Nevědomost hříchu činí.

„Jsou tři značky, výrazy a projevy blouda, mniši, u člověka bláhového, a sice: bloud myslívá věci neblahé a špatné, vyslovuje řečí slova neblahá a špatná a provádí činy neblahé a špatné. Kdyby se bloud takto neprojevoval, který mudrc by mohl rozpoznat: „Bloudem a špatným člověkem je tento tvor!“?

Jsou tři značky, výrazy a projevy mudrce, mniši, u člověka moudrého, a sice: mudrc myslívá věci spásné a dobré, vyslovuje řečí slova spásná a dobrá a provádí činy spásné a dobré. Kdyby se mudrc takto neprojevoval, který mudrc by mohl rozpoznat: „Mudrcem a dobrým člověkem je tento tvor!“?“

(Buddha – asi 563-483 př.n.l.; Bloud a mudrc)

Výčet všech špatností, se kterými se stále potýkáme a které nám působí strasti, by vydal na obsáhlou knihu, ve které by každodenně přibyla nejméně jedna stránka zla. Ani jediný školní systém na světě totiž nestojí na kategorických mravních principech, které byly objeveny a popsány již ve starověku. Tyto kategorické mravní principy přitom neposkytuje ani jediná náboženská víra, neboť základem všech náboženských věrouk je vyvolávání strachu z božího hněvu a nikoli mravní sebeuvědomění.

„Prvním bohem na světě je strach.“ (Primus in Orbe Deus Timor est)

Současné úvahy a polemiky nad poklesem občanské i podnikatelské kázně, úřední profesionality, mravnosti, dobrých mravů a morálky nejsou ničím novým. Veškeré pokusy současných filosofů i právních teoretiků o přesnou definici „mravnosti“, „morálky“ a „dobrých mravů“ jsou však oproti jejich pradávným předchůdcům neurčité, nejasné a zavádějící, neboť takové definice vyžadují mnohem více než domněnky, představy a povrchní informace. Alespoň pro částečnou ilustraci cituji:

„Co jsou to dobré mravy, není nikde stanoveno. Jsou to pravidla morálního charakteru, i když mohou za stanovených okolností nabýt povahy právní normy. Pronikají celý právní řád.

Pokud jde o vztah subjektů ve sféře občanského zákoníku, půjde tu především o vzájemnou slušnost, vzájemné respektování a potřebnou míru tolerance, vše v míře společensky nejvhodnější a nejpřijatelnější.

Za různých okolností síle jednotlivých mravních pravidel může být různě hodnocena a podléhá společenskému vývoji. Při hodnocení musí být brán zřetel na konkrétní individualizovaný případ a nezáleží tolik na subjektivním názoru jednotlivce, jako na hodnocení společenském, objektivizovaném.“

(JUDr.Jaroslav Borovský, JUDr.Milan Holub - Občanský zákoník;

Poznámkové vydání s judikaturou; Nakladatelství LINDE Praha, a.s. 1994, str.15)

„Pojem „dobré mravy“ je neurčitý a jeho konkrétní pojmový obsah se určuje až v konkrétním případě a pak je určitelný. V konkrétním případě určuje dosah soudce a řídí se jak obecnými názory, tak podle okolností i názory určité skupiny lidí, pokud tento užší názor není v rozporu s obecným. Jelikož se pojem „dobré mravy“ užívá jako složka právního předpisu, má v takovém případě právní povahu a nikoli jen povahu morální, kterou si ovšem zachovává vždy.“ (tamtéž, str.238)

Autoři těchto komentářů jsou nepochybně učení znalci platného práva, ale nikoli učení znalci filosofie. Tento výklad totiž postrádá přesnou definici pojmů mravnost a morálka a tyto pojmy mylně označuje za synonyma, přičemž tento mylný „instruktivní“ názor sdílejí nejen všichni soudci, ale i všichni politici s podobně chabými vědomostmi.

„Kolika lidí řeči jsem slyšel,

nikdo nedospívá k tomu,

aby poznával,

že moudré je od všeho odděleno.“ (Hérakleitos z Efesu)

(F.Ch.Kessidi – Hérakleitos; Nakladatelství Svoboda 1985, str.101)

 

Závažný právní i filosofický problém způsobil i nový právní pojem „obyčejné lidské cítění“ (§ 2 odst.3 občanského zákona), jehož komentování se všichni mnohoučení znalci platného práva i všichni soudci raději vyhýbají, neboť v důsledku své filosofické nedovzdělanosti jej nedokáží smysluplně vysvětlit a přesvědčivě argumentačně zdůvodnit. Ostatně tento pojem by nedokázali vysvětlit ani samotní zákonodárci, z nichž mnozí jsou mravů nepevných, vzdělání slabého a rozumu mdlého, o čemž svědčí mnohé jejich slovní projevy i skutky.

Předpokladem správné definice mravnosti, morálky a „obyčejného lidského cítění“ je srovnávací studium historie, filosofie, náboženství i práva. Pouze tak lze pochopit nejen jejich obsah, ale zaujmout i objektivní náhled na všechny problémy s nimi související, včetně výkonu státní a soudní moci, smluvních vztahů i chování jednotlivých občanů, politiků, úředníků, policistů, státních zástupců i soudců. Zejména v poslední době např. došlo k několika velice tvrdým a rozporně hodnoceným zákrokům („zakleknutím“) ze strany městských policistů proti neposlušným „antirouškařům“, které u převážné většiny našich občanů (včetně „rouškařů“) vzbudily oprávněné pohoršení. Jejich provedení totiž nebylo v souladu s jejich „obyčejným lidským cítěním“, neboť za daných okolností bylo evidentně rozumuprosté, neuvážené, hrubé, neslušné a nepřiměřené a ze všeho nejvíce připomínalo samolibou prezentaci fyzické a mocenské převahy. Výkon státní moci v demokratickém státě přece nemůže spočívat na dominantní převaze násilí, bez ohledu na to, kdy, kde a vůči komu bude použito.

Aby tedy bylo jasno: mravnost je soubor vrozených anebo získaných kladných povahových vlastností (ctností), které nepodléhají změnám společenského hodnocení a vyvolávají pozitivní (tj. mravné) myšlení, mluvení i jednání, odpovídající objektivně prospěšným, dlouhodobě obecně uznávaným a časově neměnným kategorickým mravním imperativům (příkazům a zákazům), tj. mravním normám. Těmito základními pozitivními povahovými vlastnostmi jsou: moudrost, uvážlivost, spravedlivost, poctivost, slušnost, skromnost, střídmost, zdrženlivost, uměřenost, uvážlivá odvaha, lidskost, laskavost a soucitnost.

Mravnost jako míra pozitivní kvality lidského individua je veličina konstantní, neměnná a nepodléhající změnám společenského prostředí. Je základem přirozeného práva i vyššího citu pro spravedlnost (ekvita - aequitas), který i ve smyslu Kantova “vyššího rozumu“ lze vykládat jako „ušlechtilé lidské cítění“. „Obyčejné lidské cítění“ totiž vychází z „nižšího rozumu“ a prostého lidského soucitu, který je vlastní převážné většině právně a filosoficky sice nevzdělaných, ale principiálně slušných lidí. Ti se sice v hodnocení přiměřenosti soucitu často mýlí (viz Senekova úvaha „O shovívavosti“; Seneka vychovatel a utěšitel – Nakladatelství Votobia 1995), avšak bytostně (a zcela správně) jim vadí nepoctivost, hrubost, sprostota a násilí. Mravnost je tedy výsledkem nejen výchovy a pozitivního vlivu okolního prostředí, ale především vlastní cílené sebevýchovy, která spočívá v pravidelném filosofickém studiu a v důsledném uplatňování mravních zásad v praxi.

Máme-li však hovořit o mravnosti, musíme hovořit i o jejím opaku, tj. nemravnosti. Nemravnost je soubor takových vrozených anebo získaných záporných povahových vlastností (nectností), které vyvolávají negativní (tj. nemravné) myšlení, mluvení a jednání, odporující objektivně prospěšným, dlouhodobě obecně uznávaným a časově neměnným kategorickým mravním imperativům (příkazům a zákazům), tj. mravním normám. Těmito základními negativními povahovými vlastnostmi jsou: nerozumnost (hloupost), nevědomost, nerozvážnost, nespravedlivost, nepoctivost, neslušnost, hrubost, pýcha, ješitnost, neskromnost, zpupnost, závistivost, chamtivost, lakota, nezdrženlivost, neuměřenost, pohodlnost, lenost, žárlivost, popudlivost, hněvivost, neuměřenost, ztřeštěná odvaha (riskování), zbabělost, bezohlednost, bezcitnost a krutost.

Nemravnost je výsledkem špatné výchovy, negativního vlivu okolního prostředí i vlastní „sebevýchovy“ k nemravnosti. Stejně jako hloupost je časově neomezená, přičemž jakýkoliv rozvrat mravních hodnot ji stále prohlubuje. Člověk je schopen neuvěřitelně zlých činů a pouze naivní humanisté dokáží tvrdit, že člověk je od přírody dobrý a pouze je nutno v něm probudit spící „boží jiskru“. Nikdy to nefungovalo a nikdy to fungovat nebude, což moudří lidé sice věděli již ve starověku, avšak hlupáci to nevědí dodnes.

Morálka je historicky, sociálně a ekonomicky podmíněný soubor obecně či skupinově uznávaných a užívaných pravidel chování, která v daném čase, místě a společenském prostředí vymezují společenská „pravidla hry“. Je závislá na pověrách, místních zvyklostech, náboženské víře, etnické, národnostní a rasové příslušnosti i společenském postavení a mění se s režimy i momentální společenskou a ekonomickou situací. Proto se například hovoří o morálce aristokratické, měšťácké, komunistické, křesťanské, islámské, pracovní, sportovní či dokonce zločinecké. I zločinci totiž mají svá nezřídka velmi přísná a nemilosrdná „pravidla hry“ (zločineckou morálku) a jejich soudržnost je bez předem stanoveného a „spravedlivého“ dělení kořisti nemyslitelná.

Morálka je výsledkem výchovy a vlivu okolního prostředí. Pokud se daný jedinec s danými morálními pravidly ztotožní, může v sobě tuto morálku vlastním úsilím prohlubovat až do nesnesitelných vnějších forem projevu – netolerance, nesmiřitelnosti, nenávisti, rasismu, antisemitismu, šovinismu, třídnímu antagonismu a fanatismu.

Morálka jako časově proměnlivá hodnota může být a zpravidla také bývá v rozporu s mravností jako hodnotou konstantní. Morální pravidla chování i morální příkazy a zákazy tedy mohou být v daném čase, místě a prostředí ve skutečnosti nemravnými – například odporují-li přirozené rovnosti lidí, právu na vzdělání, svobodu slova a vyznání apod. Chování obecně anebo skupinově označované jako nemorální tedy může být ve skutečnosti mravné (např. svobodná volba zaměstnání anebo životního partnera) a naproti tomu chování nemravné může být obecně anebo skupinově považováno za morálně zcela bezvadné (např. nerovnoprávné postavení žen, nerespektování právního řádu hostitelské majoritní společnosti, otrokářství, znevýhodňování, šizení anebo dokonce podřezávání jinověrců apod.). Stejně tak i místně platné právo může být „neprávem“, pokud odporuje zdravému rozumu i obecně uznávaným mravným a kulturním pravidlům chování v civilizované lidské společnosti.

Rozdíl mezi mravností a morálkou „obyčejně lidsky vycítil“ (a terminologicky nepřesně zdůvodnil) např. krajský soud v Brně, který v odůvodnění svého rozsudku ze dne 15.4.1993 pod sp.zn.15 Co 137/93 uvedl:

„Dobré mravy společnosti je nutno chápat jako souhrn určitých etických a kulturních norem společnosti, z nichž některé jsou trvalou a neměnnou součástí lidské společnosti, jiné spolu se společností podléhají vývoji.“

Naši „mnohoučení“ politici, právníci i právní teoretici se ve své povýšené sebejistotě domnívají, že naše společnost návrat filosofie do právní teorie a praxe nepotřebuje. Nejsou totiž schopni pochopit, že lidé potřebují „obyčejný“ pocit jistoty, který jim nemůže poskytnout proměnlivé právo ani jeho křivolaký výklad. Takové pojmy jako „dobré mravy“, „obyčejné lidské cítění“, „přiměřenost“ apod. proto nadále zůstanou pojmy neurčitými (vágními), které budou vykládány či spíše účelově křiveny tak, jak se to komu bude hodit a ve prospěch toho, kdo bude argumentačně přesvědčivější anebo dokonce na „misku vah“ přihodí nějaký ten obolus. Popírání pravého smyslu, podstaty a společenského významu mravnosti (čestnosti), dobrých mravů, obyčejného lidského cítění i ušlechtilého lidského cítění (ekvity - aequitas) ve svém důsledku vede k celkovému zlehčování všech mravních hodnot, vzájemné nedůvěře v mezilidských a smluvních vztazích, k narušení pozitivního právního a mravního vědomí občanů, k nekvalitní normotvorbě, k nevyvážené, nespravedlivé a nemravné aplikaci platného práva, ke společenské nestabilitě a disharmonii a koneckonců i k rozvoji zločinnosti.

Naše staré přísloví praví: „Nevědomost hříchu nečiní!“ Je však třeba odlišovat hříchy prostých hlupáků spáchané z prosté nevědomosti, neboť (až na zločiny) nejsou pro společnost natolik nebezpečné, jako hříchy samolibých vzdělanců, kteří ve své pýše a aroganci nejsou schopni připustit, jak je jejich vzdělání mělké a povrchní a jak svojí nevědomostí a hloupostí společnosti škodí. Ačkoliv občané mají plné právo na perfektní „právní služby“ a zodpovědné nalézání spravedlnosti a práva, kvalifikovaná nevědomost a hloupost mnohých státních zástupců i soudců totiž „hříchu činí“, o čemž svědčí tisíce zprošťujících rozsudků, zničených životních osudů i rozvrácených rodin.¨

Formální znalost platných právních norem je pomíjivá, neboť „stav práva lidského se neustále mění, a není v něm nic, co by trvat mohlo věčně“ (Justiniánská kodifikace z 6.stol.n.l.). Naproti tomu znalost základních principů mravnosti a práva je nadčasová a pokud lidstvo úplně nezhloupne, po dobu jeho trvání mu bude věčnou inspirací.

„Tuto řeč věčně jsoucí nechápou lidé,

ani dokud ji neslyšeli, ani když ji uslyšeli.

Neboť ač se všechno děje podle této řeči,

přece se podobají nezkušeným,

když se pokoušejí o taková slova a díla,

jaká já vykládám,

rozebíraje každé podle jeho povahy

a vysvětluje, jaké je.

Avšak ostatním lidem uniká,

co dělají bdíce,

tak jako zapomínají,

co dělají spíce.“ (Hérakleitos z Efesu)

(F.Ch.Kessidi – Hérakleitos. Nakladatelství Svoboda 1985, str.98)

 

 

V Plzni dne 2.8.2021