Mravnost a morálka

Mravnost a morálka jsou dlouhodobě tématem filosofických úvah, které se opírají o tisíciletá pozorování lidských vlastností a chování. Výuka této tématiky je však na všech stupních našeho školství zanedbávána, takže nejasnosti ohledně vzájemného poměru mravnosti a morálky přetrvávají. Je proto jen málo těch, kteří tuto problematiku pochopili, a ještě méně je těch, kteří ji dokáží vysvětlit. Stačí si jen poslechnout naše politiky, pedagogy anebo soudce a pokud víme, o čem se vlastně snaží hovořit, ustrneme nad jejich nevědomostí. Pokud bychom totiž použili podobenství o rozsévači (Evangelium sv.Matouše, kap.13/3-8), pak semena tohoto vědění až příliš často padají podle cesty, na místa skalnatá anebo do trní, takže nevzcházejí a nevydávají užitek. Až příliš mnoho lidí se totiž zdráhá číst literaturu náročnou na přemýšlení a pokud vůbec něco smysluplného přečtou, čtou rychle a povrchně, nad přečteným nepřemýšlejí a nezřídka jsou čtením jejich mozkové závity natolik unaveny, že v další četbě už nepokračují anebo v důsledku své nevědomosti podléhají zmatku, bludům anebo zlosti. Pokud však tato slova padnou do myslí chápajících (tj. v zemi dobrou), je jim to k celoživotnímu užitku i potěšení.

Pojem etika pochází ze starořeckého slova ethos a značí mravnost. Etika je tedy mravnost (latinsky mores). V užším slova smyslu je pojmem etika označováno mravné chování (tj. mravná mluva a mravné skutky), nikoli tedy samotná podstata mravnosti, kterou jsou kladné povahové vlastnosti. Synonymem pojmu mravnost je čestnost (latinsky honestas).

Mravnost (nebo též čestnost) je uceleným souborem kladných (pozitivních) povahových vlastností (schopností, ctností), které vyvolávají mravné myšlení, mluvení a jednání odpovídající objektivně prospěšným, obecně uznávaným a časově neměnným kategorickým mravním imperativům (příkazům a zákazům) – tj. mravním normám. Těmito základními pozitivními povahovými vlastnostmi (schopnostmi, ctnostmi) jsou:

  • moudrost (sapientia) nebo alespoň rozumnost (ratio sana),
  • uvážlivost (prudentia nebo též deliberatia, meditatia či contemplatia),
  • spravedlivost (iustitia),
  • poctivost (honestas nebo též integritas),
  • slušnost (decentia nebo též decorum),
  • skromnost (modestia),
  • střídmost (abstinentia),
  • zdrženlivost (continentia),
  • uměřenost (temperantia),
  • statečnost (audacia – zde ve smyslu odvahy uvážlivé, nikoli zbrklé),
  • lidskost (honestas),
  • laskavost (benevolentia),
  • soucitnost (participatio, misericordia).

K dosažení mravnosti (čestnosti) je nutné získat všechny tyto vlastnosti (schopnosti). Jakmile některá z nich chybí, o mravnost (čestnost) se již nejedná. Každá izolovaná pozitivní povahová vlastnost se totiž bez náležité mravní opory v ostatních pozitivních povahových vlastnostech může snadno stát nemravnou a nemravné jsou pak i činy, které jsou s nemravnou motivací vykonány (např. izolovaná skromnost se může změnit v lakotu, spravedlivost v bezcitnost a krutost, soucitnost v nerozumnou shovívavost apod.).

Podrobný rozbor jednotlivých ctností i jejich variant (např. věrnosti, upřímnosti, důstojnosti apod.) by byl velice dlouhý a s povděkem by jej patrně přijali jen takoví čtenáři, kteří lační a žízní po vědění. Takových však není mnoho (obsah diskuzí to potvrzuje) a proto se pokusím se být co nejstručnější.

Mravnost (čestnost) je vždy úplná a nedělitelná. Nepodléhá politickým, náboženským ani sociálním změnám a nelze ji stupňovat. Buďto je anebo není. Kdo se chová jen občas mravně a občas nemravně, nesplňuje náročná kriteria mravnosti.

Nemravnost (zkažené mravy – mores corrupti) nebo též nečestnost (dedecus, improbitas) je naproti tomu soubor záporných (negativních) povahových vlastností (schopností, nectností), které vyvolávají nemravné myšlení, mluvení a jednání odporující objektivně prospěšným, obecně uznávaným a časově neměnným kategorickým mravním imperativům (příkazům a zákazům) – tj. mravním normám. Záporné (negativní) povahové vlastnosti (schopnosti, nectnosti) mohou negativně posílit (umocnit) i některé izolované a přitom odmravněné povahové vlastnosti (schopnosti), které jsou jinak ve svém uceleném souboru pozitivní – zejména negativní rozumnost (tj. sobecký a bezcitný pragmatismus), negativní uvážlivost (tj. chladnou vypočítavost) a odvahu k nemravnému či dokonce zločinnému chování.

Základními negativními povahovými vlastnostmi (schopnostmi) jsou:

  • nerozumnost (insipientia), nevědomost (inscientia) a hloupost (dementia),
  • neuvážlivost (inprudentia),
  • nespravedlivost (iniustitia),
  • nepoctivost (inhonestas),
  • neslušnost (indecentia),
  • neuměřenost (intemperantia),
  • neskromnost (immodestia),
  • nestřídmost (inabstentia),
  • nezdrženlivost (incontinentia),
  • zbabělost (ignavia).

Z těchto základních negativních povahových vlastností se postupně

vyvíjejí tyto další negativní povahové vlastnosti (nectnosti):

  • závistivost (invidia),
  • žárlivost (amoris stimuli, aemulatio, zelotypia),
  • žádostivost (aviditas, cupiditas, concupiscentia, appetitus),
  • rozmařilost (luxuria),
  • požitkářství (voluptates veneriae),
  • chamtivost (avaritia, aviditas),
  • sobectví (egoismus),
  • lakota (avaritia, tenacitas, aviditas),
  • zpupnost (superbia, arrogantia, insolentia),
  • zlostnost (iracundia),
  • nenávistnost (infensia),
  • mstivost (ulciscendi),
  • bezohlednost (immodestia, protervitas, importunitas),
  • bezcitnost (insensibilitas),
  • krutost (crudelitas, saevitia) apod.

K dosažení nemravnosti (nečestnosti) stačí získat jen část negativních

vlastností (schopností) – ostatní se postupně ve větší či menší míře přidají.

Člověk se rodí s určitými sklony, ale k mravnosti anebo nemravnosti se nerodí. Dobrým, mravně nevyváženým anebo zlým se stává až v průběhu svého života. Mravnost i nemravnost jsou tedy učitelné. Výchovu i výuku k mravnosti anebo nemravnosti ovlivňuje zejména rodinné a společenské prostředí (škola, přátelé, pracoviště anebo i vězení), náboženství, politické prostředí, hromadné sdělovací prostředky (film, televize, internet) apod.

Naprostá většina lidí je mravně nevyvážená a vedle kladných (pozitivních) povahových vlastností má i povahové vlastnosti záporné; proto se chová podle své momentální sobecké potřeby – tu subjektivně kladně, tu subjektivně záporně, tu spíše mravně, tu spíše nemravně. Tito lidé proto tvoří různé odstíny “společenské šedi”; někteří škodí více a jiní méně. Skutečně mravný však není nikdo z nich.

Mravnost (čestnost) nelze ztotožňovat s morálkou. Zatímco mravnost je souborem pozitivních povahových vlastností (ctností), morálka (latinsky moralis) je historicky, sociálně, ekonomicky i místně podmíněný soubor obecně či skupinově uznávaných a užívaných pravidel chování (morální normy), která v dané lidské společnosti v daném čase a místě vymezují společenská “pravidla hry”. Morálka je tedy závislá na společenském postavení, majetku, národnosti, příslušnosti k rase, víře, třídě apod. Chování odpovídající ustáleným morálním normám lze pak označit jako moralitu anebo morálnost.

Morálku zpravidla dělíme na:

- náboženskou (křesťanskou, muslimskou, judaistickou, hinduistickou apod.),

- společenskou (kastovní, aristokratickou, měšťáckou, třídní, komunistickou,

fašistickou, nacionalistickou, válečnickou, příživnickou, loupežnickou apod.),

- pracovní (včetně úřednické, vojenské, policejní apod.),

- sportovní (sportovní pravidla),

- skupinovou (party, kluby),

- zločineckou (zlodějské či lupičské bandy, gangy, mafie) apod.

V každé společnosti platí nejrůznější morální normy, které mohou trvat celá tisíciletí anebo se rychle mění současně se změnou náboženského anebo politického systému. Morálka jednotlivců se pak mění i s jejich posunem na společenském “žebříčku” vzhůru nebo dolů anebo z jedné společenské skupiny (vrstvy) do skupiny jiné (úspěšní revolucionáři, zbohatlíci, politici apod.).

Morálka je často v příkrém rozporu s mravností i s obecně uznávanými mravními zásadami (principy) – zejména s rovností lidí bez rozdílu rasy, víry, přesvědčení, národnosti, pohlaví a společenského postavení. Krajnostmi morálky jsou na jedné straně např. brutální vraždy žen a dívek z “rodinné cti”, typické výhradně pro islámské komunity (a to i v západní Evropě), a na druhé straně naivní humanismus, který v důsledku náboženských předsudků a mylných představ o přirozené dobrotě člověka důsledně (a nesmyslně) chrání právo na život i těch nejhorších zločinců, včetně nejrůznějších teroristů, diktátorů a tyranů, přičemž současně popírá právo nevyléčitelně nemocného a trpícího člověka na smrt. Mravní kvalita morálky proto může být velmi nízká anebo dokonce záporná, zejména dlouhodobě podporovaný extrémní nacionalismus a expanzionismus, násilnictví, lupičství, zlodějství anebo příživnictví. Nejblíže mravním ideálům a tedy i mravnosti je morálka sportovní, jejímž základem je od samého počátku jakéhokoliv sportovního soutěžení až do současnosti poctivost, spravedlivost, slušnost a rovné podmínky soutěže (fair play). Kdo tuto sportovní morálku neuznává, je zpravidla veřejně zostuzen a ze své sportovní discipliny s hanbou vyřazen (diskvalifikován).

Morálka je nejednotná v místě i v čase. Zatímto kritéria mravnosti jsou na celém světě stejná a neměnná pro všechny lidi bez ohledu na jejich rasu, náboženství, přesvědčení, národnost, pohlaví a společenské postavení (základní ctnosti jsou všude stejné), morálka jednotlivých skupin obyvatelstva, etnik anebo i celých národů může být vzájemně neslučitelná, stejně jako je neslučitelný jejich způsob života, což v dnešní multikulturní době může být zdrojem vzájemného nepochopení, nevraživosti anebo i nenávistného napětí.

Zatímco všichni slušní lidé na celém světě by se patrně shodli na tom, že uvážlivost, spravedlivost, slušnost a poctivost v obchodních vztazích, v práci i v občanském životě jsou obecně prospěšné a tudíž i žádoucí, v určitých místech a u určitých skupin obyvatelstva (etnik) jsou podvody, krádeže, loupeže, násilí a příživnický způsob života součástí jejich obecně uznávané morálky, čímž vzniká rozpor mezi obecně uznávanými mravnými pravidly chování (která jsou zpravidla i v souladu s platným právem) a touto nemravnou morálkou.

Čestní (mravní) lidé se od pradávna vyskytovali a stále ještě vyskytují ve všech zemích světa. Vždycky se dohodli, nikdy se mezi sebou nepřeli o míru své čestnosti, svoje názory nikomu nevnucovali, o jejich pravost nevedli války, nikdy nepotřebovali nějakého vůdce anebo papeže a ve své čestnosti si byli ve všech dobách a všude na světě rovni. Vždycky byli k poznání podle vlídné mluvy, stálého úsměvu a nezištných dobrých skutků. Protože však žili skromně a po ničem netoužili, nikdy se společensky neuplatnili, jejich slova nikdo neposlouchal a pokud sw přece jen zaposlouchal (zejména nějaký udavač), pak to téměř vždycky špatně skončilo. ”Vždyť spravedliv být, to neštěstí nosí!” (Hésiodos z Askry – 8.stol.př.n.l.). Vždycky tomu tak bylo a stále tomu tak bude, neboť jak již bylo několikrát řečeno, inteligence na celé planetě je (patrně) konstantní veličinou, pouze lidí neustále přibývá.

“Tuto řeč, věčně jsoucí, nechápou lidé,

ani dokud ji neslyšeli, ani když ji uslyšeli.

Neboť ač se všechno děje podle této řeči,

přece se podobají nezkušeným,

když se pokoušejí o taková slova a díla, jaká já vykládám,

rozebíraje každé podle jeho povahy a vysvětluje, jaké je.

Avšak ostatním lidem uniká, co dělají bdíce,

tak jako zapomínají, co dělají spíce.

(Hérakleitos z Efesu – asi 544-484 př.n.l.)


V Plzni dne 22.10.2022