„Nelze vstoupit dvakrát do téže řeky.“ (Hérakleitos z Efesu – asi 544-484 př.n.l.)

„Pýthagorás, syn Mnésarchův, bádal nejvíce ze všech lidí, a vyhledav si tyto spisy, učinil si z nich svou vlastní moudrost – mnohoučenost, podvodnost.“

Hérakleitova poučka „nelze vstoupit dvakrát do téže řeky“ je občas citována i lidmi, kteří o jeho životě a názorech nevědí zhola nic. Zatímco po našich „slovutných“, „sečtělých“ a chorobně ješitných „velikánech“ nezbude ani jediné autentické slovo, které by stálo za opakování alespoň za deset let, pak pokud lidstvo přežije následující staletí, budou jej Hérakleitovy výroky stále provázet jako neochvějný pilíř filosofické kultury. A pokud bychom použili přirovnání Jana Wericha, pak Hérakleitos byl géniem již v době, kdy to slovo ještě nebylo obnošené – na rozdíl od mnohých současných „pidigéniů“, kteří neustále pociťují nutkavou potřebu oblažovat své spoluobčany svými představami a „oslnivými moudrostmi“.

Již bylo řečeno, že doba od druhého tisíciletí př.n.l. až do 1.poloviny 1.tisíciletí př.n.l. byla ve starověkém Řecku období velice chudá na informace i písemné záznamy. Tehdejší raní filosofové se proto z každodenního pečlivého pozorování denní i noční oblohy, přírody i přírodních dějů pokoušeli dovodit souvislosti i zákonitosti v chování člověka, ostatních živočišných druhů i přírody jako celku. Přestože to byly většinou konstrukce velice naivní, nezřídka se jim podařilo poodhalit „závoj mlhy“ a dojít k poznatkům, které svojí důmyslností překvapují a inspirují i současné vědce. Tak tomu bylo i v případě shora citované úvodní poučky, kterou Hérakleitos podle sporných i nesporných pramenů ještě formuloval různým způsobem:

„Na ty, kdo vstupují do téže řeky, valí se jiné a jiné vody.“

„Na ty, kdo vstupují do týchž řek, se valí jiné a jiné vody;

duše se však z té vlhkosti vypařují.“

„Do týchž řek vstupujeme i nevstupujeme, jsme i nejsme.“

Hérakleitovy výroky byly mnohdy záhadné a jejich výklad proto činil potíže nejen jeho současníkům, ale i filosofům v následujících staletích (také proto byl označován jako Skoteinos, tj. „temný“). Pokusme se tedy analyzovat výroky zmíněné v této úvaze, počínaje oním nejslavnějším a nejčastěji citovaným výrokem „nelze vstoupit dvakrát do téže řeky“, jehož výklad ovlivňují početné a proměnlivé vnější faktory včetně „valících se vod řeky“, do kterých „vstupujeme i nevstupujeme“.

Předně je třeba si uvědomit, že Hérakleitos byl aristokrat a prvorozený syn tehdejšího efeského krále Blosóna, který byl společnými silami násilnického lidu a intrikánských efeských obchodníků zbaven vlády a nahrazen vládou oligarchů kolaborujících s Peršany (to je nepopiratelná skutečnost). Osudy Hérakleitových příbuzných nejsou známy, avšak podle tehdejších zvyků byli patrně zčásti povražděni a zčásti z Efesu vyhnáni. Podle legendy o Hérakleitově životě se poté zahořklý Hérakleitos uchýlil do jakési horské jeskyně, kde zpustnul a v důsledku hladovění a špatné životosprávy onemocněl dnou (vodnatelností), která mu působila značné bolesti a nakonec vedla i k jeho smrti. A jelikož byl v důsledku všech těchto příkoří i nepříznivých událostí značně popudlivý, zkuste si představit, jak asi mohl zareagovat na deputaci Efesanů, kteří jej přišli požádat, aby jim sepsal zákony. Ačkoliv jeho tehdejší skutečná slova byla patrně mnohem hrubší, než jaká byla zaznamenána, jako historicky nejpřijatelnější se jeví právě onen slavný výrok „nelze vstoupit dvakrát do téže řeky.“ Autentický záznam o těchto událostech totiž neexistuje.

Tento výrok má dodnes širokou praktickou použitelnost a zahrnuje rozmanité lidské aktivity, počínaje opětovně navázanými partnerskými vztahy anebo i sňatky mezi rozvedenými partnery (úspěšnost není statisticky vyhodnocena) přes politiku, pracovní, sportovní, uměleckou a vědeckou činnost apod. Jakmile totiž kdokoliv vystoupí z „tekoucí řeky“ na břeh, již nikdy se mu nepodaří vstoupit do „zcela stejných vod“ a navíc v plné síle, neboť i lidský organismus podléhá soustavným změnám. Zejména mnozí sportovci by mohli potvrdit, jak jejich „velkolepé plány“ poznamenaly úrazy a následné dlouhodobé rehabilitace „mimo proud“. Přestože dnešní lékařská věda i praxe dokáží učinit s lidským tělem takové zázraky, které si lidé v Hérakleitově době nedokázali ani představit, pak i když vrátí lidem pohyblivost a na krátkou dobu dokonce i bývalou výkonnost, lidské tělo si velice dobře pamatuje všechna utrpěná příkoří i léčebné zásahy a s postupem času je svým nositelům bolestivě připomene. Ačkoliv tedy všechny své dovednosti nosí až do pozdního věku ve své hlavě, jejich utrápené a unavené tělo s nimi již odmítá spolupracovat, neboť již nechce znovu vstupovat „do téže řeky“. Pokud je k tomu přesto donuceno, obvykle následují zklamání i deprese. Platí to i pro neomezené množství dalších lidských aktivit včetně politiky. Zejména ve světové politice totiž došlo velice často k situaci, kdy k vystřídání autokratického vůdce (vládce, prezidenta, premiéra) stačila pouze jeho krátká „dovolená“ anebo krátké vycestování za hranice státu a při návratu jej už nečekal vstup do téže řeky, ale namísto toho nezřídka vstup do vězení anebo přímo před popravčí četu (nejčastější způsob změny režimů v postkoloniální Africe, avšak k podobným situacím došlo i v bývalém SSSR anebo v Jižní Americe).

Druhý výrok je o něco obsažnější a obtížnější je i jeho výklad. V pojmu „téže řeky“ je totiž spatřována její stálost vymezená pramenem, korytem, břehy i ústím; ve slovech „valí se jiné a jiné vody“ je pak spatřována její obsahová proměnlivost. Ačkoliv pojmově je tedy řeka stále stejná (je tak zakreslena v mapě a má i stejný název), jednou jsou v ní „valící se vody“ mírné a čiré, jindy prudké a kalné. Podle Hérakleita tedy jde o dialektickou jednotu protikladů, kdy věčně tekoucí a proměnlivá voda vytváří stálost řeky a tudíž i onu ideální a „nejkrásnější přírodní harmonii“.

Poznámka: Před padesáti léty jsem několikrát „vstupoval“ do ledovcové řeky Ačik-taš ve výši cca 3700 m.n.m. v pohoří Pamir. Vždycky byla jiná – ráno bylo vody po kolena a byla téměř čirá, při večerním návratu sahala téměř do pasu a byla směsicí písku, drobného kamení a ledu. V jednom případě jsme tuto řeku museli brodit i za sněžení a proud byl tak silný, že jsme se museli jistit lanem, neboť případný pád by s největší pravděpodobností skončil utopením. Cokoli totiž do této řeky spadlo, bylo nenávratně ztraceno. Kdo tedy opravdu nezažil opakovaně se „valící vody“, stěží může pochopit, co znamená výrok „nelze vstoupit dvakrát do téže řeky.“

Třetí výrok je doplněn o slova „duše se však z té vlhkosti vypařují.“ Tato slova lze vyložit na základě Hérakleitovy představy, že „ve věčně tekoucí vodě“ ulpívají „duše vlhké“ (tj. temné, nerozumné, nevědomé a hloupé), zatímco „vypařující se duše“ se přibližováním ke Slunci a k „věčně živému ohni“ stávají „ohnivými“, tj. světlými, moudrými, ušlechtilými a nejlepšími (aristos).

Čtvrtý výrok „do týchž řek vstupujeme i nevstupujeme, jsme i nejsme“ lze částečně pochopit na základě slov Hérakleitova opomíjeného současníka Kratyla (5.stol.př.n.l., přesná data jeho narození i úmrtí jsou neznámá), který tvrdil, že do téže řeky nelze vstoupit ani jednou, neboť již v okamžiku vstupu je již tato řeka řekou jinou. Kratylos byl totiž krajní relativista a tvrdil, že přítomnost neexistuje a je pouhým zlomkem času. Podle jeho názoru tedy ani řeč nemůže zachytit přítomnost (již druhé písmeno tohoto slova totiž odsouvá první písmeno do minulosti) a proto prý vůbec nehovořil a pouze kýval prstem ze strany na stranu, aby tak názorně demonstroval, jak rychle se mění přítomnost v minulost. Takto lze tedy vysvětlit i ona Hérakleitova slova „jsme i nejsme“, neboť i my se každým okamžikem měníme a i zdánlivě stálí lidé jsou v každé následující přítomnosti jiní, aniž si to oni sami i jejich okolí uvědomují. Dnešní doba však již dokáže pomíjivou přítomnost zachytit na fotodokumentaci a filmovém i zvukovém záznamu, což Hérakleitos ani Kratylos nemohli předvídat.

Hérakleitových a Kratylových myšlenek se postupně ujali starořečtí akadémici, atomisté, elejci, megarští, skeptici, sofisté a stoici, přičemž zejména elejci a sofisté je rozpracovali do tzv. paradoxů, neboť již tehdy uvažovali o délce přítomnosti i skutečnosti. Takovou myšlenkou je zejména „paradox o letícím šípu“, jehož autor Zenón z Eleje (asi 490-430 př.n.l.) jím zpochybňoval možnost pohybu. Podle Zenóna je totiž letící šíp v jakémkoliv okamžiku svého pohybu na jednom místě, tj. v klidu. Pokud je však v klidu v jakémkoliv okamžiku svého letu (přítomnost), znamená to, že je v klidu i v čase, takže se vlastně nepohybuje. I míra času je totiž proměnlivá.

Vysvětlení lze nalézt v rozdílu mezi přítomností a skutečností. Skutečnost je (totiž) časově vymezená dialektická jednota přítomnosti a minulosti. Výstřel šípu je tedy až do jeho dopadu časově vymezenou skutečností, sestávající z postupné změny přítomnosti v minulost (každým okamžikem je šíp dále). Podobným příměrem může být i cyklistický závod, turistický zájezd anebo expedice, pobyt ve věznici nebo v nemocnici a nakonec i v domově důchodců anebo v léčebně dlouhodobě nemocných (LDN), ve kterých skutečnost spočívající v neustále se opakující bolestivé přítomnosti obvykle definitivně končí a stává se stálou a definitivní minulostí (klid, smrt).

Hérakleitovými názory o neustálé změně „jedné a téže řeky“ se přiblížil zejména starší stoik a Zenónův současník Prótagorás z Abdéry (490-421 př.n.l.) tímto výrokem:

Vyjma staroindických legend o zvykovém odchodu starých lidí do bezdomoví jsou v dávné historii lidstva zaznamenány pouze dva takové případy – v r.79 př.n.l. se takto dobrovolně vzdal své funkce římský diktátor Lucius Cornelius Sulla (138-78 př.n.l.) a v r.305 n.l. se jako první římský císař vzdal dobrovolně své vlády Gaius Aurelius Valerius Diocletianus (asi 240/244-316 n.l.), který se odstěhoval do svého paláce u Salon (nynější Split) a zde se věnoval zahraničení. Když se pak za ním dostavili římští senátoři a žádali jej, aby se znovu ujal vlády a odstranil v Římě vnitřní rozpory, jejich žádost odmítl a podle legendy je provedl po své zahradě a ukázal jim, jak mu krásně roste salát. Neustále plynoucí a měnící se vody „životní řeky“ si však neuvědomují zejména mnozí vysloužilí a samolibí politici, kteří neustále hledají zdroj dlouhého života a úporně věří ve svoji schopnost znovu vstoupit do „téže řeky“ („je to přece tak lákavé“, i kdyby je tam měla dotlačit „paní Müllerová“ na invalidním vozíku), ačkoliv jsou předmětem všeobecného posměchu i opovržení a valící se nové a nové vody by je nemilosrdně smetly a utopily. Ale ten pomíjivý pocit slávy, vítězství a moci jim stojí za veškerou námahu, včetně rozmanitých lží, záludností i získané špatné pověsti.

„Slávychtivý je (totiž) tak sám sebe pln, že v něm není místa pro nic jiného.“(William Penn – 1644-1718; kvakerský vůdce, zakladatel Pennsylvánie, autor ideje o zřízení evropského parlamentu. Posmrtně byl jmenován čestným občanem USA, což by za současného prezidenta USA evidentně nebylo možné. Podobně postižení ješitové a megalomané se však vyskytují i v jiných státech včetně naší republiky).

Každodenně cupitají miliony dětí po jejich „minisvětě“ a vstupují do neustále se měnících životních „potůčků“, ve kterých se na ně valí „stále nové a nové vlnky“ anebo i tragické „povodňové přívaly“. Podobně je tomu i u lidí všeho věku, kteří také každodenně vstupují do „jedné a téže řeky“ a na které se každodenně valí „stále jiné a jiné vody“. Ani návštěva dlouhodobě známých míst (zejména v přírodě) totiž nepřináší vždycky stejné zážitky (pocity) a zejména starým lidem přináší často zklamání, neboť „vše se mění“ a jen málokdy jsou tyto změny k lepšímu. Jen si je zkuste poslechnout: „Nic není jako dřív, nic není jak to bejvávalo…“

Hérakleitovu dialektickou jednotu stálosti i změny spatřujeme všude kolem nás – stačí jen pozorně sledovat a vyhodnocovat společenské, přírodní i vesmírné děje. Všechno totiž podléhá toku času i změně a i kdybychom se sebevíce snažili být činiteli a „hybateli“, z hlediska věčnosti je veškeré naše počínání směšné. K tomuto poznání mají nejblíže astronomové, astrofyzici, filosofové a mystici, kteří při svých „vnorech“ do hlubin vesmíru i své mysli pronikají až k prapočátku i smyslu veškerého dění a s vědomím svého nadčasového vědění se všem samolibým „všeznalcům“ smějí a hlupákům se vyhýbají. Dialektická jednota vesmíru, našeho světa, přírody i všech rostlinných a živočišných druhů (včetně lidí) je totiž všeobsažná a dokud to lidé nepochopí, budou se neustále zmítat ve svých rozporech, žádostivostech a strastích.

„Slyší-li nechápaví, podobají se hluchým; přísloví jim dosvědčuje, že jsouce přítomni, jsou nepřítomni.“ (Hérakleitos)

V Plzni dne 29.9.2026