Kdo je náš bližní?

Ve 3.knize Mojžíšově (kap.19/18) se praví:

„Nebudeš se mstíti, aniž držeti budeš hněvu proti synům lidu svého, ale milovati budeš bližního svého jako sebe samého. Já jsem Hospodin.“

Tato slova sice zaslechnete mnohokrát, avšak jen málokdo se ptá „kdo je náš bližní“ a ještě méně lidí dokáže na takovou otázku smysluplně odpovědět. Nevysvětlují to ani evangelisté Marek a Matouš a tato odpověď je obsažena až v evangeliu sv.Lukáše (kap.10/25-37), přičemž nelze přehlédnout, že je v rozporu s Ježíšovými slovy v podání Matouše. Z Matoušova popisu Ježíšova kázání na hoře je totiž patrné, že jeho pojetí „bližního svého“ bylo velice široké (extenzivní):

„Slyšeli jste, že říkáno bylo: Milovati budeš bližního svého, a nenáviděti budeš nepřítele svého.

Ale jáť pravím vám: Milujte nepřátely své, dobrořečte těm, kteříž vás proklínají, dobře čiňte nenávidícím vás, a modlete se za ty, kteříž vás hanějí a vám se protiví.

Abyste byli synové Otce svého, kterýž jest v nebesích; neboť slunci svému velí vzchoditi na zlé i na dobré, a déšť dává na spravedlivé i nespravedlivé.

Buďte vy tedy dokonalí, jako Otec váš, kterýž jest v nebesích, dokonalý jest.“

(Evangelium sv.Matouše, kap.5/43-45,48)

Naproti tomu Lukášovo evangelium nejenže vykládá pojetí „bližního svého“ způsobem zužujícím (restriktivním), ale dokonce zcela opačným, než jak to činí evangelista Matouš:

„A aj, jeden učený v zákoně vstal, pokoušeje ho, a řka: Mistře, co čině, život věčný dědičně obdržím?

A on řekl jemu: V zákoně co jest psáno? Kterak čteš?

A on odpověděv, řekl: Milovati budeš Pána Boha svého z celého srdce svého, a ze vší duše své (pozn.: první z forem lásky, kterých je 28 druhů), a bližního svého jako sebe samého (pozn.: druhá forma lásky).

I řekl mu: Právě jsi odpověděl. To čiň, a živ budeš.

On pak chtěje se sám ospravedlniti, dí Ježíšovi: A kdo jest můj bližní?

I odpověděv Ježíš, řekl: Člověk jeden šel z Jeruzaléma do Jericha, i upadl mezi lotry. Kteříž obloupivše jej a zranivše, odešli, odpolu mrtvého nechaje.

I přihodilo se, že kněz jeden šel touž cestou, a uzřev jej, pominul.

Podobně i Levita přišel k tomu místu, a uzřev jej, pominul.

Samaritán pak jeden (pozn.: tj. obyvatel města Samaří), cestou se ubíraje, přišel k němu, a uzřev jej, milosrdenstvím hnut jest.

A přistoupiv, uvázal rány jeho, naliv oleje a vína, a vloživ jej na hovado své, vedl jej do hospody, a péči o něj měl.

Druhého pak dne odjíti maje, vyňav dva peníze, dal hospodáři, a řekl jemu: Měj o něj péči, a cožkoli nad to vynaložíš, já když se vrátím, zaplatím tobě.

Kdo tedy z těch tří zdá se tobě bližním býti tomu, kterýž upadl mezi lotry?

A on řekl: Ten, kterýž prokázal milosrdenství nad ním. I řekl jemu Ježíš: Jdi, i ty učiň podobně.“

Zatímco Matoušovo pojetí bližního svého má obsah náboženský, Lukášovo pojetí je filosofické a plyne z nich jednoznačné mravní poučení: Naším bližním není každý, tj. i náš nepřítel, odpůrce anebo dokonce škůdce. Naším bližním je pouze ten, kdo se k nám jako náš bližní chová! To je obrovský věroučný průlom! Nelze sice tvrdit, že přesně takto Ježíš Kristus opravdu hovořil, avšak tato slova jsou dodnes mimořádně aktuální. Podle Lukáše totiž našimi bližními nejenže nejsou lidé lhostejní a bezcitní k cizímu utrpení (tj. i ti, kteří lhostejně pominou člověka potřebujícího pomoc), ale ani zloději, lupiči, podvodníci, násilníci a vrazi, kteří se k nám jako ke svým bližním nechovají.

V obou těchto evangeliích přitom nalezneme vliv římského státního a stoického filosofa Lucia Annaea Seneky (4 př.n.l.-65 n.l.). Seneca byl nejen vynikající spisovatel, jehož obliba přesáhla celá staletí, ale za nedospělosti cisaře Nerona i jedním ze dvou regentů Římské říše, sahající tehdy od Británie až po Sýrii. Jeho knihu „O dobrodiních“ proto četli všichni významní Římané, Řekové i Židé, neboť to patřilo k dobrému vychování téměř jako „povinná četba“. A právě v této knize lze nalézt dvě pasáže, k nichž první zřejmě použil evangelista Matouš a druhou evangelista Lukáš. Nápadná podobnost těchto textů totiž nemůže pozornému čtenáři uniknout.

„Říká se: Napodobuješ-li bohy, prokazuj dobrodiní nevděčným, neboť i pro zločince vychází slunce, i pirátům je otevřeno moře.“ (Kniha čtvrtá/XXVI)

„Tento voják (pozn.: tj. voják makedonského krále Filippa) byl po ztroskotání lodi vyvržen na břeh jednoho Makedonce. Jakmile se to onen Makedonec dověděl, přiběhl, vzkřísil ho k životu, dopravil ho do svého domu, uložil ho na své lůžko, obnovil síly toho utýraného a polomrtvého člověka, třicet dní ho ošetřoval na svůj náklad, až se zotavil, a dal mu, co potřeboval na cestu.“ (Kniha čtvrtá/XXXVII)

Poznámka: Tehdy poskytnuté dobrodiní dopadlo špatně, neboť dotyčný voják se vůči svému dobrodinci nezachoval jako jeho bližní, vyhnal jej z domu a ten dům si přivlastnil. Po odhalení tohoto skutku jej proto rozzlobený král Filippos potrestal vypálením cejchu „nevděčník“. Přitom stojí za pozornost, že ani v jediném evangeliu se nevyskytuje slovo „vděčnost“ (pokud mne někdo přesvědčí o opaku, kajícně svůj omyl přiznám).

Evangelista Matouš napsal své evangelium před r.85 n.l. a evangelista Lukáš je napsal asi o deset let později. Matouš však Ježíše Krista znal a i když o přesnosti jeho popisu Ježíšových slov jsou pochybnosti, s ohledem na další jím uvedená Ježíšova slova o neodpírání zlému, udeří-li tě kdo v pravé líce tvé, nasaď mu i druhého atd. (Evangelium sv.Matouše, kap.5/39-41) lze dovodit, že všechny tyto pasáže mají čistě náboženskou a tudíž i iracionální povahu. Naproti tomu Lukášovo podobenství o milosrdném Samaritánovi je racionální a tudíž má povahu filosofickou. Zatímco pro Matoušova Ježíše jsou tedy našimi bližními všichni lidé dobří i zlí (včetně našich odpůrců a nepřátelů), Lukášův Ježíš je dělí na dobré („bližní“) a zlé („nebližní“).

Na uvedených příkladech dílčího propojení křesťanských evangelií s pohanskou římskou kulturou je patrno, jak důležité je srovnávací studium křesťanské věrouky s antickou filosofií. I když tyto pokusy probíhaly již za Ježíšova života, on sám s nimi neměl nic společného, neboť byl pravověrným Židem, pohanskou filosofii nestudoval a evangelia s problematickým věroučným obsahem byla sepsána mnohem později. Největší podíl na propojování antické filosofie s judaismem (synkrétismus) měl přitom představitel alexandrijské židovské komunity Filón (asi 25 př.n.l.-40 n.l.), který se snažil spojit judaismus s učením akadémiků (Platón), stoiků (Seneca) a učením o logu (Hérakleitos). Biblisté se proto shodují na tom, že skutečným ideovým zakladatelem křesťanství tedy nebyl Ježíš Kristus, evangelisté ani apoštolové, ale právě Filón Alexandrijský. Nemáme tedy ani jistotu, že všechna údajná Ježíšova slova v evangeliích jsou opravdu původní. Prozatím však ještě zůstaňme u onoho „milování bližního svého jako sebe samého.“

První naprosto upřímný a poctivý záznam o milování sebe samého (další forma lásky) pochází z údajné rozpravy Buddhy (asi 563-483 př.n.l.) s kósalským králem Pasenadem. Tuto rozpravu cituji v její úplnosti:

Tak jsem slyšel:

Jednou přišel kósalský král Pasenado k Vznešenému a vyprávěl mu:

„Pane, stál jsem na terase svého paláce s královnou Mallikou a tehdy jsem královně pravil toto: „Malliko, máš někoho raději než samu sebe?“ Na tu otázku, mi, Pane, královna Mallika odpověděla: „Velekráli, nemám nikoho raději než samu sebe! Máš však ty, velekráli, někoho jiného raději než sama sebe?“ I odpověděl jsem královně Mallice na její otázku: „Malliko, ani já nemám nikoho raději než sama sebe.“

Když Vznešený pochopil smysl této rozmluvy, pronesl následující verše:

„Kdybys v duchu prošel všechny kraje dokola,

nenašel bys, že by jiného kdo milovat více nežli sebe;

tak i druhý rád vždy jenom sebe má.

Proto z lásky k sobě neubližuj druhému!“

(Samjutta-nikájó 3,1,8; Vincenc Lesný – Buddhismus; text upraven)

Psychologický rozbor pojmu „láska“ by byl velice dlouhý. Pokud totiž budeme vycházet z definice, že „láska je nekontrolovatelná náklonnost k nějakému objektu, předmětu, činnosti, hodnotě anebo osobě“, pak zjistíme, kolik má souběžných i protikladných podob. Od té první náboženské lásky k Bohu a k bližnímu svému se totiž přes lásku ke spravedlnosti, pravdě, svobodě, práci, domovu, vlasti, rodičům, dětem i lásce mezi dvěma jedinci (těch podob lásky je ještě více) postupně dostaneme až k lásce k sobě (sebelásce), k majetku, k moci i k ničení, válčení a vraždění. V ničem nepřeháním, stačí se jen zamyslet nad úvodní definicí, podívat se kolem sebe a mnozí naivní „láskaři“ s bludným myšlením musí nutně znejistět. Kdyby však všichni sebestřední politici a kněží všech věrouk transformovali svoji zbytnělou sebelásku v lásku k bližnímu svému anebo alespoň ve slušnost, vlídnost a soucitnost kolem sebe, byl by to opravdový ráj na zemi. Toho však schopni nejsou, neboť jejich sebeláska je natolik ovládla, že v nich není místa pro nic jiného. Také u nás totiž máme jednoho bývalého politika, jehož odpudivá sebeláska, sebestřednost a ješitnost jsou dlouhodobě a nedílně spojeny s jeho osobou.

Před několika lety jsem zapředl v rozhovor s jedním pouličním šiřitelem víry hinduistické sekty Hare Krišna. Nabízel k prodeji jejich věroučné knihy, načež jsem mu řekl, že si jednu knihu koupím, pokud mi dokáže smysluplně odpovědět na otázku, co by dokázalo okamžitě zlepšit vztahy mezi lidmi na celém světě. Na tuto otázku s rozzářenýma očima okamžitě vyhrkl: „Láska!“ (pozn.: míra nadšení je přímo úměrná míře hlouposti). Začal jsem se smát a pravil jsem mu: „To si vážně myslíte, že lidé na celém světě jsou schopni se okamžitě začít milovat? Tomu přece nemůžete věřit!“ A dotyčný poté znejistěl, trochu zapnul myšlení a protože mu to zjevně nešlo, zeptal se na to mne. A já mu pravil: „Poctivé smluvní vztahy! Aby si lidé nelhali, nepodváděli se a pod hrozbou přísných trestů uzavírali jen poctivé smlouvy!“ A milý přívrženec Hare Krišny se zasmušil a odešel za svými chřestícími a bubnujícími soukmenovci. Obávám se však, že to chřestění a bubnování mu v mysli zůstalo.

Veškerá silná věroučná slova o milování bližního svého jako sebe samého jsou proto k ničemu! Lidé jsou sice schopni milovat své bližní, kteří se k nim jako jejich bližní opravdu chovají a jsou pro ně dlouhodobým zdrojem příjemných pocitů (emocí), avšak nejsou schopni se milovat soustavně a všeobecně, neboť mezi nimi je stále plno zla, sporů, závisti, zloby i nenávisti. Přitom namísto všeobjímající lásky k lidem by bohatě stačila všeobecná slušnost – a právě té se nás však mnozí naši „nebližní“ úporně snaží zbavit svými slovy i skutky, neboť spoléhají na to, že naopak my se k nim budeme soustavně chovat slušně jako jejich bližní, přestože oni se nám budou odvděčovat zlem. Stačí je vidět při jejich „bohu nelibých aktivitách“ anebo si jen pouze poslechnout – a co si myslíte, že by na jejich slova a činy asi řekl Ježíš Kristus? Jen si přečtěte, jak se vyjadřoval o farizejích, zákonících, penězoměncích apod.

Ve svém životě mnohokrát ustrnete rozhořčením i hněvem nad počínáním našich „bližních“ – krádeže, loupeže, podvody, vandalismus, násilnosti i vraždy. Vidíte i zběsilé řádění lidí, kteří byli mnohdy zachráněni z moře jako onen Senekův makedonský námořník, a přestože se jim stejně jako jemu dostalo ošetření i všeliké péče, přesto se svým dobrodincům odvděčili násilnostmi, vandalismem a pleněním. A jelikož tak činí opakovaně, z jakého důvodu bychom je měli považovat na naše bližní, tím spíše, že mnozí z nich přijíždějí se zjevně násilnickými, loupeživými a dobyvatelskými úmysly? Dobrým skutkem nikoho zlého k dobru nevychováte a bližního svého z něho neučiníte. Naše dlouhodobě vypěstovaná slušnost nám samozřejmě velí pomoci trpícím, avšak nikoli i poté, kdy se za prokázané dobrodiní opakovaně odvděčují zlem. Onen dobrotivý Makedonec by také jistě znovu neposkytl pomoc onomu zlému námořníkovi, pokud by se znovu dostal do nouze. Opakovaná pomoc zlému s vědomím, že se od něho nejenže nedočkáte vděku, ale spíše „nože vraženého do zad“, je tedy spíše politováníhodným projevem mdlého rozumu než pravým dobrodiním. Všeho s mírou a ničeho příliš!

Až tedy opět uvidíte rozzářené oči a zaslechnete nadšená slova o milování bližního svého jako sebe samého, pak těmto hlasatelům můžete směle oponovat Lukášovým evangeliem. Naším bližním je totiž pouze ten, kdo se k nám jako náš bližní chová!

V Plzni dne 6.1.2024