Kolik toho člověk snese?

„Bez příčiny a nezbádané je žití lidí smrtelných zde na zemi.

Je žalostné a krátké a je s utrpením spojeno.“ (Buddha – asi 563-483 př.n.l.;

Vincenc Lesný – Buddhismus; Nakladatelství Votobia 1996, str.75)

„Neříkej „jsem ještě mlád!“ Kdo ví, zda zítra nezemře? Není žádná uzavřená dohoda s velkými zástupy Smrti.“ (Buddha)

„Vydáváš se ze všech sil na věci steré,

přijde den a najednou je konec všemu.

A nic s sebou člověk odtud nepobere.

K čemu bylo všechno namáhání, k čemu?“

(Rozmarné a tajuplné příběhy ze Staré Číny; Nakladatelství Odeon 1989, str.48)

„Kruté smrti se nevyhneš!

Což navěky stavíme dům?

Což navěky pečetíme?

Což navěky bratři se o podíl dělí?

Což navěky trvá na zemi hněv?

Což navěky zvedá se řeka a záplavu přináší?

Kuklu svou opouští vážka.

Ale tvář, která by do slunce stále hledět mohla,

odedávna nebyla tu nikdy!“

(Epos o Gilgaméšovi – asi 25.stol.př.n.l.;

Vladimír Čechák a kol. – Co víte o starověké a středověké filosofii.

Nakladatelství Horizont 1983, str.19)

Smutek, žal, strast a utrpení provázejí lidstvo od pradávných dob. I tehdy totiž postihly lidstvo války, klimatické změny, epidemie i hladomory a lidé tyto hrůzy snášeli stejně špatně jako dnes. Někteří přemýšliví jedinci však záhy zjistili, že modlitby ani oběti je strasti nezbaví a proto sami hledali cestu k duševnímu klidu. Ideálem antických mudrců se proto stala netečnost (apatheiá) a povznesenost (ataraxiá), neboť věděli, že s životními ranami stejně nic nesvedou. Dnes však lidé raději chodí k psychologům, psychiatrům, věštcům, kartářkám, do náboženských společností anebo za ambiciózními politickými dobrodruhy v domnění, že jim poskytnou pomoc, kterou sami v sobě najít nedokáží. Nepomůže to. Pro tuto společnost je totiž příznačné, že filosofické a mravní vzdělání není ani na posledním místě žebříčku vzdělanostních hodnot, které svým občanům poskytuje. Následující slova byla sice vyřčena před více jak 2 500 léty, avšak málokterý současný psycholog anebo psychiatr by to napsal lépe.

„Pravil jsem, mniši, že je třeba poznat strast, její podmíněný vznik, její různost, její následek, její zánik a k jejímu zániku vedoucí cestu.

Co je však, mniši, strastí?

Zrození, stárnutí, churavění a umírání jsou strastí;

starost, lítost, bolest, těžkomyslnost a zoufalství jsou strastí;

ztráta věcí milých a nedosažení věcí toužených jsou strastí;

zkrátka všech pět složek lpění, tvořících životní dění, jsou strastí.

Čím je však, mniši, podmíněn vznik strasti?

Životní žízní (touhou) je podmíněn vznik strasti.

Co je však, mniši, různost strasti?

Je, mniši, velká strast a malá strast, je strast těžce překonatelná a lehce překonatelná.

Co je však, mniši, následek strasti?

Jelikož lidský tvor, mniši, je strastí překonán a duchovně upoután, trápí se a sužuje, v nářku se v prsa bije, v zoufalství upadá nebo k zapuzení strasti naději skládá ve vnější věci a zákroky; proto pravím, mniši, že ze strasti jako následek vzniká zoufalství nebo naděje.

V čem však spočívá, mniši, zánik strasti?

V zániku životní žízně (touhy), mniši, spočívá zánik strasti. A k zániku strasti vede tato spásná osmidílná stezka: správné poznání, správné rozhodnutí, správná mluva, správné jednání, správná životospráva, správná snaha, správné rozjímání a správné duchovní soustředění.“ (Buddha – Anguttara-nikájó VI/63)

„Ať jakýkoliv zármutek, nářek a utrpení v rozličných formách ve světě trvá, trvá proto, že máme něco milovaného. Není-li zde milovaného, není také žádného utrpení.

Proto jsou šťastnými ti, a bez zármutku, kteří nemají nic milovaného ve světě.

Proto nechť si netvoří ve světě nic milovaného ten, kdo si přeje být bez zármutku a utrpení.“ (Buddha – Rozprava s Visakhou, které zemřela vnučka; Udánam VIII/8)

„Rozumný asketik si snadno odvodí, že velkým bolestem se vyhne, pokud bude na mnoha událostech málo emočně závislý.“

(MUDr.Miroslav Plzák - Hra o lidské štěstí; Nakladatelství Orbis 1975, str.101)

Rozhodně není na místě nabádat lidi k bezcitnosti – každý by však měl vědět, že zdrojem všech krátkodobých anebo dlouhodobých strastí jsou pouhé představy o významu ztráty anebo zmaření očekávání (naděje). Pokud nejsme schopni vnější děje ovládnout ani usměrnit (korigovat), musíme být alespoň schopni je překonat.

„V radostech se raduj, přijde-li však neštěstí,

přespříliš se netruď! Pohleď, kterak plyne lidský los!“

(Řecký básník Archilochos – 7.stol.př.n.l.)

(F.Ch.Kessidi – Hérakleitos; Nakladatelství Svoboda 1985, str.47)

Má-li se člověk zbavit strasti, musí se celý život připravovat na zvládnutí všech možných strastiplných událostí. Nepřipravený člověk totiž prožívá všechny strastné události v tak extémním psychickém vypětí, že může zvolit naprosto nepřiměřenou reakci (nezřídka i agresivní) anebo dokonce spáchat sebevraždu. Stačí si např. připomenout hromadnou vraždu v Uherském Brodě r.2015, kde psychicky vyšinutý střelec bezdůvodně postřílel osm lidí v místní restauraci. 10.12.2019 pak podobně postižený člověk postřílel v nemocniční čekárně v Ostravě sedm lidí a 29.6.2021 pak šestašedesátiletý důchodce podlehl dlouhotrvajícímu pocitu křivdy, zastřelil úřednici Úřadu práce v Praze a chystal se k dalšímu vražednému řádění, kterému však bylo včas zabráněno jeho zadržením a umístěním do vazby. Krátce na to další rozhořčený sedmdesátiletý důchodce vyhrožoval úřednicím sociálního odboru Městského úřadu ve Frenštátě pod Radhoštěm napadením a zapálením úřadu, načež byl policií dopaden a zadržen. Celosvětovou pozornost pak vzbudila tragická událost ze dne 8.11.2023, kdy sedmdesátisedmiletý důchodce v Panamě v přetlaku zlosti nezvládl silniční zácpu způsobenou klimatickými aktivisty a dva z nich zastřelil. Jeho čin se sice setkal s odsouzením, avšak byla jen otázka času, kdy v podobné situaci někomu „povolí nervy“. Kolik toho člověk snese?

Děje se to po celém světě. Všechny tyto situace jsou totiž nápadně podobné americkému filmu „Volný pád“, což svědčí o tom, že permanentně rozzlobených lidí je velmi mnoho a někdy stačí jen málo k tomu, aby reagovali podobně nepřiměřeně, popudlivě a násilnicky. Nejčastěji k tomu dochází v silničním provozu, který každodenně provázejí projevy bezohlednosti, agresivity a hrubosti, a to dokonce i u lidí, kteří se v běžném životě takto nechovají. Některým konfliktním řidičům dokonce tak „tečou nervy“, že v záporném emočním přetlaku své „protivníky“ vybržďují nebo vytlačují ze silnice, fyzicky je napadají anebo sáhnou i po střelné zbrani. Tisíce řádných občanů také trápí ztráta zaměstnání a nouze, konfliktní rodinné, sousedské, pracovní anebo obchodní vztahy, nesnesitelné fyzické anebo psychické bolesti a některé dokonce i ztráta milovaného rodinného příslušníka, který se stal obětí zločinu. Mnohým občanům vadí i hulvátství, sprostota, pokálené chodníky, pomočené zdi, zdevastované zastávky městské dopravy, povalené popelnice, ulámané dopravní značky, rozvalené hroby, počmárané zdi a utrhané měděné okapy anebo parapety, které je dokáží „vytočit až k nepříčetnosti“. Stačí se pouze vžít do psychického stavu občana, který na ulici šlápne do něčeho hodně mazlavého a smrdutého, kterému vandal poškrábe lak na autě, vypálí chatu, zničí hrobové místo nebo počmárá nově omítnutou zeď domu, anebo kterému zloděj ukradne nový okap nebo v nedokončené stavbě vytrhá elektrické kabely ze zdi. Jak by asi dopadl pachatel takového činu, pokud by byl poškozeným na místě dopaden?

Mnozí občané trpí i trýznivým pocitem nespravedlnosti, sociální nerovnosti a přehlíživosti ze strany úředníků, policistů, státních zástupců, soudců i politiků (a někdy bohužel i lékařů), se kterým se nedokáží vyrovnat a který v nich postupně navozuje nesnesitelnou zlost, postupně narůstající až v úkorné anebo dokonce paranoidní představy. Z toho všeho jsou pak už natolik vystresovaní, že již pouhé obdržení oznámení o uložení úředního dopisu na poště je v noci budí ze spaní a v hrůze pak jdou na poštu v očekávání opět nějakého traumatu (předvolánky k jednání anebo k výslechu, úředního rozhodnutí, pokuty, rozsudku, exekuce, výzvy k nástupu nezákonně uloženého trestu apod.). Každý den kapou do poháru jejich trpělivosti kapky jedu, které jednou přetečou přes okraj – a pak se všichni kolem diví a nechápou, že dotyčný nezvládl danou situaci, která je přece v této společnosti už naprosto normální! Vždyť občan je přece to poslední, na čem mnohým úředníkům, policistům, státním zástupcům, soudcům i politikům záleží.

Slušní a přitom filosoficky nevzdělaní občané nejsou schopni smířit se s tím, že pokud nebudou drzí, prolhaní, neslušní a agresivní, každý si na ně „dovolí“, celý život budou obelháváni, okrádáni, podváděni, ponižováni a šikanováni a proti tomuto masivnímu útlaku budou naprosto bezmocní. Dovolávat se pomoci od Policie ČR, státního zastupitelství nebo soudů je totiž až příliš často zcela zbytečné, protože na uvážlivost, spravedlivost, slušnost, vlídnost a soucit není právní nárok a „s poctivostí leda ku posměchu dojdeš“. Této situace stále častěji zneužívají nejrůznější „bojovníci“ proti společenským zlořádům, kteří za pomoci lží a dezinformací záměrně jejich zlobu posilují a na vlnách takto vzedmutých záporných emocí chtějí sami „doplout k moci“. Kolik takových manipulátorů už v historii lidstva bylo a kolik neštěstí způsobilo!

Je zneklidňující skutečností, že kromě tisíců zločinců i pitomců, kteří celý svůj život úmyslně škodí občanům i celé společnosti, existují i tisíce potencionálně nebezpečných slušných občanů, kteří psychicky strádají a nikoho to nezajímá – mimo volební období totiž na ně téměř nikdo nemá čas, aby je vlídně vyslechl a dal jim poctivou radu.

„Kdo bloudícímu vlídně cestu ukáže,

toť jako by mu světlo o své světlo zapálil.

Nic míň mu nesvítí, zapálí-li jinému.“

(Římský básník Quintus Ennius – asi 239-169 př.n.l.)

Mnozí občané, marně toužící po spravedlnosti, vlídném slovu, pomoci a slušném zacházení, proto v sobě hromadí onu pověstnou „špatnou náladu“, která časem může nabýt podoby zloby až sžíravé nenávisti. Pak už stačí pouze necitlivé „zmáčknutí ventilu“ a takoví dlouhodobě emočně přetlakovaní lidé „vypustí páru“ jako Papinův hrnec; poté mohou sáhnout po noži, sekeře či střelné zbrani a v nezvládnutelném afektu se pak mohou snadno dopustit činů, které se jim jinak bytostně příčí. V tomto směru jsou typické právě ony vraždy v afektu, kterých se dokáží dopustit i pověstní dobráci.

Jen málokterý úředník, policista, státní zástupce, soudce anebo i lékař dokáže s lidmi jednat vlídně, pozorně „poslouchat řeč prosebníkovu“ (viz níže), přesvědčivě jim vysvětlit podstatu jejich životní strasti, poradit jim a v případě jejich rozvíjející se fóbie jim otevřeně vysvětlit, že všichni jsme lidé smrtelní, celý život je třeba připravovat se na „poslední cestu“ a proto je nutno zbavit se strachu a hrůzy ze smrti.

Zejména na úřadech a u soudů převažují nad vlídným přístupem k lidským bolestem a strastem lhostejnost, formalismus, bezcitnost a někdy i hrubost a arogance. Pro citlivější a záporně emočně přetlakované osoby je pak každý takový záporný prožitek těžkou psychickou ranou, která pouze zvyšuje jejich zášť, zlobu a nenávist.

 

Drobná osobní vzpomínka:

V letech 1974-1984 jsem (kromě jiného) vykonával i dozor nad výkonem ochranné léčby v Psychiatrické léčebně v Dobřanech. Tam si mne oblíbil paranoidní schizofrenik pan S. a pravidelně mi posílal dopisy, ve kterých si stěžoval, že se bojí o svůj „chudičký život“. Proto jsem za ním vždycky zajel, sepsal jsem s ním protokol, zeptal jsem se jej, zda mu chutná a zda se dobře vyspí, a když se uklidnil, tak jsem mu slíbil, že za ním zase přijedu. Pan S. se na tyto schůzky velice těšil (psal mi stále) a i když mu to jeho nemoc nevyléčilo, alespoň na chvíli se mu psychicky ulevilo.

Před čtyřiačtyřiceti stoletími vyslovil Ptahhotep, vezír a první ministr (premiér) egyptského faraona Džedkaréa Isesiho (5.dynastie), toto mravní naučení, které by i v současnosti mělo být povinně vyvěšeno v každé úřední kanceláři:

„Jsi-li představeným úřadu,

buď přívětivý, když posloucháš řeč prosebníkovu,

nebuď k němu nevrlý, ať si ulehčí tím, co ti hodlá říci.

Trpící si přeje býti utěšován,

až se stane to, kvůli čemu přišel.

O tom, kdo nevrle přijímá prosby, se řekne:

„Proč se toho dopouští?“

I když všechno, oč někdo prosí, se nemůže státi,

úlevou srdci je dobré vyslechnutí.“

(Sabatino Moscati – Živoucí minulost; Nakladatelství Panorama 1984, str.239-240)

 

Takových špatných „představených“ jsou bohužel i dnes plné úřady. Někteří lidé se přitom potřebují pouze vypovídat a čekají na vlídné slovo. Pokud je však s nimi zacházeno necitlivě, je někdy jejich reakce prudká a nepřiměřená.

„Není totiž naší povinností brát na sebe kvůli jiným zármutek,

ale ulehčovat jiným zármutek, jestliže je to pro nás možné.“

(Římský státník a právník Marcus Tullius Cicero – 106-43 př.n.l.; Cato starší o stáří)

 

V celospolečenském zájmu bychom proto měli věnovat více pozornosti nejen agresivním řidičům, ale i občanům, kteří byli postiženi nejrůznějšími pohromami, žijí v nouzi a psychicky strádají. Zvláštní pozornost bychom pak měli věnovat seniorům, kteří jsou už životem unavení, mnohdy jsou nemocní, finančně nezabezpečení a bez rodinného zázemí, nevydrží fyzicky ani psychicky tolik jako mladí a zdraví lidé a trpí pocitem marnosti, zbytečnosti a sociálního vykořenění. Především je třeba o nich vědět, přičemž k navození dobrých občanských vztahů mnohdy stačí se s nimi zastavit, usmát se na ně, posedět s nimi, vlídně s nimi promluvit a projevit zájem a soucit. Vždyť to je pravou podstatou onoho lidství, o kterém sice mnozí politici vzletně hovoří, ale ve skutečnosti o něm vůbec nic nevědí, neboť „jejich srdce ztučněla a okorala“. Přehlíživost k těžké životní situaci mnohých našich spoluobčanů se totiž může i v budoucnosti ošklivě vymstít.

 

„Tak hrozné není žádné slovo, žádný los,

ba ani žádné zlo, jež seslal boží hněv,

by přirozenost lidská nemohla je snést.“

(Řecký dramatik Eurípidés - 480-406 př.n.l.)

V Plzni dne 9.11.2023