Konflikt práva a rozumu

Archaické zákony i morální pravidla chování byly vesměs velice tuhé (rigidní) a nepřipouštěly volný výklad (v islámu to stále ještě přetrvává). Rozumní lidé však již ve starověku pochopili, že striktní (přísný) výklad práva vede až příliš často ke křivdám, nespravedlnostem a krutostem, takže nejenže neupevňuje kázeň, ale vzbuzuje hněv a rozvrat ve společnosti (momentálně to vidíme v Íránu). K takovému nemilosrdnému uplatnění práva došlo např. r.340 př.n.l., kdy římský jezdec Titus Manlius se v rozporu s příkazem konzula a svého otce Tita Manlia Torquata pustil do boje s tusculským velitelem jízdy a přestože nad ním zvítězil a vojsko prosilo o jeho život, pro porušení vojenské kázně byl popraven (Titus Livius – Dějiny římské od založení Města, kniha VIII/7; Nakladatelství Svoboda 1972, str.262-264). Lidé se proto příležitostně snažili vtisknout tehdejšímu právnímu řádu prvky rozumu a lidskosti a nemilosrdnou právní praxi zmírnit, což se však podařilo pouze výjimečně. Takto byl např. r. 321 př.n.l. zachráněn před trestem smrti velitel římské jízdy Quitus Fabius, který se rovněž pustil do boje proti diktátorovu příkazu (tamtéž, kniha VIII/30-35, str.300-310). Římský historik Cornelius Nepos pak ještě takto popisuje soudní proces s thébským vojevůdcem Epameinondásem (410-362 př.n.l.):

„V Thébách byl zákon, který stanovil trest smrti pro toho, kdo by podržel moc déle, než bylo stanoveno zákonem. Protože Epameinondás soudil, že tento zákon byl prosazen pro zachování bezpečnosti státu, nechtěl dopustit, aby byl obrácen k záhubě obce. A tak si podržel vrchní velení o čtyři měsíce déle, než stanovil lid.

Když se vrátili domů, byli jeho kolegové z tohoto přečinu obžalováni. Epameinodás jim dovolil, aby celou odpovědnost přenesli na něho a aby se hájili tím, že neuposlechli zákona na jeho nátlak. Touto obhajobou je osvobodil od nebezpečí a nikdo nepočítal s tím, že by se Epameinondás veřejně zodpovídal, neboť neměl nic, čím by sám sebe mohl hájit. Avšak on přišel k soudu, nepopřel nic z toho, z čeho jej obviňovali odpůrci, přiznal všechno, co řekli jeho kolegové, a neodmítl se podrobit zákonnému trestu. Jenom to jediné od soudců žádal, totiž aby učinili tento zápis:

„Epameinondás byl Thébany odsouzen k smrti, protože je donutil porazit u Leukter Sparťany, které předtím, než se on stal vojevůdcem, se nikdo z Boioťanů neodvážil spatřit v šiku, a protože jedinou bitvou zachránil Théby od záhuby, ale také celému Řecku vrátil svobodu, a protože situaci obou stran dovedl tak daleko, že Thébané obléhali Spartu, kdežto Lakedaimoňané byli spokojeni s tím, jestliže se mohli zachránit, a neustal ve válce dříve, dokud neosvobodil Messénii a nesevřel Spartu do obležení.“

Když toto řekl, nastal všeobecný smích a veselí a žádný soudce se neodvážil o něm hlasovat. A tak z procesu, v němž mu šlo o život, odešel s největší slávou.“

(Cornelius Nepos – Životopisy slavných vojevůdců cizích národů;

Antické válečné umění; Nakladatelství Svoboda 1977, str.102-103)

Proti iracionálnímu formalismu se ozývaly ojedinělé hlasy i ve starověké Číně. Je pozoruhodné, že jedním z takových kritiků byl první ministr státu Čchin a představitel tuhé filosofické školy legistů Šang Jang (390-338 př.n.l.), který prohlásil:

„Kdo je rozumný, vytváří zákony, kdo je hloupý, je zákony omezen.

Kdo je schopný, mění řád, kdo je neschopný, je řádem svázán.

S člověkem, který je svázán řádem, nestojí za to hovořit o záležitostech,

a s člověkem, který je omezen zákony, nestojí za to hovořit o změnách.“

(Kniha pána z Šangu – Šang-c´)

Jeden z nejvýznamnějších konfuciánských filosofů Sün-c´ (asi 313-238 př.n.l.) pak svůj názor na vzájemný poměr zdravého rozumu a textu zákonů formuloval takto:

„Poctivost je jednou mírou metod vládnutí,

spravedlnost je druhou mírou metod vládnutí.

Vládnout zákony tam, kam dosahují zákony,

a soudnou myslí tam, kde zákony už nestačí,

to je nejvyšší mírou metod vládnutí.“

Nejvýznamnější vzpourou zdravého rozumu nejen proti bezduchému právnímu formalismu, ale i proti náboženskému fanatismu je tato slavná příhoda, popisovaná v Evangeliu sv.Marka, kap.2/23-28 (patrně k ní opravdu došlo):

„I stalo se, že šel Ježíš v sobotu skrze obilí, i počali učedníci jeho, cestou jdouce, vymínati klasy.

Tehdy farizeové řekli jemu: Pohleď, coť dělají v sobotu, čehož nenáleží.

I řekl jim: Nikdy-liž jste nečtli, co učinil David, když nouze byla, a lačněl, on i ti, kteříž s ním byli.

Kterak všel do domu Božího za Abiatara nejvyššího kněze, a jedl chleby posvátné (jichž neslušelo jísti než samým kněžím) a dal i těm, kteříž s ním byli?

I pravil jim: Sobota pro člověka učiněna jest, a ne člověk pro sobotu.

Protož Syn člověka jest pánem také soboty.“ (Evangelium sv.Marka, kap.2/23-28)

(Pozn.: Ježíš Kristus se zmýlil, tehdy byl nejvyšším knězem Achimelech. Abiatar byl

jeho syn.)

Zákaz sobotní práce je čtvrtým božím přikázáním (2.Kniha Mojžíšova, kap.20/8-11), o kterém se v religiózní židovské společnosti až doposud nesmí pochybovat, natož jej porušovat. Není tedy divu, že v tehdejší židovské společnosti, sužované římskou okupací i vnitřními náboženskými nesváry, způsobila Ježíšova slova mezi tehdejšími zákoníky a kněžími (farizeji) nejen nejhlubší rozhořčení, ale i zděšení, zvláště když po celá staletí věřili tomu, že právě porušování Desatera božích přikázání a Mojžíšových zákonů byly příčinou všech pohrom židovského národa, včetně babylónského zajetí v 6.stol.př.n.l. Protože však Ježíš Kristus ve svých útocích na přísný formalismus židovského práva a náboženský fanatismus nepřestával, nutně to muselo skončit tak, jak to známe z historie.

Ježíšův výrok „Sobota (tj. Zákon) pro člověka učiněna jest, a ne člověk pro sobotu (tj. pro Zákon)“ předběhl dobu o celá tisíciletí a je natolik významný, že by mohl být zařazen i do Justiniánova kodexu vedle výroků všech slavných římských právníků. Ježíš Kristus totiž jako první přesně formuloval myšlenku, že zákony mají sloužit lidem a nikoli lidé zákonům (též „zdravý rozum je přednější než nerozumný zákon“). Úzkoprsý a rozumuprostý právní formalismus je totiž pro každý právní stát nebezpečný, neboť podlamuje víru lidí ve spravedlnost a zdravý rozum.

Je pozoruhodné, že jeden z nejvýznamnějších filosofů 20.století Martin Heidegger (1889-1976) pokládal formalizaci vědění za jeden z hlavních zdrojů krize současné západní civilizace (krizí extrémně formalistické islámské civilizace se zabýváme teprve nyní, ačkoliv trvá již 1 400 let). Podle jeho názoru technika překonala všechny vzdálenosti, ale nevytvořila žádnou blízkost. Z filosofického hlediska proto vyzýval k návratu k předsokratikům (tj. do doby „osové“ od 7.-5.stol.př.n.l.), kdy stylu tehdejšího řeckého filosofického myšlení byla vlastní jednota člověka a bytí, existence a podstaty. Obávám se však, že takový způsob uvažování je našim současným farizeům zcela cizí.

Konflikt mezi právním pozitivismem (tj. striktním až dogmatickým výkladem práva) a právním naturalismem (tj. výkladem práva podle zdravého rozumu a „vyššího principu mravního“) trvá již od starověku. Úzkoprsý právní pozitivismus je přitom ještě ve 21.stol. natolik zakořeněn v mysli mnohých policistů, státních zástupců i soudců, že to vzbuzuje nevěřícný údiv. Některá soudní rozhodnutí jsou totiž natolik formalistická a prostá „světla rozumu“ (trestní příkazy, platební rozkazy, směnečné platební rozkazy apod.), že by je (s nadsázkou) mohly zvládnout i cvičené opice. Otrocká poplatnost znění zákona totiž postrádá moudrost, uvážlivost, přiměřenost, vyváženost a předvídavost možných důsledků, což v důsledku neschopnosti vážit význam svých slov připustil i bývalý nejvyšší státní zástupce svým nedomyšleným výrokem, že se postupuje „bez ohledu“ - tj. razantně, bezohledně, nemilosrdně a na „momentální vnější efekt“. Pokud je však exekutivní i judikativní aplikace práva pojata tímto „moderně inkvizičním“ způsobem, pak vlastní smysl spravedlnosti a práva je zcela popřen. Přísná, bezohledná, nelítostná a falešně moralizující „nižší spravedlnost“ (iustitia) totiž neplní obecně stabilizující funkci a má pouze místní a časově omezenou funkci (vzbuzuje strach a upevňuje morálku), zatímto moudrá, uvážlivá, přiměřená a vyvážená „vyšší spravedlnost“ (aequitas) má nadčasový dosah a stabilizuje lidskou společnost na celá tisíciletí (upevňuje občanskou kázeň i mravnost). Přesně takové pojetí spravedlnosti a práva totiž nalezeneme nejen v onom nadčasovém výroku Ježíše Krista, ale i ve výrocích Ptahhotepa, Kautiljy, Ašóky, Sün-c´ i slavných římských právníků Cicerona, Celsa, Gaia, Ulpiana, Paula, Modestina aj., které jsou i po dvou tisících létech stále aktuální.

O farizejství našich právních teoretiků i praktiků přitom svědčí i to, že ani v onom formalismu nejsou důslední. Ačkoliv se v teorii státu a práva neustále hovoří o jednotě právního řádu, ani jediného našeho zákonodárce dosud nenapadlo, aby trestní zákon obsahoval stejný text jako § 2 odst.3 občanského zákona:

„Výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.“

Autoři občanského zákoníka se sice tímto ustanovením pokusili vnést do výkladu práva prvky etiky, avšak evidentně přecenili schopnost soudců tomuto ustanovení porozumět. Bez filosofie to totiž nejde. V občanském soudním řízení se proto soudci tomuto ustanovení důsledně vyhýbají, neboť nedokáží přesně definovat pojmy mravnost, dobré mravy ani obyčejné lidské cítění. Nemají totiž náležité filosofické vzdělání, ani jediný komentář k občanskému zákonu jim neposkytuje jednoznačná vodítka a jen málokdo z nich by dokázal přesvědčivě vyložit tato nadčasová slova slavného římského právníka Domitia Ulpiana (170-228 n.l.), která by nepochybně mohla být skvostnou a základní výkladovou preambulí naší Ústavy:

„Toto jsou příkazy práva: čestně žít, druhému neškodit, každému přát, co jeho jest.“

(Iuris preacepta haec sunt: honeste vivere, alterum non laedere, suum cuique tribuere)¨

Přitom právě pochopení těchto pojmů je základem uplatňování oné „vyšší spravedlnosti“ (ekvity), kterou již před 44 stoletími považoval egyptský vezír Ptahhotep za „velkolepou, trvalou a neměnící se od nepaměti.“ V trestním zákoně i v trestním řádu však toto ustanovení chybí a proto se policisté, státní zástupci i trestní soudci zřejmě domnívají, že jejich striktní výklad a použití právního předpisu může být v rozporu s dobrými mravy a může vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Tento svůj scestný pohled na uplatňování spravedlnosti a práva už ostatně bezpočtukrát prokázali (nějaké dobré mravy anebo „obyčejné lidské cítění“ je vůbec nezajímají), stále na něm lpějí a sveřepě jej obhajují, což už je hodně za hranou běžného formalismu a hraničí to až se zlovůlí. Za důsledky jejich nerozumnosti a filosofické nedovzdělanosti pak lidé trpí stejně, jako trpěli ve starověku i středověku. Když se však mají „rozhoupat“ k ochraně demokracie před nejrůznějšími dezinformátory a proruskou „pátou kolonou“, náhle projevují extrémní a nepochopitelnou zdrženlivost a vymýšlejí křivolaké právní argumenty k odůvodnění své nečinnosti, což rozhodně nevede k tomu, aby tito neustále opovážlivější příznivci ruské expanze ve své rozvratné činnosti ustali. Naprosto neuvěřitelným případem formalistické pasti se pak stal odhalený případ „krtka“ na Ministerstvu zahraničí, kterého kvůli formálním nedostatkům trestního řádu nelze postihnout pro vlastizradu. A náhle je „ticho po pěšině“ a nikdo ze zákonodárců se k ničemu nezná, přestože předvídavost a důvtip by měly patřit k jejich dominantním vlastnostem. Kolik takových vlastizrádných „krtů“ přitom mezi námi máme, a to i na těch nejvyšších místech politiky?

Časy se mění, avšak lidská nevědomost, nerozumnost a hloupost překonávají věky. Jakýkoliv formalismus má totiž přirozené tendence k potlačování zdravého rozumu (je totiž jednodušší nemyslet) a jeho extrémními podobami jsou fanatismus právní, politický anebo náboženský. Zákony je sice třeba dodržovat, ale „všeho s mírou!“, neboť „bez rozumu nic nemůže být správně vykonáno!“ (Marcus Tullius Cicero – 106-43 př.n.l.). Ježíš Kristus by proto naše právní formalisty (dříve farizeje, dnes právní pozitivisty) zcela jistě nepochválil.

V Plzni dne 22.9.2022