Ochrana cti a dobré pověsti

Také po převratu v listopadu 1989 si mnozí občané, novináři i politici zvykli vykládat obsah svobody projevu a práva na informace do té míry extenzivně, že do nich zahrnuli i účelově vykonstruovanou svobodu lhát a právo beztrestně pomlouvat své spoluobčany, umělce i neoblíbené politiky (hlavně pak politické oponenty) podle starořímského úsloví: „Statečně špiň, vždycky něco ulpí!“. Přitom je zjevné, že mezi postupujícím mravním úpadkem naší společnosti a beztrestným šířením nejrůznějších smyšlenek a pomluv existuje přímá souvislost. Jakékoliv lži, polopravdy anebo neověřené smyšlenky (dezinformace) jsou totiž činem nemravným, neboť zpravidla jsou motivovány zlým úmyslem a nikoli snahou poctivě informovat veřejnost. Ani jediný z těchto lhářů, dezinformátorů a pomlouvačů totiž nedokáže podložit svá slova jediným spolehlivým a ověřitelným důkazem a na rovně položenou otázku reagují již tradičním kličkováním. Za těchto okolností pak má jakákoliv tolerance vůči takovému jednání celospolečenský negativní výchovný účinek, neboť lidé se sklonem k podobnému jednání jsou právě touto tolerancí podníceni k podobným činům, jejichž hranice únosnosti lze pak již jen velmi těžko udržet. Příkladem mohou být každodenní četné komentáře na Seznamu.cz a ta neustále se stupňující záplava lidské hrubosti, jizlivosti, špatnosti a zla je varující.

 

„K zlomyslnostem (zlu) nemáme být shovívaví.“

(Malitiis non est idulgendum; Publius Iuventius Celsus – asi 70-140 n.l.)

Politici, veřejní činitelé (tj. představitelé měst a obcí) i umělci jsou osoby veřejně činné a protože jim zájem či dokonce vytoužená chvála veřejnosti dělá dobře, musí si tedy zvyknout i na mnohdy i značně neomalenou pozornost tisku a hromadných sdělovacích prostředků. Veřejnost v demokratické společnosti má však nepopiratelné právo pouze na pravdivé informace o jejich činnosti, životě i případných poklescích. Právo na lež má pouze obviněný z trestného činu a jeho obhájce v rámci obhajoby podle trestního řádu, přičemž však nesmí jiného křivě obvinit z trestného činu ani jej pomluvit, neboť obhajoba za pomoci spáchání dalších trestných činů je nepřípustná a nezákonná.

Obviněný se sice může hájit jakýmkoliv způsobem, nikoli však způsobem trestným – nejen tedy pomluvou a křivým obviněním, ale ani vydíráním, únosem či dokonce usmrcením svědka trestného činu, což lze považovat za násilné bránění průchodu pravdy. Právo na lež tedy neexistuje, stejně jako neexistuje právo na nemravnost a zlo, ba dokonce ani právo na omyl; těchto „práv“ se nelze poctivě domáhat a nelze je ani poctivě vyčíst z jakékoliv právní normy!

Lež je principiálně nemravná a zlá (vyjma tzv. „milosrdné lži“, poskytnuté těžce nemocnému anebo vojákům obleženým nepřítelem) a ani politici s nejkřivějšími charaktery (a že jich máme!) by se neodvážili navrhnout uzákonění „práva na lež“. Někomu sice skandalizující historky o jeho životě nevadí a považuje je za určitý druh reklamy, avšak jakmile se lži (a tedy i nemravnosti a zlu) popustí uzda, může se záhy vymknout kontrole a snadno může nabýt i zcela obludných a zničujících účinků.

„Rána otevřená vystřeleným šípem se opět zacelí,

les pokácený sekerou dřevorubcovou opět vyroste,

avšak rána zasazená slovem a ošklivou řečí se nikdy nezacelí.“

(Indický hrdinský epos Mahábháratam – asi 5.stol.př.n.l.)

Čl.10 odst.1 Listiny základních práv a svobod stanoví, že „každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno“. Protože však osobní čest a dobrá pověst jsou nezcizitelným nehmotným statkem, který trvá i po smrti majitele a někdy je velmi cennou hodnotou i pro jeho potomky, trvá právo na ochranu osobní cti a dobré pověsti i po jeho smrti.

§ 3 odst.2 písm.a) občanského zákoníka stanoví, že „každý má právo na ochranu svého života a zdraví, jakož i svobody, cti, důstojnosti a soukromí“.

§ 82 odst.2 občanského zákoníka stanoví, že „po smrti člověka se může ochrany jeho osobnosti domáhat kterákoliv z osob jemu blízkých.“

Pokud je tedy po smrti osoby významného společenského postavení anebo požívající v daném místě obzvláště dobré pověsti záměrně špiněna její pověst (viz chmurně proslulý případ „viděl jsem to vlevo dole“), má to nutně nepříznivý emoční dopad na její příbuzné a dokonce to může vážně narušit i jejich společenské postavení. Proto mají plné právo domáhat se soudní ochrany osobnosti, občanské cti a dobré pověsti svého předka, kterou oprávněně považují za nedílnou součást dobré pověsti celé jejich rodiny.

„Urážka na cti nabývá závažnosti podle osoby, na které byla spáchána.“

(Contumelia crescit ex persona eius, cui contumeliam fecit.)

(Domitius Ulpianus – 170-228 n.l.)

Mnohem častější jsou případy, kdy oběti násilných trestných činů jsou ještě za svého života anebo i po své smrti v rámci obhajoby útočníka účelově špiněny a pomlouvány, aby se tak dosáhlo příznivějšího posouzení míry jeho viny a mírnějšího trestu. Tento druh pomluvy je ze všech pomluv nejhanebnější a takový způsob obhajoby je i nezákonný a nepřípustný – je to totiž totéž, jako když útočník a jeho obhájce ještě na zmrzačenou anebo mrtvou oběť plivnou.

Není snad třeba zdůrazňovat, jaké pocity mají pozůstalí, příbuzní a přátelé oběti, když v soudní síni slyší nehorázné lži, nezřídka plné sprostoty a arogance, které vážně narušují dosavadní bezchybnou pověst jejich zbitého, znásilněného anebo zavražděného příbuzného či přítele. Pokud soud takový nezákonný a nemravný způsob obhajoby připustí, bude důvěra poškozených ve spravedlnost a právo vážně otřesena. K ochraně tohoto práva všemi zákonnými prostředky je oprávněn především poškozený, v případě jeho zdravotní nezpůsobilosti jeho soudem ustanovený opatrovník dle § 29 odst.1 občanského soudního řádu, a po jeho smrti pak jeho manžel, manželka, příbuzní anebo kdokoliv z osob jemu blízkých.

Často se polemizuje nad tím, zda občanská čest, dobrá pověst a lidská důstojnost mají požívat i trestněprávní ochrany, zvláště když skrytá i zjevná kriminalita evidentně narůstá (trapné pokusy o statistické prokázání opaku jsou vesměs neúspěšné). Odpůrci takové trestněprávní ochrany argumentují tím, že je pouze soukromou věcí, zda se dotčená osoba bude domáhat zadostučinění a případného odškodnění u soudu, a zejména se odvolávají na subsidiaritu trestní represe podle § 12 odst.2 trestního zákona (tj. trestní postih „až v krajním případě“ - ultima ratio), neboť podle státního zastupitelství je při uplatňování trestní represe „nutno zachovávat maximální zdrženlivost“. Je to však účelová lež, kterou lze praktickými příklady „nezdrženlivosti“ snadno vyvrátit. Pokud je totiž útok na občanskou čest, dobrou pověst a lidskou důstojnost motivován zlým anebo nečestným úmyslem (včetně snahy po sebezviditelnění sebe anebo tiskoviny, v níž je takový útok publikován), pak se nepochybně jedná o čin výrazně společensky nebezpečný, vůči kterému má být jakákoliv civilizovaná, právně stabilizovaná a mravně vyspělá společnost příkladně nesmiřitelná. Musí jí tedy záležet na tom, aby úmyslné rozšiřování lží a polopravd bylo rychle a tvrdě postihováno, protože právě takový postih může příznivě ovlivnit pozitivní právní vědomí občanů a všestranně tak splnit individuální i generální výchovnou funkci trestu.

„Zlý úmysl třeba v každém případě potrestat.“

1624967. omnimodo poniatur) (Neratius Priscus – 1.-2.stol.n.l.)

Trestný čin podle současného § 184 odst.1 trestního zákona je spáchán vždy, je-li o jiném vědomě (tj. ve zlém úmyslu přímém anebo eventuálním) sdělen nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu. Pokud je takový čin spáchán tiskem, filmem, rozhlasem, televizí či jiným účinným způsobem, je takové jednání postižitelné podle přísnějšího 2.odstavce tohoto právního ustanovení. Z těchto ustanovení tedy vyplývá, že k nežádoucímu účinku ve skutečnosti vůbec dojít nemusí, ale poskytnutá informace musí být způsobilá tento nežádoucí účinek přivodit. Není tudíž rozhodující konkrétní výsledek pomluvy, ale samotný realizovaný zlý úmysl (pokus), který směřuje k nežádoucímu účinku, tj. k ohrožení vážnosti jednotlivce u spoluobčanů (objekt trestného činu). Sice se říká, že vyslovená lež má „krátké nohy“, ale při současné rychlosti informací dokáže dojít velmi rychle velmi daleko a stejně tak rychle dokáže způsobit velké škody, které se jen obtížně napravují a někdy jsou i nenapravitelné – zejména je-li dotčená osoba v důsledku stále se opakujících pomluv (event. cíleně štvavé kampaně) dohnána až k sebevraždě.

Pomluvou není poskytnutí objektivně pravdivé informace. Pravdivou informací však není záměrná polopravda, neboť polopravda je totéž jako celá lež. Trestnou tedy není mylná nepravdivá informace, poskytnutá v dobré víře bez jakéhokoliv zlého úmyslu, a to i zlého úmyslu eventuálního. Náprava takové mylné nepravdivé informace je možná buď kajícnou omluvou anebo až v občanskoprávním řízení na ochranu osobnosti, občanské cti, dobré pověsti a lidské důstojnosti podle § 3 odst.2 písm.a) občanského zákoníka.

Forem pomluv může být nepřeberné množství a v zájmu stabilizace etického prostředí ve společnosti je k nim nutno přistupovat velmi nekompromisně. Mezi pomluvy přitom patří nejen vědomá lež a úmyslná polopravda, ale i nejrůznější „šuškandy“ na pracovišti, vytvářející napjaté pracovní prostředí, pomlouvání kolegů, podřízených či nadřízených za účelem jejich pracovní či společenské „likvidace“, pomlouvání partnerů za účelem způsobení jejich rozvratu anebo „ulovení“ některého z nich, nejrůznější „zaručeně pravdivé zprávy“ (pavlačové drby) i lživá a úmyslně zkreslená pracovní hodnocení apod. Všechna tato motivačně zlá jednání jsou totiž skutečně objektivně způsobilá přivodit zákonem požadovaný zlý účinek.

Trestněprávní ochrana občanské a osobní cti, dobré pověsti a lidské důstojnosti je poskytována pouze žijícím lidem, protože pouze ti mohou utrpět zákonem předpokládaný následek. Lze se však důvodně domnívat, že takovou trestněprávní ochranu by si zasloužili i mrtví, zejména pokud jde o oběti násilných trestných činů. Z hledisky „vyššího principu mravního“ (ekvity) je totiž hrubě neslušné a tudíž i nemravné, pokud zločinci za účinné pomoci svých obhájců konstruují před soudem smyšlené, neprokazatelné a hanlivé historky o svých obětech, zejména o tom, že byli ke svému zločinu vyprovokováni anebo svedeni. Takové špinění obětí zejména násilných trestných činů je svým charakterem, motivací i mírou společenské nebezpečnosti podobné trestnému činu výtržnictví dle § 358 odst.1 trestního zákona (pasáž „hanobí hrob“) a mělo by tedy být i obdobně postihováno – například jako trestný čin „hanobení oběti trestného činu“, který by mohl znít takto:

„Kdo pomluví oběť trestného činu v úmyslu zmařit anebo zmírnit svůj vlastní nebo cizí trestní postih, bude potrestán odnětím svobody až na tři roky nebo zákazem činnosti nebo peněžitým trestem“.

Tento trestný čin by se speciálně týkal účelových pomluv v trestním řízení, postihoval by lživé útoky na žijící i mrtvé oběti trestných činů a vztahoval by se nejen na vlastní pachatele, ale i na jejich obhájce, kteří mnohdy neznají etickou míru výkonu práva obhajoby. Zlým úmyslem je totiž i rada, jak jinému způsobit škodu (Dolus est consilium alteri nocendi). Přijetí takového anebo podobného zákonného ustanovení by se jistě setkalo s veřejným souhlasem a v našem právním řádu by nepochybně splnilo žádoucí stabilizační účel.

Nelze přehlédnout, že mnozí pomlouvači jsou osoby nízké mravné úrovně, podlí, zákeřní a zbabělí, zůstávají v anonymitě a mnohdy se se svými smyšlenkami a lhaním vůbec neodvažují vystoupit na veřejnosti. Jejich působení je zákeřné a skryté a jsou-li odhaleni, snaží se ze svých činů vylhat, vymlouvají se na svůj omyl nebo „dobrou víru“ a pokoušejí se své smyšlenky a lži bagatelizovat.

Výjimkou bývají někteří novináři, kteří již zcela ztratili soudnost i cit pro míru, nekriticky shánějí senzace „ber kde ber“ a z hrozby případných soudních sporů si nic nedělají, vědomi si liknavosti naší justice. Nejenže se tedy nezabývají mírou pravdivosti získaných informací, ale ani mírou jejich slušnosti. Přitom právě slušnost může sloužit jako orientační míra poctivosti a spravedlivosti, protože „spravedlivé činy jsou vesměs slušné, kdežto nespravedlivé jsou stejně tak neslušné jako hanebné.“ (Marcus Tullius Cicero – 106-43 př.n.l.; O povinnostech).

„Hanobení je povykování bláznivých lidí.“

(Diogenés ze Sinópy, kynický filosof, 400-323 př.n.l.)

„Pomluvy neopakuj

a ani jim nenaslouchej,

vždyť jsou to jen hlasy vlastní nevyrovnanosti.

Opakuj pouze to, co jsi viděl,

a ne to, co jsi jen slyšel.“

(Ptahhotep, vezír faraona Džedkaréa Isesiho, – 24.stol.př.n.l.)

Diogenés i Ptahhotep by se podivili, kdyby slyšeli naše současníky anebo četli jejich „intelektuální“ výplody. Možná je to i tím, že ani jediný současný pedagog svým žákům a studentům tato jejich slova nikdy nepřečetl a nedonutil je alespoň desetkrát napsat!

Jestliže kdokoliv není způsobilý svá tvrzení podložit nevývratnými důkazy, pak až do důkazu opaku je na místě považovat taková tvrzení za nepravdivá, učiněná v omylu anebo ve zlém úmyslu (tj. vědomě lživá). Úmyslně vyslovená nepravda, směřující k poškození dobré pověsti, osobní cti a důstojnosti jiného, je tedy trestně postižitelnou pomluvou, učiněnou v přímém anebo nepřímém zlém úmyslu. Ani sebevětší neobliba určité osoby tedy nemůže být poctivým a spravedlivým důvodem k tomu, aby o ní byly účelově shromažďovány a rozšiřovány nejrůznější pomluvy, smyšlenky a polopravdy. Nejhorší pomlouvači jsou pak takoví, kteří tak činí pro svůj budoucí prospěch.

Důslednou ochranu dobré pověsti, osobní cti a důstojnosti je v zájmu právní jistoty nutno poskytovat všem občanům bez výjimky – tedy i občanům důvodně podezřelým z nečestné či nezákonné činnosti. Výjimečně se totiž opravdu stane, že je z trestného činu obviněn několikrát trestaný člověk pouze proto, že byl nejlákavějším objektem policejního vyšetřování – a pak může vzniknout obrovský problém, neboť v důsledku mylných policejních verzí a předsudků mohou být zmařeny podstatné důkazy svědčící o nevině osoby obviněné i o vině osoby dosud ani nepodezřívané.

Nečestné praktiky některých novinářů a pracovníků hromadných sdělovacích prostředků při shromažďování informací svědčí nejen o jejich mravní nevyzrálosti, vyplývající z mylného pojetí demokracie jako společenského zřízení prostého poctivosti, slušnosti a uvážlivosti, ale nezřídka i o značné naivitě, když získanou informaci náležitě neprověřují co do její pravdivosti. Takto se ve „svatém nadšení“ mohou nevědomky stát součástí intrik a rafinované hry, pokud je jim záměrně poskytnuta klamavá informace (téměř vždycky po ní skočí „jako na špek“), aby jejich prostřednictvím jiného poškodila anebo společensky či politicky zcela znemožnila. Proto právě při vyhledávání a rozšiřování informací je uvážlivost dvojnásobně na místě. „Dvakrát měř, jednou řež!“

Pouze tehdy, je-li získaná informace skutečně pravdivá a pečlivě ověřená, je její zveřejnění na místě. I pravda má však svůj čas a někdy je taktické s jejím zveřejněním počkat, má-li mít žádoucí či dokonce zničující účinek (tzv. situační vhodnost projevu). Lidé totiž spíše uvěří líbivé lži než tvrdé pravdě a svoji nelibost častěji obrátí proti původci pravdivé informace než proti lháři, zvláště pokud pravda není okamžitě a přesvědčivě prokázána. Odvahu k pravdě, novinářskou čest a občanskou povinnost by si proto žádný novinář ve vlastním zájmu neměl plést se sebezničující zbrklostí. Vždyť i uvážlivost je jedním ze znaků čestnosti.

 

V Plzni dne 24.1.2024