„Je zákon poslouchat též vůli jediného.“ (Hérakleitos z Efesu – asi 544-484 př.n.l.)

Jednou významných Hérakleitových myšlenek je dialektická jednotq akce i reakce („boj je otcem i králem všeho“) a jakékoliv uplatňování síly a moci (zejména tvrdé a nepřiměřené) proto vždycky vzbuzovalo odpor (svár a boj). Některý z jeho vládnoucích předchůdců i současníků (Solón z Athén, Periandros z Korintu, Zaleukos z Loker, Kleobúlos z Lindu a Pittakos z Mytilény) proto vyslovil (sebezáchovnou) zásadu „ničeho příliš!“, která přečkala tisíce let a v současnosti je používána jako přísloví „všeho s mírou!“ Pokud se však podíváte nejen do historie lidstva, ale i do současnosti, kdo z vládnoucích lidí kdysi byl a také nyní je schopen včas poznat obecně snesitelnou míru svého vládnutí (moci, síly)? Bez náležitého filosofického vzdělání a přísné sebekontroly to totiž není možné! Důkazů existuje bezpočet.

Věčný boj a svár o moc stále znovu nastoluje věčně aktuální otázku, jaká vláda (síla, moc) je nejlepší? Doba legendárních a osvícených samovládců již dávno minula (shora uvedených pět bylo řazeno mezi sedm antických mudrců ze 7.-6.stol.př.n.l.) a až doposud žádný společensko-politický systém nepřinesl jednoznačnou a nadčasově platnou odpověď. Také proto se i v současných pokřivených demokraciích stále častěji ozývají pochybnosti nad perspektivní úspěšností demokratických principů vládnutí a stále častěji jsou oživovány naivní a mytologické představy o samovládcích (autokratech), kteří by byli moudří, spravedliví, vševědoucí a všemohoucí a všechny společenské problémy by rychle a rázně vyřešili. Nastává totiž situace, kdy neustálé sváry nejrůznějších demokratických i pseudodemokratických stran a vzájemné urážky i zákeřnosti jejich představitelů i řadových členů potvrzují poznatky starořeckých filosofů, že nerozumní, nedovzdělaní, neukáznění, závistiví a zištní „demokraté“ si budou vždycky „házet klacky pod nohy“, nedokáží se rozumně dohodnout a namísto toho, aby společně dbali o prospěch obce, dbají pouze o svůj prospěch.

„Žádná vada není ošklivější než lakota, zvláště u předních mužů a správců obce. Neboť pokládat obec za pramen výdělku je nejen hanebné, ale i zločinné a bezbožné.“

„Ničím jiným si nemohou správcové obcí snáze získat přízeň lidu, než nezištností a skromností.“ (Marcus Tullius Cicero – O povinnostech)

„Demokracie – i když ctnostná – nemůže ctnostnou zůstat, protože prosperita, kterou občanům zajišťuje, plodí ctižádostivost (pozn.: touhu po moci), násilí a rivalitu, zatímco je třeba zachovat umírněnost (pozn.: „ničeho příliš!“), abychom se vyhnuli nadbytku bohatství a hrdosti.“ (Dion Cassius – asi 163-233 n.l.; Římské dějiny)

„Demokratické zřízení doplatí na to, že bude chtít vyhovět všem.

Chudí budou chtít část majetku bohatých. A demokracie jim to dá.

Mladí budou chtít práva starých, ženy budou chtít práva mužů, cizinci budou

chtít práva občanů. A demokracie jim to dá.

Zločinci budou chtít obsadit veřejné funkce. A demokracie jim to umožní.

A až zločinci demokracii nakonec ovládnou, protože zločinci od přírody tíhnou

po pozicích moci, vznikne tyranie horší, než dovede nejhorší monarchie nebo

nebo oligarchie. (Sókratés – 469-399 př.n.l.)

„Historie je učitelkou života“ (Historia magistra vitae est)

(Marcus Tullius Cicero)

„Nezapomeneš-.li staré děje, stanou se učitelem tvých pozdějších činů!“

(Mistr S´ma Čchien – asi 145-90 př.n.l.)

„Zkušenost je nejlepší učitelkou všeho!“ (Experientia optima rerum magistra est)

(Gaius Iulius Caesar – 100-44 př.n.l.)

Každodenně se však můžeme přesvědčit o tom, že lidé se z prastarých zkušeností nepoučili. Nejenže je intelektuální i mravní výchova po celém světě dlouhodobě zanedbávána, ale pyšní, sebevědomí a povrchně uvažující lidé pohrdají i samostudiem, neradi čtou a zejména nečtou knihy, které by mohly rozšířit jejich vědomosti. Dosavadní historické zkušenosti lidstva přitom prokazují, že demokracie nemůže spolehlivě fungovat bez dlouhodobě pěstované obecné vzdělanosti a kázně. Naivní, emotivní a ve své podstatě i primitivní demokracie (včetně intelektuálně a mravně neukotvené demokracie přímé) se totiž opírá především o nevědomé, nerozumné, hloupé a snadno zmanipulovatelné voliče a proto umožňuje vyniknout nejen nejrůznějším politickým neumětelům, dobrodruhům a megalomanům, ale i chamtivcům a zločincům, kterým záleží pouze na nich. Kdo totiž touží po moci a prospěchu s ní spojeném, ve své zbytnělé touze rychle ztratí cit pro míru (přiměřenost) a je proto schopen nejnestoudněji lhát, podvádět, uplácet, planě slibovat, intrikovat, vyhledávat a špinit „nepřítele“ a v některých pseudodemokratických totalitách dokonce i vraždit své kritiky i politické oponenty. To všechno už lidstvo zažilo, zažívá a zažívat stále bude.

O přímé demokracii blouzní především lidé nevědomí, kteří vůbec neznají nejen její historické kořeny, ale ani její chyby i zločiny. Pokud to totiž vědí a přesto úmyslně vytvářejí obecnou a naivní představu o její spasitelské síle, pak jsou podvodníci a jejich úmysly jsou temné, mocichtivé a zištné.

Nevycvičená a neukázněná přímá volba se nikdy neosvědčila, neboť vždycky byla důsledkem manipulace, slibů, nátlaku a zastrašování. Manipulativnost takové rané přímé demokracie byla spolehlivě prokázána již v Athénách před 2 500 léty, kdy plnoprávní athénští občané (cizinci, ženy a otroci volit nesměli) mimo voleb úředníků rozhodovali i o vyhnanství politiků, podezřelých z usilování o samovládu, jakož i zasloužilých občanů, kteří se nějaké tehdejší zájmové skupině znelíbili. Tento proces probíhal vyškrabováním jejich jmen do hliněných střepů (ostrak) a proto byl nazývám ostrakismem. O skutečné podstatě tohoto procesu uplatňování svobodné vůle občanů však svědčí nedávné vykopávky v Athénách, při nichž bylo nalezeno 190 takových střepů, avšak ty byly popsány pouze čtrnácti pisateli, kteří tedy toto veřejné hlasování evidentně zmanipulovali (mnoho tehdejších plnoprávných athénských občanů totiž neumělo číst ani psát). Vyjma staleté přímodemokratické tradice ve Švýcarsku se však politické metody příliš nezměnily a riziko zmanipulované přímé demokracie stále příliš vysoké. Pokud si totiž pozorně vyslechnete nadšené a mnohdy i velice nedůvtipné vize našich současných „přímodemokratů“ („blouznivců našich hor“), kteří by nejraději okamžitě někoho odvolávali, zavírali anebo dokonce přímodemokraticky zlynčovali, pak při povědomosti o intelektuálních i mravních kvalitách našich spoluobčanů i uchazečů o politickou moc vám začne „běhat mráz po zádech“.

Cíleně (a mnohdy i nepoctivě) vyvolané představy athénského obecného lidu o podílu na moci se rozšířily i v mnoha středomořských řeckých koloniích (městských státech – obcích). Nejznamenitějším důkazem o přímodemokratické zvůli se stalo Hérakleitovo rodiště, kde bohatí plútokrati zmanipulovali obecný dav a ten „přímodemokraticky“ vyhnal z Efesu všechny aristokraty včetně Hérakleita. Hérakleitos velice nelibě nesl zejména osud svého přítele Hermodóra a na adresu Efesanů pronesl tato slova, která zaslouží nejen pozornost, ale i bližší zamyšlení:

„Slušelo by se Efeským, aby se všichni dospělí (pozn.: tj. všichni plnoprávní voliči) oběsili a zanechali město nedospělým, neboť vyhnali svého nejzdatnějšího muže, Hermodóra, říkajíce: „Z nás nebudiž nikdo nejzdatnější, anebo budiž jinde a u jiných.“ (F.Ch.Kessidi – Hérakleitos; Nakladatelství Svoboda 1985, str.32)

K vyhnání Hermodóra došlo patrně kolem r.490 př.n.l. Hermodóros poté odešel do Athén a pak do Říma, kde se po r.450 př.n.l. zásadním způsobem podílel na tvorbě pověstných Zákonů dvanácti desek (Leges duodecim tabularum). Podle římského historika Strabóna (Strabonia) se tedy „jinde a u jiných“ projevil natolik zdatně, že mu po jeho smrti byla na náklady Římanů postavena v Římě socha.

Je pozoruhodné, že Hérakleitovy výroky byly studovány a tendenčně vykládány i v bývalém SSSR, kde sice nikdy neexistovaly jakékoliv demokratické principy vládnutí, ale přesto se tamní marxističtí pseudofilosofové (zejména S.N.Muravjev – Žizň Geraklita Efesskogo; Vestnik drevněj istorii 1974) rozhořčeně vrhli na Hérakleita i Hermodóra jako odpůrce demokracie a údajné představitele pletichářské a tyranské aristokracie. Těmto zapšklým kritikům (Muravjev, Losev, Lebeděv, Nersesjans ad.) však „uniklo“ nejen Hermodórovo ocenění v republikánském Římě, ale i to, že tolik kritizovaný aristokrat Hérakleitos byl po své smrti prohlášen za nejslavnějšího občana Efesu a ještě po dalších 800 let tam byly raženy mince s jeho portrétem.

Pokud si tedy pozorně prostudujete dějiny starořeckých demokracií i životopisy některých tehdejších významných osob, snadno zjistíte, že právě prudká proměnlivost nálad obecného davu a nespravedlivé odsuzování účelově označených nepřátel lidu byly pro antickou demokracii příznačné (např. uvěznění vítěze od Marathónu Miltiada, vyhnanství vítěze námořní bitvy u Salamíny Themistokla, poprava Sókratova ad.). A opět se musíme zamyslet nad naší současnou demokracií, která je vzhledem k duševní úrovni našich voličů i adeptů o moc obsahově stále stejná. „Nic nového pod Sluncem“ (Nihil novi sub Sole).

Hérakleitovy vztahy s jeho spoluobčany byly nepřátelské, neboť ti ve své nevědomosti, nerozumnosti a v opojení mocí také neznali míru jejího uplatňování. V historii lidstva se to však stalo při každém násilném „revolučním“ převratu, neboť nezřídka cíleně „odstartovaný“ (vyprovokovaný) záporný emoční přetlak (závist, chamtivost, zlobu a nenávist) pokaždé provázely vraždy, násilnosti, plenění a ničení. „Obecné nenávisti (totiž) nemůže odolat žádná moc.“ (Marcus Tullius Cicero). Hérakleitovým opovržením ke zmanipulovanému a nenávistí posedlému davu lze tedy vysvětlit tato jeho slova: „Jeden je mi za mnoho tisíc, je-li nejlepší.“

Pravěcí lidé (na rozdíl od našich pyšných současníků) se vždycky považovali za součást přírody a po celá tisíciletí se proto chovali podle odpozorovaného přírodního řádu, jehož základem nebyla demokracie, ale vůdčí princip. Ve zvířecích smečkách (psi, vlci) a stádech (vysoká zvěř, ovce, kozy – Řekové opičí tlupy neznali) totiž vždycky platil „zákon silnějšího“ a jakmile silný vůdce zeslábl, byl okamžitě nahrazen anebo dokonce zabit jiným silným jedincem. Všichni lidé to viděli a věděli a podle tohoto přírodního vzoru se také chovali. Od pravěku tedy bojovali o moc a nadvládu nad ostatními členy své komunity a kdo se stal vůdcem, náčelníkem a později králem (začalo to v Mezopotámii, Indii a Egyptě asi 4000 let př.n.l.), určoval pravidla chování a později i zákony. „Je zákon poslouchat též vůli jediného.“ (Hérakleitos).

Podobný názor zpočátku zastával i atomista Démokritos z Abdér (asi 460-370 př.n.l.), který prohlásil: „Od přírody náleží vláda lepšímu“ a „Je těžké být pod vládou někoho horšího.“ Postupně však své názory pozměnil a za nejlepší formu vlády začal považovat demokracii, neboť se domníval, že „chudobě v lidovládě je nutno dát přednost před blahobytem u panovníků“ (nikdo chudý tomu ale nevěřil). Tím unikl zlobné kritice marxistických pseudofilosofů, kteří sice o demokracii a ušlechtilé „chudobě v lidovládě“ také rádi hovořili i psali, avšak na rozdíl od Démokrita upřednostňovali „carský“ způsob vlády (samoděržaví) a svůj třídní blahobyt.

S postupným rozvojem myšlení se měnil i obsah mezilidských a společenských vztahů. Mikrostrukturní závist a nenávist (rodiny, rody) tak postupně přerůstala v závist a nenávist mezostrukturní (kmeny, vesnice) a poté i makrostrukturní (města, národy), neboť nikdy nebylo možno dosáhnout emočně uspokojivé rovnosti. Boj o moc pak provázely vraždy, otcovraždy, matkovraždy, synovraždy bratrovraždy atd. V této likvidaci skutečných i domnělých konkurentů proslul zejména paranoidní židovský král Hérodés Veliký (37-4 př.n.l.), který nechal zavraždit svoji manželku Mariamnu i své tři syny a proto se o něm říkalo, že je bezpečnější být jeho psem než jeho synem.

Byl-li samovládce (tyran, autokrat) příliš silný a stejně silná byla i averze vůči němu, tehdejší jiní silní a „nejlepší“ (aristokraté) se spojili, společně jej svrhli a ujali se kolektivní vlády až do té doby, než nad nimi opět nabyl vrchu ten nejsilnější z nich. Tento proces postupné změny autokracie ve vládu tímokracie se opakoval několikrát, až začali vládnoucí aristokraté vadit početnějším lidem majetným (plútokratům), kteří si vzhledem k množství svého majetku i rozsáhlým osobním i obchodním stykům začali také nárokovat nárok na vládu (šlo jim přece o obchod, peníze a moc). Ti pak proti aristokratům poštvali nespokojený lid, společně svrhli vládu aristokratů a nastolili vládu boháčů (plútokracii).

 

Při tomto tomto převratu se však někteří ambiciózní vůdcové lidu přesvědčili o jeho skryté síle (kratos). Proto využili mocenských rozbrojů mezi plútokraty (mnozí z nich totiž také chtěli vyniknout nad ostatními) a při dalším krvavém převratu nastolili „vládu lidu“ (démos-kratos, tj. demokracii), která se však velice rychle zvrtla nejprve v kolektivní vládu zločinců a protože každý z nich chtěl být tím nejpřednějším i za cenu povraždění svých odpůrců, tato demokracie poté znovu vykrystalizovala ve vládu nejsilnějšího autokrata (tyrana). „Cesta nahoru a dolů jedna a táž“ (Hérakleitos). Tento koloběh se s drobnými místními obměnami opakoval v historii lidstva několikrát a již ve starověku inspiroval Sókratova žáka Platóna (427-347 př.n.l.) k vytvoření teorie o cyklické a zákonité změně politických režimů.

 

Platón byl stejně jako Hérakleitos aristokratem a nejen podle svých vlastních zkušeností se Sókratovým procesem, ale i podle špatných zkušeností s „demokraty“ v jiných řeckých polis (včetně Efesu) považoval demokratické zřízení za nejzkaženější.

 

„Demokracie, jak myslím, vzniká potom tehdy, kdykoliv chudí po svém vítězství jednu část druhé strany povraždí a druhou vyženou, a potom dopřejí zbylým účast na správě obce a na úřadech stejným dílem – a úřady se v ní ponejvíce losují.

Myslím si, že demokraticky spravovaná obec, zachvácená žízní po svobodě a mající v té chvíli v čele špatné číšníky, zachází vždy v opojení ze svého čistého vína mnohem dále, než je třeba („Ničeho příliš!“), a že své vedoucí činitele, nejsou-li zcela povolní a neposkytují-li jí úplnou svobodu, trestá za to, že jsou poskvrnou obce a lidmi s oligarchickým smýšlením.

Opravdu, nadměrná svoboda se nejraději ze všeho měnívá právě v nadměrné otroctví – ať už se tak děje u jednotlivce nebo u obecního celku.

Je tedy přirozené, že tyranida nevzniká ze žádné jiné ústavy než z demokracie, tedy jak myslím, z krajní svobody vzniká svrchované a nejvíce surové otroctví.

Kdykoliv vyroste tyran, vypučí z popředního kořene a odnikud odjinud.

Neusmívá se ten muž v prvních dnech a zpočátku na každého a nezdraví, koho potká, neříká také, že není tyranem, neslibuje hodně v soukromí i na veřejnosti, neosvobozuje od dluhů, nerozdává půdu lidu i svým blízkým stoupencům a nepředstírá, že je ke všem laskavý a vlídný?

Lid, který zplodil tyrana, sám bude živit jeho i jeho druhy.“

(Platón – Ústava; Nakladatelství Svoboda 1993, str.378. 387, 389, 392,398)

 

Platón byl idealista a marně snil o svém ideálním státě (Utopii), řízenou jediným osvíceným vládcem anebo radou moudrých.

 

„Lidské pokolení nevyjde z běd, dokud se buď stav pravých a opravdových filosofů neujme polické vlády, anebo dokud se třída držitelů vládní moci nějakým božským řízením neoddá vážné filosofii.“

(Platón vzkazuje Diónovým příbuzným a přátelům přání všeho dobrého;

Antická próza – O vlastním osudu; Nakladatelství Odeon 1973, str.11)

 

Ideálním autokratem ani ideálními demokraty se však lidé nerodí, ale stávají se jimi vzděláním, zkušenostmi a mravními kvalitami. Jeden náš bývalý politik se sice pokusil „vypěstovat“ společensky nadřazenou politickou aristokracii, skrze kterou by ze zákulisí manipuloval s politikou a alespoň částečně by tak uspokojil svoji zbytnělou ješitnost, avšak k tomuto pokusu si vybral intelektuálně i mravně zanedbané jedince, kteří však ani v nejmenším nejsou schopni jeho vize realizovat.

 

Samotné politické režimy jsou neživotné a do života je uvádějí pouze lidé. Tak jako se ve starověku občas vyskytovali osvícení vládci, kteří veškeré své úsilí nezištně podřídili zájmům svých spoluobčanů, mohou se občas vyskytnout i slušní, poctiví, vzdělaní, důvtipní, předvídaví, skromní, osvícení a empatičtí demokraté, jejichž nevýhoda oproti autokratům je v tom, že je ostatní nedovzdělaní, nerozumní, hloupí, zištní a závistiví demokraté ukřičí, přehlasují anebo společensky zlikvidují. Čím více však přibývá takových ambiciózních a neukázněných „demokratů“, tím více se prohlubuje nevole a odpor občanů, kteří nechtějí poslouchat neustálé hádky a urážky, ale chtějí vidět konkrétní a smysluplná řešení. Proto se v celém demokratickém světě stále častěji objevují hlasy volající po autokratické vládě „silné ruky“, která nejen všechno vyřeší, ale na kterou je také možno svalit odpovědnost za všechny případné neúspěchy. Tisíciletý rozpor mezi autokracií a demokracií je tedy bez náležité mravní výchovy všech uchazečů o politickou moc neřešitelný, což doposud nepochopil ani jediný ministr školství (patrně toho také mnoho nepřečetli).

„Výchova je pro vychovávané druhým Sluncem!“ (Hérakleitos)

„Je tedy třeba poskytovat už našim dětem hry,

které by byly trochu víc plny zákonnosti,

protože budou-li protizákonné a budou-li se takto chovat i děti,

je nemožné, aby z nich vyrůstali muži, naplnění zákonem a mravností.“

(Platón – Ústava; Nakladatelství Svoboda 1993, str.180)

 

„Kdos ctižádostiv a chceš vládnout jiným,

sám sobě nejprve buď tvrdým vládcem!

Kdo na smetišti světa pilně pátrá,

po zrnkách moudrosti, po pravdě ryzí,

ten štěstí v životě a úspěch sklízí!“

(Indická učebnice moudrosti Paňčatantra aneb Patero ponaučení – 3.-5.stol.n.l.)

V Plzni dne 13.10.2026