Kainovo znamení

Závist provází lidstvo již od „nepaměti“. Slavný římský státník a právník Marcus Tullius Cicero (106-43 př.n.l.) jako první vyřkl její definici, která je pro svoji výstižnost dodnes aktuální: „Závist je trýznivá představa cizího nezaslouženého dobra.“ Mýtický Kain si tedy (patrně) pravil: „Jak je to možné, že na mne Bůh neshlédl a na Abela ano? Učinil jsem snad něco zlého?“ A po trýznivém pocitu z Abelova nezaslouženého dobra v něm proto okamžitě propukl prudký hněv (zloba), který vzápětí přerostl v nenávist a nakonec vyústil až ve vraždu v nezvladatelném emočním přetlaku (afektu).

Úvodní pasáže archaické Knihy Genesis samozřejmě ještě neobsahují další důsledky závisti, které se ve všech lidských společnostech vyskytují již od pravěku: pomluvy, chamtivost (zejména krádeže a loupeže), touha po moci apod. Závistí, chamtivostí a touhou po moci totiž nepochybně začaly i skončily miliony dalších rodinných sporů – otcovraždy, matkovraždy, bratrovraždy apod. I mýtický příběh Kaina a Abela mohl mít mnohem starší a snad dokonce i pravdivou historickou předlohu, kterou mohla být bratrovražda předdynastického egyptského panovníka Usíra (Osirise). Podle nejstarší staroegyptské legendy totiž Usíra zavraždil a na kusy rozsekal jeho závistivý bratr Seth (Sutech) (což může být pravda), jehož kusy těla pak vyhledala, sestavila a oživila jeho manželka Eset (Isis) (to už je náboženská legenda). Archaičtí Židé (včetně etnika Hyksósů) totiž žili po dlouhá staletí i v Egyptě, tuto obecně rozšířenou pověst o bratrovraždě nepochybně znali a není tedy vyloučeno, že byli tímto příběhem inspirováni, stejně jako byli inspirováni sumerskou legendou o potopě světa a praotci Utanapištim (v židovském podání Noe). Někteří egyptští historici (např.Abbas Chalaby) pak v souladu s euhémeristickým výkladem dějin předpokládají, že král (faraon) Usír byl zhruba 4500 let př.n.l. skutečným vládcem tehdy se rodícího Egypta a opravdu byl zavražděn svým závistivým bratrem Sethem; ostatně závistivá, zištná a mocichtivá motivace byla typická i pro rozmanité královské bratrovraždy v následujících staletích.

Zdánlivě nepatřičná odbočka k euhémerismu má své opodstatnění. Okrajový řecký filosof Euhémeros (4.-3.stol.př.n.l.) totiž napsal knihu „Posvátný zápis“ (nedochovala se), ve které popsal historii jakéhosi ostrova Panchaia v Indickém oceánu, jehož pradávnými vládci prý byli Úranos, Kronos a Zeus, později povýšení Řeky na bohy. Možná si to všechno vymyslel, možná nikoli. Ještě před zhruba sto lety se však i někteří naši historici domnívali, že také slovanští pohanští bohové byli původně významnými náčelníky rodů anebo kmenů (Radegast, Triglav, Svarog, Svantovid apod.), a podobné je to i v historii Gallů, Germánů a Vikingů. Je tedy pravděpodobné, že odmyslíme-li si podivuhodné a zázračné děje spojené s těmito jmény, zůstanou nám prastaré vzpomínky na kdysi skutečně žijící osoby, mezi které mohli patřit i Kain s Abelem.

Věřící lidé jen velice neradi hovoří o dějích popisovaných v Knize Genesis, protože na jakékoliv otázky musí odpovídat fantazijními a tudíž i nevěrohodnými věroučnými představami. Za pozornost ovšem stojí, že zatímco podle Knihy Genesis Abel neměl děti, které by zdědily jeho dobré vlohy, Kain si po jeho smrti odněkud přivedl ženu (věřící nevědí, kde se náhle vzala, když kromě Evy žádná jiná žena být neměla) a s tou měl syna Enocha. Z početných Enochových potomků pak měl pocházet i dvojnásobný vrah Lámech (Kniha Genesis, kap.4/23, důvod těchto vražd nebyl zaznamenán), takže sklon ke zlu, násilí a vraždě měl být v Kainově rodě geneticky zachován. Autoři Knihy Genesis nám tímto legendárním příběhem ve skutečnosti naznačují, že všichni lidé jsou potomci Kaina a právě proto mají onen nepochopitelný, avšak přirozený sklon ke zlu.

Asi 1800 let před sepsáním Starého zákona byl v Mezopotámii sepsán sumerský epos o dalším legendárním vládci Gilgaméšovi, který kromě řady pozoruhodných veršů obsahuje i tento patrně historicky první verš o hněvu:

„Což navěky trvá na zemi hněv?“

Tato slova byla napsána ve 25.stol.př.n.l. a tehdy ono slovo „navěky“ znamenalo, že hněv a s ním nezbytně související závist a nenávist nejenže musely v tehdejší rodící se lidské společnosti trvat nepředstavitelně dlouho (tj. od „nepaměti“), ale musely být i soustavným zdrojem napětí, neklidu a násilí. Ostatně i celá řada dalších sumerských básní obsahuje stesky ukřivděných lidí a podobně tomu bylo i v Egyptě v 1.přechodném období mezi 23.-20.stol.př.n.l., kdy došlo k hladomoru a sociálním bouřím. Jako příklad lze uvést „Dialog zoufalce s jeho ba“, který pochází patrně z 21.stol.př.n.l.:

„S kým mám dnes mluviti?

Bratři jsou zlí, dnešní přátelé nejsou hodni lásky.

S kým mám dnes mluviti?

Srdce jsou lakotná, každý okrádá svého bližního.

S kým mám dnes mluviti?

Skromný upadá do zkázy, drzý má přístup ke každému.

S kým mám dnes mluviti?

Pokojnému člověku vede se zle, dobro jest všude tisknuto k zemi.“

Také slavný řecký básník Homéros (asi 9.stol.př.n.l) ještě před židovským sepisováním Starého zákona pronesl tyto verše:

„Kéž by ve světě bohů i lidí svár veškerý zanik…“

Položme si tedy zásadní otázky: Bylo vůbec někdy na Zemi období bez svárů, závisti, žárlivosti, zloby, nenávisti, násilí a válek? Je vůbec možné, aby ve světě lidí už konečně „svár veškerý zanik“? Slavný řecký filosof Hérakleitos z Efesu (asi 544-484 př.n.l.), který je považován za jednoho z prvních kritických dialektiků, to se svojí pověstnou neomaleností řekl naprosto otevřeně a jednoznačně:

„Je třeba vědět, že je boj (všem) společný,

že právo je svárem

a že se vše děje ve sváru a podle nutnosti.“

„Boj je otcem i králem všeho

a jedny učinil bohy, druhé lidmi,

jedny udělal otroky, druhé svobodnými.“

Hérakleitova slova lze vysvětlit tím, že žil v období řecko-perských válek i krvavě potlačených vzpour proti perské nadvládě v maloasijských městských státech. Nejenže byl tedy svědkem neustálých bojů, ale viděl i perské vítěze a zotročování poražených Řeků. Kromě těchto vlastních praktických zkušeností byl názorově ovlivněn i významným mílétským filosofem a učencem Anaximandrem (Darwinem starověku - asi 610-546 př.n.l.), který jako první z řeckých filosofů spatřoval ve vesmíru i v přírodě stálý boj protikladů (noci a dne, zimy a horka, sucha a vlhka apod.), které stále nově tvoří jeden harmonický přírodní a vesmírný celek. Podle Anaximandra je tento cyklický proces uvědoměle řízen vesmírnou pralátkou apeironem a proto ve vesmíru i v přírodě má všechno svůj hluboký smysl, vedoucí k přirozené rovnováze (harmonii, přírodní spravedlnosti). Hérakleitos jeho myšlenky přejal a rozvedl tímto výrokem:

„Protivné se shoduje,

z neshodného je nejkrásnější harmonie,

a všechno vzniká sporem.“

V Bibli se mnohokrát hovoří o rozmanitých podobách lidského zla a o prorocích, kteří své posluchače varovali před zlem a nabádali ke správné životní cestě. Není však v ní ani jediná zmínka o přirozené lidské dobrotě, takže blouznění naivních náboženských humanistů o přirozené lidské dobrotě a boží jiskře v každém člověku nemá sebemenší biblickou oporu. Kdyby totiž lidé byli od přirozenosti dobří, nebylo by zapotřebí ani proroků, ani příchodu Ježíše Krista (obsah jeho působení je mimo tuto úvahu). Pokud je mi známo, pak v historii lidstva se vyskytli pouze dva filosofové, kteří zastávali názor, že člověk je od přírody dobrý, pouze okolnosti jej kazí. Prvním z nich byl čínský konfuciánský filosof Meng-c´(asi 372-289 př.n.l.), tím druhým byl francouzský humanista Jean-Jacques Rousseau (1712-1778). Toho prvního příhodně zkritizoval další konfuciánský filosof Sün-c´ (asi 313-238 př.n.l.), když prohlásil:

„Mistr Meng tvrdí, že přirozenost lidská je v základě dobrá, bez toho, aby vstal a v životě to dokázal a vyzkoušel. Sedí si na rohožce a teorie hlásá! Kdyby však vstal a do života vyšel své teorie dokázat a ověřit, jistě by to více nehlásal. Není to snad vrchol troufalosti?“

A na to navázal tímto výrokem:

„Přirozenost lidská je v základě zlá. To dobré v ní je pouze vypěstované.“

U Rousseaua je překvapující, že tento nepochybně sečtělý filosof zcela pominul tato jasnozřivá slova římského stoického filosofa Lucia Annaea Seneky (4 př.n.l.-65 n.l.), která doposud nepozbyla platnosti:

„Neřesti nečekají na jednom místě, jsou pohyblivé a nesvorné a zmítají se hned sem, hned tam, vzájemně se honí a jsou zaháněny. A tak tedy musíme o sobě pronášet stále stejný soud – že jsme špatní, že jsme byli špatní a že (nerad to dodávám) budeme špatní. Stále budou vrazi, tyrani, zloději, cizoložníci, lupiči, svatokrádci, zrádci. Hlouběji než tihle všichni jsou nevděčníci, protože to všechno vychází z nevděčnosti, bez níž snad nevzniká žádný velký zločin.“

Teprve po přečtení všech těchto dávných slov se dostáváme ke kořeni problému mýtického Kainova znamení hany. Buďme poctiví a otevřeně si přiznejme, že naprostá většina lidí je na Zemi i v přírodě rušivým a krajně nebezpečným prvkem. Země je totiž přelidněna závistivými, zlostnými, chamtivými, mocichtivými a nenávistnými blby, kteří v sobě stále nesou stopy (geny) pradávného zla, které si v sobě sami vypěstovali a opakováním jej stále posilují, aby snadněji přežili a byli úspěšnější než opovrhovaní neprůbojní dobráci. Nejenže se tedy nechovají podle přírody a dokonce ani podle obecně stabilizačních mravních principů (tj. harmonicky), ale už po tisíce let přírodu ničí, přírodní rovnováhu porušují a navíc škodí i jiným (tj. chovají se disharmonicky). Jejich zlé a násilnické sklony tedy nejsou nutným svárem upevňujícím přirozenou přírodní i sociální harmonii (v tom se Hérakleitos mýlil), ale je svárem všeobecně škodlivým a disharmonickým. Pokud bychom připustili možnost, že příroda jako celek si za miliony let vypěstovala vlastní inteligenci a sama vůči sobě se chová rozumně a přiměřeně (typickým příkladem je evoluce druhů podle konkrétních přírodních podmínek), pak lidstvo jako celek žije ještě příliš krátce na to, aby si vypěstovalo smysluplnou kolektivní inteligenci. Je totiž možné, že inteligence na celé planetě je konstantní veličinou, pouze lidí neustále přibývá. Obdivuhodné myšlenky starověkých filosofů tuto domněnku opodstatňují.

Znamení zla postihuje nejen jedince, ale i celá etnika a národy. Je totiž pouze málo etnik anebo národů, které mají mravně bezvadnou minulost i současnost, prostou závisti, zloby, nenávisti, chamtivosti, kořistnictví a nespravedlivého násilí. Některé národy se sice úporně snaží svoji neblahou minulost vylepšit (eticky nevyspělá etnika to stále ještě nepochopila), avšak na mnohých z nich stále ještě lpějí prastaré, nedávné i současné zlé skutky a dočasně anebo i natrvalo poškozují jejich pověst. Indický filosof Buddha (asi 563-483 př.n.l.) sice nikdy neslyšel legendu o Kainovi a Abelovi, avšak jeho hodnocení důsledků lidského zla je mnohem výstižnější:¨

„Ani ve vzduchu, ani v hlubinách moří, ani v odlehlých horských jeskyních,

nikde na světě není místa, kde by bylo možno uniknout vlastním zlým skutkům.“

„Když zlý čin byl vykonán, nessedá ihned jako mléko,

ale jako doutnající oheň jde za pošetilcem a stále jej pálí.“

Pomyslný zákon odplaty (akce a reakce) funguje nezávisle na lidské vůli. Žádný jedinec, etnikum ani národ proto neuniknou vlastním zlým skutkům a znamení zla je bude věčně provázet. Ještě ve 21.století si to však jen málokdo uvědomuje (včetně politiků odpovědných za zlé činy svých spoluobčanů), přestože historické zkušenosti se zlem v lidských myslích jsou každodenně potvrzovány. Příroda patrně myslí, ale o lidech se to rozhodně říci nedá. Zůstává otázkou, kdo a za jakou cenu v jejich sporu nakonec zvítězí.

„Hloupost je dnes všeobecnou chorobou krajin pod Nebesy.

Je největším neštěstím lidských tvorů.

A převelikou pohromou jejich žití.“ (Sün-c´)

V Plzni dne 22.5.2022