Misky vah

Vyjasněme si tedy předem základní pojmy. Pokud je totiž naší majoritní společnosti vytýkáno, že je vůči svým romským spoluobčanům rasistická a nejrůznějším způsobem je diskriminuje, pak nejprve je nutno vědět, že samotný pojem rasismus si každý vykládá jinak podle toho, jaké má osobní zkušenosti, z jakého prostředí pochází a dokonce jako on sám má barvu pleti. Začněme tedy definicí: rasismus je útlak jiného národa, národnosti anebo etnika pro jeho barvu pleti. Rasismem tedy není národnostní nebo náboženská nenávist, neboť tento druh prastaré mezilidské nenávisti je velice častý i mezi příslušníky jedné rasy, a není jím ani nesnášenlivost majoritní společnosti k takovému chování společnosti minoritní, které je považováno za popuzující a nepřijatelné. Tento konflikt majoritní a minoritní morálky nabývá závažnosti zejména tehdy, kdy společnost minoritní považuje svoje dlouhodobé etnické zvyklosti a způsoby chování za zcela normální, nezřídka se i v kulturně cizím prostředí neomaleně domáhá jejich respektování a za rasismus a diskriminaci považuje zejména tyto požadavky společnosti majoritní:

- aby dodržovali zákony a ctili soudní i úřední rozhodnutí,

- aby nekradli, neloupili, nelhali, nepodváděli a nelichvařili,

- aby nepřepadávali a neterorizovali své „bílé“ spoluobčany (hlavně v početní přesile),

- aby nebyli hluční a drzí ke svým spoluobčanům,

- aby platili jízdné v hromadných dopravních prostředcích,

- aby v obchodech a úřadech stáli ve frontě a nepředbíhali,

- aby jezdili s řidičským průkazem a technickým průkazem vozidla,

- aby řádně chodili do školy a do školy posílali i své děti,

- aby děti řádně vychovávali a neučili je lhát, krást a podvádět,

- aby udržovali čistotu svého bydliště a jeho okolí,

- aby v samoobsluhách neohmatávali chléb a pečivo špinavýma rukama,

- aby dodržovali noční klid a nerušili ostatní občany hlukem,

- aby řádně a včas platili nájemné a daně,

- aby přijali takovou práci, na jakou mají kvalifikaci,

- aby chodili do práce, řádně pracovali a nebyli závislí jen na sociálních dávkách,

- aby se (někdy) neživili žebrotou, prostitucí a kuplířstvím, atd.

Značná část našich občanů rozhodně nepatří ke ctitelům kázně, pořádku a práva. Také mnozí Romové se často vyznačují až neuvěřitelnou schopností porušovat všechny možné zákony a předpisy, přičemž jejich zastánci z neziskových romských organizací takové chování mnohdy zlehčují a označují je za etnickou zvyklost (morálku), která Romům dlouhodobě umožňuje úspěšné přežití v majoritní společnosti. Podobně je však obhajují i někteří pokrytečtí zastánci lidských práv a naivní humanisté, kteří se pyšní svojí domnělou mravní převahou, a obhajobou neobhajitelného chování některých Romů se snaží levně získat „politické body“ anebo alespoň pocit sebeuspokojení. Naproti tomu přibývá měst a vesnic s „vyloučenými“ a vybydlenými lokalitami, ve kterých se koncentuje špína i zločin a ze kterých jsou místní zastupitelé doslova zoufalí.

Na popis mnohých případů hrubého porušování zákonů a obecně uznávaných mravních norem v naší společnosti ze strany převažující části romského etnika by nestačilo ani tisíc stran. Pro ilustraci uvádím jeden příklad takové kumulace závadových jednání, který ovšem není ojedinělý.

Rom si nechal z Německa přivézt vrak automobilu bez technického průkazu a bez poznávacích značek, o kterém tvrdil, že jej chce použít na součástky. Automobil se mu však podařilo zprovoznit, opatřil je odcizenými poznávacími značkami a přestože neměl řidičský průkaz, běžně jej používal k jízdě. Poté jel na návštěvu k příbuzným, kde se uvedl do podnapilého stavu, své příbuzné do automobilu naložil a jel se s nimi projet. Cestou nabídl své čtrnáctileté neteři, že ji naučí řídit automobil. Proto ji posadil na místo řidiče, nechal ji řídit a ač opilý, ještě jí jednou rukou přidržoval volant. Výsledkem tohoto počínání byla následná havárie a několik zranění včetně zranění těžkého.

Rozsah kriminálního chování Romů je velice široký – počínaje řízením motorových vozidel bez řidičského oprávnění a v podnapilém stavu, přes krádeže, loupeže, prosté i úvěrové podvody, rvačky, násilnosti, těžká ublížení na zdraví, obchod s drogami, vydírání, kuplířství až po loupežné vraždy. Čím větší je pak koncentrace romského obyvatelstva, tím stoupá nejen jeho sebejistota a drzost, ale i agresivita a kriminalita. Před dvaceti léty se to projevovalo především v severních Čechách (Most, Chomutov, Ústí nad Labem aj.), avšak nyní tento jev zasahuje již celou řadu dalších měst (Brno, Šluknov, Vsetín, Břeclav, Pardubice aj.). Výrazná je i násilná a majetková kriminalita romské mládeže (včetně dívek a dětí) a není žádnou výjimkou, když více jak polovina početné romské rodiny již byla soudně trestána a nebo sedí ve vězení. Přestože se zvyšuje i kriminalita příslušníků majoritní společnosti, procentuální podíl romského etnika na celkové zjevné kriminalitě je podstatně vyšší, leč statisticky utajovaný.

Není tedy pravdou, že by naší majoritní společnosti nějak zásadně vadila jiná barva pleti, neboť např. s Vietnamci vychází velmi dobře; naopak jí vadí závadové, asociální, příživnické anebo kriminální chování mnohých našich romských spoluobčanů, které při jejich činnosti již nelze bez rizika ani veřejně napomenout anebo se na ně dokonce jen podívat, aby vzápětí nenásledovaly hrubé nadávky, pohrůžky násilím anebo dokonce fyzické napadení (včetně napadení nožem). Nelze se tedy divit, že mnozí naši občané nejenže Romy nesnášejí, ale také se jich obávají, a to zejména starší občané, kteří jsou konzervativnější a taková chování jim vadí mnohem více. Mnozí z nich totiž ještě pamatují doby, kdy ulice byly čisté a slušnost byla pravidlem a nikoli výjimkou. Je také smutnou pravdou, že na naše starší spoluobčany si romští podvodníci, zloději anebo lupiči snadno troufnou, když využívají buď jejich důvěřivosti anebo bezmocnosti.

Stojí za povšimnutí, že ačkoliv se Romové zásadně za své závadové chování neomlouvají a dokonce mnohdy popírají anebo obhajují i svoji zcela zjevnou a dokumentačně podchycenou trestnou činnost, omlouvají se spíše slušní občané za to, že se vůbec odvažují Romy kritizovat. Na obhajobu své „opovážlivosti“ pak uvádějí, že oni přece nejsou žádní rasisté, ale že snad by se přece jenom mohli Romové alespoň trochu snažit chovat se slušně a civilizovaně. Netolerance ke zločinnosti a protiprávnímu nebo neslušnému chování totiž není rasismem, ale právní i mravní povinností všech řádných občanů – tím spíše správních orgánů a orgánů činných v trestním řízení, které jsou povinny s veškerou rozhodností a vysokou argumentační dovedností (to je třeba zdůraznit!) taková jednání postihovat, aby byla důsledně zajištěna společensky žádoucí stabilita a rovnost všech občanů před zákonem.

„Ke zlu nemáme být shovívaví.“

(Římský právník Publius Iuventius Celsus – asi 70-140 n.l.)

Je proto nejen neobjektivní, ale spíše úmyslně zavádějící a nepoctivé, pokud jsou státní orgány, uplatňující vůči Romům platné právo, obviňovány z podjatosti anebo dokonce rasismu (slyšíte to téměř u každého soudního řízení proti Romům). Stejně tak je neobjektivní, úmyslně zavádějící a nepoctivé, pokud je našim občanům vytýkán jejich přirozený odpor vůči lidem, kteří se úmyslně dopouštějí všech možných nemravných a nezákonných jednání, označují je za své etnické zvyklosti, zájem o práci mnohdy pouze účelově předstírají, okázale prezentují svůj celoživotní postoj „nikdy nepracovat!“ a především se prvotřídně orientují v systému nejrůznějších sociálních dávek a podpor, kterých všemožně využívají. Vůbec tu tedy nejde o barvu pleti, ale povětšinou o nedostatečnou mravní a intelektuální vybavenost romského etnika, jeho časté závadové, asociální a kriminální chování, zahálčivý a přiživnický způsob života a nepřizpůsobivost obecně uznávaným mravním normám. Bohužel se s tímto nepříznivým předsudečným hodnocením romského etnika mnohdy setkávají i Romové poctiví, slušní a pracovití, vůči kterým je naše majoritní společnost po mnohaletých záporných zkušenostech také principiálně nedůvěřivá. I důvěře se však musíme učit. Nezřídka však mravně selžou i ti Romové, kteří se v naší společnosti domohou vyššího společenského postavení a dokonce se stanou představiteli romského etnika, neboť získané finanční prostředky na jejich kulturní a sociální rozvoj až příliš často zneužívají pro svoji potřebu.

Jednou z nejčastějších romských stížností je poukaz na to, že nemohou dostat práci. Pracovních příležitostí je však dost, avšak zaměstnavatelé zpravidla vyhledávají solidně vypadající osoby s potřebnou kvalifikací, u nichž je navíc předpoklad, že budou do práce chodit pravidelně, řádně i včas a budou dodržovat hygienické předpisy i pracovní kázeň. Pořádek a kázeň jsou však u naprosté většiny Romů naprosto neznámá slova a proto od nich nelze očekávat, že okamžitě změní své zvyky. Když totiž ještě jako děti chodili do školy (pokud tam vůbec chodili), až na řádně vedené a ukázněné výjimky nedbali na napomínání učitelů, aby dodržovali pořádek a svědomitě se učili, neboť v jejich rodinném prostředí se až příliš často na takové majoritní zvyklosti nedbalo. Nyní je převážná většina z nich bez vzdělání a bez kvalifikace, takže na trhu pracovních sil hůře hledají uplatnění. Vinu za tuto situaci však nespatřují ve své rodině, vlastní lenosti a neochotě se vzdělávat, ale v naší „rasistické“ společnosti, která jim neposkytuje méně náročnou práci přímo v jejich bydlišti a honorovanou stejně jako u vysokoškolsky vzdělaného odborníka.

Vzdělání, pracovitost a kázeň jsou nejzávažnějším problémem převážné většiny příslušníků romského etnika. Mnozí Romové totiž postrádají nejen pracovní a hygienické návyky, ale i ekonomickou gramotnost. Oni totiž nežijí s vědomím budoucnosti, ale pouze s vědomím přítomnosti. Bez sebemenšího použití rozumu proto hrají hazardní hry anebo si půjčují peníze na zbytečnosti (a to především u zištných příslušníků vlastního etnika, tj. romských lichvářů - „úžerníků“), neuvažují nad malou možností výhry ani nad tím, zda a čím budou moci půjčku splatit, nikdy nemají dost a během krátké doby dokáží utratit jakkoliv vysokou částku, o čemž svědčí četné případy jejich exekucí, krádeží, podvodů a zpronevěr, kdy se orgánům činným v trestním řízení ani exekutorům nepodaří zajistit ani sebemenší finanční prostředky na úhradu jejich dluhů anebo náhradu jimi způsobené škody. Mnoho takových lidí je však i v naší majoritě, jelikož společným jmenovatelem takového jednání (bez rozdílu národnosti i barvy pleti) jsou nerozumnost, nevědomost, hloupost, chamtivost, poživačnost a nekázeň. Mnozí Romové pak postrádají i gramotnost sociální a politickou, neboť extrémně popudlivě reagují na jakékoliv nepravdivé zmínky o možném krácení jejich sociálních dávek a podpor ve prospěch ukrajinských imigrantů. Nechají se proto snadno zneužít dezinformátory i skutečnými rasisty k proruským a protiukrajinským demonstracím, při kterých mávají ruskými vlajkami a provolávají slávu Putinovi. Takovým chováním však pověst romského etnika rozhodně nevylepšují.

Neštěstím romského etnika jsou tedy samotní Romové. Pokud si totiž generačně zvyknou na bezpracný způsob života, založený na systému sociálních podpor a dávek, postupně ztratí motivaci k sebevzdělávání a ke smysluplnému začlenění do majoritní společnosti. A jakmile se jakémukoliv přírodnímu druhu (včetně člověka) určitý způsob života osvědčí, pokračuje v něm tak dlouho, až se postupně stane součástí jeho genetické vybavenosti. Proto se rodí nejen lidé geneticky předurčení k určitým pracovním schopnostem a dovednostem (např. rody řemeslníků, stavitelů, lékařů, právníků apod.), ale i lidé s geneticky získaným sklonem k lenosti, příživnictví a dokonce i zločinu (teorie Caesare Lombrosa o „rozeném zločinci“ totiž dosud nebyla vyvrácena). Právě proto někteří vzdělanější Romové cíleně vychovávají děti tak, aby je zbavili tohoto prastarého genetického prokletí. Naší romští spoluobčané totiž mají stejně jako ostatní občané možnost vzdělávat se a stát se např. lékaři, architekty, inženýry, učiteli, vojáky, policisty, advokáty, státními zástupci i soudci – stačí pouze usilovná snaha, kázeň a dodržování všech majoritně požadovaných pravidel slušného chování. Právě v tom spočívá ona pravá rovnost před zákonem, o kterou usilovali již naši pradávní předci a kterou se snaží zvrátit nevzdělaní a duševně zanedbaní zastánci „zvykových romských práv na nemravnost“. A samotní úspěšní Romové totiž dokazují, že „kde je vůle, je i cesta“.

„Lidé se vždycky žádali rovné právo, vždyť jinak by to ani právo nebylo.“

(Římský státník, právník a filosof Marcus Tullius Cicero – 106-43 př.n.l.)

Nenechme si proto vnutit toleranci k jakémukoliv nemravnému i nezákonnému chování, ať už je jeho původcem kdokoliv. Buďme poctiví, nestranní, spravedliví a také patřičně tvrdí, protože shovívavost nikomu nepomůže („moudrému napověz, hloupého kopni!“). Pokud bychom totiž na pomyslných miskách vah poctivě a spravedlivě zvážili poměr Romů společnosti prospěšných (tj. pracujících a sociálně přizpůsobivých) a Romů společnosti neprospěšných (tj. nepracujících, sociálně nepřizpůsobivých a dokonce zločinných), pak by jistě i samotní Romové znejistěli, i když by to nikdy nepřiz

Ve starověké Indii byli Romové (původně etnikum Drávidů) mimokastovními vyvrženci, kterými by tam však byli i v současnosti a navíc ještě v mnohem horší situaci. V naší společnosti tomu tak není. Mají tedy rovnost před zákonem i rovné příležitosti a pouze na jejich úsilí a činech záleží, zda se zbaví starověké nálepky páriů, kterou si i ve své prastaré indické domovině vysloužili svým chováním i způsobem života. Srozumitelně a přesvědčivě to řekl i indický filosof Buddha (asi 563-483 př.n.l.) těmito slovy:

„Čin provází člověka za života i po smrti jako stín nikdy jej neopouštějící.“

„Člověk je tvůrcem i dědicem svých myšlenek, slov a činů.“

V závěru své rozpravy „Kdo je pária?“ pak vyřkl tyto tři věty, které by si měli všichni lidé dobře zapamatovat.

„Páriou se člověk nerodí. Ani bráhmanem se člověk nerodí. Svými myšlenkami, slovy a činy se člověk stává páriou, a svými myšlenkami, slovy a činy se člověk stává bráhmanem.“

Je sice pravdou, že většina Romů vstupuje do života ve společnosti plné předsudků, protože jsou dědici činů svých předků. Nečiní však nic pro to, aby se tato situace změnila a mnozí z nich svými dalšími činy tyto předsudky ještě prohlubují – jsou tedy tvůrci i dědici vlastních činů, jejichž plody pak odkazují i svým potomkům. Kdyby totiž romské etnikum proslulo pracovitostí, poctivostí, pravdomluvností, pořádkumilovností a vzorným plněním svých občanských povinností (utopická představa!), předsudky vůči jejich etniku by neexistovaly. Někteří Romové to již pochopili a proto se cíleným úsilím snaží svůj počáteční společenský handicap vylepšit tím, že se usilovně vzdělávají, řádně pracují, ke správnému způsobu života vedou své děti a dokonce jim vybírají i vhodné životní partnery, aby tak svůj rodový genefond vylepšili. Ačkoliv tedy o Buddhovi a jeho cestě vedoucí k zániku strasti nikdy neslyšeli, podle svého postupně se rozvíjejícího zdravého rozumu zvolili správný postup od správného poznání ke správnému rozhodnutí, správné mluvě, správnému jednání, správné životosprávě a správné snaze. Tato rozumně a uvážlivě myslící romská elita (střední či dokonce vyšší společenská třída) pak v romském etniku tvoří jakousi nadřazenou „světlou kastu“, která se distancuje od ostatních „temných“ anebo i „zločinných“ romských páriů, jejichž slova i činy romské etnikum jenom poškozují. Každý sklízí ovoce vlastních činů.

Budoucnost romského etnika tedy spočívá na samotných Romech. Odpovědnost za sebe proto nemohou svalovat na společenskou majoritu, která nejenže není ochotna soustavně a trpělivě snášet jejich způsob života, ale ani jim do nekonečna marně pomáhat a ustupovat. Naprostá většina Romů totiž není schopna pochopit a správně užít prokázané dobro, neustále zvyšuje své požadavky a už vůbec nezná slovo vděk.

„Nikdo tudíž nemůže prospět špatnému, protože všechno, co k němu dojde, se špatným užitím zkazí. K špatným nemůže tedy přijít nic, co by jim prospělo, dokonce nic, co by jim neškodilo, neboť všechno, čeho se jim dostane, přizpůsobují své přirozenosti a vnější výhody, které by prospívaly, kdyby se dostaly do lepších rukou, jsou pro ně zhoubné. Nemohou tudíž ani poskytnout dobrodiní, protože nikdo nemůže dát to, co nemá; špatnému chybí vůle činit dobro.“

(Římský státník a filosof Lucius Annaeus Seneca – 4 př.n.l.-65 n.l.; O dobrodiních)

Pokud tedy Romové nepochopí, že své zvyklosti i způsob chování musí zásadně změnit a přizpůsobit prostředí, ve kterém se rozhodli žít, nikde nebudou spokojeni s prokázaným dobrem, všude na světě zůstanou jen opovrhovanými párii a vzájemné napětí mezi nimi a jakoukoliv společenskou majoritou se bude stupňovat. Oboustranně to však nebude ničemu a nikomu prospěšné.

V Plzni dne 8.8.2023 JUDr.Oldřich H e i n

 

„Disentní“ stanovisko předsedsedy spolku Chamurappi z.s. :

Článek odráží životní zkušenost autora a poměry prostředí, v němž žije. Převážná část informací, s nimiž pracuje, je pravdivá. Ale přesto se mi zdá, že předložený obraz Romů je až příliš truchlivý. Znám romské domácnosti, v nichž lze jíst z podlahy a členové rodiny chodí upravení. Věnují velkou péči malým dětem, které jsou velmi často hezké, slušné a ze školy nosí jedničky. Rodiny jsou soudržné: přijde-li někdo o střechu nad hlavou, určitě se jej rodina ujme.

Také jsem narazil na projevy předpojatosti většinové společnosti. Získat podnájem pro Romku-samoživitelku s třemi dětmi je nesmírně obtížné.

Ne všechny problémy jsou výsledkem předpojatosti. Velké potíže půspbí obecně nízká úroveň vzdělanosti, která vylučuje Romy z konkurence při hledání slušně placené práce. A i při obsazování pracovních míst s nízkou kvalifikaci mají přednost „gádžové“.