„Kéž by ve světě bohů i lidí svár veškerý zanik…“

Začněme tedy „jádrem pudla“. Legendární strom vědění dobrého a zlého (První kniha Mojžíšova, kap.2/9,17) je totiž pouhým produktem lidské fantazie a k procitnutí lidstva ze tmy nevědění by nestačilo ani milion tun jeho jablek. Jen malé množství lidských činností je totiž výsledkem správného poznání a správného (uvážlivého) rozhodnutí, zatímco naprostá většina sebejistých a „svobodných“ lidí je od pradávna „otroky“ svých pudů a emocí, které nezávisle na jejich vůli určují jejich slova i činy. Trestněprávní kategorie „schopnosti rozpoznávací a ovládací“ je totiž pouze teoretickým rámcem, neboť závažných zločinů se dopouštějí i lidé vysoce vzdělaní, kteří vzhledem ke své inteligenci jsou sice schopni rozpoznat nebezpečnost svého počínání a své jednání ovládat, avšak přesto často podléhají momentálnímu pohnutí mysli (zlobě, chamtivosti, nenávisti apod.), ve kterém pak spáchají takový čin, nad kterým s odstupem času sami nevěřícně kroutí hlavou. Každý zlý anebo špatný čin je totiž výsledem střetu několika činitelů (faktorů) a kdyby pouze jeden z nich chyběl (např. kdyby namísto prudkého hněvu byl včas použit rozum), ke zlému následku by nedošlo.

Byla by mylná domněnka, že člověk se za uplynulá tisíciletí natolik psychicky zdokonalil, že je schopen za všech okolností naprosto přesně vnímat a vyhodnocovat objektivní realitu (pravou skutečnost). Není tomu tak a nikdy tomu tak nebude, neboť pudy, sklony a emoce ovládají každého – někoho plně, někoho méně, ale ani v odlehlých horských jeskyních Himaláje neexistuje emočně zcela vyhaslý člověk, trvale se nacházející v ideálním buddhistickém stavu „bezslastně bezstrastném“ (tzv. emoční nula). Zaniknou-li totiž emoce, zanikne i život.

Každý psycholog vám jistě potvrdí, že existují emoce (pocity) kladné a záporné, které mají stupňující povahu. Kladné emoce proto můžeme dělit na pocity příjemné (libé), radostné (veselost, naděje), šťastné (úspěch) až euforické (nadšení); záporné emoce pak můžeme dělit na pocity nepříjemné (nelibost, rozladění), strastné (zármutek, žal, strach apod.), zlostné (hněv) až nenávistné (zuřivost, vztek apod.). Dobře si nyní přečtěte tato slova římského státníka, právníka a filosofa Marka Tullia Cicerona (106-43 př.n.l.) a pak se zamyslete nad tím, zda jsme se od pravěku a starověku opravdu posunuli pocitově (emočně) dále. Budete-li objektivní a poctiví i vůči sobě, budete překvapeni, neboť ve své knize „Tusculské hovory“ psal jasnozřivě i o nás.

„Duševnímu stavu, v němž chybí světlo rozumu, dali (pozn. stoikové) jméno amentia, vzdálení od rozumu, nebo také dementia, ztráta rozumu.“

„Ztratili moc nad sebou ti, kteří se nechávají bezzudně unášet touhou nebo hněvem; ovšem hněv je sám druh touhy, vždyť hněv je definován jako touha po pomstě.“

„Každé hnutí mysli je pohyb duše prostý rozumu. Veškerá příčina nejen zármutku, ale i všech ostatních hnutí mysli, jichž jsou čtyři rody a větší množství druhů, spočívá v představě.“

„Bez rozumu nic nemůže být správně vykonáno.“

„Zla plynoucí z představy je záhodno učinit snesitelnými.

Dobra plynoucí z velké a radostné představy je nutno pojímat klidněji.“

Zármutek je sklíčenost duše odporující rozumu.

Zármutek je představa přítomného zla.

Radost je představa přítomného dobra.

Strach je představa budoucího zla.

Žádostivost je představa budoucího dobra.

Závistivost je zármutek vyvolaný štěstím druhého.

Soucit je zármutek nad neštěstím druhého, který trpí nespravedlivě.

Nenávist je zakořeněný hněv.

Nepřátelství je hněv, který číhá na příležitost k pomstě.“

O zhruba 500 let dříve přitom indický filosof a první analytický psycholog Buddha (asi 563-483 př.n.l.) řekl téměř totéž: „Povaha představ je tvořivá!“ Tato slova (a mnohá další) přitom byla zapsána již v době, kdy na našem území ještě žili Keltové - a přitom naprostá většina současníků o nich neví zhola nic.

„Bezpráví a podezření, nepřátelství, příměří, zas válka, znova mír –

ty věci nestálé když rozumem chceš ustálit,

víc nesvedeš než člověk, který chtěl by bláznit s rozumem.“

(Římský skladatel komedií Publius Terentius Afer – asi 195-159 př.n.l.)

Pro pochopení neustálých svárů, bojů a rozmanitých projevů lidské agresivity je tento úvod nezbytný. Od úsvitu lidstva je totiž zlo stále v nás, neboť jak pravil čínský filosof Sün-c´ (asi 313-238 př.n.l.): „Lidská přirozenost je v základě zlá, to dobré v ní je pouze vypěstované.“ Jako by i on psal o nás.

Podle starověkých filosofů zajišťovaly stabilitu jakékoliv lidské společnosti tři pilíře – pravda, spravedlnost a mír. Dnes bychom k tomu mohli přidat jako čtvrtý pilíř slušnost, kterou někteří akademičtí a stoičtí filosofové považovali za jeden z projevů (atributů) spravedlnosti.

„Spravedlivé činy jsou vesměs slušné, kdežto nespravedlivé jsou stejně tak neslušné jako hanebné.“ (Marcus Tullius Cicero; O povinnostech)

Ačkoliv obyčejní, slušní a pracovití lidé od pradávna toužili po pravdě, spravedlnosti, klidu, míru a slušném chování mezi lidmi (zejména po poctivosti), je pozoruhodné, patrně zákonité a přesto nepochopitelné, kolik ztřeštěných, nerozumných, nevědomých, hloupých a chtivostí i nenávistí zaslepených lidí úporně usiluje o to, aby tyto čtyři pilíře funkčního lidstva vyvrátili a zničili. Kdo z nich zná Terentiovu poučku, že nelze bláznit s rozumem? Kolik zloby a zbytečných soudních sporů již proběhlo i v těch nejmenších lidských kolektivech (rodinách)? Kolik denně probíhá násilností, rvaček i vražd? Kolik zběsilých válek už lidstvo zažilo a přesto se stále opakují? Ačkoliv by měla platit poučka „chybami se člověk učí“ (též záporné emoce mají funkci učení), spíše to vypadá tak, že z nedostatku poučení rostou stále nové a ještě větší chyby.

Začít bychom mohli od legendární bitvy mezi znepřátelenými rody Pánduovců a Kuruovců na poli Kuru, kterou hinduističtí historici datují až do r.3100 př.n.l. (podle literárního zpracování v Mahábháratě byly v této bitvě dokonce použity létající stroje vimany a extrémně ničivá zbraň pášupata, která údajně měla podobné účinky jako současné zbraně atomové). Pak bychom mohli pokračovat přes všechny starověké a středověké dobyvačné i náboženské války, poté bychom si mohli připomenout I.světovou válku, po které následovala ještě horší II.světová válka, a nyní stojíme na samém prahu té nejhorší možné III.světové války, která by mohla vést k úplnému vyhlazení většiny lidstva. Kde tedy vidíte nějaké poučení z předcházejících chyb?

„Což navěky trvá na zemi hněv?

Což navěky bratři se o podíl dělí?“

(sumerský epos o Gilgaméšovi - 3.tisíciletí př.n.l.

„Všude se páchají zločiny a nikde nejsou lidé, jací bývali.

Země je plná zločinců a lidé, kteří jdou orat, si s sebou berou štíty.

Písaři jsou zabíjeni, zákony trhány a zbabělci si přivlastňují majetky hrdinů.“

(Ipuwerův nářek; Egypt – asi 21.stol.př.n.l.)

„Jestliže si před svým duševním zrakem necháš přejít pravý obraz našeho života, bude se ti zdát, že se díváš na právě dobyté město, z něhož se ztratil stud a ohled na právo a jen brutální síla radí, jak jednat. Jako by bylo dáno znamení k všeobecné zkáze, sahá se k ohni a meči. Zákony nedrží zločiny na uzdě. Ani náboženská úcta, která uprostřed nepřátelských zbraní chránila prosebníky, není překážkou pro ty, kteří se ženou za kořistí. Jeden loupí soukromý majetek, druhý veřejný; jeden světský, druhý posvátný; jeden vyráží dveře, druhý přelézá ohradu; další se nespokojuje úzkým průchodem, vyvrací překážky a zříceniny mu pomáhají ke kořisti; jeden plení bez prolévání krve, druhý nese kořist ve zkrvavených rukách. Neexistuje nikdo, kdo by nenesl něco patřící druhému.“

(Lucius Annaeus Seneca – 4 př.n.l.-65 n.l.; O dobrodiních)

Nepřipomínají vám Senekova slova současnou Ukrajinu a zběsilé řádění ruských vojáků? Co se v lidském chování za ta uplynulá tisíciletí změnilo? Slavný řecký filosof Hérakleitos z Efesu (asi 544-484 př.n.l.) se pokusil najít v tomto nepochopitelném lidském chování nějaké zákonitosti a jsa inspirován Anaximandrovou teorií o spravedlivém střídání přírodních protikladů poté jako první filosof na světě formuloval teorii o jejich všeobecném a stálém boji, který se mimo přírodní děje projevuje i ve veškeré lidské činnosti.

„Je třeba vědět, že je boj (všem) společný,

že právo je svárem

a že se vše děje ve sváru a podle Nutnosti.“

„Boj je otcem i králem všeho

a jedny učinil bohy, druhé lidmi,

jedny udělal otroky, druhé svobodnými.“

Hérakleitova slova byla poplatná době, kdy probíhaly zuřivé řecko-perské války (5.stol.př.n.l.), provázené zkázou mnohých maloasijských řeckých polis a zotročováním jejich obyvatelstva. Přesto však mají platnost i v současnosti, neboť zahrnují sváry, spory a boje od společenských mikrostruktur (rodiny) přes mezostruktory (školy, pracoviště, vojenské útvary apod.) až po makrostruktury (státy). A právě teď vznikají otázky, které si kladly a stále kladou celé lidské generace – je to opravdu nevyhnutelné? To za ta uplynulá tisíciletí a neblahé zkušenosti s agresivitou, zlobou, závistí, chamtivostí, touhou po moci a nenávistí stále ještě nejsme schopni pochopit, k čemu to všechno vede? Kolik válkou, násilím, spory i strastmi postižených lidí už opakovalo Homérova slova „Kéž by ve světě bohů i lidí svár veškerý zanik…!“ Hérakleitos byl však v tomto směru jasnozřivý pesimista, neboť tvrdil, že to možné není, neboť „vše se děje ve sváru a podle Nutnosti“. Tou Nutností (řecky Ananké) však není nějaká nadpřirozená a lidmi neovladatelná přírodní síla, ale přirozený a neovladatelný lidský sklon ke zlu. Sklon ke zlu tedy máme v sobě a proto neposlouchejte rozzářené naivní humanisty a náboženské idealisty, blouznící o přirozené lidské dobrotě, neboť z nevědomosti, praktické nezkušenosti a hlouposti blábolí nesmysly! Tisícileté zkušenosti lidstva totiž svědčí o tom, že naprosté většině lidí vždycky chyběla, chybí a stále bude chybět uvážlivost v myšlenkách, slovech i v činech – a odtud tedy pramení všechno zlo.

„Hnutí mysli spočívá v neustálém pohybu, jak na sebe představy nepravidelně a zmateně narážejí.

Jako vznikají v těle nemoci a neduhy, když je krev zkažená nebo když je nadbytek šťáv nebo žluči, stejně tak změtení nesprávných představ a boj, k němuž mezi nimi dochází, připravuje duši o zdraví a uvádí ji v chorobný zmatek.“ (Marcus Tullius Cicero; Tusculské hovory)

Veškerý boj by zanikl pouze tehdy, kdyby se násilím a útlakem ohrožení lidé násilníkům podrobili, zčásti by se od nich nechali pobít nebo zotročit anebo by se kolektivně vystěhovali. V 6.stol.př.n.l. to učinili občané řecké obce Priény, ohrožené perským vpádem, na lodích se přepravili do dnešní jižní Itálie a založili tam město Lokry. Tehdy také vznikla legenda o filosofovi Biásovi, který si na loď nic nenesl a když se jej ptali, proč s sebou nic nemá, údajně si ukázal na hlavu a pravil: „Omnia mea mecum porto“ (Všechno své mám s sebou). O takový „vítězný“ svět usilovali Němci za II.světové války, usilují o to Rusové blouznící o ruském impériu od Lisabonu až po Vladivostok a usilují o to i téměř všichni fanatičtí muslimové, kteří žijí v představě o celosvětové ideální muslimské společnosti, ve které se pravověrní muslimové budou válet v poduškách, budou obsluhováni otrokyněmi a nevěřící otroci za ně budou dřít na polích a budou pro ně vyrábět všechno, co oni sami ani vyrobit nedovedou (letadla, automobily, motocykly, televize, mobilní telefony, počítače apod.). Nezapomeňte, že muslimů jsou 2 miliardy a nejméně 10% z nich jsou cíleně vychovávaní fanatici, kteří již nyní předvádějí své představy o muslimském pořádku v ulicích evropských měst. Všichni ti současní „válečníci“ jsou pak doslova posedlí touhou válčit, vraždit, ničit, loupit a vládnout (nejhorší druh touhy je láska k válčení, ničení a zabíjení) – a poté si ti nejsilnější „místní vítězové“ začnou měřit síly mezi sebou, až nakonec „zbyde jen jeden“, který s vlajícím praporem bude stát nad troskami měst a vesnic a až poté zjistí, že už není komu vládnout. Naivní křesťanský humanista Lev Nikolajevič Tolstoj (1828-1910) se zmýlil, když razil zásadu „neprotivení se zlu násilím“. Nekriticky totiž vycházel z evangelia sv.Matouše (kap.5/39,44, kap.22/39), kde se nejen praví, abychom neodpírali zlému a své bližní milovali jako sebe samého (též 3.kniha Mojžíšova, kap.19/18), ale abychom milovali i své nepřátele. Je to nesmysl, neboť proti zlu je třeba použít i násilí (a to hlavně včas, dokud je ještě v zárodku), neboť je to nejen nutné, ale i mravné. Tomu sice Bible neučí, ale učí nás tomu neblahé historické zkušenosti. A“zkušenost je nejlepší učitelkou všeho“ (Gaius Iulius Caesar – 100-44 př.n.l.)

„Tytéž činy jsou buď čestné anebo nečestné, záleží na tom, proč nebo jak jsou konány.“ (Lucius Annaeus Seneca; Pětadevadesátý list Luciliovi)

„Existuje tedy, soudcové, zákon, ne nepsaný, ale vrozený, který jsme si neosvojili učením, neslyšeli ani nepřečetli, ale který jsme přejali od samotné přírody, vsáli do sebe a dali mu výraz, k němuž jsme nebyli vyučeni, ale stvořeni, k němuž nás nedovedlo školení, ale pud, a když náš život narazí na nějaké nástrahy, na násilí nebo na zbraně lupičů nebo osobních nepřátel, stanoví tento zákon, že k záchraně života je každý prostředek čestný.“

(Marcus Tullius Cicero; Obhajoba Milona z r.52 př.n.l.)

„K vítězství zla stačí, když dobří lidé budou sedět se založenýma rukama.“

(Edmund Burke – 1729-1797)

Přeskočme nyní uplynulá tisíciletí a podívejme se na naši pochmurnou „pidičeskou“ současnost. V posledních letech totiž právě u mnohých našich poslanců a senátorů do té míry propukly projevy zmatené mysli a prudké nenávistné sváry, že to vzbuzuje neklid nejen mezi obyčejnými a rozumnými občany, ale i v obou těchto zastupitelských sborech. Nejenže tedy mnohdy zůstává rozum stát nad obsahem jejich slovních projevů, ale i nad naprostým nedostatkem slušného chování, neboť do té míry podléhají zlobě a nenávisti vůči svým oponentům (podle zvykové metody „urazit, porazit, zničit, zesměšnit“ apod.), že zcela ztrácejí sebekontrolu a jejich zloba se stává samořídící i sebezničující - přesně jak to kdysi pravil pergamský král Attalos I. (asi 269-197 př.n.l.): „Zloba nakonec vypije největší část svého jedu“. Jakoby toto společenské prostředí (činitel realizace zloby) přímo svádělo nedovzdělané, sebestředné a mravně nepevné jedince k tomu, aby se v něm ventilovali všechno to špatné, které v sobě dlouhodobě skrývali. Sklon a prostředí totiž mohou rozvíjet i upevňovat nejen dobro, ale i zlo, což se pak nejzřetelněji projevuje ve stáří. Svými neuváženými a hrubými slovy i chováním tak vytvářejí atmosféru plnou intrik, podezřívavosti, zloby a trvalé nenávisti, které se i nově zvolení poslanci a senátoři rychle přizpůsobují. Z koho si pak mají občané příklad brát?

„Rána otevřená vystřeleným šípem se opět zacelí,

les pokácený sekerou dřevorubcovou opět vyroste,

avšak rána zasazená slovem a ošklivou řečí se nikdy nezacelí.“

(Indický hrdinský epos Mahábháratam – asi 4.stol.př.n.l.)

Historie je učitelkou života (Historia magistra vitae est) a opakování je matkou moudrosti (Repetitio mater sapientiae est). Proto připomenu některé výroky starověkých i středověkých filosofů (na žádné základní, střední ani vysoké škole se nevyučují!), z nichž patrně nejdůležitější jsou tyto kategorické imperativy (příkazy) legendárních sedmi antických mudrců (Thalés, Periandos, Kleobúlos, Pittakos, Zaleukos, Biás a Cheilón – 7.-5.stol.př.n.l.):

Poznej sám sebe!

Mnoho slyš, málo mluv!

Jazyk myšlenky nepředbíhej!

Ničeho příliš!

V historii lidstva už miliony lidí kvůli své nerozumnosti, nevědomosti, hlouposti a nerozvážnosti utrpěly vážné škody anebo přišly o život. Všudypřítomná strast (trýznivá záporná emoce) přitom byla známa již ve starověku a tehdy Buddha přišel na to, že existuje osm cest vedoucích k jejímu zániku: správné poznání, správné rozhodnutí, správná mluva, správné jednání, správná životospráva, správná snaha, správné rozjímání a správné duchovní soustředění.

Tomuto poznatku nelze ani po 2500 létech nic vytknout. Pokud totiž člověk není náležitě vzdělaný (zejména ve filosofii) a vycvičený v přísné myšlenkové, slovní, skutkové i tělesné sebekázni, snadno se dopouští takových slov, jednání i špatných životních návyků, která mu přinášejí psychickou strast krátkodobou (zlost, hněv apod.), dlouhodobou (závist, zlobu, nepřátelství, nenávist apod.) anebo nejrůznější strast tělesnou (nemoci, bolest), spojenou s postižením rozmanitých tělesných orgánů (touto problematickou se zabývá okrajové medicinské odvětví, označované jako etikoterapie).

„Ten, kdo říká, co chce, uslyší, co slyšet nechce.“

(Terentius Clemens – 2.stol.n.l.)

„Hlupák, který si dělá, co se mu zlíbí, není hoden rady, neboť zaslouží leda posměch jako ten, kdo přizdobuje hnůj.“

(Sómadéva – 11.stol.n.l.; Oceán příběhů)

„Kdo zadrží svůj hněv, který náhle vypukl jako rozjetý vůz, toho nazývám vozatajem; jiní lidé jenom uzdu drží. Ovládáním potlač hněv, dobrem zlého překonej, darem přemáhej lakomce, moudrostí bludaře a pravdou lháře.“

(Buddha)

Nikdo není dokonalý, i sebekázeň může polevit a proto se každý může unáhlit a vyřknout slova, kterých upřímně lituje a kajícně se za ně omlouvá. Pokud se jedná o ojedinělý poklesek, je na místě vlídná velkorysost, neboť každý může udělat chybu, která se stává skutečnou chybou až tehdy, není-li napravena (Konfucius – asi 552-479 př.n.l.). V běžném životě totiž platí poučka, že „každý člověk se alespoň jednou v životě zachová jako naprostý blbec!“ I bývalý papež Benedikt XVI. se za svá neuvážená slova musel omlouvat dosti často a je téměř jisté, že naprostá většina alespoň minimálně sebekritických a slušných lidí se za některé své minulé výroky anebo skutky z hloubi duše stydí. Výjimkou jsou buď intelektuálně i mravně otupělí primitivové, kterým nezáleží na tom, co řeknou (neotesanci, hulváti a „hnojometi“), anebo sebestřední, ješitní a arogantní politici, kteří kolem sebe soustavně šíří napjatou a nepřátelskou atmosféru, neustále někoho zlehčují a urážejí, nejsou schopni uznat svoji chybu (oni jsou přece neomylní!) a sami sebe považují za génie, kterým jejich provokativní a arogantní chování musí všichni trpět. Jejich rádoby intelektuální „jiskření“ se však může s postupujícím věkem velice snadno rozvinout v obtížnou „jedovatost“ anebo nekontrolovanou hrubost, zvláště je-li posilněno alkoholem.

Pokračujme však ještě hlouběji do našich současných celospolečenských problémů. Dlouhodobě zanedbaná výchova našich dětí ke slušnosti, zdvořilosti, uvážlivosti a sebekontrole je totiž příčinou toho, že se nejen v dětství, ale i po dosažení dospělosti chovají společensky nepřijatelným způsobem, zejména hrubě, nepřátelsky, nenávistně anebo dokonce agresivně. Kdo se totiž už v raném věku nevyučil zdvořilosti, slušnému chování a uvážlivé řeči, od toho nelze v dospělosti takové chování očekávat. Ve špatné výchově totiž začíná celoživotní špatnost ve slovech, v písmu i v činech. Mnozí lidé totiž nemají dost vědomostí ani zkušeností, aby dobře mluvili, psali i jednali, ani dostatek sebekázně, aby raději mlčeli. Svědčí o tom nejen „intelektuálně jiskřivé“, slabomyslné, zlobné a nenávistné komentáře na Seznamu.cz, ale i mediální zprávy o hádkách, hrubostech a násilnostech dospělých, mládeže i dětí, které nás provázejí téměř každý den.

Slušné chování a zdvořilá řeč jsou základem všech mezilidských vztahů. Ještě nikdy nikomu neubylo na cti, pokud se choval slušně a zdvořile. Už tisíce let se to neustále připomíná a přesto se naprostá většina lidí na celém světě stále chová jako smyslů zbavená. Homér měl zřejmě do své Illiady připsat i tato slova: „Kéž by ve světě bohů i lidí konečně zavládl rozum!“

Faktorů utvářejících chování lidského jedince je mnoho, avšak těmi dominantními jsou sklon a prostředí (společenský systém, rodina, škola, pracoviště, formální i neformální kolektivy apod.). Ještě nikdy a nikde na světě se totiž nepodařilo zavést jednotný kulturně vyspělý výchovný systém, spočívající v moudré prevenci před veškerými projevy konfliktního chování, hrubosti a násilí, a současně i v uvážlivé a generálně i individuálně výchovné represi. Veškerou takovou snahu osvícených jedinců totiž vždycky mařili a budou mařit mocichtiví a obecně nebezpeční šílenci, kteří nepotřebují kolem sebe vzdělané, moudré a slušné lidi (zvláště ty, kteří mají vždycky pravdu!), ale co nejvíce agresivních hlupáků, kteří jim uvěří i sebevětší nesmysly a s nadšením půjdou i vraždit jimi označené nepřátele. Takových vůdců i hlupáků najdete po celém světě bezpočet.

„Je tedy třeba poskytovat už našim dětem hry, které by byly trochu víc plny zákonností, protože budou-li protizákonné a budou-li se takto chovat i děti, je nemožné, aby z nich vyrůstali muži, naplnění zákonem a mravností.“

(Platón – 427-348 př.n.l.; Ústava)

Nebylo už těch bojů, svárů a zlých slov i činů v historii lidstva dost? „Což navěky trvá na zemi hněv?“ Neměli by se alespoň v civilizovaných zemích všichni politici a zejména ministři školství konečně probudit? Biblický strom vědění dobrého a zlého totiž neexistuje, jablka poznání jim nikdo nedoveze a proto se musí spolehnout na moudrá slova i zkušenosti našich předků. Kdo to totiž neudělá, bude vždycky intelektuálně a mravně opožděn, což však mnohým politikům zřetelně vůbec nevadí. Oni přece mají moc a i když se mnohdy chovají jako rozumu vzdálení anebo dokonce rozumu prostí, i bez náležitého vzdělání se automaticky považují za nejchytřejší, největší a nejlepší. Stačí je pouze poslouchat a užasneme, kolik je mezi námi zneuznaných „spasitelů národa“ a „velikánů ducha“.

Po každém promarněném dni ke konání dobra by si všichni politici měli připomenout tato slova římského císaře Vespasiana (9-79 n.l.): „Amici, diem perdidi!“ (Přátelé, den jsem promarnil!). Takové sebekritické politiky bychom jistě dokázali spočítat na prstech jedné ruky. Moudrých, předvídavých, uvážlivých a slušných politiků se tedy ještě hodně dlouho nedočkáme, neboť v důsledku zanedbané výchovy občanů nemají ani z čeho vyrůst.

V Plzni dne 23.2.2024