Nikdo není nad zákony! (Nemo supra leges est!)

Čím jsou totiž zákony nejasnější, tím větší prostor poskytují pro jejich libovolný, účelový i křivý výklad. Současní vykladači práva (právní exegeti bez rozdílu profesí – tj. soudci, státní zástupci, policisté, úředníci i advokáti) se přitom podobají vykladačům Bible anebo Koránu, jejichž jednotlivé verše mívají i několik desítek rozporných výkladů. Když se totiž sejdou tři právníci, mívají i pět právních názorů, v právních názorech se mnohdy neshodnou ani soudci na jedné chodbě kteréhokoliv soudu, a když se sejdou vykladači rozličných „svatých písem“, počítají se tyto názory na tisíce. Každý vykladač je přitom přesvědčen, že právě jeho výklad je ten pravý a svoji „pravdu“ úporně hájí.

O nedovzdělanosti a nedůvtipnosti nejen našich zákonodárců, ale i ideových tvůrců pilířových právních norem (zejména trestního zákona, trestního řádu a správního řádu) svědčí skutečnost, že obecně přijatelná výkladová pravidla stanoví pouze § 2 a § 10 občanského zákoníka. Zákonodárcům ani právním teoretikům totiž ještě nedošlo, že náš právní řád tvoří jednotný celek a proto i výkladová pravidla musí být jednotná. Nelze tedy připustit, aby výkladová pravidla, platná v občanském soudním řízení, neplatila analogicky i v řízení trestním a správním, zvláště mají-li plnit společensky stabilizující funkci. Protože v tomto směru jsou všeobecné znalosti o výkladových pravidlech velice nízké, pokusme se je tedy ozřejmit a vyložit. Bez právní filosofie se přitom neobejdeme.

§ 2 občanského zákoníka:

1. Každé ustanovení soukromého práva lze vykládat jenom ve shodě s Listinou základních práv a svobod a s ústavním pořádkem vůbec, se zásadami, na nichž spočívá tento zákon, jakož i s trvalým zřetelem k hodnotám, které se tím chrání. Rozejde-li se výklad jednotlivého ustanovení pouze podle jeho slov (tj. právní formalismus) s tímto příkazem, musí mu ustoupit.
2. Zákonnému ustanovení nelze přikládat jiný význam, než jaký plyne z vlastního smyslu slov v jejich vzájemné souvislosti a z jakého úmyslu zákonodárce; nikdo se však nesmí dovolávat slov právního předpisu proti jeho smyslu.
3. Výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

§ 10 občanského zákoníka:

(1)Nelze-li právní případ rozhodnout na základě výslovného ustanovení, posoudí se podle ustanovení, které se týká právního případu co do obsahu a účelu posuzovanému právnímu případu nejbližšího (zásada analogia iuris).(

1. 2)Není-li takové ustanovení, posoudí se právní případ podle principů spravedlnosti a zásad, na nichž spočívá tento zákon (zásada analogia legis), aby se dospělo se zřetelem k zvyklostem soukromého života a s přihlédnutím k stavu právní nauky i ustálené rozhodovací praxi k dobrému uspořádání práv a povinností.

Byla by však chybná domněnka, že tvůrci našeho nového občanského zákoníka byli

natolik důvtipní, že zcela samostatně a originálně vymysleli tyto kultivované právní proklamace. Není tomu tak, neboť již starověcí římští právníci pronesli poučky mnohem přesnější a stylisticky vytříbenější. Pro úplnost pohledu na tuto problematiku je proto na místě některé z nich citovat:

„K oklamání zákona jedná ten, kdo zachovávaje slova zákona, obchází jeho smysl.“

(In fraudem legis facit, qui salvis verbis legis sententiam eius circumvenit)

(Iulius Paulus – 160-230 n.l.)

„Při dvojsmyslném výrazu v zákoně je třeba přijmout ten význam, který nevzbuzuje pochybnosti, zvláště lze-li z něho i usuzovat na vůli zákona.“

(In ambigua voce legis ea potius accipienda est significatio, quae vitio caret, praesertim cum etiam voluntas legis ex hoc colligi possit)

(Publius Iuventius Celsus – 70-140 n.l.)

„Výklad je třeba vždy chápat jako výklad k mírnějšímu.“

(Interpretatio semper benignior capienta est) (autor neuveden)

„Je to spravedlnost, co nemálo zmírňuje tvrdost práva.“

(Aequitas est  est quae de iure multum remittit) (autor neuveden)

„Přirozené spravedlnosti je třeba dát přednost před tv rdostí zákona.“

(Aequitas naturalis naturalis praeferenda rigori iuris est) (autor neuveden)

„Dobrý soudce soudí podle zásad spravedlnosti a dobroty a spravedlnosti dává přednost před přísným právem.“

(Bonus iudex secundum aequum et bonum iudicat et aequitatem stricto iuri praefert)

(autor neuveden)

„Je hanebný výklad, který překrucuje smysl textu.“

(Maledicta est est expositio, quae corrumpit textum) (autor neuveden)

Podobných výroků římských právníků je mnoho a jsou pochmurnou ukázkou poklesu naší právní vědy, která nedosahuje ani oné starověké kvality. Ostatně jak pravil Jan Werich: „Dříve málo lidí umělo psát, ale ti, co uměli psát, ti uměli psát, to se dá číst i dneska! Ale dneska si něco přečtu a mám dojem, že je mi osm!“

Nejprve tedy začněme jednou z mnohých definic práva, která současně poskytuje i ideový prostor pro tvorbu mravných výkladových pravidel.

„Právo je umění spravedlivého a dobrého.“

(Ius ars aequi et boni est) (Publius Iuventius Celsus – 70-140 n.l.)

Z této prastaré definice práva lze tedy dovodit, že výklad (aplikace) práva je umění nalézat spravedlnost a dobro. To je ale překvapení! V žádné právní učebnici totiž nenaleznete požadavek na vysokou obsahovou i slovní kulturu výkladu práva (proto se to také na žádné právnické fakultě nevyučuje!), neboť by se nejprve muselo začít od definice umění, na které by téměř všichni právní exegeti zcela jistě ztroskotali. Pokud bychom totiž za umění považovali lidskou činnost, která vzbuzuje subjektivní i obecné pocity libosti, pak bychom museli konstatovat, že mnohé současné výklady práva oprávněně vzbuzují subjektivní i obecné pocity ošklivosti; záleží totiž na tom, zda jsou „spravedlivé a dobré“, anebo „nespravedlivé a zlé“. Stačí si pouze přečíst některé rozsudky anebo úřední rozhodnutí a nejenže mnohdy nebudete vědět, „co tím chtěl básník říci“, ale nezřídka začnete pochybovat i o náležitém vzdělání a zdravém rozumu jejich původců.

Jakékoliv právní proklamace mohou uvést v život pouze takoví vykladači práva, kteří je pochopili a dovedou je také definovat. Není jich mnoho. Pokud se totiž zeptáte kteréhokoliv soudce, jak by definoval pojmy „dobré mravy“, „mravnost“, „obyčejné lidské cítění“, „spravedlnost“ anebo „dobré uspořádání práv a povinností“, jen málokteří z nich dokáží okamžitě vyslovit jednoznačnou a srozumitelnou definici a místo toho (podobně jako exegeti všech náboženských směrů) začnou usilovně (a marně) listovat v komentářích („svatých písmech“). Přesnou definici tam však nenaleznou, neboť naše současné právo je důsledně odmravněno! Proto se znovu poučme od starověku:

„Každé soustavné poučení o čemkoli má vycházet z definice, aby bylo zcela jasné, co se má stát předmětem filosofické úvahy.“ (Marcus Tullius Cicero – 106-43 př.n.l.)

Neschopností pochopit mravní obsah těchto proklamací i nedostatkem citu pro „vyšší spravedlnost“ (ekvitu) lze tedy vysvětlit, proč i po 2000 létech úzkoprsý právní formalismus neustále převažuje nad Celsovými principy „spravedlnosti a dobra“, a proč ve všech druzích řízení stále dochází ke krutostem anebo bezohlednostem urážejícím obyčejné lidské cítění. Mravní proklamace totiž obsahuje pouze občanský zákoník, takže v rámci trestního anebo správního řízení je teoreticky možné a v praxi běžné, že výklad a použití těchto právních předpisů nejenže nesměřuje k nalezení „spravedlnosti a dobra“, ale může být i v rozporu s dobrými mravy a může vést ke krutosti anebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Ono se to opravdu děje a tisíce nedůvodně trestně stíhaných osob i opodstatněných správních žalob svědčí o nevědomosti, svévoli až zvůli takových vykladačů práva.

„Nevědomost soudce je zkázou pro nevinné.“

(Ignonrantia iudicis foret calamitas innocentis) (autor neuveden)

Současní správní úředníci, státní zástupci i soudci totiž povětšinou neznají citované poučky římských právníků, a i kdyby je znali, vzbudily by u nich povýšené pohrdání. „K soudům se (přece) nechodí pro spravedlnost, ale pro rozsudky“, a „soudci nemají nalézat nějakou pomyslnou spravedlnost, ale pouze platné právo“ (autoři těchto výroků jsou známi). Ostatně mnozí státní úředníci v přestupkovém řízení a státní zástupci i soudci v řízení trestním úmyslně křiví právo tak, aby trestat mohli než trestat nemuseli. Je spíše otázkou pro psychology a psychiatry, zda tak nečiní pouze pro upevňování svého pocitu moci a společenské i morální nadřazenosti.

„V trestních věcech se má (zákon) vykládat s větší shovívavostí.“

(In poenalibus causis benignius interpretandum est) (Iulius Paulus – 160-230 n.l.)

„Výkladem zákonů je třeba tresty spíše zmírňovat, než zostřovat.“

(Interpretatione legum poenae moliendae sunt potius quam asperandae)

(Hermogenianus – přesnější data neznámá)

„A nakonec obec pyká za viny soudců,

co v neblahé slepotě srdce

právo převracejí svým křivým rozhodováním.“

(Hésiodos z Askry – 8.stol.př.n.l.)

Starověcí právníci vždycky oceňovali úroveň projevu a sílu argumentů. Výroky mnohých římských právníků (Cicerona, Paula, Celsa, Ulpiana, Modestina, Iuliana aj.) proto byly pečlivě zaznamenány a pro jejich slavnostní formu i stručnou jednoznačnost jsou (občas) dodnes používány. Dnes se o něco podobného pokoušejí také soudci ve formě judikátů, kterými se pokoušejí upravit anebo doplnit nejasnosti v zákonech. Úroveň takových judikátů je však nezřídka velice nízká a vzbuzuje dokonce i pochybnosti o odbornosti a zdravém rozumu jejich původců. Nejkřiklavějším případem tohoto druhu byl nezákonný judikát Nejvyššího soudu ze dne 30.6.1999, sp.zn.20 Cdo 419/1999, vztahující se k výkladu § 175 odst.1 občanského soudního řádu. V tomto zákonném ustanovení se totiž praví, že „směnečný (šekový) platební rozkaz musí být doručen do vlastních rukou žalovaného.“ Protože však v § 173 odst.1 občanského soudního řádu je uvedeno, že „platební rozkaz je třeba doručit žalovanému do vlastních rukou, náhradní doručení je vyloučeno“, „moudří“ soudci Nejvyššího soudu usoudili, že když v tehdy platném § 175 odst.1 občanského soudního řádu nebylo uvedeno, že „náhradní doručení je vyloučeno“, tak u směnečného (šekového) platebního rozkazu bylo možné i jeho náhradní doručení. Z kategorického příkazu „musí být doručen do vlastních rukou“ tak obratem učinili nezávazný pokyn nemusí být doručen do vlastních rukou a může být doručen náhradně.

Jakékoliv zákonné užití příkazu „musí“ je ius cogens, tj. tuhá příkazová norma chování. Pokud však soudci Nejvyššího soudu nevěděli ani to, co vědí děti v každé mateřské školce (tj. že příkaz „musíš“ opravdu znamená „musíš!“ a neznamená „nemusíš“), pak by měli na svoji funkci okamžitě rezignovat a věnovat se jiné profesi, která nebude tak „háklivá“ na nedodržování příkazových norem chování. Pozoruhodné na tom je však to, že tento zjevně nezákonný judikát byl prakticky užíván patnáct let a tímto nezákonným způsobem bylo doručeno mnoho směnečných (šekových) platebních rozkazů. Až po zasvěcené právní argumentaci v konkrétním sporu se někomu ze soudců náhle „rozsvítilo“ a § 175 odst.1 občanského soudního řádu byl od 1.1.2014 v tichosti doplněn o větu „náhradní doručení je vyloučeno“ (důvodovou zprávu k této změně se totiž nepodařilo nalézt). Konkrétnímu stěžovateli, který byl v důsledku této nezákonnosti zkrácen na svém právu náležitě se hájit, však ještě 24.10.2017 Ústavní soud odmítl vyhovět s argumentem, že od této judikatury se nebylo možno odchýlit, neboť prý by byla narušena „právní jistota“. Právní jistotu však nelze založit na nezákonném judikátu – větší právní absurditu si snad ani nelze představit. Z křivé mysli totiž i křivá slova pocházejí.

Tato nezákonnost však po celá ta léta žádnému soudci nevadila. Ani jediný soudce se totiž neodvážil trvat na doslovném znění § 175 odst.1 občanského soudního řádu a raději akceptoval výhodnou možnost náhradního doručení. Tento stav nekritické aplikace judikátů trvá stále, neboť všechny odvolací soudy na nich úporně lpějí. Naše současná judikativní (soudcovská) aplikace práva se proto stále více vzdaluje od práva platného a namísto toho je nahrazována mimoprávním „právem soudcovským“, což je v příkrém rozporu s kontinentální právní zásadou „nikdo není nad zákony!“ (nemo supra leges est). Mnohé rozsudky tak namísto výkladu podstatného zákonného ustanovení obsahují i několik různých judikátů, ze kterých jsou tu a tam vyňaty pouze některé věty a poté jsou křivolace pospojovány v jeden pojmově zcela jiný celek. Takto se z pouhých podpůrných stanovisek soudů (nezřídka rozporných) stávají stanoviska zcela nová, což lze označit latinským termínem „concordantia discordantium iudicatum“ (soulad nesouladných judikátů). Někdy je dokonce v rozsudcích na judikáty pouze odkázáno, aniž jsou uvedeny jejich argumenty vztahující se k projednávané kauze.

Pokusy soudců o tvorbu vlastního soudcovského práva (precedentů) trvají již řadu let. A jelikož v tomto údajně právním státě se neprovádí jakákoliv právní osvěta, nelze se divit tomu, že až doposud nikdo z politiků, soudců, státních zástupců ani slovutných vysokoškolských pedagogů občanům neřekl, že judikáty nejsou pramenem práva, nejsou publikovány ve Sbírce zákonů, občané je nemusí znát a proto neplní funkci (vše)obecně závazného a tudíž i vynutitelného pravidla chování. Této všeobecné nevědomosti proto mnozí soudci i správní úředníci zneužívají a ve svých rozhodnutích uchylují k takové argumentaci, jako by judikáty pramenem práva byly. V některých případech dokonce uvádějí, že občané nadaní určitými pravomocemi (např. starostové obcí) musí dodržovat nejen platné zákony, ale i judikáty vztahující se k jejich činnosti. Uváděním judikátů ve svých rozhodnutích (namísto vlastní rozumové úvahy) pak doslova nutí občany k tomu, aby si tyto judikáty sami vyhledávali a zjišťovali, jaké pasáže z nich soud použil a jakými úvahami se řídil, což rozhodně není jejich povinností. Pouhé odkazování na judikáty namísto vlastní přesvědčivé argumentace totiž nelze považovat za nalézání práva a mnohdy tedy činí rozsudek nepřezkoumatelným.

Všichni známe často citované starověké úsloví „neznalost práva nikoho neomlouvá“ (Ignorantia iuris neminem excusat). Neznalost judikátů však omluvitelná je, neboť judikáty nejsou právem! Kromě toho si někteří soudci svévolně osobují právo k definici svých vlastních svérázných mimoprávních představ, které pak vydávají za názory právní, přestože nejsou opřeny o platné právo. Pokud jsou pak upozorněni na to, že jejich právní názor musí mít oporu v zákoně, vesměs reagují popudlivě, jako by byli dotčeni ve svém domnělém oprávnění právo tvořit, nikoli nalézat. V této souvislosti nelze nevzpomenout jednoho soudce jistého krajského soudu, který při vynášení rozsudku pyšně prohlásil: „Tento soud se judikáty neřídí, tento soud judikáty tvoří!“ Připomeňme si proto tyto 2000 let staré právní výroky, které minuly mysl mnohých současných soudců:

„Povinností soudce je soudit podle práva, ne právo tvořit.“

1. est ius dicere, non dare) (autor neuveden)

„Musí se soudit podle zákonů, ne podle příkladů.“

1. est legibus, non exemplis) (autor neuveden)

Žádné právo není dokonalé, neboť „stav práva lidského se neustále mění, a není v něm nic, co by mohlo trvat věčně“ (Justiniánská kodifikace – 6.stol.n.l.). V našem kontinentálním právním systému však nelze připustit, aby si soudci stanovovali vlastní „pravidla hry“ (judikáty s charakterem precedentů) a aby pak podle nich i soudili, neboť takový postup se nejenže příčí základnímu pojetí demokracie, ale má i význačné prvky svévole anebo dokonce zvůle.

„Lid má bojovat o zákon jako o hradbu!“

„Zpupnost je nutno více hasit než požár!“

(Hérakleitos z Efesu – asi 544-484 př.n.l.)

Až se tedy setkáte s rozsudky „prošpikovanými“ nejrůznějšími judikáty a odkazy na komentáře a přitom zcela prosté srozumitelné soudcovské úvahy vedoucí k nalezení „spravedlnosti a dobra“, připomeňte si tento nezapomenutelný výrok jednoho dnes již zapomenutého prvorepublikového soudce:

„Nečtu judikáty vkleče!“

V Plzni dne 5.6.2023