Opojení mocí

Pokud tyto příkazy a zákazy objektivně přispívaly ke stabilizaci lidské pospolitosti a nebyly vymáhány s nemilosrdnou ukrutností, měly své mravní opodstatnění. Mravnost příkazů a zákazů pak osvědčovala jejich rozumnost, uvážlivost a uměřenost, což však v historii lidstva byly jevy pouze ojedinělé. Právě proto si lidé tolik vážili moudrých, uvážlivých a spravedlivých vládců, kteří jim poskytovali životní jistoty – zejména pak pocit spravedlnosti, kterou však současní politici, soudci, státní zástupci, policisté i úředníci na všech stupních státního aparátu okázale pohrdají jako historickým anachronismem. Protože však moc přikazovat a zakazovat je opojná a „chutná“ slastně, již od raných počátků lidské společnosti se neblaze projevili lidé, kteří v přikazování a zakazování nalezli své emoční uspokojení a zejména zakazování rozvinuli do obludných forem. Takto se postupně vyvinul mocný úřednický aparát (byrokracie), který sice neměl takovou pravomoc jako vládce, ale usurpoval si moc v takových oblastech státní správy, kam vládce a jeho rádci nedohlédli. Je pozoruhodné, že přes veškeré snahy vládců o mravní usměrnění úřednictva přetrvaly tyto nemravné direktivní způsoby celé věky a kupodivu se projevují i ve 21.století, kdy zejména díky úředníkům Evropské unie nabyly až obludných rozměrů. Mnozí úředníci totiž vždy naleznou cestu, jak prezentovat svoji moc, byť by byla pouze nepatrná a místně omezená.

K nejoblíbenějším aktivitám totalitního i demokratického úřednického aparátu patří zejména rozmanité nedůvodné zakazování, které je jednou z nejčastějších a přitom právně nepostižitelných nemravností. Zakazování je totiž až příliš často projevem nemravně uplatňované mocenské a společenské převahy úředníka (byrokrata), která jeho samolibost a ješitnost emočně uspokojuje.

Je příznačné, že téma „zakazování“ se zejména v době pověstné „perestrojky“ (tj. přestavby) v SSSR stalo často diskutovaným tématem, které je však v mnoha státech světa aktuální i dnes – a to i u nás. V tomto směru lze vhodně citovat některé pasáže z dosud inspirativního článku ruského novináře A.Vasinského, který byl uveřejněn v roce 1987 v Isvěstiích pod názvem „Kdo dovolil nedovolovat?“ („Kto razrešil něrazrešať?“).

Cituji:

„Zákazy…… Byly doby, kdy se toho velmi mnoho nesmělo. Venkovan nesměl z vlastního rozhodnutí odjet žít do města. Nesmělo se volně přecházet z jednoho podniku do druhého. Nesměly se nosit úzké kalhoty. Nesměly se nosit široké kalhoty. Nesměly se nosit dlouhé sukně. Nesměly se nosit krátké sukně. Nesměly se poslouchat gramofonové desky, vidět filmy nebo číst povídky, které dnes bez jakékoliv úhony posloucháme, sledujeme a čteme.“

„Filosofie zákazů (nemyslím tím rozumné a nezbytné zákazy v oblasti technologie, bezpečnosti techniky, zajištění pořádku, ochrany státních a vojenských tajemství, ale i zákazy zbytečné, nezdůvodněné ani zájmem věci, ani zdravým rozumem) – filosofie zákazů a omezení, vášeň zakazovat, je pro leckoho stále ještě přesvědčivá a je třeba zbavit ji glorioly. Vždyť v houštinách nejrůznějších „tabu“ a „vet“ se krmí a pase nemalý počet obyvatel, hlídačů, kontrolorů…… Mezi „vyznavači zakazování“ jsou harcovníci, kterým se dařilo zakazovat architektonické směry, literární žánry, hudební proudy a dokonce … …přírodní zákony (samozřejmě jen na dobu omezenou). Vždyť jak je známo, zakázány byly i některé vědy – dostaly nálepku „pavěd“. Byla to vleklá nemoc.

„Vzniká dojem, jako by všechny zákazy vycházely z presumpce zneužití. Jestliže se něco nezakáže – pak to prý všichni rozkradou. Jenže soudní procesy ve Střední Asii, v Moskvě a Rostově přinášejí svědectví, že ti, kteří se dali cestou nezákonnosti, se před zákazy nezastavují. Zákazy zastavují ty, kteří by chtěli a mohli dělat něco prospěšného, ale rozmýšlejí se.“

„A tak se stává, že nadbytečné zákazy, namířené zdánlivě proti přestupkům, vyvolávají samy o sobě další přestupky. Vyvolávají úplatky, reciproční služby, demagogii atd. Vždyť „nelze“ pro všechny – to nezřídka znamená „dovoleno“ pro někoho.

Na zákazech mají zájem ti, kteří se s nimi a s různými háčky mají dobře. Každý odvolaný zákaz, každý zrušený paragraf má za následek zbytečnost toho, kdo tento zákaz či paragraf střežil. Právo proto demokracie nevyhovuje byrokratům. Zákazy – to je jejich živná půda. Tam oni žijí.

Filosofie zákazů, často vydávaných za strážce mravnosti a ochrany základů, není ani neškodná, ani nezištná.“

„Proč někteří raději zakazují než povolují? Protože ten, kdo říká „ANO“, bere na sebe odpovědnost. Navíc ten, kdo dovoluje, musí nejenom odpovídat, ale i PRACOVAT, zajišťovat úspěch věci, myslet, starat se, prožívat stresy. A co se děje s tím, kdo říká „NE“? Řekne to slovo a rázem se zbaví odpovědnosti a celý problém zruší. „NE“ – to je právo nic nedělat. Kde padlo slovo „NE“, tam se nic neděje. Ale kdo něco dovolil – vytvořil situaci, kde se něco může stát. Dobrá věc nebo špatná, drama, něco zlého nebo cosi plného radosti –

- zkrátka život.

Zakazovači sýčkují: „Představte si, co se stane, když ……“ Pamatujeme časy, kdy se v parcích, na nových sídlištích stavěly tabulky, kudy se smí chodit a kudy ne. Zeleň zářila hroznými tabulkami „Nechodit po trávě! Porušení zákazu se trestá!“ atd. Ale lidé kupodivu nechodili cestami, které jim načrtli projektanti. Lidé chodili cestami a stezičkami, které si vyšlapali sami. Ty se pak znovu překopávaly, osévaly travou, oplocovaly. Lidé dostávali pokuty. Jenže z nějakého důvodu měli rádi právě ty cestičky, které si prošlapali sami – - jedni proto, že byly kratší, druzí proto, že jim prostě byly sympatické……Nyní se našli projektanti, kteří ty neplánované cestičky vydláždili, čímž uzákonili přestupek a rázem ubyly tisíce přestupků a narušitelů. A všem je náhle lépe, pohodlněji, volněji, lehčeji……“. (Konec citátů).

I po více jak třiceti létech je tento článek stále aktuální, protože díky mnohým novým příležitostem se neustále rozvíjí touha rozkazovat, nařizovat, přikazovat, zakazovat a hlavně trestat. Soudcovská nezávislost i úřednická svévole proto nabyly takových forem, že to vážně narušuje důvěru občanů v platné právo, ve všechny státní orgány, v politiky a koneckonců i v celý stát. Při objektivním hodnocení problematiky zakazování však musíme poctivě říci, že stejně jako ve starověku i středověku může být zakazování čestné anebo nečestné – záleží na tom, co, proč a jak (tj. v jakém rozsahu) je zakazováno.

„Tytéž činy jsou buď čestné nebo nečestné,

záleží na tom, proč nebo jak jsou konány.“

(Lucius Annaeus Seneca – Devadesátý pátý list Luciliovi.

Další listy Luciliovi; Nakladatelství Svoboda 1984, str.207)

Čestné (mravné) přikazování anebo zakazování musí být moudré nebo alespoň rozumné, uvážlivé a přiměřené dané situaci. Je nepochybné, že existuje celá řada oblastí lidské činnosti, kde neomezená libovůle v konání by stejně jako ve starověku mohla být obecně nebezpečná životu nebo zdraví lidí anebo národnímu či soukromému majetku. V takových případech jsou přiměřené příkazy a zákazy plně na místě, neboť zajišťují dodržování občanské kázně a chrání nejen jednotlivce, ale i celou společnost. Například by jistě nikdo nezpochybňoval význam zákazu vstupu na místa s výskytem nevybuchlé munice, na stožáry vysokého napětí, do železničního kolejiště apod. Na druhé straně však existují příkazy a zákazy nečestné (nemravné), které jsou vydávány pouze za účelem uspokojení vlastního pocitu mocenské či společenské převahy a nesměřují k oprávněné a objektivně odůvodněné ochraně života, zdraví anebo nějaké životně důležité potřeby společnosti nebo jednotlivce. Takové nemravné příkazy a zákazy jsou však i dnes poměrně velmi početné a ve skutečnosti jsou projevem hrubé zvůle, která je v jakékoliv demokratické společnosti zcela nepřípustná.

5. demokratické společnosti musí mít jakýkoliv příkaz anebo zákaz nejen svůj právní podklad, ale i mravné odůvodnění. I takové odůvodnění musí být moudré nebo alespoň rozumné (racionální), uvážlivé a přiměřené dané situaci; jedině tehdy totiž může přesvědčit zákazem dotčené osoby o nutnosti jeho dodržování.

„Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.“

(Čl.4 odst.1 Listiny základních práv a svobod)

„Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.“ (Čl.2 odst.3 Listiny základních práv a svobod)

Protože však celá řada našich zákonů je nerozumných a nemravných a navíc až příliš často je nerozumná a nemravná i jejich praktická aplikace (tj. úřední i soudní výklad), je generální zmocnění k zákonnému přikazování anebo zakazování nejrůznějších lidských činností i v naší demokratické společnosti často zneužíváno. Proto jsou mnohdy vydávány příkazy a zákazy tak nesmyslné, že nejenže nikoho o nutnosti jejich dodržování nepřesvědčí, ale nezřídka vzbuzují i posměch a dokonce přímo provokují k jejich okázalému porušování. Nesmyslným zakazováním prosluli zejména byrokratičtí ochránci přírody, kteří nezřídka pod smyšlenou a vykonstruovanou záminkou ochrany přírody, krajiny anebo živočišných či rostlinných druhů zakazují kde co, aniž by byli schopni a ochotni smysl těchto zákazů přesvědčivě vysvětlit.

Proto se například stává, že v národním parku Šumava se objevují zákazy jízdy s kolem do kopce i s kopce, přestože v obou směrech je rychlost jízdy diametrálně odlišná a pouze jízda s kopce by mohla někoho pěšího ohrozit. Tito nadšení „zakazovači“ se též snaží pokutovat cyklistu na lesní asfaltové komunikaci, kam za ním bezostyšně dojedou naftou či benzinem páchnoucím terénním automobilem, anebo chodce pohybujícího se po cestě v I.ochranné zóně, která je rozbrázděna těžkými kolovými transportéry dřeva. Titíž „zakazovači“ pak pravidelně každého 1.března zatarasí cestu mezi jezerem Laka a obcí Prášily z důvodu údajné ochrany tetřeva hlušce, zatímco o pár set metrů dále na bavorské straně stačí podél cesty umístit výstražné značky s přeškrtnutým tetřevem – a nikdo z běžkařů ze strojově upravené stopy neodbočuje (proč by se také trmácel do hlubokého sněhu?). Pokud pak napadne hodně sněhu a začnou se lámat stromy, i to je vítaná příležitost ke všeobecnému a hlavně dlouhodobému zákazu vstupu do lesa pod záminkou ochrany zdraví lyžařů a poté i pěších turistů. Nikdo z těchto „zakazovačů“ se neobtěžuje běžecké stopy projet rolbou a padlé stromy odstranit tak, jako to dělají v sousedním Německu, ale raději okamžitě využije možnosti „neřešit problém“ a zakázat pohyb.

Bylo by možno uvést ještě celou řadu naprosto nesmyslných a někdy i zcela neuvěřitelných byrokratických střetů ochranářů s turisty, cyklisty, vodáky, horolezci, paraglidisty apod. Tak se například pro zákaz horolezectví v určité chráněné lokalitě uvádějí nejrůznější smyšlené argumenty, jako je například údajná ochrana výra, jehož houkání prý v dané oblasti před padesáti lety zaslechl jeden osmdesátiletý (nahluchlý) hajný při návratu z poslední leče (kde leccos vypil), dále „nepřípustné šlapání po mechem porostlých kamenech a obracení hrabanky“, anebo i plašení ptáků v oblasti, kde létají kulky z blízké střelnice, s neuvěřitelným odůvodněním, že střelba ptákům nevadí, protože jim připomíná hřmění - atd. atd.

Je příznačné, že v takových případech se tito drobní „zakazovači“ opojení mocí nikdy neobtěžují s poctivým shromažďováním objektivních důkazů na podporu svého rozhodnutí, ale až příliš často jednají emotivně a zaslepeně, úmyslně zatajují, popírají anebo dokonce falšují důkazy zpochybňující oprávněnost jejich příkazů a zákazů, anebo se dokonce uchylují k nepoctivým osobním útokům na případné stěžovatele a odpůrce jejich usilovné „ochranářské“ a „ekologické“ činnosti. Je to přece slast, zakazovat, šikanovat a pokutovat lidi, zvláště pak ty, kteří se na rozdíl od velkých znečišťovatelů přírody a krajiny mohou před takovou úřednickou zvůlí jen obtížně bránit. Někdy lze dokonce nabýt dojmu, že někteří takoví „zakazovači“ se usilovně snaží vydobýt si neoprávněné postavení jediných oprávněných návštěvníků určitých přírodních lokalit a všechny ostatní občany znovu postavit za plot jako v době nejhlubší totality. Podobných případů příkazování a zakazování by bylo možno uvést ještě celou řadu – a A.Vasinský by se jistě podivil, kdyby viděl, že od roku 1987 se v tomto směru ani v údajně demokratické České republice mnoho nezměnilo. Přikazování a zakazování totiž není pouhým výsledkem totalitního režimu, ale především je výsledkem totalitně uvažující mysli – a ta i v demokracii zůstává zachována až příliš mnoha lidem.

Tito drobní přikazovači a zakazovači jsou sice obtížní, avšak nejsou ani zdaleka tak škodliví, jako přikazovači a zakazovači významní a mocní. Existuje totiž až příliš mnoho poznatků, že i rozličné úřady a soudy svým výkladem překrucují a rozšiřují platné právo a ukládají občanům takové povinnosti, které ze zákonů přímo nevyplývají (např. povinnost kolaudace nebytových prostor před jejich pronájmem, povinná ostražitost, povinnost politiků a představitelů místní samosprávy strpět větší míru kritiky apod.). V poslední době si pak největší kritiku vysloužili úředníci Evropské unie, kteří přikazují a zakazují kde co a svým velmocenským počínáním soustavně popuzují občany všech členských států. Obrana proti takovému zneužívání moci i práva je přitom velice obtížná, ne-li zcela nemožná.

Nerozumné, neuvážlivé, nepřiměřené a nedůvodné přikazování a zakazování je principiálně nemravné a je proti němu nutno co nejrozhodněji bojovat – ať už se jedná o drobné úředníčky, soudce anebo úředníky Evropské unie. Je politováníhodné, když ještě 28 let po tzv. „sametové revoluci“ se v činnosti našeho státního aparátu projevují nejen „nesametové“ a totalitní metody řízení společnosti, ale i docela obyčejná neomalenost a zvůle. Ještě horší pak je, když tyto zvyklosti přenášejí naši politici i do Bruselu anebo je tam trpně snášejí nebo dokonce podporují.

Protože je patrno, že opojení mocí a touha přikazovat, zakazovat a trestat není omezená státními hranicemi, politickým zřízením ani charakteristickými znaky jednotlivých národů, je evidentní, že se jedná o další přirozenou lidskou slabost a psychickou deformaci. Společným jmenovatelem této lidské slabosti i psychické deformace pak jsou ješitnost, samolibost, pýcha, sebestřednost, arogance a zpupnost. Všechny tyto nectnosti totiž snadno nalezneme u všech přikazovačů a zakazovačů na celém světě, kteří podlehli mocenskému pokušení a jsou doslova opilí mocí. Vystřízlivění z tohoto opojení však bývá kruté a velice často je provází pád.

„Možnost být obávaným způsobila mnohým lidem, že se museli sami bát.“

(Lucius Annaeus Seneca – Čtrnáctý list Luciliovi.

(Výbor z listů Luciliovi; Nakladatelství Svoboda 1987, str.23-24)

„Protož kdo se domnívá, že stojí, hlediž, aby nepadl.“

(1.epištola sv.Pavla ke Korintským, 10/12)

„Zpupnost je nutno více hasit než požár.“

(Hérakleitos z Efesu)

(F.Ch.Kessidi – Hérakleitos; Nakladatelství Svoboda 1985, str.147,154)

V Plzni dne 21.1.2015 (aktualizováno 30.9.2018)