Konflikt základních lidských práv a svobod

Úpadek naší normotvorby je dlouholetým a tíživým problémem, který si mnozí slušní občané začnou uvědomovat až tehdy, kdy se potřebují opřít o právo jako o „hradbu obce“ (Hérakleitos z Efesu). Náhle totiž nejprve s údivem a posléze i s hrůzou zjišťují, že platné právo je spíše ruinou, která poskytuje útočiště zlodějům a lupičům a mezi jejímiž rozvalinami kvílí vítr.

Podrobný rozbor skulin, děr, nedostatků a nedomyšleností našich právních norem by vydal na obsáhlou knihu, která by usvědčila naše zákonodárce nejen z nedostatku právního vzdělání, ale i zdravého rozumu. Jedním z těchto pokusů byl článek „Kulhající trestní zákon“ (Trestněprávní revue 6/2014), který však nezneklidnil ani zákonodárce, ani jeho ideového tvůrce. Podobný problém je s novým občanským zákoníkem, jehož některá obtížně srozumitelná anebo i nesrozumitelná ustanovení se prý během příštích deseti létech ujasní judikaturou Nejvyššího anebo Ústavního soudu (to se tedy účastníci již probíhajících řízení načekají). Jedním z vážných problémů naší judikatury je také krkolomný a křivolaký „jazyk práva“, který je buď obtížně přeložitelný anebo zcela nepřeložitelný do jiných jazyků, zejména pak do jazyků možných přistěhovalců, od nichž však bude požadováno, aby důsledně respektovali naše platné právo, kterému ovšem vůbec nebudou rozumět (s překlady do angličtiny anebo arabštiny se ještě ani nezačalo).

Zásadní problémy začínají již při uplatňování základních práv a svobod. Protože v Listině základních práv a svobod chybí úvodní eticko-právní ustanovení o jejím účelu a smyslu, nelze se divit, že mnohdy jsou uplatňována nejen smyšlená, domnělá a nemravná „základní lidská práva“ (např. právo na lež a na sprostotu), ale i práva sice existující, avšak účelově a nemravně používaná (např. svoboda náboženského vyznání, svoboda projevu a právo na informace apod.). Přitom by zcela postačilo, aby v Listině základních práv a svobod byla obsažena tato vznosná preambule, která by mohla sloužit jako výkladové hledisko pro všech případy aplikace práva:

„Toto jsou příkazy práva:

čestně žít, druhému neškodit, každému přát, co jeho jest.“

(Iuris praecepta haec sunt:

honeste vivere, alterum non laedere, suum cuique tribuere.)

(Domitius Ulpianus – 170-228 n.l.; Digesta 1,1,10,1)

Příčinou tohoto právního marasmu je historická a eticko-právní nedovzdělanost nejen naprosté většiny našich právníků, ale i mnohých politiků, kteří nezřídka absolvovali pochybná právnická studia anebo velice podivné právní rychlokurzy. Tomuto úpadku tolik potřebné historické a eticko-právní vzdělanosti se nelze ani divit, protože na všech právnických fakultách je etika pouze volitelným předmětem a ani jediný semestr není věnován výkladu výroků (sentencí) slavných římských právníků Gaia, Paula, Ulpiana, Celsa, Modestina aj. Studenti proto nemohou získat ušlechtilý a veskrze lidský cit pro „vyšší“ spravedlnost (ekvitu – aequitas), který jim proto nepronikne až do „morku kostí“. Tato vzdělanostní i mravní zanedbanost se pak zákonitě projevuje nejen v jejich osobním životě, ale i v praxi. Praktických příkladů je bezpočet, protože mravností a spravedlností je pohrdáno jako přežitky minulosti a platné právo je spíše považováno za zlatokopecké náčiní, ne-li přímo za zbraně lupičů.

Na tomto neutěšeném stavu našeho právního prostředí se podíleli a dosud podílejí nejen téměř všichni politici (neexistuje politický „anděl“ vznášející se nad „politckým bahnem), ale i mnozí advokáti, státní zástupci a soudci. Stačí připomenout jen některé z povážlivých výroků bývalých ministrů spravedlnosti, jejichž autoři se jistě sami poznají:

„Soudci nemají nalézat nějakou pomyslnou spravedlnost, ale pouze platné právo.“

„K soudům se nechodí pro spravedlnost, ale pro rozsudky.“

Zlatý věk lidstva nikdy neexistoval a mezilidské vztahy nikdy nebyly dobré. Historici by jistě potvrdili, že na právním i mravním rozkladu všech společností se podílely, podílejí a stále podílet budou nejen politická zvůle a špatná normotvorba, ale především nepotrestané zločiny a nemravnosti, které svádějí k jejich opakování a napodobování (záporné příklady táhnou). Stačí si pouze připomenout tento výrok, jehož aktuálnost je až překvapující (stačí si pouze povšimnout doby, kdy byl napsán).

„Na to, že jsou rozvrácené mravy, že vládne ničemnost, že se vztahy mezi lidmi zhoršují a vedou ke zločinům všeho druhu, si stěžovali už naši předkové, na to si stěžujeme my, na to si budou stěžovat naši potomci. Avšak tento stav věcí s nemění a nezmění, až na nepatrný pohyb na jednu nebo druhou stranu podobný vlnám, které příliv zanesl dál a odliv zase strhl zpátky ke spodní čáře břehů. Jednou se bude hřešit více cizoložstvím než jinak a cudnost přetrhá uzdu. Podruhé se rozbují vášeň pro hostiny a labužnictví, nejodpornější zkáza majetku. Jindy převládne přehnaná péče o tělo a pozornost věnovaná tělesné kráse, která ohlašuje ošklivost ducha. Někdy zneužitá svoboda vyústí v nevázanost a troufalost. Pak zase propukne krutost soukromá i veřejná a šílenství občanských válek, jímž bude znesvěceno všechno ctihodné a svaté. Občas se dostane ke cti opilství a bude hrdinstvím vypít víc vína, než snesou ti druzí.

Neřesti nečekají na jednom místě, jsou pohyblivé a nesvorné a zmítají se hned sem, hned tam, a vzájemně se honí a jsou zaháněny. A tak tedy musíme o sobě pronášet stále stejný soud – že jsme špatní, že jsme byli špatní a že (nerad to dodávám) budeme špatní. Stále budou vrazi, tyrani, zloději, cizoložníci, lupiči, svatokrádci, zrádci. Hlouběji než tihle všichni jsou nevděčníci, protože to všechno vychází z nevděčnosti, bez níž snad nevzniká žádný velký zločin.“

(Lucius Annaeus Seneca – 4 př.n.l.-65 n.l.; O dobrodiních, X)

Zločinnost a nemravnost tedy provázejí lidstvo již od pravěku a i v současnosti hluboce prosákly celou naší společností. Došlo to až tak daleko, že i základní práva a svobody jsou porušovány, opomíjeny, křiveny anebo zneužívány a jejich výklad i uplatňování vyúsťují až v onu nevázanost a troufalost, o kterých psal již Seneca. Stačí uvést několik příkladů:

„Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.“ (LZPS – čl.2 odst.3)

Bohužel nikoli ojediněle se vyskytují případy, kdy soudy anebo úřady požadují na občanech, aby plnili jimi vymyšlené povinnosti, nemající oporu v zákonech – např. aby povinně sledovali úřední vývěsky, jestli se náhodou místní úřad nerozhodl nějakým způsobem zasáhnout do jejich vlastnického práva, aby vyjma zákonů znali i obsah speciálních judikátů apod. Protože je však na místě předpokládat, že soudy i úřady znají platné právo (jistě by se ohradily, kdyby byl tvrzen opak), pak takový výklad není projevem nevědomosti anebo neschopnosti, ale docela obyčejné zvůle.

Výčet mimoprávních povinností, které si soudci v „usurpovaném“ postavení dominantních právních teoretiků, státní zástupci anebo úřady dokáží vymyslet, je velice široký. Jednou takovou pobuřující mimoprávní povinností je naprosto scestná „náležitá ostražitost“ (porůznu jsou též užívány adekvátní pojmy „nutná obezřetnost“, „potřebná míra opatrnosti“ anebo „nezbytná míra opatrnosti“), o kteroužto smyšlenou mimoprávní povinnost se nějaký „badatel“ z Nejvyššího soudu pokusil tvůrčím způsobem obohatit Listinu základních práv a svobod (nikdo se k tomu samozřejmě nepřizná, i když přinejmenším lze podíl odpovědnosti na této pozoruhodné mimoprávní konstrukci přičíst spoluautorům Komentáře k trestnímu zákoníku, Nakladatelství C.H.Beck 2012, str.2240). Podle stanoviska Nejvyššího soudu (které ovšem okamžitě jako inspirativní převzali policisté, státní zástupci i soudci) jsou tedy všichni občané povinni vyvíjet „náležitou ostražitost“ nejen vůči cizímu majetku (což má i svůj zákonný základ v občanském zákoníku, trestním zákoníku i zákoníku práce), ale i vůči majetku svému, což zákonný základ nemá a z žádného zákonného ustanovení jej nelze dovodit. Nedostatek „náležité ostražitosti“ (či nutné obezřetnosti, nezbytné míry opatrnosti apod.) na straně poškozených osob proto podle mínění soudců i státních zástupců vyviňuje osoby, které se

na jejich úkor neoprávněně obohatí (blíže viz „Právní výchova v režii soudů a státního zastupitelství – Trestněprávní revue 1/2014). Další takovou scestnou mimoprávní povinností je údajná povinnost osob veřejně činných strpět větší anebo dokonce i nepravdivou kritiku svého počínání. Žádné právní ustanovení přitom takovou povinnost neukládá – je to pouze něčí (mimo)právní názor, který je v zásadním rozporu s principiální rovností občanů před zákonem. Jak je patrno, i se základními lidskými právy a svobodami se žongluje podle momentální potřeby anebo duševního pohnutí mysli, nezřídka ovšem evidentně nemravným způsobem. Nelze se tomu ovšem divit, neboť jen málokdo o mravnosti něco ví, natož aby dokázal definovat takové pojmy jako spravedlnost, spravedlivost, mravnost (čestnost), ctnost a morálka. Stačí se na tyto pojmy zeptat kteréhokoliv úředníka, státního zástupce, soudce anebo politika, a až na ojedinělé výjimky užasnete nad mírou jejich nevědomosti a argumentační neschopnosti.

„Křivdy mívají také často původ ve zlomyslném a chytráckém výkladu práva. Odtud pochází pořekadlo, jehož se již dávno obecně užívá: „vrchol práva – vrchol bezpráví“ (summum ius – summa iniuria).

(Marcus Tullius Cicero – 106-43 př.n.l.; O povinnostech, kniha I., 10)

Velice častým a závažným konfliktem základních práv a svobod je střet práva na ochranu osobnosti (čl.10 odst.1,2 LZPS), práva na svobodu projevu a práva na informace (čl.17 odst.1,2 LZPS). Tyto texty je nejprve nutno citovat a poté podrobně analyzovat.

„Každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno.“ (čl.10 odst.1 LZPS)

„Každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života.“ (čl.10 odst.2 LZPS)

„Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny.“ (čl.17 odst.1 LZPS)

„Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu.“ (čl.17 odst.2 LZPS)

Protože mravní výchova žáků, studentů, občanů, úřednického aparátu i soudcovského stavu je v tomto státě dlouhodobě cíleně zanedbávána, nelze se divit nejrůznějším křivolakým až mravně odpudivým výkladům těchto ustanovení. Až doposud totiž ani na jediném úřadě, státním zastupitelství ani soudu nezazněly tyto základní výkladové formule:

Zákon pro člověka učiněn jest, a nikoli člověk pro zákon!

(analogie Evangelia sv.Marka, kap.2/28)

„Tytéž činy jsou buď čestné nebo nečestné, záleží na tom, proč nebo jak jsou konány.“ (Lucius Annaeus Seneca – Devadesátý pátý list Luciliovi)

Je třeba vědět, že mravně bezvadné uplatňování základních práv a svobod se nemůže nikdy dostat do vzájemného konfliktu. Pokud je totiž uplatňování základních práv a svobod moudré (anebo alespoň rozumné), uvážlivé, spravedlivé, poctivé, slušné a uměřené, pak při respektování již citované Ulpianovy poučky nemůže být nikomu škodu. Pokud je totiž novinář anebo reportér rozumný, uvážlivý, poctivý, slušný a uměřený, zcela nepochybně bude znát míru to, co o objektu své pozornosti může napsat, aniž by se jej nepříjemně dotkl. Ona totiž i syrová a bezohledná pravda (např. o utajované nemoci anebo nezdárných rodinných příslušnících) může dotyčnému způsobit nejen značné záporné emoce, ale i mnohé nepříjemnosti. Až příliš často se však setkáváme s nepříjemným sledováním, jehož cílem je zištná publikace polopravd, smyšlenek anebo nestoudných lží. Odpudivým vrcholem této devastace mravních hodnot je tento veřejně prezentovaný názor poslance KSČM Leo Luzara, který pronesl v jednom z letošních pořadů Jaromíra Soukupa na TV Barrandov (ostatně u poslance KSČM to není názor překvapivý, přestože podobný názor sdílejí i jiní politici, bulvární novináři, nepoctiví obchodníci anebo i pověstní „šmejdi“):

„Lidé mají právo šířit i lži.“

V této souvislosti nelze než konstatovat, že soudruh Luzar se vzhledem ke své nevědomosti a intelektuální i mravní zanedbanosti nemohl zachovat podle klasického stoického mravního naučení „jazyk myšlenky nepředbíhej“. Podle svého zvyku (bohužel obecně tolerovaného) si tedy pustil ústa „na špacír“, aniž domyslel dosah svých slov; ostatně tato primitivní prostořekost je nectností i jiných sebejistých politiků, kteří si neuvědomují, že vyřčená slova nevrátí zpátky „ani čtyřmi páry koní“. Kdyby se totiž šíření lží mělo stát právem (úvaha de lege ferenda), pak by z trestního zákoníka musely být okamžitě vypuštěny trestné činy pomluvy dle § 184, křivého obvinění dle § 345, křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku dle § 346 a křivého tlumočení dle § 347. Rázem by se také stala bezpředmětnými (irelevantními) všechna ustanovení o dobrých mravech, protože převážná většina nemravností, projednávaných podle občanského zákoníka, má svůj základ ve lži. Současně by všechny civilní soudy musely zamítnout i veškeré žaloby na ochranu cti a dobré pověsti – vždyť špinění jiných by přece bylo základním lidským právem a nemohlo by tedy jít o neoprávněný zásah do soukromého anebo rodinného života. Lhaní by sice bylo nadále nemravné (alespoň mezi slušnými lidmi), ale bylo by i zákonné a tudíž nepostižitelné. Navíc by k velké radosti mnohých policistů i státních zástupců odpadlo i obtížné nalézání materiální pravdy podle § 2 odst.5 trestního řádu, takže by stačilo pouze nějakou „alternativní pravdu“ vymyslet (či spíše vylhat) a bez důkazů ji poslat k soudu, což beztoho již v současnosti mnozí státní zástupci činí (proto je také tak vysoké procento zprošťujících rozsudků). Dalším důsledkem tohoto okázalého pohrdání pravdou by muselo být vypuštění všech zákonných i politických zmínek o spravedlnosti, kterou beztoho mnozí právníci i politici ve svém slovníku nemají, spravedlivě se nechovají a spravedlností ve všech jejích podobách hluboce pohrdají.

„Spravedlnost znamená pravdu a pravdu najdeme tam, kde není lži“

(Sómadéva – 11.stol.n.l.; Oceán příběhů 106, Naraváhanadatta ke králi Vájupathovi.)

Soudruh Luzar si při svém zbytnělém sebevědomí zjevně není vědom toho, že má sklon k sebezesměšňujícím výrokům; ostatně mezi jeho spolustraníky a podobně se projevujícími politiky taková nectnost snadno zapadne. Bylo by proto v jeho vlastním zájmu, aby si před realizací své nekontrolovatelné náklonnosti ke žvanění vždycky připomněl tyto poučky:

„Raději mlč a buď považován za hlupáka, než abys promluvil a rozptýlil tak veškeré pochybnosti.“ (Abraham Lincoln – 1809-1865)

„Kdyby lidé více naslouchali tomu, co říkají, mluvili by méně.“

(Curtoisovo pravidlo – Murphyho zákony)

„Je to velká bída, když člověk nemá dost ducha, aby dobře mluvil, ani dost soudnosti, aby mlčel.“ (Jean de La Bruyére – 1645-1696)

Pokud by se soudruh Luzar obrátil na svůj stranický klub, aby podpořil jeho nihilistické myšlenky o „společenské vhodnosti“ uzákonění základního lidského práva na šíření lží, pak při vědomí těchto důsledků by se toho zcela jistě neodvážili ani jiní smutně proslulí „skalní“ soudruzi, přestože sami v minulém režimu nezřízeně lhali a dodnes se lhát neodnaučili. Jen z tohoto stručného komentáře je patrno, jaké originální a oslnivé duševno se nachází v hlavě soudruha Luzara.

Jakýmkoliv „badatelům“ v oboru práva (od občanů až po soudce Ústavního soudu) mnohdy stačí velice málo, aby začali rozvíjet své bludné představy a fantazie. Za povšimnutí totiž stojí, že v čl.17 odst.1 LZSP se nehovoří o svobodě pravdivého projevu a právu na pravdivé informace. Tvůrci Listiny základních práv a svobod v r.1992 totiž zřejmě pod vlivem tehdejšího oblíbeného hesla „pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“ usoudili, že je naprosto normální psát a mluvit pravdu a není tedy zapotřebí takovou samozřejmost ještě právně zdůrazňovat. Proto je (patrně) ani nenapadlo, že by měli mnohem přesněji definovat čl.17 odst.2 LZPS, z něhož vyplývá, že v podstatě každý má právo vyjadřovat své vlastní subjektivní názory (byť lživé, nesmyslné, bludné nebo přímo chorobné) slovem, písmem, tiskem, obrazem anebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat (či spíše „vyšťourávat“), přijímat a rozšiřovat (jakékoliv) ideje a informace bez ohledu na hranice státu (a ostatně i bez ohledu na jejich pravdivost a společenskou přijatelnost). Tvůrci Listiny základních práv a svobod tedy zcela jistě neponechali úmyslně prostor pro samozvané „lidové badatele v oboru práva“, protože v r.1992 mohli stěží předpokládat, že za 26 let v důsledku dlouhodobé a neustále se zvyšující tolerance ke sprostotě a lži (rozeznáváme lež prostou a sprostou) „vstanou noví bojovníci“ za právo na lež. Jaký div, že osoby mravně zanedbané anebo přímo mravně vyhaslé (kverulanti, politici, novináři, advokáti anebo i státní zástupci a soudci) se tedy ohánějí smyšleným základním lidským právem na lhaní, ačkoliv podle platného práva smí lhát pouze osoba obviněná ze spáchání trestného činu, přičemž však nesmí (!) nikoho křivě (tj. lživě) obvinit. Ani advokát v trestním řízení nesmí lhát anebo zamlčovat pravdu,

protože jinak by porušil § 41 odst.1 trestního řádu, podle kterého musí přispívat ke správnému objasnění a rozhodnutí věci. A správné objasnění věci nemůže být jiné než pravdivé a spravedlivé - jinak tomu není ani být nemůže a jakýkoliv jiný výklad je tedy mravně i právně vadný, nepoctivý, záludný a křivolaký.

„Zamlčovat pravdu a tvrdit lež je stejné.“

(Verum tacere et falsum asserere paria sunt.)

Lhaní patří mezi nejzávažnější nemravnosti, protože narušuje mezinárodní, obchodní i mezilidské vztahy a destabilizuje společenské prostředí. Pouze klam, faleš, lstivost, zákeřnost, záludnost a podvodnost jsou však trestně postižitelné (pouze u některých národů, národností a etnik jsou dlouhodobě užívanou národní zvyklostí), pokud jimi byla někomu způsobena škoda a pokud se viník za účinné pomoci státních zástupců a soudců nevyviní poukazem na onu „náležitou ostražitost“ (obezřetnost, nutnou míru opatrnosti apod.), kterou jím podvedená osoba zanedbala. Právo je totiž pouze minimem etiky a nikoli etikou celou. Nelze tedy zahlcovat právní a správní aparát postihem takových nemravností, jako např. manželské nevěry, prostituce, žebroty, mobbingu, bossingu, nedodržených slibů apod. Zlý úmysl (včetně cíleného lhaní) by však měl být potrestán vždycky, neboť povaha úmyslu určuje povahu činu. Kdyby tedy platné právo stálo na stabilních mravních základech, muselo by vyloučit a přísně postihovat veškeré zákonem nepovolené lhaní (tedy vyjma i „milosrdné lži“, poskytované nevyléčitelně nemocným), které vyplývá ze zlé a mravně zkažené mysli.

„Zlý úmysl je třeba v každém případě potrestat.“

(Dolus omnimodo puniatur.)

(Neratius Priscus – 1.-2.stol.n.l.; Digesta 44,4,11,1)

„Ke zlomyslnostem nelze být shovívavý.“

(Maliitis non est indulgendum.)

(Publius Iuventius Celsus – 70-140 n.l.; Digesta 6,1,38)

„Zákon s větší důrazností zakazuje to, co se může stát častěji.“

(Lex articus prohibet, quod facilius fieri potest.)

Protože lhaní se všeobecným, úspěšným, dlouhobým a zvykovým používáním stalo tíživou součástí našeho veřejného života (lže se i v soukromí, ale až tak daleko státní moc sahat nemůže, protože právo je pouze minimem etiky), bylo by nanejvýše vhodné, aby se nestoudnému řádění lhářů, demagogů a politických dobrodruhů (avanturistů) učinila rozhodná přítrž. Pokud by tak totiž stalo, o svoji obživu by záhy přišel nejen nemalý počet politiků, ale i novinářů, pro které je lhaní zcela běžnou normou chování, na kterou si postupně zvykli, kterou neopodstatněně a nemravně právně nárokují a kterou učinili nedílnou součástí svého života. Kdo však je oprávněn říci, co je pravda, a kdo je oprávněn včas takové chování zarazit, když je cenzura nepřípustná (čl.17 odst.3 LZSP) a nemáme k dispozici starořímský institut cenzora římských mravů? Pak už si jen nutno položit otázku, zda byli tvůrci Listiny základních práv a svobod opravdu tak historicky nevzdělaní, nepředvídaví a naivní, když se domnívali, že současně se změnou režimu se k dobrému změní i lidé, anebo byla takto děravá a kulhající právní norma přece jen uzákoněna pro něčí dobro (cui bono?) anebo něčí prospěch (cui prodest)? Listina základních práv a svobod se totiž nejenže ani slovem nezmiňuje o mravnosti a občanských i lidských povinnostech, ale opravdu vytváří neuvěřitelně široký prostor pro nejrůznější nemravnosti, včetně drzých a neomalených lží.

Alespoň částečnou odpověď na výše uvedenou otázku může poskytnout následná „divoká privatizace“ národního majetku, která nehledě na vzletné heslo „pravda zvítězí nad lží a nenávistí“ byla plná úskoků, podvodů a lží, jejichž ideoví původci, podporovatelé ani prospěch z nich získavší kořistníci nebyli až doposud plně odhaleni ani potrestáni (mnozí z nich totiž stále spokojeně žijí mezi námi).

Každý občan (a to i neoblíbený politik) má základní lidské právo na ochranu před nepodloženými obviněními, skandalizací a lhaním, která mohou vážně narušit jeho rodinné i pracovní vztahy a dlouhodobě poškodit jeho pověst. Nikdo není povinen trpně snášet psychické útrapy, které mu někdo ve zlé vůli přivodí.

„Rána otevřená vystřeleným šípem se opět zacelí,

les pokácený sekerou dřevorubcovou opět vyroste,

ale rána zasazená slovem a ošklivou řečí se nikdy nezacelí.“

(Mahábháratam)

Jakékoliv tvrzení o komkoliv je tedy nutno spolehlivě prokázat. Je-li toto tvrzení poctivé, slušné a uměřené a bere-li v potaz i oprávněné zájmy osoby, o kterou se jedná, pak je-li i tato osoba poctivá a spravedlivá, nemůže ji takové tvrzení poškodit. Pouze v takovém případě nemůže dojít ke konfliktu základních lidských práv a svobod, upravených v čl.10 a 17 LZPS, protože všichni účastníci tohoto mezilidského vztahu jednají čestně. Po objektivní pravdě je proto nutno pečlivě pátrat, důsledně dodržovat pravidla slušnosti, poctivosti a uměřenosti a při jakémkoliv lákavém vjemu (zejména zajímavé a skandální informaci) je nutno zachovávat nejvyšší opatrnost a zdrženlivost, neboť „povaha věcí se ráda skrývá“ (Hérakleitos) a „ti, kteří hledají zlato, mnoho hlíny vykopou, ale málo zlata naleznou.“ (Hérakleitos).

Pokud tedy někteří senzacechtiví a mravně vyhaslí novináři a reportéři mají za to, že právo šířit lži je jejich základní svobodou a lidským právem, nechť jsou alespoň tak neomalení jako poslanec KSČM Leo Luzar a otevřeně řeknou, že nezřídka překrucují pravdu anebo vědomě lžou a jejich zprávám proto nelze nekriticky věřit. Pak alespoň občané budou vědět, v jak prolhaném prostředí žijí oni i jejich děti, že není všechno takové, jak jim to na stránkách tisku a v televizí líčí a že proto musí velice pečlivě přezkoumávat (verifikovat) všechny informace, které na ně ze všech stran doléhají. Tímto způsobem postupně dojdeme až tak daleko, že vzájemná nedůvěra a „náležitá ostražitost“ (nutná obezřetnost apod.) se stanou nejen nutností, ale nakonec i právní povinností, jak to ostatně bez právního opodstatnění požaduje i Nejvyšší soud.

„Věř, ale komu věříš, měř!“ (fiktivní Bílá paní Komonická)

Právní obrana proti nepříjemným pravdám, polopravdám i lžím je velice obtížná, protože než pravda učiní pár kroků, lež oběhne celý svět (ostatně často je užíváno úsloví „není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu“). Tuto emočně náročnou situaci pomlouvaných a ostouzených občanů navíc ztěžuje i skutečnost, že stejně jako u sprostoty se pod vlivem politické i mediální manipulace (snad dokonce i cílené) zvyšuje celospolečenská tolerance ke lhaní.

I obsahově pravdivému (byť nepříjemnému) informování veřejnosti o osobních poměrech anebo rodinném životě se sice lze bránit žalobou na ochranu osobnosti dle § 82 odst.1 občanského zákoníka, leč zpravidla se tak neděje a dotčená osoba „se skřípajícími zuby“ strpí tuto neomalenost s vědomím, že se (snad) na ni časem zapomene. Protahování této pravdy před soudem by totiž mohlo vzbudit negativní mediální pozornost, zvláště pokud jde o osobu veřejně činnou. Ochrany lidské důstojnosti, osobní cti a dobré pověsti se však nemůže úspěšně domáhat někdo, kdo se sám důstojně nechová, čest žádnou nemá a dobrou pověst teprve ne (např. zloději usvědčení videokamerou, nejrůznější podvodníci apod.). Analogicky se Senekovým výrokem „zločiny mají možnost utajení, nikoli jistotu utajení“ (Devadesátý sedmý list Luciliovi) tedy můžeme říci, že i nemravnost má možnost utajení, nikoli jistotu utajení. Mnohem častější jsou však případy polopravd anebo evidentních lží, u nichž připadá v úvahu nejen zmíněná žaloba na ochranu osobnosti, ale i trestní oznámení pro spáchání trestného činu pomluvy dle § 184 trestního zákona. Přestože důkazy o polopravdě anebo lži bývají v takových případech jednoznačné, civilní i trestní soudy jsou k takovým činům poměrně velmi benevolentní a obvykle hledají nejrůznější cestičky, jak z nepříjemné kauzy vykličkovat. Důvod je velice jednoduchý – vybavenost jejich slovníku přesvědčivou mravní argumentací je totiž nízká anebo přímo nulová. Přes značný počet případů tohoto druhu proto jen nepatrný počet z nich skončí odsuzujícím rozsudkem.

Jedinou spolehlivou obranou proti všem pokusům o narušení soukromí anebo o znevážení své důstojnosti, osobní cti a dobré pověsti je tedy neochvějná čestnost v soukromí, v práci i na veřejnosti. Moudrého, uvážlivého, spravedlivého, poctivého, slušného, skromného, střídmého, zdrženlivého a uměřeného člověka si totiž všichni slušní lidé váží, důvěřují mu a jakékoliv pokusy o jeho znevážení se proto dříve anebo později obrátí proti jejich původci. Dobrá pověst je jistější než peníze. Ve stejné míře to platí i o novinářích, pokud jsou obecně známí svojí rozumností, uvážlivostí, poctivostí, slušností, neúplatností, pravdomluvností a uměřeností. Čestnost úmyslu činí čestnými i jejich činy. Takoví novináři se tedy mohou čestně dotknout i osob „nedotknutelných“, leč měli by mít na paměti, že od pradávna jsou rizika s tím spojená velice vysoká. „Kdo mluví pravdu, neumře na nemoc.“ (Čingischán – 1155-1227). Četné vraždy novinářů na celém světě i vážně či nevážně míněné výzvy k jejich likvidaci jsou toho smutným důkazem.

Pokud tedy dojde ke vzájemnému konfliktu základních práv a svobod, při pečlivé dialektické analýze jeho motivace vždycky zjistíme, že jeho příčinami jsou mravní nedostatečnost, nerozumnost, nevědomost a hloupost.

„Hloupost je dnes všeobecnou chorobou krajin pod nebesy.

Je největší bídou lidských tvorů.

A převelikou pohromou jejich žití.“

(Sün-c´ - asi 340-245 př.n.l.)

V Plzni dne 7.9.2018