Nové cesty justice

Následující argumentaci bude nejlépe přímo opřít o citovaná ustanovení občanského zákona:

§ 2 odst.2:

„Zákonnému ustanovení nelze přikládat jiný význam, než jaký plyne z vlastního smyslu slov v jejich vzájemné souvislosti a z jasného úmyslu zákonodárce; nikdo se však nesmí dovolávat slov právního předpisu proti jeho smyslu.“

§ 2 odst.3:

„Výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.“

Aby byl hluboký mravní smysl těchto zákonných ustanovení zcela jasný, je k jejich pochopení a výkladu nutno citovat tato kategorická ustanovení římského práva i oblíbené římskoprávní sentence:

„K oklamání zákona jedná ten, kdo zachovávaje slova zákona, obchází jeho smysl.“

(In fraudem legis facit, qui salvis verbis legis sententiam eius circumvenit.)

(Iulius Paulus – 160-230 n.l.; Digesta 1,3,9)

„V pochybnostech je směrodatný spíše smysl zákona, než jeho slova.“

(In dubio legis constructio plus quam verba ostendit.)

„Při dvojsmyslném výrazu v zákoně je třeba přijmout ten význam,

který nevzbuzuje pochybnosti, zvlášť lze-li z něho usuzovat i na vůli zákona.“

(In ambiqua voce legis ea potius accipienda est significatio, quae vitio caret,

praesertim cum etiam voluntas legis ex hoc colligi possit.)

(Publius Iuventius Celsus – 70-140 n.l.; Digesta 1,3,19)

„Ani smysl zákonů, ani blahovůle spravedlnosti nikdy nedovolí, abychom to,

co se zavádí ku prospěchu lidí, obraceli cestou přísnějšího výkladu ve tvrdost,

proti zájmům lidí namířenou.“

(Salubriter pro utilitate hominum introducuntur, ea nos duriore interpretatione

contra ipsorum commoda producamus ad severitatem.)

(Herennius Modestinus – 3.stol.n.l.; Digesta 1,3,25)

„Ve všem, hlavně však v právu, je třeba přihlížet ke slušnosti a poctivosti.“

(In omnibus quidem, maxime tamen in iure, aequitas spectanda est.)

(Iulius Paulus, Digesta 50,17,90)

„Přirozené spravedlnosti je třeba dát přednost před tvrdostí zákona.“

(Aequitas naturálie praeferenda est rigori iuris.)

„Dobrý soudce soudí podle zásad spravedlnosti a dobroty a spravedlnosti dává

přednost před přísným právem.“

(Bonus iudex secundum aequum et bonum iudicat et aequitatem stricto iuri praefert.)

„Je hanebný výklad, který překrucuje smysl textu.“

(Maledicta est expositio, quae corrumpit textum.)

„Více platí dobré mravy než dobré zákony.“

(Plus valent boni mores quam bonae leges.)

„Podvod a lest nesmí být nikomu k ochraně.“

(Fraus et dolus nemini debent patrocinari.)

„Právníka dělá srdce.“

(Pectus facit iurisconsultum.)

„K čemu jsou zákony bez dobrých mravů?“

(Quid leges sine moribus?)

„K zlomyslnostem nelze být shovívavý.“

(Malitiis non iest indulgendum.)

(Publius Iuventius Celsus, Digestga 6,1,38)

„Křivdy mívají také často původ v zlomyslném a chytráckém výkladu práva.

Odtud pochází pořekadlo, jehož se již dávno obecně užívá:

„vrchol práva – vrchol bezpráví.“ (Summum ius - summa iniuria.)

(Marcus Tullius Cicero – 3.1.106-7.12.43 př.n.l.; O povinnostech; Kniha první, 10)

Analogickým výkladem slavného Celsova výroku „Právo je umění spravedlivého a dobrého“ (Ius est ars aequi et boni; Digesta 1,1,1) lze pak dospět k tomuto výroku, který považuji za základní kritérium pro jakoukoliv mravnou a smysluplnou aplikaci práva:

„Výklad práva je umění nalézat spravedlnost a dobro.“

Protože jakékoliv umění má v lidech vzbuzovat pocit uspokojení a libosti (tj. kladné emoce), pak i „umělecké“ soudní rozhodování (tj. vysoce kvalitní po stránce právní, mravní, argumentační, jazykové i stylistické) má v objektivně ukřivděných lidech i v občanské veřejnosti vzbuzovat právě tyto pocity a nikoli pocity nevole, rozhořčení, odporu a ošklivosti (tj. záporné emoce). Protože však studium filosofie a etiky je na právnických fakultách stále na okraji pozornosti, je skutečných „právních umělců“ mezi právníky velice málo. Tento nedostatek je nejzřetelnější v rezortu justice, o čemž svědčí nejen problematické, nemravné anebo i evidentně nezákonné výroky, ale i jejich nízká argumentační a stylistická úroveň, kvůli které jsou některá soudní rozhodnutí zcela nepřezkoumatelná.

Veřejná kritika současné judikativní aplikace práva již dosáhla takových rozměrů, že snad není třeba zdůrazňovat, jak dalece se vzdálila od mravnosti, spravedlnosti i od shora citovaných kategorických příkazů, byť je v souladu s nechvalně známým výrokem jednoho z našich bývalých ministrů spravedlnosti, který v raných dobách privatizace (či spíše organizovaného rozkrádání) národního majetku prohlásil, že „úkolem soudů není nalézat nějakou pomyslnou spravedlnost, ale pouze platné právo“. Mohu uvést celou řadu závažných odchylek od principů spravedlnosti (tj. základní stabilizační společenské hodnoty) a dobrých mravů (zvláště pak spravedlivosti, slušnosti, poctivosti a lidskosti, tj. pozitivních povahových vlastností), které lze dokonce bez váhání označit za hanebnost urážející „obyčejné lidské cítění“ (tj. „vyšší“ cit pro spravedlnost, označovaný v římském právu jako aequitas).

„Spravedlivé činy jsou vesměs slušné,

kdežto nespravedlivé jsou stejně tak neslušné jako hanebné.“

(Marcus Tullius Cicero – O povinnostech; Kniha první, 27)

Ačkoliv někteří pedagogové z právnických fakult tvrdí, že výuce etiky je na jejich vysokých školách věnována patřičná pozornost, chmurná skutečnost svědčí o tom, že tato výuka je naprosto neúspěšná a „nepadla na úrodnou půdu“ (patrně bylo „špatné zrno“ anebo špatní byli jeho „rozsévači“, protože lze stěží připustit, že špatná byla veškerá „hlína“, tj. všichni posluchači). Nehledě na kořistnické chování mnohých advokátů, kteří považují právnické vědomosti za „zlatokopecké náčiní“, lze prokázat, že mnozí soudci nemají ani ty nejzákladnější znalosti o etice a „vyšší spravedlnosti“ (aequitas), nedokáží přesně definovat a rozlišit pojmy spravedlnost, spravedlivost, mravnost a morálka, nejsou schopni domyslet budoucí dopad svých rozhodnutí a mnohdy svůj právní názor neumí ani řádně právně, eticky a hlavně přesvědčivě zdůvodnit. Ve filosofii a etice se průběžně nevzdělávají, své výrazové prostředky nezušlechťují a písemná vyhotovení svých rozhodnutí po sobě často ani nečtou, takže se např. v rozsudcích objevují i hrubé věcné a pravopisné chyby. V důsledku nedostatku mravního nadhledu a „obyčejného lidského cítění“ se proto mnohdy těžko orientují ve složitých kauzách, přičemž tato ztráta vůdčí mravní orientace vede často k průtahům, k účelovému obcházení anebo porušování zákonů i k opakovanému „přehazování“ některých kauz mezi prvoinstančními a odvolacími soudy. Někdy dokonce dochází ke kuriózním situacím, kdy soudy „spadnou do vlastní jámy“, kterou ve vlastní nebo cizí režii „vykopali pro jiného“ a ze které se pak vůbec nedokáží „vyhrabat“, protože zákon jim to už neumožňuje.

Pouze namátkově lze uvést tyto příklady:

1. zavírání dětí do psychiatrických léčeben, pokud se rodiče nemohou dohodnout na jejich výchově;
2. úmyslné přivádění prosperujících podniků do úpadku;
3. poskytování neoprávněných výhod „zájmovým“ stranám;
4. doplňování či úplné nahrazování zákonem upravených povinností představitelů místních samospráv povinnostmi judikovanými, které patrně Nejvyšší soud považuje za hodné budoucí právní úpravy (de lege ferenda);
5. nucení žalující matky dítěte, na které otec není schopen platit soudem stanovené výživné, aby vedle žalovaných rodičů tohoto dítěte žalovala i své vlastní rodiče, kteří ji finančně podporují a o své vnouče se příkladně starají;
6. „doplňování“ zákonů vlastními nezřídka právně i eticky problematickými úvahami či protiústavní tvorba „soudcovského práva“;
7. vypravování opravných usnesení až poté, kdy je soudu doručeno odvolání jedné ze stran;
8. nespravedlivé soudní výroky, které v rozporu s „obyčejným lidským cítěním“ poškozují slušné občany a poskytují právní jistotu „šikovným podnikatelům“ –

- např.:

• legalizace absolutně neplatných právních úkonů,
• přiznávání nemravných nároků, zejména nepřiměřeně vysokých úroků anebo nároků ze směnky, která je „zjevným zneužitím práva“ (§ 8 obč.zákona),
• výklad zákonů v přímém rozporu s jejich zněním i účelem (např. při doručování směnečného platebního rozkazu do vlastních rukou je kategorický příkaz „musí“ vykládán jako „nemusí“), apod.

Uvedené příklady se týkají pouze případů podléhajících ustanovení občanského

zákona a občanského soudního řádu, nikoli případů trestních, při jejichž projednávání rovněž nezřídka dochází ke znamenitým proviněním nejen proti spravedlnosti a etice, ale i proti trestnímu zákonu a trestnímu řádu. Trestní zákon by si proto v zájmu sjednocení výkladové praxe pro všechna právní odvětví nepochybně zasloužil podobná ustanovení jako § 2 odst.2 a 3 nového občanského zákona.

Není tedy pochyb o tom, že kromě mnohých politiků, jejichž chování rozhodně nelze doporučit jako příkladné, chvályhodné, obecně žádoucí a následováníhodné, i soudy svými rozhodnutími výrazně ovlivňují právní vědomí občanů a tak vytvářejí anebo křiví „obyčejné lidské cítění“ (tj. ideální mravné a společensky pozitivní právní vědomí). Naštěstí však ani čtyřiadvacetileté okázalé pohrdání spravedlností, slušným chováním a poctivostí („s poctivostí ku posměchu dojdeš!“) nedoznalo takových výsledků, které si přáli všichni ti, kterým byl vlastní prospěch přednější než prospěch státu a lidu, a kteří s touto motivací cíleně připravovali a vytvářeli „kaučukové“ či „kulhavé“ právní normy (leges claudians) pro úspěšné „podnikání“, „tunelování“ a nezřídka i plenění národního majetku.

Naštěstí převážné většině občanů je stále ještě niterně jasné, jaké jednání je spravedlivé, poctivé a slušné a mnohdy dokáží mnohem lépe než někteří zkostnatělí a mravně vyhaslí soudci okamžitě „lidsky vycítit“, na čí straně je právo. Právě tito občané jsou „solí země“ a vytvářejí ono „obyčejné (mravné) lidské cítění“, které nyní budou soudci muset pracně nalézat a vzhledem k nedostatku svého filosofického vzdělání je budou obtížně mravně kvalifikovat a popisovat. Už je opravdu nejvyšší čas zachránit, co se ještě zachránit dá, protože jedině tak lze znovu obnovit důvěru lidí ve spravedlnost a právo.

Soudy dnes stojí na rozcestí, přičemž ustanovení § 2 odst.2,3 občanského zákona jsou natolik jednoznačná, že jim nedávají příliš velký prostor ke zvolení cesty. Pokud budou bloudit, „kličkovat“, odvolávat se na stávající judikaturu (mnohdy zastaralou a eticky „vyčpělou“) anebo záměrně vytvářet obtíže při nalézání práva, může se snadno stát, že některá ze stran „mravně procitne“, věnuje pečlivou pozornost právě shora uvedeným argumentům a způsobí takové problémy, které zbloudilého soudce přinejmenším před ním samotným zesměšní. Pokud by se pak takový eticky náročný soud měl dostat až před Evropský soud pro lidská práva, pak pohrdání základními etickými a právními principy by mohlo zesměšnit celou justici.

A povalí se jako voda soud, a spravedlnost jako potok silný.“

(Prorok Ámos – 8.stol.n.l.; Starý zákon – Proroctví Ámose proroka, V/24)

Tak jako jako Galénos pravil, že „že dobrý lékař musí být i dobrým filosofem“, totéž platí pro právníky a zejména pro soudce. Bez znalosti římského práva a srovnávacího studia filosofie a etiky je totiž „umělecká“ judikativní aplikace práva zcela nemožná.

„Dobrý soudce má rozmnožovat spravedlnost.“

(Boni iudicia ampliare iustitiam est.)

„Spravedlnost a dobro je zákon nad zákony.“

(Aequum et bonum lex legum est.)

„Poctivost je jednou z metod vládnutí,

spravedlnost je druhou mírou metod vládnutí.

Vládnout zákony tam, kam dosahují zákony,

a soudnou myslí tam, kde zákony už nestačí,

to je nejvyšší mírou metod vládnutí.“ (Sün-c´ - asi 313-238 př.n.l.)

„Potlačí-li se spravedlnost, co jiného jsou královské říše, než velké lupičské bandy?“

294948. sunt regna, nisi magna latrocinia, sublata iustitia?)

(Aurelius Augustinus /sv.Augustin/ - 354-430 n.l.)

V Plzni dne 5.2.2014