straně – ať již jde o slib ústní anebo písemný. Pokud druhá strana tento slib přijme a považuje jej za svobodně učiněný, srozumitelný a vážně i určitě míněný, jedná se o jakousi nabídku smlouvy (quasioffertu). Z takového prokazatelného a poctivě učiněného slibu (promissum) vzniká i budoucí závazek (obligatio), který je i právně vymahatelný (předsmluvní odpovědnost - § 1728 občanského zákoníka). Pokud je pak tento slib jeho přijat (acceptatio), vzniká i smlouva (contractus, pactio), která ovšem může mít i pouhou konkludentní povahu – záleží na tom, v jaké formě byl slib učiněn a v jaké formě byl i přijat (akceptován); v současných nepříliš poctivých poměrech by však vždycky bylo na místě písemně potvrdit obsah slibu i jeho přijetí. „Co je psáno, to je dáno!“ nebo též „Napsané zůstává!“ (Scripta manent). Z mravního hlediska (tj. spravedlivosti, poctivosti a slušnosti) je tedy vysoce žádoucí, aby i slibům byla věnována náležitá pozornost a aby nebyly považovány za pouhé „plácnutí do větru“ anebo za onen pověstný „cár papíru“, vhodný k čemukoliv jinému než k dokladování existujícího závazku. Dosavadní zkušenosti lidstva totiž potvrzují známá úsloví „sliby chyby“, „řeč se mluví, ale voda teče“ anebo „slibem nezarmoutíš!“ Je však nutno připomenout, že velkorysé politické sliby nezavazují a nejsou právně vymahatelné.

Pouze poctivý smluvní partner si váží svého podpisu i svého slibu a považuje je pro sebe za bezvýhradně závazné. Nepoctivého smluvního partnera naproti tomu prozrazuje nejen neplnění přijatého anebo slíbeného závazku, ale i kličkování, „úhybné manévry“, lži, zapírání se, měnění pobytu i názvu společnosti (firmy) atd. atd.

„Základem spravedlnosti je pak věrnost, to je stálost a opravdovost v slibech a úmluvách.“

„Není třeba dodržovat takové sliby, které člověk učiní pod nátlakem, ze strachu nebo když byl obelstěn.“ (Marcus Tullius Cicero – 106-43 př.n.l.; O povinnostech)

Zvláštní formou slibu je reklama, která je podstatě veřejnou nabídkou určitého zboží či služby v určité prezentované kvalitě a určité ceně. Konkrétní kupní smlouva se uzavírá až v případě přijetí takové veřejné nabídky ze strany konkrétního kupujícího. Není ovšem na škodu připomenout, že právě reklamy patří mezi nejčastější nepoctivé sliby, a to zejména ohledně slibu vysoké kvality nabízeného zboží či služby.

Pokusy o uzákonění poctivosti v dlouhodobě vytvářeném nepoctivém či dokonce přímo zlodějském prostředí jsou stejně tak nesmyslné, jako pokusy o uzákonění slušnosti, pravdomluvnosti, skromnosti, střídmosti, zdrženlivosti apod. Pravdomluvnost, slušnost a poctivost jsou totiž nadčasové pozitivní povahové vlastnosti (ctnosti), které se získávají pouze dlouholetou výchovou a sebevýchovou (takto se totiž stávají ustáleným mravným zvykem) a nikoli zákonným příkazem. Správně uvažující člověk proto musí být poctivý i vůči sobě samotnému, musí si měřit poctivě a ani před sebou nesmí svá pochybení zlehčovat. Všeobecný nárůst nepoctivosti (včetně majetkové kriminality i majetkových soudních sporů) však zřejmě naše politiky natolik zneklidnil, že v novém občanském zákoníku byla uzákoněna i „povinnost k poctivosti“. Každé právo totiž vzniká až na základě nezbytné společenské potřeby – většinové, skupinové anebo i individuální (autokratické režimy).

„Neznali by jméno práva, kdyby nebylo protivy.“

(Hérakleitos z Efesu – asi 544-484 př.n.l.)

Naši slovutní zákonodárci to v občanském zákoníku vyřešili takto:

§ 6 odst.1: „Každý má povinnost jednat v právním styku poctivě.“

§ 7: „Má se za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře.“

Má-li mít právní styk nějaký smysl i váhu, musí být poctivý, tj. založený na pravdě. V civilizovaném právním státě tedy musí být poctivost samozřejmostí a nikoli pouhým předpokladem. Zákonodárci však nenapsali „v právním styku každý musí jednat poctivě“, natož „nikdo nesmí lhát!“. Až tak striktní a odvážní (raději) nebyli, neboť lhářů je kolem nás příliš mnoho a nelze tedy každého usvědčeného lháře trestat. Pojem „povinnost“ je však mnohem měkčí než kategorický (kogentní) pojem „musí!“ a soudům se nesmí ponechat sebemenší skulinka k tvořivým představám.

Neúčinnost ustanovení o povinnosti jednat v právním styku poctivě potvrzuje skutečnost, že od účinnosti nového občanského zákoníka (1.1.2014) proběhly a stále ještě probíhají tisíce nepoctivých smluvních vztahů, podvodů a dlouhodobých soudních sporů. Z pouhého doporučení povinné poctivosti si totiž nikdo nic nedělá, neboť to není kategorický příkaz a ani na ten by zištní, chamtiví a prolhaní lidé nedbali.

„Jak se však podobá, pohrdá lakota každým trestem a hrozná touha po zisku je lidem vrozena. Žádná vášeň nedokáže tolik riskovat jako hrabivost. Vždyť ostatní vášně mají i své meze a lze je krotit strachem.“

(Iosephus Flavius – 37-100 n.l.; Válka židovská, Kniha pátá/558,559)

Pokud tedy chybějící generální výchovu k poctivosti nenahradí alespoň přísné tresty za veškeré projevy nepoctivosti a podvodnosti (a to se opravdu neděje – viz další tvořivý nesmysl v trestním zákoně o subsidiaritě trestní represe - § 12 odst.2), pak uzákonění sice obecně žádoucího, leč nedosažitelného stavu má zcela nulovou váhu. Předpoklad (presumpce) poctivého jednání je pak utopický nesmysl, v jehož reálnost by neuvěřil nejen ani jediný rozumně uvažující občan, ale ani jediný politik, zákonodárce anebo soudce. Ostatně i soudci Nejvyššího soudu v rozporu s tímto zákonným předpokladem nabádají občany ke všeobecné nedůvěřivosti a „náležité ostražitosti“ (viz „Právní výchova v režii soudů a státního zastupitelství“ – Trestněprávní revue 1/2014).

Poctivost byla už ve starověku naprosto samozřejmým kategorickým mravním imperativem a proto je zbytečné jej znovu objevovat a právně oživovat. Příkaz poctivosti by měl být „vtloukán“ lidem do hlav už od raného dětství – zpočátku vlídnou výchovou, poté přísným a individuálně i generálně výchovným trestem. Všechny ctnosti totiž nelze uzákonit, stejně jako nelze trestat všechny nectnosti - např. i nepoctivý partnerský vztah (nevěru). Právo je (totiž) pouze minimem mravnosti, nikoli celou mravností! Poctivost v jakýchkoliv smluvních vztazích (také manželství je totiž smluvním vztahem!) má tedy být prvořadou a samozřejmou povinností mravní a není ji třeba ještě podporovat zákonným příkazem ke všeobecné poctivosti. Kromě sportu se to nikdy nepovedlo a ani nepovede.

Nepoctivost ve smlouvách a slibech destabilizuje nejen konkrétní obchodní a mezilidské vztahy, ale ve svých důsledcích má nepříznivý dopad i na celkovou společenskou atmosféru a na právní vědomí všech občanů. Nepoctivost smluvních stran či jen jedné z nich totiž vyvolává vzájemnou nedůvěru a podezřívavost a při eventuálním vzniku škody pak zlobu až nenávist, což jsou všechno negativní jevy a vlastnosti, které se projevují i všeobecně a výrazně narušují žádoucí pozitivní a harmonické (spravedlivé) společenské prostředí. Mnohé nepříznivé společenské jevy mají totiž podivuhodný původ.

Již od starověku se zákonodárci, právníci i filosofové snažili přimět lidi k poctivému jednání. Kdyby se jim to podařilo již tehdy, nemuseli by současní zákonodárci bádat a vymýšlet nesmysly. Při uzavírání jakýchkoliv smluv proto platí tato prastará a obecně uznávaná etická pravidla, která jsou v různé podobě obsažena i v platném právu:

1.Smlouvy lze uzavírat pouze poctivě a v oboustranné dobré víře (bona fide).

2.Poctivost smlouvy spočívá v tom, že obě smluvní strany se bez jakéhokoliv zastírání

a klamu pravdivě informují o všech skutečnostech, které jsou jim o předmětu smlouvy

známy, nic před sebou nezamlčují a formulací smlouvy se nesnaží na úkor druhé

smluvní strany zvýhodnit (v žádném komentáři tento výklad nenaleznete!).

3.Smlouvy musí být spravedlivé (vyvážené) a musí zajišťovat rovná práv a pro všechny

smluvní strany. Určitou výjimkou jsou mírové smlouvy, které povětšinou bývají nerovné

a znevýhodňují poraženou stranu. I takové smlouvy však mají být uměřené, aby nebyly

příčinou budoucího válečného konfliktu – jako například Versailleská smlouva po

I.světové válce.

„Smysl pro rovnost je nejvlastnějším znakem spravedlnosti.“

(Marcus Tullius Cicero – O povinnostech)

4.“Smlouvy je nutno zachovávat.“ (Pacta servanda sunt)

(Domitius Ulpianus – 170-228 n.l.)

5.“Ujednání dávají smlouvám zákonnou závaznost.“ (Pacta dant legem contractui)

(Domitius Ulpianus)

6.“Dodržovat se musí ujednání nejnovější.“ (Pacta novissima servari oportet)

(Codex Iustinianus – 534 n.l.)

7.Dodržet není nutno toliko smlouvu, která byla uzavřena v tísni, pod nátlakem, v omylu

vlastním či vyvolaném druhou smluvní stranou, za zřetelně nevýhodných podmínek

anebo jejíž plnění by bylo vůči některé ze smluvních stran nespravedlivé (nepoctivé).

„Úmluvy, které sledují nečestný cíl, se nemají dodržovat.

(Pacta, quae turpem causam continent, non sunt observanda)

(Iulius Paulus – asi 160-230 n.l.)

8.Je nutno dodržovat i smlouvu s nepřítelem a slib daný nepříteli, pokud je to čestné

a pokud by se tím nepříteli neposkytla neoprávněná výhoda.

V tomto směru se jedná například o dohodu válčících stran o příměří a slib nedotknutelnosti osob, které se nepříteli vzdají. Je evidentní, že v zájmu obou stran je přísné dodržování takových závazků (byť byly učiněny ve válečném a tudíž nepřátelském stavu), neboť v případě jejich porušení lze očekávat reciproční násilná opatření.

Ve starověkém Římě se jako příklad závaznosti slibu daného nepříteli uváděl slib římského konzula Marka Atilia Regula, který byl za 2.punské války (264-241 př.n.l.) zajat Kartháginci a poté vyslán do Říma k nabídce své výměny za kartháginské zajatce – a to pod příslibem zpětného návratu, pokud se výměna neuskuteční. M.A.Regulus však v Římě výměnu nedoporučil s tím, že on už je starý, zatímco zajatí Kartháginci jsou ještě mladí a mohli by Římu uškodit. Poté se podle daného slibu vrátil do Karthága, kde byl umučen.

9.Není nutno dodržet smlouvu a slib, pokud by tím došlo k ohrožení společnosti anebo

něčího života a zdraví. Splnění takové smlouvy by totiž bylo nemoudré, neuvážlivé,

nespravedlivé a neuměřené; tudíž ve své podstatě nečestné.

Nikdo nemůže být spravedlivě nucen k nečestnému jednání.

Naše platné právo doplňuje shora uvedená etická pravidla smluvních vztahů ještě o tato kogentní (tuhá) pravidla právní:

1. Smlouvy musí být uzavírány svobodně, vážně, určitě a srozumitelně (souhrnně §§ 551-553 občanského zákoníka; zde je užita tradiční učebnicová formulace):
   1. Svobodné rozhodnutí je rozhodnutí dobrovolné a bez nátlaku.
   2. Vážné rozhodnutí je rozhodnutí prosté omylu, promyšlené a uvážlivé.
   3. Určitě formulované rozhodnutí je rozhodnutí zřetelně prezentující projev vůle – tj. obsah vůle obou smluvních stran.
   4. Srozumitelně formulované rozhodnutí nepřipouští dvojí anebo několikerý výklad dohodnutých ustanovení smlouvy.

Podle § 7 občanského zákoníka se poctivost předpokládá. Nepoctivý smluvní

partner však může jednat „vážně“ a přitom natolik „šikovně nepoctivě“, že vůbec

nemusí porušit zákon. Ostatně některé soudy jsou v tomto směru k šikovným

podvodníkům velice benevolentní, neboť pouze „zjevné zneužití práva nepožívá

právní ochrany“ (§ 8 občanského zákoníka). Neplatnost smlouvy tedy není

podmíněna zneužitím práva a nedostatkem kompletních informací ze strany nebo

na straně jedné ze smluvních stran. Pakliže předmět plnění má „v podstatě“

vymíněné vlastnosti a nabídka smlouvy (offerta) je přijata, jeho eventuálně

přemrštěná cena (a tudíž nezjevný úskok) není důvodem neplatnosti smlouvy,

ledaže by se zjevně jednalo o lichvu anebo podvod. Právě zisk je totiž v

obchodních i politických kruzích považován za obchodní zdatnost („šikovnost“),

i když součástí oné obchodní zdatnosti je zatajování, které je z hlediska „vyššího

principu mravního“ zásadně považováno za jednání nepoctivé a nekalé.

„Křivda se činí dvojím způsobem, násilím nebo lstí, lest připomíná lišku,

násilí lva. Obojí je člověku zcela cizí, ale větší pohrdání zasluhuje lest. Ze všech

druhů nespravedlnosti není žádný horší, než když se snaží zdát poctivými ti lidé,

kteří se dopouštějí podvodu.“ (Marcus Tullius Cicero)

2. Právní jednání (včetně smluv) mohou uzavírat toliko osoby svéprávné.
3. Právní jednání (včetně uzavírání smluv) musí obsahem i účelem odpovídat dobrým mravům a zákonu (§ 547 občanského zákoníka).

„Soukromé úmluvy nemohou rušit veřejné právo.“

(Pacta privata iuri publico derogare non possunt)

4. Smlouvy se nesmějí příčit dobrým mravům (contra bonos mores), kterými se právě rozumějí výše uvedená poctivost (honestas) a dobrá víra (bona fides).

Výklad pojmu „dobré mravy“ se velmi často různí. Ve stručnosti lze konstatovat,

že dobré mravy jsou souborem pozitivních lidských vlastností, které též určují i

pozitivní lidské jednání a jeho maxima. Ve smluvních vztazích se zejména jedná

o tyto vlastnosti (ctnosti):

- poctivost (fides, honestas),

- spravedlivost (iustitia /subjektivní – nižší/, aequias /objektivní, vyšší/),

- rozvážnost (modestia),

- slušnost (decorum, decentia),

- věrnost (ve slovu) (fidelitas) atd.

5. Smlouvy mohou být uzavírány toliko ve formě požadované zákonem anebo dohodou smluvních stran, přičemž musí mít veškeré zákonem požadované základní náležitosti, způsobilé prokázat jejich pravý obsah a smysl. Pokud by šlo o smlouvu neformální (konkludentní), její pravý obsah a smysl by bylo nutno prokázat svědecky.

K takovým základním náležitostem smlouvy patří:

• přesné vymezení předmětu a obsahu smlouvy,
• dohoda o ceně a době splatnosti dohodnuté ceny,
• dohoda o době trvání smlouvy (je-li to zapotřebí),
• nabytí platnosti a účinnosti smlouvy,
• datum a podpis obou smluvních stran, což se nevyžaduje u smlouvy konkludentní, jejíž účastníci (zpravidla) pouze stvrdí platnost smlouvy stiskem ruky a její účinnost (též zpravidla) v nejbližší restauraci zapijí. Takto se to totiž po celá staletí úspěšně dělávalo, nikdo by se ve vlastním zájmu neodvážil tuto zvyklost porušit a zpívá se o tom i v refrénu jedné staré písně:

„Chtěl bych se vrátit zpět, aspoň o třista let,

tenkrát to bejvalo krásný, tenkrát byl jinačí svět,

na lokte měřili, srdce si svěřili,

tenkrát si lidi jen plácli a už si věřili!“

O řádný smluvní vztah se nejedná, je-li některá ze smluvních stran druhou smluvní stranou záměrně (tj. lstivě anebo úskočně) uvedena do nerovného anebo nevýhodného postavení. Smluvní vztahy jsou totiž nezřídka zcela mylně pojímány jako jakýsi „boj“, ve kterém jsou vítězi i poražení. Ten smluvní partner, kterému se podaří nadiktovat své podmínky slabšímu smluvnímu partnerovi, přitom zpravidla není považován za nepoctivého utiskovatele, ale za oprávněného vítěze – a přitom ve skutečnosti prohrají oba. Ten silnější ztratí důvěru své slabší protistrany, ten slabší ztratí sebedůvěru a někdy na nátlak svého silnějšího partnera reaguje nejrůznějšími nepoctivými „kličkami“, kterými se dodatečně snaží vynucenou nerovnost odstranit. Poctivé smluvní vztahy totiž zajišťuje nejen rovnost smluvních stran, ale i vzájemná důvěra, uvážlivost a korektnost (slušnost).

Smlouvy uzavřené zdánlivě dobrovolně, ale ve skutečnosti v tísni, za nápadně nevýhodných podmínek a pod skrytým nátlakem je sice možno napadnout určovací žalobou pro neplatnost, avšak nejen zákonem požadovaný „veřejný zájem“, ale zejména tíseň a nátlak se velice špatně prokazují a poškozená smluvní strana mnohdy nechce riskovat zdlouhavé, nákladné a hlavně velmi nejisté soudní řízení. I individuální pocit křivdy však oslabuje stabilitu společenského prostředí, neboť je přenášen i na rodinné příslušníky, přátele a spolupracovníky.

Všechny nerovné smlouvy jsou zásadně nespravedlivé; nespravedlivé smlouvy jsou pak nemravné a nemravné smlouvy by měly být (leč bohužel stále nejsou) principiálně nezákonné. Rozpor objektivní reality s těmito kategorickými mravními maximy lze vysvětlit pouze tím, že obecné i speciální (tj. soudcovské) vnímání rovnosti, spravedlnosti, poctivosti a slušnosti není v naší společnosti ani zdaleka tak jednoznačné, jako tomu bylo ve starověku.

„Spravedlivé činy jsou vesměs slušné, kdežto nespravedlivé jsou stejně tak neslušné jako hanebné.“ (Marcus Tullius Cicero – O povinnostech)

Pro uzavírání smluv platí tato mimoprávní zkušenostní pravidla („Zkušenost je nejlepší učitelkou všeho!“ – Gaius Iulius Caesar – 100_444 př.n.l.):

1. Smlouva se nikdy (!) nemá uzavírat při jednom jednání. Nadarmo se neříká, že „práce kvapná, málo platná.“
2. Optimální je uzavírání smluv „natřikrát“, tak, aby obě smluvní strany měly dostatek času celý text smlouvy prostudovat a uvážit; poté lze text smlouvy postupně upravit do oboustranně přijatelné podoby, nastolující „rovné právo pro všechny“.
3. Velká pozornost musí být věnována části týkající se plnění; v případě smluv o půjčkách či úvěrových smluv pak podmínkám splatnosti a úročení.
4. Doporučuje se podepsat každý list smlouvy zvlášť, nikoli pouze její poslední stránku. Nepoctiví smluvní partneři jsou totiž schopni nepodepsané stránky vyměnit a smlouvu tak zfalšovat.
5. Každý smluvní partner si musí smlouvu před jejím podpisem přečíst a pak podpisem stvrdit, že podepsaná smlouva je skutečně výrazem jeho svobodné a vážně míněné vůle.

Závaznost smluv a slibů (příslibů) je v současnosti nejpalčivějším problémem

našich obchodních i mezilidských vztahů. Na jedné straně se sice vyskytují četné zjevné podvody (např. lichvářské půjčky, prodej předraženého zboží apod.), které připravují důvěřivé lidi o jejich celoživotní úspory, ale na druhé straně lidé lehkomyslně uzavírají i poctivé smlouvy a stejně lehkovážně se pak stavějí k plnění svých závazků. Pokud se tedy dostanou do potíží, snaží se svých závazků i nepoctivě zbavit; nejčastěji namítají formální nedostatky uzavřených smluv a z tohoto důvodu odmítají plnit, ačkoliv případná protiplnění řádně obdrželi a případně i spotřebovali. Bohužel v naší soudní praxi se nezřídka lze setkat s tím, že nad materiální stránkou věci vítězí prostý formalismus a soudům na nalézání spravedlnosti, poctivosti a slušnosti (tj. dobrých mravů) mnohdy vůbec nezáleží. Proto se nejen často stává, že formální nedostatky uzavřených smluv, ručitelských prohlášení nebo směnek zcela znemožní vymáhání dlužné částky anebo realizaci zástav, ale naopak i šikovné podvody dokáží soudy svým křivým a mimoprávním výkladem „zpodzákonit“ (zplatnit - konvalidovat).

„Křivdy mívají často také původ v zlomyslném a chytráckém výkladu práva. Odtud pochází pořekadlo, jehož se již dávno obecně užívá: „vrchol práva – vrchol bezpráví“ („summum ius – summa iniuria“).“ (Marcus Tullius Cicero – O povinnostech)

Na obecně známé nedodržování smluvních závazků v České republice jsou velmi citliví zejména členové Evropské unie, protože nevyvážené a nemravné smluvní prostředí některého členského státu a zejména pak neprůchodnost práva a spravedlnosti ohrožují jejich budoucí investiční a obchodní zájmy mnohem více, než dnes ještě dokážeme posoudit. Soudy by proto měly mnohem více hodnotit spravedlivost, poctivost a slušnost uplatněného nároku, než účelově namítané formální nedostatky uzavřených smluv. Máme-li být považováni za právní stát, musíme v něm nastolit i solidní právní prostředí.

Významný římský státník, právník a filosof Marcus Tullius Cicero se ve své knize „O povinnostech“ podrobně zabýval otázkami nepoctivosti, lži, lsti a klamu a uvedl i konkrétní příklady podvodných smluv. Kromě jiného pak napsal, že jeho kolega v praetuře Gaius Aquilius takto definoval dolus malus (tj. zlý úmysl, podvod):

„Když se něco jiného předstíralo, a něco jiného vykonalo.“

Dále píše, že „všichni lidé, kteří něco jiného dělají a něco jiného předstírají, jsou věrolomní, nepoctiví a zlomyslní.“ (O povinnostech III/14)

„Je-li tedy Aquiliova definice správná, je třeba předstírání i zastírání z lidského života vůbec vyloučit. Proto poctivý muž nebude nic zastírat ani předstírat, ani aby lépe prodal.“ (O povinnostech III/15)

„Jestliže chceš, aby to, co ty víš, nevěděli kvůli tvému prospěchu ti, kteří mají zájem na tom, aby to věděli, je to zatajování. A kdo by nevěděl, jaké povahy je takové zatajování a o jakém člověku to svědčí? Jistě ne o člověku otevřeném, prostém, spravedlivém ani poctivém, ale spíše o člověku prohnaném, pokryteckém, lstivém, podvodném, zlomyslném, zchytralém, škodolibém a šibalském.“ (O povinnostech III/16)

„Zásada „dobré víry“ vyžaduje, aby kupující věděl o nedostatku, o němž ví prodávající.“ (O povinnostech III/16)

Cicero tuto zásadu dovedl až do takové krajnosti, že požadoval na prodávajícím, aby kupujícího informoval i o ceně, za kterou prodávané zboží sám nabyl. Teprve tehdy, když kupující i při poskytnutí takové zevrubné a poctivé informace nabídne cenu převyšující náklady prodávajícího, lze ji poctivě přijmout, neboť kupující byl o prodávané věci podrobně a poctivě informován a přesto se svobodně rozhodl zaplatit vyšší cenu.

„…připustí-li někdo, aby kupec nalítl, aby se ve svém poblouznění vrhl do nejhorší škody, co je to jiného než neukázat bloudícímu cestu, což se v Athénách trestá veřejnou klatbou? A to je ještě víc než neukázat cestu: znamená to vědomě přivádět druhého na cestu bludnou.“ (Antipatros z Tarsu – 2.stol.př.n.l.; O povinnostech, III/13)

Kdyby se všechna tato moudrá slova vyučovala již od druhého stupně základních škol, nemuseli by zákonodárci vymýšlet zákonné příkazy k poctivému jednání. Nebylo by snad lépe, kdyby poctivost byla stejnou samozřejmostí jako osobní hygiena? Poctivé a zevrubné informování smluvní protistrany má totiž i dnes svůj nezanedbatelný význam. Záměrné zamlčení podstatných i zdánlivě nepodstatných informací totiž může poškozená strana považovat za podvod, neboť byla zcela úmyslně anebo s vědomím tohoto možného následku uvedena v omyl anebo jejího omylu bylo takto využito.

Příkladně poctivý způsob jednání obchodních partnerů nikdy nebyl pravidlem. Po celé generace totiž lidé nebyli vychováváni ke skutečné poctivosti a nejsou tak vychováváni ani dnes. Zejména od počátku devadesátých let je poctivost považována za naivitu či hloupost a zdůrazňovány jsou hlavně úspěch a hmotný prospěch (zisk), byť by byly dosaženy nečestnými prostředky. Z koho si mají lidé příklad brát? Takto se však lidé projevovali již před tisíciletími a patrně se tak ještě velmi dlouho budou projevovat i v budoucnosti. Již raný řecký básník Hésiodos z Askry (8.-7.stol. př.n.l.) takto jasnozřivě charakterizoval lidi nejhoršího „železného věku“:

„Nebude ve cti, kdo dostojí v slovu,

a spravedlivého ani dobrému muže si nebudou vážit;

to spíš násilníka a zločince;

stud se ztratí, i víra v rukoudání;

ten horší muž bude lepšímu škodit,

křivými slovy ho nařkne a ještě přísahu přidá.“ (Železný věk)

A jsme opět u onoho Goethova „jádra pudla“, neboť základem (jádrem) všech projevů nepoctivosti je nezvladatelná a cíleně živená touha po zisku. Jakýkoliv krátkodobý nepoctivý zisk z nepoctivé smlouvy či nedodržení daného slova (slibu) jsou však vždycky draze zaplaceny ztrátou cti, důvěryhodnosti a dobrého jména. Většině lidí to však zřetelně nevadí, neboť si neváží ani sami sebe. Všechno je totiž na prodej.

„Do té míry není pro nikoho nic levnější, než on sám.“

(L.A.Seneca – 4 př.n.l.-65 n.l.; Dvaačtyřicátý list Luciliovi)

„Spravedlivým a věrným lidem, zkrátka poctivým mužům, se pak prokazuje důvěra tím, že je nikdo nepodezírá ze lsti a bezpráví.“ (M.T.Cicero – O povinnostech II/9 )

„Je těžké bojovat se žádostivostí, neboť co si přeje, kupuje si za duši.“

(Hérakleitos z Efesu)

Mnozí lidé zastávají názor, že v kapitalistické společnosti, založené na úspěchu a zisku, si čestnost prostě nemohou dovolit. Takto se však postupně posiluje negativní právní vědomí těch občanů, kteří se stále více přesvědčují a ujišťují o tom, že nepoctivost se na rozdíl od poctivosti opravdu hmotně vyplácí (negativní mravní i právní vědomí). Právě chtivost, žádostivost a zištnost totiž mnohé lidi zbavují soudnosti, uvážlivosti a zdravého rozumu a žádný zákonný příkaz k poctivosti jejich nepoctivé sklony nezmění.

„Střez se touhy po zisku.

Je to těžká a nevyléčitelná nemoc,

která znemožňuje jakoukoliv důvěru,

odcizuje otce, matky i bratry

a odděluje ženu od manžela.

Je to snůška všeho zla,

nádoba vší odpornosti.“ (Ptahhotepova naučení – 24.stol.př.n.l.)

„Není větší viny než schvalování žádostí.

Není většího zla než nespokojenost s tím, co máme.

Není většího neštěstí než touha po zisku.

Věru: Kdo je spokojen s tím, co má, je vždy spokojen.“

(Lao-c´ - 7.-6.stol.př.n.l.; Tao-te-ťing)

Po tisíce let platí tyto osvědčené zkušenosti a proto si je dobře zapamatujte:

• líbivá slova nejsou poctivá ani pravdivá;
• kdo není poctivý vůči sobě, nebude poctivý ani k jiným;
• kdo lže sám sobě, bude lhát i jiným.

Je marné uzákonit poctivost, stejně jako by bylo marné uzákonit myšlení. Kdyby se totiž lidé v mravnosti vzdělávali, dbali na svoji sebevýchovu, více mysleli, uvažovali a chovali se vůči sobě slušně a poctivě, nebylo by zapotřebí spousty zákonů, soudních sporů ani trestů, sobě i jiným by ušetřili mnoho problémů a celé společnosti by tak prospěli. Po celá tisíciletí je totiž opomíjenou pravdou, že „bez rozumu nic nemůže být správně vykonáno!“ (Marcus Tullius Cicero). Kam se ale rozum ztratil?

Mravnost (včetně poctivosti) začíná výchovou a sebevýchovou a jejich nedostatkem končí. „Přirozenost lidská je (totiž) v základě zlá, to dobré v ní je pouze vypěstované.“ (Sün-c´- asi 313-238 př.n.l.).

„Nikoli na jiných, nýbrž na sobě je třeba pracovat!

Jednotlivou je dokonalost, nikoli všeobecnou!“ (Buddha- asi 563-483 př.n.l.)

Žádný pomíjivý nepoctivý zisk ani prospěch nestojí za trvalou špatnou pověst. Společným základem všech špatností, lží, nepoctivostí i strastí je totiž nevědomost.

„Každý špatný čin jde za člověkem jako stín nikdy jej neopouštějící.“

„Všeliký zlý úděl, jakýkoliv je na tomto nebo na onom světě,

má svůj kořen v nevědomosti a v nakupení touhy a žádostivosti.“ (Buddha)

V Plzni dne 8.3.2024