„Po ovocích jejich poznáte je.“

Znalost politických, historických i mravních poučení je tedy nezbytná k tomu, aby činnost jakéhokoliv vůdčího politika (vládce) bylo možno s nadhledem posoudit. Pravdou je, že ing.Miloš Zeman od svého vstupu do politiky na Letenské pláni 25.11.1989 proslul jako dovedný manipulátor a lhář, neboť již tehdy si s neuvěřitelnou nestoudností vymýšlel před rozvášněným davem neexistující čísla a statistické údaje s vědomím, že se nikdo neodváží přijít na tribunu a říci: „Občané, neposlouchejte ho, vždyť vám lže!“ Ještě krátce poté bylo možno podrobit záznam z jeho projevu analýze a ihned informovat veřejnost o výskytu obecně nebezpečného populisty, lháře a politického dobrodruha (avanturisty). Protože jej včas nikdo neznemožnil, podařilo se mu dvakrát po sobě oslovit voliče, kteří nebyli schopni kriticky posoudit jeho postupně vypěstované negativní vlastnosti i schopnosti, které pak s postupujícím stářím zákonitě nabývaly na intenzitě. Všechna svá politická tažení totiž vždycky započal lhaním a sliby, které však nikdy nedodržel, a navíc proslul zákeřností, lstivostí, hrubostí a neomaleností, což jeho skalní příznivci sice považovali za (zábavný) projev politické moudrosti, avšak stěží by takové jednání doporučovali svým dětem jako příkladný vzorec chování.

Ze všech obsáhlých poučení starověkých filosofů jsou nejaktuálnější tyto dvě věty:

„Zpupnost (hybris) je nutno více hasit než požár!“

(Hérakleitos z Efesu – asi 544-484 př.n.l.)

„Duch vladařů zaslepených mocí tíhne k nepředloženostem.“

(Kašmírský bráhman Sómadéva – 11.stol.n.l.; Oceán příběhů)

V každém ctižádostivém a ambiciózním politikovi doutná jiskřička sebestřednosti a zpupnosti, která byvše nehašena, může se pod vlivem pochlebníků, našeptávačů a špatných rádů rozdmýchat v ničivý a neuhasitelný plamen. Z dávné, nedávné i současné historie lidstva známe takových příkladů tisíce – a stále se z nich nikdo nepoučil.

„Nevíš, jaký je to člověk? Podívej se na jeho přátele!

Nevíš, jaký je to vládce? Podívej se na jeho rádce!“

(Konfuciánský filosof Sün-c´ - asi 313-238 př.n.l.)

„Odmítáním spravedlivých a přijímáním nespravedlivých,

jednáním, jež vede k nerozumnému a bezprávnému násilí,

zanedbáváváním dobrých a řádných zvyků,

konáním bezprávných skutků a nevykonáváním spravedlivých.

neplacením dluhů a placením toho, co se platit nemá,

netrestáním provinilců a trestáním nevinných,

vězněním těch, kdož nemají být vězněni

a ponecháváním na svobodě lidí, kteří by měli být za mřížemi,

podnikáním riskantních děl a ničením výnosných podniků,

zanedbáváním ochrany lidu před zloději a okrádáním lidí o majetek,

odporem k mužným činům a dobrém dílu,

urážením vůdců lidu a pohrdáním chvályhodnými,

vzbuzováním odporu ve starých lidech

bezcharakterním jednáním a nespolehlivostí,

nepoužíváním nápravných opatření proti zlu a zanedbáváním naléhavých úkolů,

ledabylostí a nedbalostí v péči o osobní svobodu a majetek poddaných,

tím vším způsobuje vladař,

že poddaní upadají do stavu bídy, toužení a neuspokojení.

Když jsou lidé zbídačení, jsou neuspokojení,

a když jsou neuspokojení,

přecházejí na stranu nepřítele nebo zničí vlastního vladaře.

(Indický královský rádce Kautilja – 4.stol.př.n.l.)

„Když se vládce nadchne pro princip lidskosti, potom se věru nenajde nikdo,

kdo by se chtěl prohřešit proti principu lidskosti;

když se vládce rozhodne pro princip jednání v zákonech spravedlnosti,

potom se věru nenajde nikdo, kdo by se chtěl prohřešit proti spravedlnosti;

a když se vládce stane vzorem v správnosti,

potom se věru nenajde nikdo, kdo by nechtěl být vzorem v správnosti.

Proto: náprava krajiny začíná od nápravy panovníka!“

(Konfuciánský filosof Meng-c´ - asi 372-289 př.n.l.)

„Poctivost je jednou mírou metod vládnutí,

spravedlnost je druhou mírou metod vládnutí.

Vládnout zákony tam, kam dosahují zákony,

a soudnou myslí tam, kde zákony už nestačí,

to je nejvyšší mírou metod vládnutí.

A největší chybou vládnutí je:

upřednostňovat osobní zájmy a nepřidržovat se všeobecných mravních principů!“

(Sün-c´)

Institut milosti (omilostnění) je patrně starý již přes 3500 let. Meng-c´totiž pravil:

„Všem lidem je od přirozenosti vlastní schopnost soucitu.

Na schopnosti soucitu vybudovali dávní Vládci svoji spravedlivou vládu.“

Meng-c´ svá slova napsal před 2400 léty a tudíž ono „dávno“ by znamenalo posun zpět nejméně o dalších tisíc let. V Číně však lidský život neměl nikdy valnou cenu a lze tudíž stěží věřit tomu, že by dávní čínští vládci udělovali milost z pouhého soucitu. Pokud tedy byla milost udělována, pak výhradně proto, aby se upevnila jejich moc a zvýšila obliba u lidu. Teprve ve starověkém Římě pak došlo k právnímu rozlišení milosti od shovívavosti.

„Milost je prominutím zaslouženého trestu.“

„Shovívavost je umírněnost, která ze zaslouženého a náležitého trestu něco promíjí.“ (Lucius Annaeus Seneca – 4.př.n.l.-65 n.l.; O shovívavosti)

Nejslavnější (a nezaslouženější) milost v dějinách je popsána v Novém zákoně:

„Měl pak obyčej vladař ve svátek propouštěti lidu vězně jednoho, kteréhož by chtěli.

I měli v ten čas vězně znamenitého, kterýž sloul Barabáš.

Protož když se lidé sešli, řekl jim Pilát: Kterého chcete, ať vám propustím?

Barabáše-li, čili Ježíše, kterýž slove Kristus?

Nebo věděl, že jej za závisti vydali.

Ale přední kněží a starší navedli zástupy, aby prosili za Barabáše, Ježíše pak aby

zahubili.

Tedy propustil jim Barabáše, ale Ježíše zbičovav, vydal, aby byl ukřižován.“

(Evangelium sv.Matouše, kap.27/15-18,20,26)

Římský prokurátor (místodržící) Publius Pontius Pilatus měl v Judei neomezenou moc a často potlačoval násilím i sebemenší náznaky rebelie. Přesto se však neodvažoval vyvolat vzbouření zmanipulovaného davu, protože by z toho mohl mít v Římě nepříjemnosti. Ačkoliv tedy na Ježíšovi vinu nenalezl, uložil mu nezasloužený trest, zatímco vrahovi Barabášovi (Marek 15/7) pod nátlakem davu zasloužený trest prominul. Ani on tedy nebyl motivován soucitem, ale snahou uklidnit dav a prospět tím i sám sobě.

Institut milosti je stále považován za projev soucitu k pachateli, který byl pravomocně odsouzen k zaslouženému trestu. Tato milost je zpravidla odůvodňována vážnými zdravotními anebo rodinnými důvody, avšak důvodem milosti nemůže být zpochybňování pravomocně uznané viny a uloženého trestu. Osobě udělující milost totiž nepřísluší přezkoumávání pravomocného rozsudku, protože není součástí soudní moci a tudíž ani odvolací instancí. Věděl to již Seneca před 2000 léty, vědí to všichni právníci i politici a jediný, kdo to zřejmě neví, je prezident republiky anebo ten, kdo rozhodnutí o udělení milosti zpracoval a pouze mu je předložil k podpisu.

Motivací milosti tedy musí být odůvodněný soucit se zdravotním stavem anebo tíživou sociální situací odsouzeného, nikoli vzdor proti soudní moci. Prezident republiky sice nemusí své rozhodnutí o udělení milosti zdůvodňovat, avšak pokud tak učiní, musí být toto zdůvodnění argumentačně precizní, aby nevzbuzovalo sebemenší pochybnosti o jeho správnosti. V milosti udělené Miloši Balákovi se však slovo soucit neobjevuje a naopak je z ní patrný zpupný vzdor motivovaný úkornou domněnkou prezidenta republiky, že soudní rozhodnutí bylo podjaté a směřovalo proti Hradu.

Už některé minulé prezidentovy milosti vzbuzovaly údiv anebo pohoršení, avšak nyní již dává zřetelně najevo, že mu na veřejném mínění vůbec nezáleží, neboť své voliče už nepotřebuje a nejenže si tedy bude dělat, co bude chtít, ale záměrně a okázale bude politickou, právnickou i občanskou veřejnost provokovat. Beztrestné provokování totiž natolik patří k jeho zvyklostem, že v jeho případě lze Descartův výrok „Myslím, tedy jsem!“ (Cogito ergo sum!) parafrázovat na „Provokuji, tedy jsem!“ „Beztrestnost vždycky láká k horšímu“ (Impunitas semper ad deterioria invitad). Kde jsou ti stateční advokáti, kteří tak brojili proti údajné zvůli vlády v souvislosti s jejími nařízeními na ochranu obyvatelstva proti pandemii covidu? Kdo z nich okamžitě zvolal po vzoru jejich slavného předchůdce Marka Tullia Cicerona: „Jak dlouho ještě, Catilino, budeš zneužívat naší trpělivosti?“ (Quousque tandem abutere, Catilina, patientia nostra?“).

Motivace (úmysl) je nejpodstatnější složkou při posuzování mravní kvality jakéhokoliv činu. Zlý úmysl činí zlým i skutek a jeho následný účinek, dobrý úmysl činí dobrým i skutek a zpravidla i následný účinek. Člověk je však omylný a proto je nutno brát v potaz i zkušenostní poučky, že dobrý úmysl nemusí mít vždy dobrý účinek a „cesta do pekel je dlážděna samými dobrými úmysly.“ Až na výjimky však lze konstatovat, že „povaha úmyslu určuje povahu činu.“

„Tytéž činy jsou buď čestné, nebo nečestné, záleží na tom, proč nebo jak jsou konány.“ (Lucius Annaeus Seneca – Pětadevadesátý list Luciliovi)

Při zcela objektivním a nepodjatém posuzování situace kolem milosti udělené Miloši Balákovi je tedy zcela jasné, že čin prezidenta republiky nebyl čestný (mravný) a dokonce ani nerespektoval jeho vlastní pravidlo stanovené ve Sbírce zákonů (tj. žádost o udělení milosti neprošla Ministerstvem spravedlnosti). Lid nebude nikdy důvěřovat vládci, který svévolně poruší i vlastní slovo. Od počátku jeho dobrodružné politické kariéry se přitom vědělo, že v něm doutná ona obecně nebezpečná jiskra sebestřednosti a zpupnosti, přičemž se nenašel nikdo tak filosoficky vzdělaný a argumentačně vybavený, který by ji včas uhasil. Ani když při své poslední inauguraci bohorovně prohlásil, že se rozhodl dožít devadesáti let, přítomný kardinál Duka nepovstal a nezvolal hlasem velikým: „Tento se rouhá! Kdo jiný může stanovit délku lidského života nežli Bůh?“

Současný prezident republiky je jejím neštěstím i neštěstím sám sobě. Málokdo se totiž za celý svůj život i při nadstandardní zdravotní péči dokázal tak zdevastovat a ještě přitom vykonat tolik špatných skutků, které se za ním budou stále plížit jako stín nikdy jej neopouštějící. Tolik filosofů světa napříč věky upozorňovalo na nebezpečí touhy po moci, uznání a společenském postavení, a přesto je patrno, že pokud sečtělý pan prezident nějakou takovou úvahu vůbec někdy četl, rozhodně jej neoslovila.

„Těžké je bojovat se žádostivostí, neboť co si přeje, kupuje si za duši.“

„Povaha je člověku démonem.“ (Hérakleitos)

„Listí stromu vždy odpovídá charakteru jeho kořenů.“ (Sün-c´)

„Co není na začátku rovné, bude na konci nutně křivé.“

(Liou Siang – asi 77 př.n.l.-6 n.l.)

„Takť každý strom dobrý ovoce dobré nese, zlý pak strom zlé ovoce nese.

Nemůžeť dobrý strom zlého ovoce nésti, ani strom zlý ovoce dobrého vydávati.

Po ovocích tedy jejich poznáte je.“ (Evangelium sv.Matouše, kap.17,18,20

Ing.Miloš Zeman dosáhl téměř všeho, po čem toužil, vyjma úcty zahraničních státníků, kteří jím vesměs pohrdají. Stejně jako stovky jiných sebestředných vládců a panovníků za to získal nemoci, zahořklost, podezřívavost, popudlivost, zlobu, mstivost, hanbu a opovržení. Nebyl totiž vzdělán v umění mravné politiky a pro svůj neodolatelný sklon k alkoholu, lhaní a hrubosti ani neměl k jejímu výkonu předpoklady. Proto až ve své funkci skončí, uznání od občanů se mu nedostane, jeho pochlebovači a rádci jej opustí a jeho současný tiskový mluvčí o něm ještě bude psát skandální paměti, aby se uživil.

„Ani ve vzduchu, ani v hlubinách světových moří, ani v odlehlých horských jeskyních, nikde na světě není místa, kde by bylo možno uniknout vlastním zlým skutkům.“ (Buddha – asi 563-483 př.n.l.)

 

V Plzni dne 4.4.2022