„Kořen zajisté všeho zlého jestiť milování peněz…“

Všechny revoluce v historii lidstva měly podobný scénář – nejprve závist vůči bohatším a mocnějším, poté občanské nepokoje a demonstrace a nakonec běsnění davu, násilí, loupení, ničení a vytváření nových „elit“, které využily příležitosti a buď přímo kradly anebo si postupně vytvářely podmínky pro vlastní zbohatnutí a vládu. Také naše „něžná revoluce“ v listopadu 1989 umožnila mnohým frustrovaným chamtivcům, kteří za vlády komunistů nemohli realizovat své „ekonomické vize“ a zištné plány, aby záhy po převratu vytvořili nové elitářské „svazy známých“ a zázračně zbohatli. Poctivost tehdy nebyla v kurzu, dodnes v něm není a také tisicileté tradiční pojetí podvodu bylo náhle účelově přeměněno na jakousi chvályhodnou podnikatelskou „průbojnost a šikovnost.“

Proces neslavné privatizace národního majetku proto od samého počátku provázely lži a podvody, tolerované anebo přímo podporované tehdejším Ministerstvem pro správu národního majetku a jeho privatizaci. Když pak tehdy orgány činné v trestním řízení zjistily rozsáhlé případy fingovaných a nepoctivých “holandských dražeb“, konaných dle zákona č.427/90 Sb., toto ministerstvo na jejich dotaz vydalo dne 2.3.1992 níže uvedené stanovisko, na jehož základě pak někteří ambiciózní policejní „zazdívači“ odmítli tyto podvody vyšetřovat a vybudovali si tak budoucí profesní anebo společenský vzestup.

„Lze připustit také to, že v některých případech byla skutečně mezi účastníky dražby domluva o tom, že objekt bude vydražen ve prospěch jednoho z nich v tzv. holandské dražbě. Pokud by zde domluva dražitelů byla prokázána vyšetřováním a bylo by možno toto doložit důkazy, domníváme se, že je možno zaujmout v takovém případě následující stanovisko:

Účastníci dražby splnili nepochybně povinnosti, které na ně klade zákon upravující proces malé privatizace, především složili dražební jistotu, přihlásili se řádně do dražby dražební komisi, byli zaregistrováni jako dražitelé, obdrželi dražební číslo, byli přítomni v dražební síni při oznamování draženého majetku a pouze pak při vlastní dražbě řízené licitátorem zůstali nečinní při oznamování jednotlivých nabídek, za něž mohl být dražený objekt vydražen. Podle toho byli ovšem plnoprávnými účastníky dražby, a to i přes to, že snad faktický zájem o vydražovaný objekt jinak neprojevili a nebo pokud toto bylo prokázáno dodatečně, ani tento zájem neměli. Z formálního hlediska tedy zákon z jejich strany nijak porušen nebyl. Zde je nutno podotknout, že ad absurdum bychom museli jako „nezájemce“ o dražený objekt označit každého, kdo se jako účastník dražby dostane do situace, kdy při první nabídce vyskočí cena objektu na výši, kterou není ochoten akceptovat a další průběh dražby pouze sleduje.“

Protože právně i mravně dezorientovaný ministerský původce tohoto názoru evidentně pominul institut „obcházení zákona“ a rozdíl mezi úmyslem poctivým a nepoctivým, byl dne 3.4.1992 učiněn další mnohabodový dotaz, z něhož lze ocitovat tyto otázky:

• Je možno hovořit o tržním prostředí za situace, kdy skutečných „zájemců“ je méně než pět a dokonce je-li pouze jeden a ostatní jsou „zájemci“ fingovaní?
• Je samotné složení dražební jistoty považováno za proklamativní projevení zájmu o dražbu, přestože tento faktický účastník dražby potvrdí, že dražit sám nehodlal a dražební jistotu za něj složil skutečný zájemce o dražbu, aby si tak opatřil potřebný počet „zájemců“ o „holandskou dražbu“?
• Je v tomto případě rozhodující fiktivní nebo skutečná vůle účastníka dražby? Lze účastníky dražby dělit na poctivé a nepoctivé? Jsou nepoctivými účastníky dražby ti, kteří sami dražit nechtějí a vytvářejí podmínky pro obcházení zákona?
• Co je pro platnost dražby přednější – formální dodržení jejích podmínek při nepoctivém úmyslu jejích účastníků, nebo od počátku evidentní poctivý úmysl nemající charakter účelového obcházení zákona a zachovávající poctivé tržní prostředí?
• Kdy je účast na dražbě oprávněná – v případě skutečného zájmu nebo v případě pouhého složení dražební jistoty, přestože úmysl dražit chybí?
• Je licitátor oprávněn připustit „holandskou“ dražbu, pokud je mu známo přímo nebo z určitých okolností, že je o „holandskou“ dražbu fingovanou, jejímž účelem je za všech okolností pouze stlačit cenu dolů?
• Lze ztotožnit „nezájem o dražbu od počátku“ s „nezájmem o dražbu v jejím průběhu s ohledem na vývoj ceny“?
• Je získání prospěchu při „holandské dražbě“ nepoctivou cestou důvodem ke zrušení platnosti této dražby, pokud byl zákon prokazatelně obcházen?
• Je zájmem státu převést majetek státu do rukou občanů nebo právnických osob za každou cenu, nebo je zájmem státu převést tento majetek pouze do rukou poctivých účastníků soutěže v poctivém tržním prostředí?
• Jakou právní jistotu si zaslouží ti, kteří vydražili nějaký objekt podvodným způsobem? Má právo na právní jistotu pouze poctivý účastník dražby nebo i ten, který podvodně zákon obešel?

„Kdo se moc ptá, moc se dozví (anebo ještě lépe - nedozví se nic)!“ Na tento dotaz totiž reagovalo Ministerstvo pro privatizaci a správu národního majetku dne 27.4.1992 stručným a vyhýbavým sdělením, že původní stanovisko zaslané Policii ČR „je v souladu s koncepcí právních norem upravujících převody vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby.“ Když pak bylo na zodpovězení položených otázek důrazně trváno, nejenže zodpovězeny nebyly, ale reakce ministerských úředníků byla popudlivá až výhrůžná. A protože v tehdejším „revolučně-zločineckém“ prostředí nebylo od výhrůžek nikdy daleko k činům, nepříjemný tazatel byl označen za narušitele procesu privatizace, zbaven vedoucí funkce a poté urychleně propuštěn podle tohoto Conwayova zákona: „V každé organizaci se vždycky najde někdo, kdo ví, o co běží. Je třeba ho neprodleně propustit!“

Na základě výslovného politického zadání „privatizovat za každou cenu!“ pak byly poskytovány mnohamilionové rizikové úvěry na nejrůznější nereálné až podvodné podnikatelské záměry, načež některé banky skončily v úpadku, likvidaci a poté konkurzu. Revoluční chamtivost sice tehdy zvítězila, ale zanechala po sobě zničené banky, podniky (včetně mnohého „rodinného stříbra“) a nenapravitelné mnohamiliardové škody. Nic z toho nebylo poctivé ani slušné a ani jediný politik také poctivě neřekl, že v oné době se za vlídného přihlížení státních orgánů nestoudně podvádělo, bohatlo a kradlo.

O poctivosti a slušnosti se stále méně hovoří, neboť po dlouholeté cílené výchově občanů ke smířlivosti s nepoctivostí, neslušností a s podvody se jen málokdo odváží vstoupit na „půdu vyprahlou“ a rozsévat na ní slova moudrosti, neboť jen málokteré semeno se v ní uchytí a přinese užitek. Aby tedy bylo jasno - základem poctivosti je soulad slov a činů. S poctivostí tedy bezprostředně souvisí pravdomluvnost, upřímnost a věrnost ve slovu (slibu). Žádný zloděj, podvodník anebo i politik proto také nikdy neřekne: „Poctivě přiznávám, že jsem lhář, chamtivec a lump!“ Poctivost je totiž společensky stabilizační, neboť vylučuje lhaní, úskok a lest, zatímco nepoctivé jednání je společensky destabilizační, neboť je založeno na lhaní a klamu, vede k oslabení důvěry mezi lidmi a k narušení slušného a spravedlivého společenského prostředí.

Úpadek mravnosti (včetně poctivosti a slušnosti) je dlouhodobý a dokonce existují závažné indicie, že je cíleně podporován. Zamysleme se proto nad následujícími výroky římského státníka a právníka Marka Tullia Cicerona (106-43 př.n.l.), který se ve svém díle „O povinnostech“ zabýval nejen definicemi nepoctivosti, ale i jejími konkrétními projevy. Nic z toho se přitom na žádné naší střední ani vysoké škole nevyučuje!

„Křivda se činí dvojím způsobem, násilím nebo lstí, lest připomíná lišku, násilí lva. Obojí je člověku zcela cizí, ale větší pohrdání zasluhuje lest. Ze všech druhů nespravedlnosti není žádný horší, než když se snaží zdát poctivými ti lidé, kteří se dopouštějí podvodu.“

„Křivdy mívají často také původ v zlomyslném a chytráckém výkladu práva. Odtud pochází pořekadlo, jehož se již dávno obecně užívá: „vrchol práva – vrchol bezpráví“ („summum ius – summa iniuria“).“ (I/105)

„Všichni lidé, kteří něco jiného dělají a něco jiného předstírají, jsou věrolomní, nepoctiví a zlomyslní.“ (III/14)

„Jestliže chceš, aby to, co ty víš, nevěděli kvůli tvému prospěchu ti, kteří mají zájem na tom, aby to věděli, je to zatajování. A kdo by nevěděl, jaké povahy je takové zatajování a o jakém člověku to svědčí? Jistě ne o člověku otevřeném, prostém, spravedlivém ani poctivém, ale spíše o člověku prohnaném, pokryteckém, lstivém, podvodném, zlomyslném, zchytralém, škodolibém a šibalském.“ (III/16)

Z nepoctivého společenského prostředí a právní nejistoty mají prospěch opět jen nepoctivci a podvodníci, kterých i díky zákonodárcům a alibistickým orgánům činným v trestním řízení stále přibývá. Zákonodárci totiž učinili „promyšlené“ právní kroky ke statistickému snížení majetkové kriminality tím, že jednak zvýšili majetkovou hranici pro trestní odpovědnost, a dále trestní zákon doplnili o § 12 odst.2 o subsidiaritě trestní represe, který policisté a státní zástupci s oblibou využívají s nepoctivým odkazem na to, že při uplatňování trestní represe musí projevit „maximální zdrženlivost“. Dělají to však jen tehdy, když se jim to hodí, o čemž svědčí četné účelově vykonstruované případy, končící zprošťujícími rozsudky a milionovými náhradami škod za nezákonné trestní stíhání. V „nezájmových“ případech však namísto důsledného postihu všech nepoctivostí (podvodů) účelově odkazují poškozené na občanskoprávní řízení, neboť si prý škodu zavinili sami tím, že „nebyli náležitě ostražití“. Autora tohoto pozoruhodného mimoprávního judikátu se však nepodařilo vypátrat, neboť sám není ochoten se k němu poctivě přiznat.

Jakýkoliv nepoctivý zisk je vždy draze zaplacen ztrátou cti, důvěryhodnosti a dobrého jména. Většině lidí to však zřetelně nevadí, neboť krátce po převratu v listopadu 1989 jim byl neustále vnucován tento výrok římského císaře Vespasiána (9-79 n.l.): „Peníze nesmrdí!“ (Pecunia non olet!). Který z našich zázračně zbohatlých podnikatelů, politiků a „osvícených“ ekonomů však vůbec ví, kdo byl císař Vespasiánus, čím se proslavil a za jakých okolností tato slova použil?

Lhaní, nepoctivost, úskočnost a lstivost sice mohou přinést hmotný prospěch (zisk), avšak cena za něj je příliš vysoká (nedůvěra, posměch, opovržení, hanba apod.).

„Je těžké bojovat se žádostivostí, neboť co si přeje, kupuje si za duši.“

(Hérakleitos z Efesu – asi 544-484 př.n.l.)

„Do té míry není pro nikoho nic levnější, než on sám.“

(Lucius Annaeus Seneca – 4 př.n.l.-65 n.l.; 42.list Luciliovi)

„Spravedlivým a věrným lidem, zkrátka poctivým mužům, se pak prokazuje důvěra tím, že je nikdo nepodezírá ze lsti a bezpráví.“ (M.T.Cicero – O povinnostech, II/9)

33 let úporně (ne)vychovávaní a mravně přitom zcela dezorientovaní občané přesto zastávají názor, že v kapitalistické společnosti, založené na úspěchu a zisku, si poctivost nemohou dovolit a k podobnému mravně lehkovážnému chování vedou i své děti. Tato společenská mravní depravace však postupně posiluje všeobecné negativní právní vědomí, neboť stále více občanů se přesvědčuje o tom, že nepoctivost se na rozdíl od poctivosti opravdu hmotně vyplácí. Úspěchy nepoctivců a chamtivců totiž vidíme všude kolem sebe, avšak k jejich trestnímu postihu dochází jen ojediněle, neboť státní zástupci jsou v takových případech „maximálně zdrženliví“. Chorobná zištnost je však vnitřní prokletí a zasloužený trest; mnozí chamtivci a nepoctivci proto psychicky strádají, neboť se „naplnili bolestmi mnohými“, ve dne i v noci myslí na peníze, všude vidí zloděje a podvodníky ještě větší, než jsou oni sami, mají strach před odhalením a trestem a navíc si mohou být jisti jen tím, že po smrti se jejich potomci budou o nashromážděný majetek úporně soudit anebo se o něj do krve poperou. Velké dědictví totiž od pradávna spolehlivě rozvrací i ty nejpevnější rodinné vztahy.

„Kořen zajisté všeho zlého jestiť milování peněz, kterýchž někteří žádostivi byvše, pobloudili od víry a sami se naplnili bolestmi mnohými.“

(I.epištola sv.Pavla k Timoteovi, kap.VI/10)

„Jak se však podobá, pohrdá lakota každým trestem a hrozná touha po zisku je lidem vrozena. Žádná vášeň nedovede tolik riskovat jako hrabivost. Vždyť i ostatní vášně mají i své meze a lze je krotit strachem.“

(Iosephus Flavius – asi 37-100 n.l.; Válka židovská II.)

Není pravdou, že nelze podnikat a obchodovat poctivě; že zákony a smlouvy jsou od toho, aby se porušovaly; že slovo jen odnese vítr a proto nemá žádnou platnost; že jsme nuceni přistupovat na nerovné a nespravedlivé smlouvy a že nerovnost, úskok, lest a lež jsou ve smluvních vztazích přirozeným či dokonce moderním jevem. Je totiž příliš mnoho lží, kterými jsme stále obklopeni a které nám jsou dlouhodobě, záměrně a v nepoctivém úmyslu vnucovány, aby jiní na naší nevědomosti a důvěřivosti vydělali.

Kdyby lidé více uvažovali, ušetřili by si nejen zdraví, ale i mnoho problémů. Jejich společným základem jsou totiž nevědomost, nerozumnost a hloupost.

„Bez rozumu nic nemůže být správně vykonáno.“

(M.T.Cicero – Tusculské hovory IV/84)

„Všeliký zlý úděl, jakýkoliv je na tomto nebo na onom světě,

má svůj kořen v nevědomosti a v nakupení touhy a žádostivosti.“

(Buddha – asi 563-483 př.n.l.)

V Plzni dne 28.3.2023