Osvícená politika

„Prospěch jednotlivcův má být zároveň prospěchem celku; neboť kdyby každý chtěl uchvátit všechen prospěch jen pro sebe, lidská společnost by se zcela rozpadla.

Jestliže naše přirozenost žádá, aby člověk pomáhal člověku, ať je to kdokoliv, jen právě proto, že je to člověk, musí být podle téže přirozenosti i prospěch všech lidí věcí společnou.“ (Marcus Tullius Cicero – O povinnostech)

V čem spočívá spravedlnost? V nastolení společenské harmonie (rovnováhy), která upevňuje důvěru občanů ve stát a jeho mocenské instituce.

„Spravedlnost směřuje k tomu, aby se uchovala soudržnost lidské společnosti.“

„Bez nejvyšší spravedlnosti nelze vůbec řídit stát.“

(Marcus Tulius Cicero – O povinnostech)

„Spravedlnost je základem států.“

(Iustitia regnorum fundamentum est)

Co je nespravedlnost? Občanská nerovnost, zneužívání společenského postavení, protekcionalismus, korupce, lež, úskok, křivda, krádež, zpronevěra, podvod a neopodstatněné násilí. Občané totiž spíše snesou tíživé životní podmínky (zvláště kdy je všichni snášejí společně), než nespravedlnost, která ve všech dobách vždycky způsobuje i zvyšuje společenské napětí.

„Neboť lidé si vždycky žádali rovné právo; vždyť jinak by to právo ani nebylo.“

„Rovnost je nejvlastnějším znakem spravedlnosti.“

(Marcus Tullius Cicero – O povinnostech)

Co je mravnost? Mravnost je ucelený soubor těchto pozitivních povahových vlastností (ctností): moudrosti, uvážlivosti, spravedlivosti, poctivosti, slušnosti, skromnosti, střídmosti, zdrženlivosti, uměřenosti, uvážlivé odvahy, lidskosti, laskavosti a soucitnosti.

Co je nemravnost? Nemravností jsou všechny prakticky realizované negativní povahové vlastnosti (nectnosti), které jsou opakem mravnosti: hloupost, nerozvážnost (zbrklost), nespravedlivost, závistivost, nepoctivost (prolhanost, úskočnost, lstivost, záludnost apod.), neslušnost (neomalenost, hrubost, sprostota apod.), neskromnost (chamtivost, lakota apod.), nestřídmost (rozežranost, alkoholismus, toxikomanie apod.), nezdrženlivost (sexuální náruživost), neuměřenost (nedůstojné chování, nezvážení situační přiměřenosti apod.), zbabělost, krutost, bezohlednost a bezcitnost.

V čem tedy spočívá osvícená politika? Osvícená politika spočívá v umění chránit chudé před bohatými a bohaté před chudými. Pouze takto řízená společnost je spravedlivě vyvážená, stabilizovaná a perspektivní.

„Spravedlnost vůči sociálně slabým je spravedlnost nejopravdovější.“

(Iustitia erga inferiores verissima est)

(Římský právník Caecilius Balbus – nejistá datace, 5.-8.stol.n.l.)

A v čem spočívá politika neosvícená? Ve stupňování společenských rozdílů mezi bohatými a chudými („rozevírání společenských nůžek“), v izolacionismu, elitářství a sobectví bohatých a v prohlubování záporného společenského napětí, které u převážné většiny chudších občanů vede ke zlobě (zlosti), závisti a nenávisti. Vždycky tomu tak bylo, neboť v historii lidstva byla naprostá většina vládců i politiků hluboce neosvícená a moc i zlato jim zaslepily rozum. Stále však mají své následovníky, neboť „hloupost je (i) dnes všeobecnou chorobou krajin pod Nebesy“ (čínský filosof Sün-c´- asi 313-238 př.n.l.).

Jak lze tedy docílit oné spravedlivé, vyvážené a harmonické společnosti? Jak lze dosáhnout toho, aby byla politika osvícená a aby si občané politiků vážili, namísto toho, aby jimi pohrdali? Bez již zmíněného historického a filosofického vzdělání to možné není. Pouze tím se totiž probouzí zdravý rozum a umožňuje vnímání všech společenských dějů v jejich vzájemné souvislosti i v rozporech. Stačí se však pouze zaposlouchat do projevů našich politiků a i naprostému laikovi musí být jasné, že světlo „vyššího vědění“ nezasáhlo ani jediného z nich.

„Kolika lidí řeči jsem slyšel, nikdo nedospívá k tomu, aby poznával, že moudré je od všeho odděleno.“ (Hérakleitos z Efesu)

Kořenem problému jakékoliv společnosti je nerovnoměrné rozvrstvení majetku, které plodí závist, zlobu, nenávist i strach. „Obdiv k bohatství porušil a zkazil mravy“ (Marcus Tullius Cicero). Všichni lidé totiž nejenže nemají stejné schopnosti a možnosti, ale ani stejnou míru štěstí, takže všichni zbohatnout nemohou a vždycky budou vedle sebe chudí i bohatí. Ať totiž chceme anebo nechceme, tři pověstná a tajemná starověká božstva stále určují naše životní kroky – Osud, Náhoda a Štěstí (blíže viz úvaha „Děje mimo naši vůli, chtění i chápání“).

Původ bohatství a způsob jeho nabývání by byl dlouhou samostatnou kapitolou, která počíná u poctivé práce a končí krádežemi, zpronevěrami, podvody, loupežemi i dobyvačnými válkami. Základem bohatství je totiž přirozený pud shromažďovací, který je u mnohých jedinců natolik zbytnělý, že je zcela ovládá (zištnost, chamtivost, kořistnictví apod.). Čím více je pak majetku, tím menší je snaha se o něj s někým dělit (lakota), neboť kdo má mnoho, chce ještě více, a chamtivec proto nebude nikdy spokojen. Ostatně již staré římské přísloví praví, že „nelze bláznit s rozumem.“

„Nic tak nesvědčí o duchu nesvobodném a malicherném jako láska k bohatství a nic není čestnější a velkodušnější než pohrdat penězi, jestliže je nemáme, a jestliže je máme, užívat jich k dobročinnosti a štědrosti.“ (Marcus Tullius Cicero – O povinnostech)

„Statku přibývalo-li by, nepřikládejte srdce.“ (Žalm 62/11)

„Majetek je pro lakomce víc než vlastní život.“

(Kašmírský bráhman Sómadéva – asi 11.stol.n.l.; Oceán příběhů)

Kolem peněz a majetku se v jakékoliv společnosti „všechno točí“ a tento koloběh začíná nenáviděnými daněmi. Kdykoliv pak dojde k ekonomické tísni, okamžitě se ozývají odborníci i laikové, kteří požadují vyšší zdanění bohatých. Ať již jsou tyto hlasy motivovány přirozeným citem pro společenskou harmonii anebo zištným populismem, všem chybí „světlo vědění“. Tyto problémy už tady totiž byly před tisíci lety a tehdejší politici si s nimi věděli rady mnohem lépe, než jak to předvádějí politici současní. Naši „všehoznalí“ politici i slovutní ekonomové totiž neznají prastarý princip stabilizace společnosti, spočívající v tom, že daně by měli platit pouze bohatí občané (aby tak byli chráněni před závistí a zlobou chudých), neboť chudí platí dost vysokou daň tím, že pro společnost vychovávají své děti. Tuto osvícenou politickou zásadu takto zaznamenal římský historik Titus Livius ve své obsáhlé knize „Dějiny římské od založení Města“ (období války s Etrusky v r.507 př.n.l.). Pozorně čtěte a přemýšlejte nad moudrostí lidí minulých dob.

„Lid byl také osvobozen od přístavních cel a daní; přispívat za něj měli bohatší občané, kteří byli s to nést toto břemeno. Chudí prý platí dostatečnou daň, jestliže vychovávají děti. A tato shovívavost otců (tj. římských senátorů) později v zoufalých situacích, za obležení a hladu, udržela obec v takové vzácné svornosti, že jméno král budilo stejný odpor u vrstev nejvyšších jako nejnižších. A žádný jedinec se nestal nikdy později nekalými prostředky u lidu tak oblíbeným, jako tehdy celý senát moudrou vládou.“ (Kniha II/10)

Pokud jsou naši politici natolik nevzdělaní, že o tomto stabilizačním a současně i sebezáchovném společenském principu nedokáží přesvědčit sami sebe i své bohatší spoluobčany, bude rozklad této společnosti stále pokračovat. Pud shromažďovací lze totiž ovládnout pouze za pomoci pudu sebezáchovy, k čemuž je naprosto nezbytný onen osvícený rozum.

„Rozum pudům slouží, nevládne jim. Rozum může ovládat pud jen tehdy, když proti němu postaví jiný mocný pud.“

(Novozélandský psycholog C.J.Adcock – Základy psychologie)

Vybírání daní je problémem prvním a způsob jejich užívání je problémem druhým, který závisí na momentálních okolnostech a dlouhodobých anebo i krátkodobých společenských prioritách (patrně se shodneme na tom, že těmito dlouhodobými prioritami jsou školství, zdravotnictví, perspektivní výzkum a výroba, vnější obrana a vnitřní bezpečnost). V naší Poslanecké sněmovně ani v Senátu však patrně není ani jediný politik, který by někdy Tita Livia četl a dokonce by snad znal citovanou pasáž z jeho knihy. Od tohoto zaznamenaného děje přitom uplynulo již více jak 2500 let a stěží mu přitom vytknout nějakou mravní či snad dokonce společensky destabilizující vadu. Jak lze tedy osvíceně řídit společnost, když politici o jejím osvíceném řízení nic nevědí, soustavně se předhánějí v hádkách, urážkách a planých řečích a dojemně se shodnou pouze na zvyšování vlastních platů?

Je pravdou, že obsah pojmů „chudí“ a „bohatí“ se postupem času podstatně změnil a dnešní „chudí“ rozhodně nejsou až tak chudí jako prostí římští plebejci. I dnes je však mezi sebou máme a jistě by rozumní a uvážliví ekonomové dokázali stanovit smysluplná, spravedlivá a poctivá kritéria pro toto dělení. Není to sice příjemné, pokud by měl být někdo označen jako chudý, avšak toto úřední zařazení by mělo být „osobním údajem podléhajícím utajení“. Patrně by do této kategorie měly být zařazeny všechny matky samoživitelky, jakož i osoby, které jsou vzhledem ke svému věku, nepříznivému zdravotnímu stavu anebo kvůli nezaviněné ztrátě zaměstnání odkázány na společenskou pomoc. Jistě by také nebylo obtížné stanovit kritéria pro zařazení do společenské vrstvy bohatých (majetkový cenzus), zvláště když se současní „bohatí“ svým majetkem okázale až nestoudně vychloubají (auta, chaty, vily, jachty, majetky v zahraničí apod.).

Hlavním problémem politiky, práva i ekonomie je odmravněný formalismus. V právní praxi se proto vyskytují nejen právní pozitivisté (úzkoprsí formalisté lpějící na liteře zákona), ale i právní žongléři, křivící právo podle jejich momentální nálady i potřeby (těch je nejvíce, neboť právo používají jako zlatokopecké náčiní). Jen nepatrné promile právníků jsou však právní naturalisté (tj. přívrženci přirozeného práva – ius naturale), kteří obohacují právní praxi o nadčasové mravní imperativy (tj. kategorické příkazy a zákazy), o základní principy římského práva, o vyšší pojetí spravedlnosti (ekvitu) i o uvážlivost, lidskost, laskavost a soucit.

„Pokud jde o právo přirozené, jsou si všichni lidé rovni.“

(Ius naturale attinet, omnes homines aequales sunt)

(Římský právník Domitius Ulpianus – 170-228 n.l.)

V ekonomii však přirozené právo neplatí, neboť ekonomický naturalismus neexistuje a mravnost anebo dokonce rovnost občanů je to poslední, co ekonomy zajímá. Všichni ekonomové jsou totiž ekonomičtí pozitivisté, kteří se v praxi drží nepsaného ekonomického zákona „Peníze nesmrdí!“ (Pecunia non olet). Téměř nikdo z nich sice neví, že tento výrok pronesl římský císař Vespasianus (7-79 n.l.) v souvislosti se zdaněním odběru moči z veřejných záchodů pro potřebu koželužců, avšak stejně jako on velice dobře vědí, že zdanit se dá mnohé, ne-li vůbec všechno! Po r.1990 jsme ostatně tento výrok slyšeli i z úst mnohých našich politiků a ekonomů, kterým se jej dokonce podařilo realizovat i při podivuhodné privatizaci našeho národního majetku. Ačkoliv přitom došlo k rozvratu národního hospodářství, likvidaci mnohých výrobních odvětví, prodeji „rodinného stříbra“ do zahraničí a krachu několika bank, ideoví původci i realizátoři tohoto „neosvíceného“, dobrodružného a částečně i zločinného ekonomického řádění rozhodně neschudli. Ekonomika a mravnost totiž mají vůči sobě stejně nepřátelský (antagonistický) poměr jako náboženství a věda.

Osvícená politika je tedy v podstatě velice jednoduchá, pokud jsou v ní přísně dodržovány tyto kategorické mravní imperativy – především myslet na prospěch občanů, dále nelhat, nekrást, nepovyšovat se, neprovokovat majetkem anebo rozmařilostí, nežvanit, neslibovat a žít příkladně střídmě, skromně a zdrženlivě. Asi bychom se v Poslanecké sněmovně i v Senátu hodně nahledali, než bychom takového politika našli. Levitující političtí andělé totiž neexistují a v politickém „bahně“ se mnohý politik snadno ušpiní. Kolik politiků např. ještě nepochopilo, že občané jsou velice citliví na jakékoliv jejich výhody, které jsou v rozporu se spravedlností a obecně žádanou rovností?

„Ničím jiným si nemohou správcové obcí snáze získat přízeň lidu, než nezištností a skromností.“ (Marcus Tullius Cicero – O povinnostech)

„Poctivost je jednou mírou metod vládnutí, spravedlnost je druhou mírou metod vládnutí. Vládnout zákony tam, kam dosahují zákony, a soudnou myslí tam, kde zákony už nestačí, to je nejvyšší mírou metod vládnutí.

A největší chybou vládnutí je: upřednostňovat osobní zájmy a nepřidržovat se všeobecných principů!“ (Sün-c´)

Naše společnost se už dlouhodobě pohybuje na samé hranici mravního, právního i ekonomického rozvratu, neboť díky našim nedovzdělaným zákonodárcům nemáme takové právní mechanismy, kterými bychom přinutili naše politiky a ekonomy k mravnému myšlení i jednání. Jejich ctnosti (kterých není mnoho, pokud vůbec nějaké jsou) i nectnosti (které před svými voliči dovedně skrývají) se totiž při volbách neodhalí. I obyčejné lidské nectnosti se tedy mohou stát zhoubou demokracie, což se ostatně stalo již ve starověkém Řecku a děje se to stále.

„Jako když je poražená věc znovu postavena nebo skrytá odhalena,

jako když se zbloudilému cesta ukáže nebo v temnotu světlo vnese,

ten, kdo oči má, ony věci vidí.“ (Buddha – asi 563-483 př.n.l.)

V Plzni dne 1.11.2023