Nic nového pod sluncem

Na rozdíl od „feudálních“ pohádek jsou však „demokratické“ pohádky horší o to, že tuto hrůzu si nevědomí a nerozumní občané zvolili sami. Za tento pokles vědomostní i rozumové úrovně občanů však mohou i učitelé dějepisu, kteří sice žáky učí o nejrůznějších vládcích a historických dějích i datech, ale ani jediný pedagog neučí své žáky o mravních chybách vládců, které vedly k nespokojenosti lidí, občanským nepokojům, revolucím, válkám i zánikům celých civilizací. Ačkoliv nerad používám slovo „kdyby“, přesto lze konstatovat, že kdyby byli lidé znalí lidské mentality, tužeb, dobra, zla a mravních principů, možná bychom již od roku 1990 byli mravně i ekonomicky podstatně dále. Lidé jsou však stále stejní a již Hérakleitos z Efesu i Sókratés jasně řekli, že většina lidí je temné mysli, požitkářská, hloupá a snadno zmanipulovatelná.

Vypisovat výroky moudrých mužů minulosti by bylo dlouhé a pro mnohé líné čtenáře neúnosně náročné (tyto výroky je totiž nutno číst opakovaně a musí se nad nimi i přemýšlet, což povrchní čtenáři velice neradi činí). Aniž bych se tedy podrobně rozepisoval o jednotlivých pudech, jejich vzniku a rozvoji i o ctnostech a nectnostech, zmíním se pouze o dvou z nich, které jsou již po celá tisíciletí problémem lidstva napříč všemi kontinenty. Těmito extrémně nebezpečnými pudy jsou pud po uznání a uplatnění (slávychtivost, mocichtivost) a pud shromažďovací, který se u mravně nepevných lidí postupně rozvíjí v neukojitelnou zištnost, chamtivost, hrabivost a lakotu.

V historii lidstva je zaznamenáno nejen množství násilných způsobů převzetí moci (vražd, otcovražd, synovražd, bratrovražd, sestrovražd atd.), ale i zákeřných manipulací s hlasy voličů, počínaje athénskou demokracií. Až na nepočetné výjimky pak dosažená moc téměř pravidelně vedla k jejímu zneužívání, podněcovanému zištnými rádci a pochlebovači, kteří se na mocnou osobu „přissáli“ jako pijavice. Takto se již od starověku vytvářela „společenství mocných“ (svazy známých), která svým členům poskytovala četné výhody i ochranu. Vždycky tomu tak bylo a vždycky tomu tak bude, neboť touha po moci a majetku je extrémně motivační a pokud se ji podaří realizovat, může nabobtnat do obludných rozměrů. Přesně to se stalo i na Pražském hradě, avšak podobná společenství (vše)mocných vytvářela v minulém režimu i KSČ. Místní, okresní i krajští mocipáni, tajemníci, ředitelé podniků i vědeckých institucí, s režimem úzce spjatí soudci, prokurátoři, policisté i úředníci apod., ti všichni vytvářeli atmosféru komunistické vrchnosti a občanské podřízenosti. Co si tehdy mohli dovolit komunisté, nemohli si dovolit obyčejní občané, a co se promíjelo komunistickým funkcionářům, nemohlo projít jim.

V té době jsem byl bezpartijním prokurátorem se specializací na hospodářskou kriminalitu, dopravu, havárie, požáry, výbuchy, důlní nehody a všeobecný dozor. A jelikož jsem všem obviněným měřil „stejným metrem“, moje střety s komunistickými funkcionáři byly mnohdy velice ostré. Pouze namátkově uvádím některé příklady.

V r.1976 si tehdejší předseda MNV v Dolní Lukavici na okrese Plzeň-jih usmyslel, že si se svými dvěma radními nechá postavit vilu v tamním památkově chráněném zámeckém parku. Nařídil tedy vykácení příjezdové cesty 9 m široké a 40 m dlouhé, čemuž padlo na oběť mnoho staletých stromů. Vyčíslená škoda tehdy činila cca 200 000 Kč a tudíž se jednalo o škodu velkého rozsahu. Moje úsilí o jeho trestní postih však dotyčný předseda označil za politický útok na jeho osobu a okamžitě si běžel stěžovat na krajskou prokuraturu Plzni. Náměstek tehdejšího krajského prokurátora (původním povoláním krejčí) si mne proto předvolal a prohlásil, že „soudruh předseda to tak nemyslel a ty stromy zase vysází.“ Když jsem však řekl, že staleté stromy zasázet nelze a na trestním stíhání trvám, trestní spis mi byl odebrán a poté se záhadně „ztratil“. Půl roku na to však byla odsouzena jiná občanka za to, že na hřbitově porazila smrk, který jí stínil na hrob. „Co je dovoleno Iovovi, není dovoleno volovi“ (Quod licet Iovi, non licet bovi).

Přibližně ve stejné době v RaJ Přeštice vedoucí výrobny na základě ústního příkazu vedení podniku dávala zájmovým funkcionářům záměrně vytvářené přebytky uherského salámu, uzeného apod. O všech těchto výdajích si však vedla pečlivou evidenci, ve které bylo např. uvedeno, že vedoucí tajemník OV KSČ dostal kilo uzeného, atd. atd. Když pak inventura zjistila manko, tehdejší ředitel podniku i jeho náměstek popřeli, že by o tom věděli, natož že jí k takovému počínání dali příkaz. Paní vedoucí proto za svoji snahu vyhovět mocným byla potrestána nepodmíněným trestem odnětí svobody.

K podobnému případu došlo v tehdejším podniku Jitona Stod, kde si ředitel podniku zvyšoval representační fond o cenu fiktivní spotřeby rohlíků v závodní jídelně. Také tehdy se na to přišlo a ředitel podniku se pak dokonce připojil k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody za to, co vlastně se svými „svazovými“ přáteli zkonzumoval. Protože však způsobená škoda nebyla vysoká, vedoucí závodní jídelny byla potrestána pouze podmíněným trestem odnětí svobody.

Kuriózním případem pak bylo odhalené hochštaplerství výrobního náměstka Okresní správy silnic Plzeň-jih, jehož společenský vzestup byl opravdu pozoruhodný. Nejprve na vojně absolvoval čtrnáctidenní kurz pro deratizátory a dezinfektory a když pak přišel do civilu a vstoupil do KSČ, ve svém dotazníku povýšil tento kurz na střední zemědělskou školu bez maturity. Po nastoupení k OSS Plzeň-jih proto z něj soudruzi udělali kádrovou rezervu a stal se vedoucím kádrového oddělení. V této funkci pak svůj dotazník zfalšoval znovu a uvedl v něm, že absolvoval střední zemědělskou školu s maturitou. Opět tedy povýšil a stal se z něj výrobní náměstek. Jelikož však tato funkce vyžadovala vysokoškolské vzdělání, ředitel podniku mu uložil, aby nastoupil na vysokou školu a předložil mu maturitní vysvědčení. Dotyčný poté začal kličkovat a nakonec dal raději výpověď. Přesto však byl jeho podvod odhalen a když pak došlo k jeho trestnímu stíhání za neoprávněné pobírání mzdy, tehdejší vedoucí tajemník OV KSČ jej hájil tím, že jako náměstek se osvědčil. Podobný problém však měl i pozdější ředitel tohoto podniku s titulem ing. a dokonce i CSc., ačkoliv žádnou vysokou školu neabsolvoval.

Úmyslná trestná činnost funkcionářů a členů KSČ byla převážně majetková. Jedním z největších případů „zlodějny“ bylo protekční prodávání prasat z výkrmny vepřů „Na Vysoké“ u Dobřan. Tehdy se v tomto podniku snižoval stav vepřů, čehož bylo využito k rozsáhlému zvýhodnění členů „svazu přátel“. Účetně proto bylo „odepsáno“ padesát selat ve váze do padesáti kg, avšak ve skutečnosti šlo o nejméně stokilové vepře, kteří byli poraženi, naporcováni a v igelitových pytlech prodáváni zájmovým osobám za cenu menší než poloviční (jaký to rozdíl proti nedávnému bezplatnému řádění „svazu přátel“ v Lánské oboře!). V předem připraveném seznamu těchto zájmových osob pak byl jeden tajemník KV KSČ, dva tajemníci OV KSČ, dva předsedové JZD, ředitelka pojišťovny, ředitel Mototechny atd. Když pak policisté tuto akci odhalili, před soud byl postaven ředitel podniku (člen „svazu přátel“) a dva pracovníci vepřína (nečlenové), kteří tyto čuníky vyháněli z kotců. To už jsem však byl z podnětu OV KSČ „převelen“ na okres Plzeň-město a po mně tento spis převzal dosazený a třídně uvažující prokurátor, který pak u soudu oslovoval obviněného ředitele slovy „soudruhu řediteli“ a „prasečkáře“ slovy „pane obviněný“. Advokát zastupující ředitele mi pak soukromě sdělil, že tam byl jako advokát úplně zbytečný, neboť funkci obhajoby tam plně zastával právě onen prokurátor. A jelikož ředitel podniku popřel, že by vůbec o něčem takovém věděl, byla vina svalena na “prasečkáře“, kteří prý z kotců vyhnali na porážku velké vepře namísto malých. Ředitel podniku byl proto z obžaloby zproštěn a odsouzeni byli pouze ti „prasečkáři“, kteří neměli náležitou politickou ochranu.

Právě onen seznam „svazu přátel“ mne však zachránil před školením ve VUMLu. Po mém příchodu na Městskou prokuraturu v Plzni si mne totiž městský prokurátor předvolal a řekl mi, že musím jít do VUMLu, protože jako jediný prokurátor jsem tam ještě nebyl. Tehdy jsem mu doslova řekl: „Soudruhu městský, nedělejte to! Já mám v ruce ten seznam funkcionářů KSČ, kteří se podíleli na tom rozkrádání prasat „Na Vysoké“, mohu prokázat, že tyto kšefty se domlouvaly právě ve VUMLu, a já to tam řeknu, a budete nešťastný vy, oni i já.“ Na to městský prokurátor „hodil zpátečku“ a řekl: „To máš pravdu, to jsem neuvážil, ty tam jít nemůžeš!“A pak už o VUMLu nepadlo ani slovo.

K dodržování zákonů měli soudruzi vždycky zvláštní vztah. Když jsem jednou při výkonu všeobecného dozoru upozorňoval ředitele jednoho podniku, že porušuje zákoník práce, prohlásil, že zákoník práce je protistátní pamflet a také si na mne běžel stěžovat na OV KSČ. Tehdejší vedoucí tajemník (pro tloušťku přezdívaný jako don F.) mi pak vytýkal, že soudruzi si na mne stěžují, protože prý na nich chci, aby dodržovali zákony. To mne opravdu pobavil a takto jsem mu odpověděl: „To jsou ale přece vaše zákony, já jsem si je nevymyslel! Když se vám nelíbí, tak si je změňte, ale nevyčítejte mi, že chci, abyste je dodržovali!“ Tento odpor k všeobecnému (šťouravému) dozoru prokuratury přetrval i po r.1990. V nových „svazech známých“ zapojení a demokracií náhle „osvícení“ exkomunisté ve vedení nejrůznějších podniků si proto rychle vynutili jeho zrušení, neboť tento způsob všudypřítomného státního dozoru jim bránil v podnikatelském rozletu a ve „tvůrčím“ výkladu právních norem. Tato postupná a evidentní destabilizace právního státu pak vedla k alibistickému vytvoření úřadu ombudsmana, kterému však záměrně nebyly poskytnuty potřebné pravomoci a který proto ani v nejmenším nemohl nahradit desítky bývalých specializovaných prokurátorů pro všeobecný dozor.

Moje předlistopadové konflikty s všemocnými funkcionáři KSČ skončily v r.1984 ostrou výměnou názorů na OV KSČ Plzeň-jih a poté tímto komplexním hodnocením: „U funkcionářů a členů strany, kteří se dopustili trestné činnosti, mnohdy značně přeceňuje stupeň společenské nebezpečnosti a zaujímá nesprávné postoje, které pak prosazuje v trestním řízení. Mnohé jeho postoje je možno označit i za apolitické. Nelze říci, že by s.dr.Hein důsledně ve své práci prosazoval právní politiku strany a závěry XVI.sjezdu KSČ. Vzhledem k tomu, že nelze do budoucna vyloučit možnost dalších konfliktních situací a zásadní změnu v přístupu dr.Heina k řešení některých konkrétních věcí, není žádoucí, aby s.dr.Hein nadále pracoval jako prokurátor u okresní prokuratury v Plzni--jihu.“ Pak následovalo ono „převelení“ na Městskou prokuraturu v Plzni, aby prý byly lépe využity mé zkušenosti.

Po převratu v listopadu 1989 se monolitní a všeovládající „svaz známých“ rozdrobil na četné malé a neustále se měnící „svazy přátel“, které od té doby úporně zápasí o moc a z ní plynoucí výhody. Byla by tedy naivní představa, že lidé se rázem změnili a začali myslet nově, kultivovaně a demokraticky. Totalitně a zištně uvažující „demokraté“ jsou totiž mnohem horší než bývalí „totalisté“, neboť dokud se nedostanou k moci, mají plná ústa demokracie a lidských práv, ale jakmile se k ní dostanou, chovají se ještě hůře, než jejich předchůdci. Poznal to již Sókratés (469-399 př.n.l.), jehož život totalitní direktorium „třiceti“ ušetřilo (byť mu vyhrožovali, že se „stádo“ může zmenšit i o něho), ale vítězní demokraté se s ním už „nepárali“ a rovnou jej odsoudili k smrti.

Moje zkušenosti s demokracií jsou podobné. V r.1993 jsem nařídil trestní stíhání ve věci nepoctivé privatizace národního majetku (ve skutečnosti sprosté zlodějně) a dokonce jsem si dovolil obtěžovat tehdejšího minista pro privatizaci a správu národního majetku nepříjemnými dotazy a zpochybňováním zákonnosti tohoto postupu. Ten si pak stejně jako kdysi komunisté běžel stěžovat k tehdejšímu ministru spravedlnosti, načež jsem byl okamžitě a bez udání důvodů ze státního zastupitelství propuštěn.

Mnozí bývalí soudruzi zabývající se ekonomikou a politikou se také před r.1990 pohybovali v prostředí, ve kterém jim osvědčené totalitní praktiky nemohly uniknout. Tehdy sice ještě pouze záviděli, ale současně i získali chuť po podobné moci. Když jim pak změna společenského a politického prostředí poskytla příležitost k seberealizaci a zbohatnutí, okamžitě se vydali po této lákavé cestě jako „honící psi“. Vzhledem k jejich inteligenci a sebestřednosti pak tyto totalitní praktiky ještě více zvýraznili, vytvořili kolem sebe nové „svazy známých“ a rozkrádání národního majetku buď podporovali, tolerovali anebo se ho přímo zúčastnili. Za 32 let proto „rukou společnou a nerozdílnou“ dostali naši republiku téměř tam, kam ji před nimi dostali komunisté. Ješitnost, sebestřednost, chamtivost, touha po moci a megalomanské představy o své vyvolenosti k velkým činům, to vše vždycky byly a stále jsou průvodní jevy neovladatelného pudu po uznání a uplatnění a pudu shromažďovacího. Nedávné počínání „svazu prezidentových a kancléřových přátel“ na Pražském hradě je toho důkazem. Kromě toho se stále častěji objevují parlamentní i mimoparlamentní „svazy známých“, které se pokoušejí získat podíl na vládě anebo dokonce neomezenou moc lhaním, šířením dezinformací, planými sliby a některé i podněcováním anarchie a násilí (Vrábelovci, Rajchlovci apod.).

Není to však „nic nového pod sluncem“ (nihil novi sub sole). K podobným pokusům o státní převraty totiž došlo v minulosti již mnohokrát a některé z nich byly natolik úspěšné, že to vedlo k revolucím, válkám, obrovským škodám i milionovým obětem na životech. Proto již ve starověku byly napsány stovky moudrých varování před zištností, závistí, chamtivostí, sebestředností, zpupností a touhou po moci, avšak ve školách se o tom nevyučuje. Naprostá většina lidí (včetně politiků) je proto nevědomá a počíná si nerozumně, neboť tyto moudré rady buď vůbec nečte a i kdyby je četla, není schopna ani ochotna se podle nich řídit. Usměrnit lidská chování tedy mohou pouze osobní záporné zkušenosti, které mají funkci učení (zejména přiměřený trest). Pokud se však státní moc vinou nerozhodnosti a liknavosti státních orgánů změní ve státní bezmoc, je jakákoliv společnost vážně ohrožena. I to už tady mnohokrát bylo.

„Těžké je bojovat se žádostivostí, neboť co si přeje, kupuje si za duši.“

(Hérakleitos z Efesu – asi 544-484 př.n.l.)

„Střez se touhy po zisku.

Je to těžká a nevyléčitelná nemoc, která znemožňuje jakoukoliv důvěru,

odcizuje otce, matky i bratry a odděluje ženu od manžela.

Je to snůška všeho zla, nádoba vší odpornosti.“

(Egyptský vezír Ptahhotep – 24.stol.př.n.l.)

„Jak se však podobá, pohrdá lakota každým trestem a hrozná touha po zisku je lidem vrozena. Žádná vášeň nedokáže tolik riskovat jako hrabivost. Vždyť ostatní vášně mají i své meze a lze je krotit strachem.“ (Iosephus Flavius – asi 37-100 n.l.)

Studujme, pozorujme a učme se, abychom se vyvarovali již mnohokrát opakovaných chyb. Vzestupů a pádů již bylo dost – a přesto se stále najde dost těch, kteří se jako můry slétají k oslnivé lampě majetku a moci, a pak se spálenými křidly padají na zem.

„Bohatství a postavení plodí pýchu, pýcha vyvolává pohromu.“

(Lao-c´- 6.stol.př.n.l.)

V Plzni dne 14.3.2023