„Nepromluvíš proti bližnímu svému křivého svědectví.“

Osobně jsem uvalil vazbu na cca 500 obviněných a ani jeden z nich nebyl u soudu obžaloby zproštěn (včetně jednoho advokáta, který účinně spolupracoval s vykradači kostelů). Protože jsem byl tehdy znám svojí „tvrdostí“, někteří policisté dokonce radili zlodějům, kteří se chtěli dostat na zimu do vězení a nikdo je nechtěl zavřít, aby šli krást na „můj okres“, tam že je tvrdý prokurátor a ten je jistě zavře (o sociální funkci trestu se v žádné učebnici trestního práva hmotného nedočtete). V soudní síni jsem pak mnohdy vystupoval velice přísně, což někteří advokáti s povděkem kvitovali a říkali svým klientům: „Slyšeli jste pana prokurátora? Víte, jak by to dopadlo, kdybych tam nebyl?!“ Má-li totiž soudní řízení plnit výchovnou funkci (což ostatně vyplývá i z trestního řádu!), je nutné, aby v soudní síni proběhlo individuálně výchovné divadlo – zlý prokurátor, hodný advokát a uvážlivý soudce. Tak jsem to vždy pojal, i když někdy jsem byl pohnut soucitem nad těžkým životem některých lidí - např. „zvlášť nebezpečných recividistů“ Š. a K. (oba jsou již jistě po smrti), kteří měli opravdu smolný osud a proto notoricky pálili na alkohol všechno, co jim přišlo pod ruku (včetně krmných datlí) – a pouze za trestný čin nedovolené výroby lihu proto byli opakovaně soudně trestáni.

Naprosto nesmiřitelný jsem však byl ke „křivopřísežníkům“, kteří někoho křivě obvinili anebo proti němu křivě svědčili. Pravdou je, že jsem byl vychován v evangelickém prostředí a Bibli jsem četl již od svých dětských let. Navíc mne později velice oslovilo studium historie práva, takže jsem dobře znal nejen přikázání „Nepromluvíš proti bližnímu svému křivého svědectví“ (2.kniha Mojžíšova, kap.20/16), ale i Chammurabiho zákoník. A co se jednou nestalo? V r.1975 mi policisté ze Starého Plzence přivedli k uvalení vazby občana H., který podle udání své manželky pohlavně zneužil jejich dceru. Té bylo tehdy 16 let, výpověď matky potvrdila a milý pan H. při výslechu uvedl: „Já si na nic nepamatuji, byl jsem opilý a tak jsem se možná přehmátl.“ Takže to skončilo u soudu a za pohlavní zneužívání dostal tři roky „natvrdo“.

Za půl roku však ke mně do kanceláře přišla jeho plačící dcera a uvedla, že ji matka k tomu obvinění přinutila a slibovala jí, že se bez táty budou mít dobře - a místo toho si začala domů vodit chlapy. Takže jsem dal podnět k obnově řízení, pan H. byl obžaloby zproštěn, z výkonu trestu propuštěn a já jsem podal obžalobu na jeho manželku pro návod ke křivému obvinění a na jeho dceru pro křivé obvinění. Dcera byla mladá, hloupá a snadno se nechala zmanipulovat, avšak H……ová byla výlupek zla. A tehdy jsem doslova pronesl tuto závěrečnou řeč: „Již za krále Chammurabiho platil zákon, že pokud někdo někoho křivě obviní, budiž potrestán týmž trestem, který hrozil anebo byl vykonán na tom, kdo křivě obviněn byl. H. dostal tři roky, takže požaduji, aby tentýž trest dostala i jeho manželka!“ Přítomná advokátka JUDr.S. (se kterou jsem jinak vycházel velice dobře) spráskla ruce a zvolala (všechno si to pamatuji jako dnes!): „Jéžíšmarjá, von nám sem zatahuje Chammurabiho!“ Vlídný soudce však H……ové ty tři roky nedal a obě potrestal pouhým podmíněným trestem.

Krátce po r.1990 jsem podal obžalobu pro pomluvu (tehdy § 206 trestního zákona) na jednu paní, která poslala na jeden úřad dopis adresovaný jakémusi úředníkovi s adresou: Agent StB… A jelikož se ta paní u soudu hájila tím, co všechno jí v minulém režimu tento úředník provedl, tehdy jsem jí řekl: „Milá paní, já sice dokáži pochopit, že vám ten člověk v minulém režimu ublížil, ale pamatujte si, nikdy nesmíte o někom říci anebo napsat slova, jejichž pravdivost nemůžete prokázat! Takže byla potrestána osmi měsíci odnětí svobody s podmíněným odkladem výkonu trestu na dobu dvou let. Na tomto svém kategorickém mravním imperativu trvám dosud.

Od té doby se zlo a lež neuvěřitelným způsobem rozmohly. Zatímco za své praxe jsem obžaloval opravdu jen jedno křivé obvinění a jednu pomluvu, v současnosti se to jen hemží hanopisy, pomluvami a trestními oznámeními, která jsou také falešná a křivá, přičemž skrytou motivaci takových oznamovatelů je mnohdy velice obtížné rozpoznat. V těchto případech proto musí být státní zástupci i soudci velice opatrní, měli by mít na paměti starořímské úsloví „Věř, ale komu věříš, měř!“ a zejména by si měli pamatovat tento výrok Hérakleita z Efesu (asi 544-484 př.n.l): „Povaha věcí se ráda skrývá!“ Skrytou povahu věcí lze totiž rozpoznat pouze pečlivou analýzou všech dostupných informací, včetně těch, které se v protokolu o výslechu oznamovatele neobjevují a jsou např. dostupné i z jiných zdrojů (např. z civilních soudních spisů).

Věrohodnost jakéhokoliv obvinění je nutno pečlivě ověřit. K označení oznámení za pravdivé anebo „možná pravdivé“ tedy nestačí pouhá tvrzení oznamovatele nepodložená ověřitelnými důkazy, natož pak jeho fantazijní představy, které nemohou mít povahu důkazu. Chybí-li tedy ověřitelný důkaz, musí být s takovým oznámením zacházeno jako s nepravdivým – a pak už je pouze nutno odlišit omyl od zlého úmyslu. Pokud však státní zástupce obsahu křivého obvinění uvěří a podá obžalobu na skutek, který se ve skutečnosti nestal (v popsaném případě pana H. to ani jinak nešlo), pak po následném prokázání lži a zprošťujícím rozsudku musí být vůči takovému lháři (křivopřísežníkovi) ve svém vlastním zájmu příkladně tvrdý, neboť se jako representant státní moci sám stal obětí podvodu a klamu. Přesně takovou nemilosrdnou spravedlnost (spravedlivou odplatu) totiž lidé vyžadují (plní to satisfakční funkci trestu), neboť jí nejlépe rozumějí. Jakékoliv kolísání a alibismus totiž upevňování spravedlnosti rozhodně neprospívají.

Problémy s jakýmkoliv vyšetřováním včetně prověřování trestních oznámení začínají u policistů, kterým jsem nejméně stokrát vytýkal špatnou protokolaci i vedení vyšetřování těmito slovy: „Vy se nechováte jako vyšetřovatelé, ale jako zapisovatelé! Vy dokážete popsat i tři stránky protokolu, z něhož jsou použitelné pouze tři věty!“ Mnozí z nich totiž ani neumějí zpracovat plán vyšetřování a plán výslechu a pak jsou výsledky vyšetřování nepřesvědčivé a poplatné úvodním verzím, které jsou až příliš často pouhým výsledkem momentálního pohnutí mysli anebo bujné představivosti.

Mnohokrát jsem řekl i napsal, že každý státní zástupce i soudce by se měl nejprve zaměřit na podstatu věci a nikoli pouze na postupné čtení protokolů o výslechu obviněných i svědků. Získá-li nad spisem nadhled, měl by si dále zodpovědět otázku, jak by tuto věc rozhodl, kdyby byl prvním soudcem na světě, neměl by po ruce žádný zákon a měl by tuto kauzu rozhodnout spravedlivě a poctivě. Kdyby to totiž učinil, najednou by začal ty protokoly číst z úplně jiného úhlu pohledu. Práce státního zástupce i soudce totiž není pouhou formální aplikací platného práva, ale vyžaduje mnohé další znalosti i zkušenosti. Už v minulém režimu jsem proto mnohokrát pravil, že soudce by měl být ze 75% právníkem, z 10% filosofem, z 10% psychologem, z 5% psychiatrem a z 5% farářem. „Je (totiž) třeba, aby muži filosofové byli znalí velmi mnoha věcí!“ (Hérakleitos z Efesu).

Ačkoliv již právní praxi nevykonávám (na ten postupný úpadek právní kultury už totiž nemám nervy), občas se setkávám s případy, které ve mně vzbuzují nevěřící údiv anebo rozhořčení. Mnozí moji bývalí kolegové z doby „hluboké totality“ jsou z toho rozladěni stejně jako já a všichni shodně říkáme: „Taková právní zvěrstva bychom si v minulém režimu nikdy nedovolili!“ Zprošťující rozsudky totiž byly považovány za „mimořádnou událost“, naznačující špatnou práci prokurátora (tj. zmetek). Proto byly probírány na pracovních poradách a okresní prokurátor pak rozhodl, zda se má podat odvolání anebo nikoli. Očekávanou rozhořčenou a hloupou kritiku nad úrovní práce prokurátorů v minulém režimu musím kategoricky odmítnout, neboť nepočetné politické delikty řešili pouze přísně prověření státní zástupci a soudci, zatímco převážná část kriminality byla zcela jiné povahy (krádeže, loupeže, podvody, rvačky, ublížení na zdraví, znásilnění, dopravní nehody apod., včetně dosti rozšířeného pálení lihu). Uvědomte si, že např. pouhý tehdejší § 201 trestního zákona (opilství) představoval celou 1/5 veškeré trestné činnosti a jednou se mi dokonce podařilo za jediný pracovní den napsat devět takových obžalob (a to vlastnoručně na tehdejším mechanickém psacím stroji Consul).

Oproti minulému režimu se však mentalita státních zástupců podstatně změnila. My jsme totiž byli v podávání obžalob velice opatrní, neboť nikdo z nás se nechtěl zodpovídat za nekvalitně provedenou práci. Naproti tomu v současnosti mnohdy dochází k podávání neuvážených obžalob, po kterém následují zprošťující rozsudky, nezřídka provázené ostrou kritikou práce policie i státního zastupitelství. Když jsem na toto nebezpečí osobně upozorňoval tehdejšího ministra spravedlnosti JUDr.Otakara Motejla (byl u toho přítomen jeho tehdejší 1.náměstek a současný předseda Ústavního soudu JUDr.Josef Baxa), mé stanovisko mi přezíravě hodil přes stůl a náš rozhovor ukončil. Statistika zprošťujících rozsudků však potvrzuje moje tehdejší obavy a nejhorší na tom je, že ješitní a nekriticky uvažující státní zástupci považují takové zprošťující rozsudky za útok soudu na jejich „velikost“ a neustálými zbytečnými odvoláními trestní řízení protahují.

Z úvodu této úvahy je patrno, že ke křivé a zlolajné mluvě i písmu jsem již dlouhodobě nekompromisní, což by jistě potvrdili nejen moji bývalí kolegové (dnes povětšinou advokáti), ale i bývalí policisté a soudci, kteří moji praxi znali. Je totiž třeba rozlišovat adresné trestní oznámení, neadresné oznámení o podezření ze spáchání trestné činnosti a prosté žvanění, které může nabýt i formy pomluvy. V nejrůznějších diskuzích i ve svých úvahách jsem proto mnohokrát citoval tato údajná slova Ježíše Krista: „Ale buď řeč vaše: Jistě, jistě; nikoli, nikoli. Což pak nad to více jest, od zlého jest.“ (Evangelium sv.Matouše, kap5/37). A jistota = pravda, a pravda = důkaz. V tomto směru tedy platí tato tři pravidla: Je-li podáno adresné trestní oznámení, je třeba je podepřít spolehlivými a ověřitelnými důkazy anebo alespoň uvést, kde a jakým způsobem lze tyto důkazy opatřit. Trestní oznámení má totiž povahu tvrzení a pravdivost jakéhokoliv tvrzení je nutno prokázat (to je právě ona jistota!). Nelze-li však důkazy na podporu tvrzení předložit anebo dodatečně opatřit, platí předpoklad o lži až do prokázání opaku (tj. pravdy). A jelikož takové předpokládaně lživé trestní oznámení může někoho vážně poškodit, je na místě autora takového neprokázaného obvinění stíhat pro křivé obvinění – a to až do té doby, než by ke svému tvrzení opatřil ony spolehlivé a ověřitelné důkazy. Dosavadní zkušenosti přitom praví, že se to prakticky nikdy nepodaří a není-li tedy předpokládaná lež náležitě potrestána, „hozená špína“ stále na křivě obviněném ulpívá (přesně podle starořímského pravidla „statečně špiň, vždycky něco ulpí!).

1. Je-li podáno adresné trestní oznámení, je třeba je podepřít spolehlivými a ověřitelnými důkazy anebo alespoň uvést, kde a jakým způsobem lze tyto důkazy opatřit. Trestní oznámení má totiž povahu tvrzení a pravdivost jakéhokoliv tvrzení je nutno prokázat (to je právě ona jistota!). Nelze-li však důkazy na podporu tvrzení předložit anebo dodatečně opatřit, platí předpoklad o lži až do prokázání opaku (tj. pravdy). A jelikož takové předpokládaně lživé trestní oznámení může někoho vážně poškodit, je na místě autora takového neprokázaného obvinění stíhat pro křivé obvinění – a to až do té doby, než by ke svému tvrzení opatřil ony spolehlivé a ověřitelné důkazy. Dosavadní zkušenosti přitom praví, že se to prakticky nikdy nepodaří a není-li tedy předpokládaná lež náležitě potrestána, „hozená špína“ stále na křivě obviněném ulpívá (přesně podle starořímského pravidla „statečně špiň, vždycky něco ulpí!).
2. Je-li podáno neadresné oznámení o podezření ze spáchání trestné činnosti, jedná se o blíže nespecifikovanou domněnku (představu, verzi), která naznačuje, že se patrně stalo něco nezákonného, ale na podporu této domněnky nejsou poskytnuty žádné spolehlivé a ověřitelné důkazy. A jelikož takové oznámení je neadresné, nikdo nemůže namítat, že byl křivě obviněn.
3. Je-li pouze žvaněno (tlacháno) a autor těchto řečí neváží slova ani nepředkládá pro svá tvrzení důkazy, může se podle obsahu řečeného jednat o pomluvu dle § 184 trestního zákona. A i ke zlolajným jazykům je na místě náležitá tvrdost, neboť „k zlomyslnostem nelze být shovívavý“ (Publius Iuventius Celsus – 70-140 n.l.).

Je na pováženou, že naprostá většina státních zástupců i soudců setrvale opomíjí tyto základní filosofické i mravní principy. Někteří státní zástupci dokonce úporně trvají i na pravdivosti křivých obvinění, kterým nekriticky uvěřili a podáním nepravdivých obžalob se tak stali přímými účastníky šíření zla. Nejenže tedy včas „nehodí zpátečku“ a nezaměří se na původce takových křivých obvinění, ale v podaných odvoláních jejich domnělou pravdivost úporně hájí a poskytují tak zákeřným, lstivým a prolhaným lidem prostor k dalšímu špinění jejich obětí. Pokud pak soudy jejich konstrukce kategoricky odmítnou, začnou „kličkovat jako králíci“ a vymýšlejí celou řadu důvodů, proč nechtějí tyto lháře a křivopřísežníky trestně stíhat. Zcela absurdní je pak tvrzení státního zástupce, že tento „křivopřísežník“ byl subjektivně přesvědčen o pravdivosti svých vyjádření a tedy úmyslně nesdělil o jiném nepravdivý údaj. Pečlivé zkoumání motivace „křivopřísežníka“ však už zpravidla prováděno není, neboť tím by se prokázal nejen skutečný stav věci, ale i selhání státního zástupce. Cožpak se na právnické fakultě neučili starořímské rčení „cui bono?“ (pro čí dobro) anebo „cui prodest?“ (v čí prospěch?)?

V současné době je mediálně sledován civilní proces mezi bývalým policejním plukovníkem Robertem Šlachtou a bývalým vrchním státním zástupcem JUDr.Liborem Grygárkem. Pan Šlachta totiž vydal knihu „Třicet let pod přísahou“, ve které adresně obvinil pana Grygárka z toho, že „v podstatě plnil roli hlídacího psa pro spoustu vlivných osob v této zemi, mezi něž patřila celá řada lobbistů, politiků z ODS a manažerů.“ Toto obvinění však nepodložil žádným spolehlivým a ověřitelným důkazem a tudíž se v podstatě jedná o předpoklad lži až do prokázání opaku. Pokud se tedy upovídanému panu Šlachtovi nepodaří ani po zbavení mlčenlivosti toto své mnohoobsažné tvrzení prokázat, pak by místě příslušný, rozhodný a mravně orientovaný státní zástupce měl neprodleně vydat pokyny k jeho trestnímu stíhání pro spáchání trestného činu pomluvy dle § 184 trestního zákona. Má-li být totiž trestní řízení generálně i individuálně výchovné, je nepřípustné v něm účelově „kličkovat“ podle pořekadla „není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu“.

Před několika lety byl podobně mediálně sledován případ „přepadeného“ pana Buráně, který měl být z iniciativy manželů Novotných unesen a vydírán. Ačkoliv na základě jeho adresného obvinění byli manželé Novotní obžalováni ze spáchání trestného činu vydírání a dvakrát po sobě odsouzeni k nepodmíněným trestům odnětí svobody, nakonec byli 16.2.2022 rozsudkem Krajského soudu v Brně z obžaloby zproštěni, neboť dokazováním nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který byli stíháni. Urputný státní zástupce, který nekriticky uvěřil důkazně nepodloženým tvrzením pana Buráně, se sice znovu pokusil toto zprošťující rozhodnutí soudu zvrátit odvoláním, ale úspěšný už nebyl, neboť odvolací Vrchní soud konstatoval, že výpověď pana Buráně lze důvodně považovat za nevěrohodnou. Mezitím ovšem pan Buráň zmanipuloval vydavatele INNOCENT Films Production, s.r.o., který vydal knihu „Zločiny bez zbraní 2“, jejíž jedna pasáž se týkala právě onoho důkazně nepodloženého vydírání. A protože se dotčení manželé Novotní domáhali zákazu této knihy, která i přes zprošťující rozsudek vážně poškozuje jejich pověst, Městský soud v Brně 10.1.2024 distribuci této knihy nepravomocně zakázal. Tento spor tedy ještě není u konce, leč z výše uvedeného hlediska rovněž platí předpoklad lži až do prokázání opaku, což se však panu Buráňovi s ohledem za pravomocné zproštění manželů Novotných z viny v žádném případě nemůže podařit. Z tohoto důvodu tedy vychází jediný možný závěr – pan Buráň je lhář a manžele Novotné křivě obvinil. Nyní už jen záleží na tom, zda se dozorující státní zástupce zachová nejen jako „zásadový a rovný chlap“, ale i jako opravdový „strážce zákonnosti a spravedlnosti“. Předstíraná spravedlnost je totiž dvojnásobná nespravedlnost (simulanta aequitas duplex iniquitas est). V zájmu upevňování právního vědomí občanů totiž v trestním řízení není nic důležitějšího, než prosadit spravedlnost a napravit způsobenou křivdu. Důvěra občanů ve spravedlnost, právo a státní orgány se totiž těžko buduje, ale snadno se ztratí.

„Nikdo nesmí mít prospěch ze svého zlovolného jednání.“

(Nemini dolus suus prodesse debet)

„Zlý úmysl třeba v každém případě potrestat.“

(Dolus omnimodo puniatur) (Neratius Priscus – 1.-2.stol.n.l.)

Na základě tisíciletých praktických zkušeností starověkých filosofů a právníků proto opakovaně připomínám:

1. važme slova!
2. jazyk myšlenky nepředbíhej!
3. nikdy netvrď něco, co nemůžeš spolehlivě prokázat!

​​​​​​​Díky zvýšené toleranci státních orgánů vůči rozmanitým projevům zla jsou totiž mezi námi tisíce lhářů, udavačů, podvodníků, žvanilů a lidí záludných, mstivých a zlých, kteří neváhají ve svůj prospěch špinit jiné. Nejhorší ze všeho pak je, pokud naleznou vlídné zastání u orgánů činných v trestním řízení, které se v důsledku své nevzdělanosti a mravní vyhaslosti neřídí zásadou „aplikace práva je umění nalézat spravedlnost a dobro“. Zkuste se ostatně zeptat státních zástupců a soudců, jak by definovali spravedlnost a dobro – a poté snadno zjistíte, že mnozí z nich jsou v těchto pojmech natolik dezorientováni, že k výkonu své funkce nejsou způsobilí. K čemu je totiž znalost platného práva (právní formalismus), když chybí znalost jeho přirozeného, rozumného a mravného výkladu (právní naturalismus)? V kom totiž nejsou základní mravní zásady ukotveny, nemůže správně rozhodovat, neboť „nikdo nemůže dát to, co nemá; špatnému chybí vůle činit dobro“ (Lucius Annaeus Seneca – 4 př.n.l.-65 n.l.; O dobrodiních). Není snad třeba zdůrazňovat, jaké to pro naši společnost představuje nebezpečí.

 

V Plzni dne 14.2.2024