Krize právní kultury
Docent JUDr.Jaromír Kincl, CSc. byl řečník kvalit Ciceronových, na jehož přednáškách byla aula Právnické fakulty UK v Praze plná do posledního místa, včetně všech míst na balkoně. Žádný jiný profesor neměl takový věhlas a takovou úctu. Všichni studenti, kteří jeho přednášky zažili, jsou naprosto stejného názoru. Tehdy jsme si ještě mohli vštípit do paměti mravní principy práva, které jsou v současnosti zcela zavrženy. Právnické fakulty proto již neopouštějí lidé, do jejichž myslí byly zasety úžasné myšlenky starověkých právníků, ale právní zlatokopové, kteří nabytých vědomostí užívají a příliš často i zneužívají pouze ke svému prospěchu, a k dovršení všeho zlého ještě nestoudně lžou. Pokud by však právo bylo vědou, pak takto právní věda fungovat nemůže, neboť jakákoliv věda, motivovaná pouhou touhou po zisku a slávě, ztrácí svoji mravní hodnotu. A ve skutečné vědě jde přece především o rozvoj poznání a radost z objevování, nikoli o peníze, majetek a slávu.
I právní laici nepochybně vědí, že náš právní řád není dobrý (není totiž vědecký!). Je přeplněn mnohdy nesmyslnými a protichůdnými právními normami a stále přibývají normy nové, které ruší ty předcházející a znehodnocují tak vědomosti studentů, kteří se je usilovně nabiflovali. „Stav práva lidského se neustále mění, a není v něm nic, co by mohlo trvat věčně.“ (Justiniánská kodifikace, 6.stol.n.l.). Bez základů kultivované právní vědy (anatomie práva) proto pouze formalisticky papouškují texty neustále se měnících právních norem a nad jejich smyslem vůbec nepřemýšlejí. Zažil jsem bezpočet soudních rozhodnutí, nad jejichž úrovní, bezohledností až úmyslnou krutostí zůstal rozum stát. Takové užívání práva (aplikaci) rozhodně nelze nazvat právní vědou, protože to je mnohdy urážka lidskosti i zdravého rozumu.
Veškeré principy současných jednotlivých právních odvětví jsou ve skutečnosti dlouhodobě propracované právní zvyklosti, kterými se však mnozí státní zástupci ani soudci příliš neobtěžují. Objekt trestného činu, objektivní stránka, následek, účinek, subjekt trestného činu, subjektivní stránka, motivace atd., to vše je mnohdy v praxi opomíjeno jako nadbytečná teoretická přítěž a důkazy jsou nahrazovány domněnkami. Co říci na slova soudkyně, která předložené objektivní důkazy znehodnotila slovy, že ona „má dojem…“? Mnozí mí bývalí kolegové a nyní advokáti v pokročilém věku si kolikrát stěžují, jak mladí, sebejistí a arogantní soudci vůbec neznají formální principy trestního práva hmotného, natož aby byli schopni posoudit principy materiální (tj. společenskou škodlivost, dříve teoreticky mnohem příhodnější společenskou nebezpečnost). Takovému stavu práva a jeho aplikace tedy rozhodně nelze říkat právní věda, neboť každý státní zástupce anebo soudce by měl mít takové filosofické, historické, psychologické a právní vědomosti, aby jej bylo možno považovat za právního vědce, byť pouze okresního nebo krajského formátu. Vždyť na takové kvality soudců má přece tato společnost plné právo, protože za to také státní zástupce a soudce nadstandardně platí.
Nevole veřejnosti nad postupy našich státních zástupců a rozhodováním našich soudců trvá již celou řadu let a nezmírnila ji ani veškerá proklamovaná opatření, která měla státní zastupitelství a justici reformovat. Skutečná reforma totiž nevyžaduje nové budovy, moderní technikou vybavené kanceláře a vysoké platy, ale především reformu myšlení, kterou ovšem nikdo neprosazuje a které se převážná většina státních zástupců a soudců úporně brání, neboť na takovou reformu nemají vlastní myšlenkovou kapacitu. Je totiž mnohem jednodušší úzkoprse, lhostejně a bezcitně dodržovat platné právo, než mravně myslet a spravedlivě jednat. Stačí si pouze namátkově přečíst nějaký rozsudek (včetně rozsudků Ústavního anebo Nejvyššího soudu) a jen výjimečně v něm lze nalézt smysluplnou úvahu o spravedlnosti anebo dokonce odkaz na nějakou klasickou římskoprávní autoritu, který by mohl sloužit jako obecně poučná mravní tečka. Pokud se pak nějaký odkaz na spravedlnost přece jen objeví, nejenže je nezřídka povrchní a nepřesvědčivý, ale je z něho patrná hluboká mravní dezorientace. Jinak by se totiž nemohlo stávat, aby zjevná nespravedlnost byla označována za spravedlnost, nepoctivost za poctivost, neslušnost za slušnost a lež za pravdu.
„Předstíraná spravedlnost – dvojnásobná nespravedlnost.“
(Simulanta aequitas – duplex iniquitas)
Přestože se ojediněle vyskytují mravně i právně bezvadné rozsudky (a taková judikativní aplikace práva si stejně jako její původci zasluhuje opravdovou úctu), mravní i právní kvalita mnohých rozsudků je velice nízká, nehledě na jejich úroveň stylistickou, která v důsledku argumentační chudoby činí mnohé rozsudky nesrozumitelnými a nepřezkoumatelnými. V důsledku toho se množí případy nespravedlivých a tudíž i nemravných rozsudků, které destabilizují mravní i právní vědomí stále se zmenšujícího počtu slušných občanů a způsobují v nich výrazný pocit ošklivosti, odporu a zloby.
Významný římský právník Publius Iuventius Celsus (70-140 n.l.) kdysi pravil, že „Právo je umění spravedlivého a dobrého“ (Ius est ars aequi et boni). Neřekl tedy, že právo je věda, ale že je to umění! Z této poučky lze analogicky dovodit, že „soudcovské nalézání práva je umění nalézat spravedlnost a dobro“, což je v souladu i s klasickou římskoprávní poučkou „Dobrý soudce soudí podle zásad spravedlnosti a dobroty a spravedlnosti dává přednost před přísným právem“. A protože jakákoliv umělecká činnost (včetně argumentační přesvědčivosti soudního nálezu) má v lidech vzbuzovat pocit libosti, měly by být i rozsudky na takové „umělecké“ úrovni, aby mohly být například čteny i na právnických fakultách jako vzor mravného soudcovského rozhodování. Pokud totiž mohou být i po více jak 2 000 letech publikovány obžalovací či obhajovací řeči Marka Tullia Cicerona anebo názory klasických římských právníků, pak je na pováženou, že mravní úroveň současné judikativní aplikace práva je natolik nízká, že už eticky nikoho neoslovuje.
Protože nikdo soudcům nepřipomíná, aby se v zájmu posilování důvěry v justici mravně chovali, mravně rozhodovali a neprovokovali stále chudnoucí spoluobčany svými nemravnými finančními požadavky (např. pokud jim nebudou zvyšovány platy, bude ohrožena jejich nezávislost, což jinými slovy znamená, že budou stranit těm, kdo jim lépe zaplatí), připomínám některé důležité starověké právní zásady a názory, které jsou ze strany mnohých soudců přehlíženy a dokonce nejhrubším způsobem porušovány.
„Spravedlnost je velkolepá,
a její znamenitost trvalá,
nemění se od nepaměti.“
(První ministr faraona Džedkaréa Isesiho Ptahhotep – 24.stol.př.n.l.)
Spravedlnost znamená pravdu a pravdu najdeme tam, kde není lži.
(Indická učebnice moudrosti Paňčatantra, 3.-5.stol.n.l.)
„Spravedlnost je jediným naším přítelem.
Rozumný člověk musí neustále pěstovat věci spravedlivé.“
Nechť se snaží všemi zákonitými prostředky dosáhnout této ctnosti.“
(Indický mudrc Vrhaspáti)
„Potlačí-li se spravedlnost, co jiného jsou královské říše,
než velké lupičské bandy?“ (sv.Augustin – 354-430 n.l.)
„Bez nejvyšší spravedlnosti nelze vůbec řídit stát.“
(Marcus Tullius Cicero – 106-43 př.n.l.)
Spravedlnost a dobro jsou zákonem nad zákony.
„Spravedlnost vůči sociálně slabým je spravedlnost nejopravdovější.“
(Caecillius Balbus – asi 5.stol.n.l.)
„Ve všem, hlavně však v právu, je třeba přihlížet ke slušnosti a poctivosti.“
(Julius Paulus – asi 160-230 n.l.)
„Co zmohou jalové zákony bez dobrých mravů?“
(Quintus Horatius Flaccus – 65 př.n.l.-8 n.l.)
„Co zmohou zákony, kde vládnou jenom peníze?“ (Petronius – 1.stol.n.l.)
Soudce musí mít stále na zřeteli spravedlnost.
Dobrý soudce má rozmnožovat spravedlnost.
„Ani smysl zákonů, ani blahovůle spravedlnosti nikdy nedovolí,
abychom to, co se zavádí ku prospěchu lidí,
obraceli cestou přísnějšího výkladu ve tvrdost, proti zájmům lidí namířenou.“
(Herennius Modestinus – 3.stol.n.l.)
Je to spravedlnost, co nemálo zmírňuje tvrdost práva.
Právo nevzniká z bezpráví.
„Nikdo nesmí těžit ze škody druhého.“ (Julius Paulus)
Příkaz spravedlnosti převáží všechny ostatní příkazy dohromady. (Talmud)
Přirozené spravedlnosti je třeba dát přednost před tvrdostí zákona.
Je hanebný výklad, který překrucuje smysl textu.
V pochybnostech je směrodatný spíše smysl zákona, než jeho slova.
K oklamání zákona jedná ten, kdo zachovávaje slova zákona, obchází jeho smysl.
Jedním ze skvostných právních výroků jsou tato slova římského právníka Domitia Ulpiana (170-228 n.l.), která by měla být v preambuli naší Ústavy jako základní výkladové stanovisko:
„Toto jsou příkazy práva: čestně žít, druhému neškodit, každému přát, co jeho jest.“
(Iuris praecepta haec sunt: honeste vivere, alterum non laedere, suum cuique tribuere)
Co však znamená pojem „čestně žít“, když patrně ani jediný ze současných soudců anebo „právních vědců“ by jej nedokázal vysvětlit? Mnohý ukřivděný a trpící občan by jistě z vlastní neblahé zkušenosti potvrdil, jak daleko se naše justice vzdálila od těchto klasických mravně právních norem i příkazů mravného chování. Ať se podíváme kamkoliv, všude nalezneme neléčené křivdy, útisk, nespravedlnost, lež, nepoctivost, podvodnost, úskočnost, lstivost, záludnost, drzost, neslušnost, bezohlednost, bezcitnost a krutost, nad nimiž justice nejen přivírá oči, ale mnohdy ještě poskytuje velkorysou právní ochranu nejrůznějším podvodníkům, kteří zneužívají důvěry zejména našich starých spoluobčanů a na jejich úkor se nestoudně obohacují. Nejvyšší soud ČR dokonce naznačil i takovou možnost, že vzájemná nedůvěra mezi občany by se (byť v rozporu s Ústavou) měla stát moderní morální normou chování (mimoprávní pojem „náležitá ostražitost“). Tohoto protiústavního požadavku na „náležitou (tj. povinnou) ostražitost“ se iniciativně chopili i mnozí mravně dezorientovaní státní zástupci a v zájmu statistického snížení povážlivě narůstající majetkové kriminality odpírají právní pomoc občanům, kteří se vzhledem ke své neopatrnosti, nepozornosti, nezkušenosti, nemístné důvěřivosti či rozumové slabosti nechali snadno ošálit a podvést těmi, kteří nežijí čestně a ještě škodí druhému. To opravdu není právní věda, ale dekadence práva.
„Svrchované právo bývá nejčastěji svrchovanou zlovolností.“
(Publius Terentius Afer – asi 195-159 př.n.l.)
„Křivdy mívají často také původ v zlomyslném a chytráckém výkladu práva.
Odtud pochází pořekadlo, jehož se již dávno obecně užívá:
„vrchol práva, vrchol bezpráví“.“ (summum ius, summa iniuria)
(Marcus Tullius Cicero)
„…a nakonec obec pyká za viny soudců,
co v neblahé slepotě srdce
právo převracejí svým křivým rozhodováním.“
(Hésiodos z Askry – 8.stol.př.n.l.)
Při jakékoliv lidské činnosti je mravní pohled na svět a společenské dění zárukou správné mravní orientace. Pokud si totiž kdokoliv položí otázku, zda určité jednání beze zbytku splňuje náročná kritéria mravnosti (zejména zda je moudré, uvážlivé, spravedlivé, poctivé, slušné, lidské, laskavé a soucitné), pak se mu jeho „úhel pohledu“ podstatně rozšíří a jeho vidění spravedlnosti a dobra (byť primárně subjektivní) se mu okamžitě vyjasní a přiblíží se nejen objektivní pravdě, ale i objektivní společenské potřebě. V tomto státě však o spravedlnost a mravnost v právu nemá nikdo zájem, což je vidět nejen ve výkladu práva, ale i v zákonodárství a politice, přestože mnozí naši zákonodárci a politici pokrytecky předstírají opak. Jeden z našich bývalých ministrů spravedlnosti dokonce prohlásil, že „úkolem soudů není nalézat nějakou pomyslnou spravedlnost, ale pouze platné právo“ a že ministerstvo spravedlnosti by se spíše mělo jmenovat ministerstvo práva. Předseda Ústavního soudu pak dokonce prohlásil, že „k soudům se nechodí pro spravedlnost, ale pro rozsudky“. Nelze se proto divit, že mnozí soudci úmyslně zavírají oči i uši před pravdou a nechtějí nalézat spravedlnost a dobro, protože by se tím mohli dostat do rozporu s proměnlivým a nemravným právem anebo i s nezřídka mimoprávní judikaturou, čímž by si způsobili zbytečné potíže. Pokud však budou „právní věda“ i právní praxe nadále pokračovat tímto směrem, postupně to povede k úplnému právnímu i mravnímu rozkladu této společnosti. Vždyť jedním ze základních úkolů státních orgánů je důsledně zachovávat rovnost občanů a spravedlivě chránit jedny před druhými. Řečeno i napsáno to bylo mnohokráte, odezva nebyla žádná.
„Slyší-li nechápaví, podobají se hluchým.
Přísloví jim dosvědčuje, že jsouce přítomni, jsou nepřítomni.“
(Hérakleitos z Efesu – asi 544-484 př.n.l.)
V Plzni dne 10.10.2022