Pocit svobody

Svoboda je sice vděčným tématem pro všechny manipulátory a samozvané vůdce, avšak jejich populistická a líbivá slova jsou falešná a nebezpečná. Stačí totiž, aby někdo z poštvaného davu začal vykřikovat nenávistná hesla, někoho uhodil anebo první hodil kamenem nebo dokonce zápalnou láhví a rázem celý dav propadne zběsilosti a šílenství. Pokud proti těmto počátkům společenského rozvratu státní moc rychle a rázně nezasáhne, tendence k násilí brzy přerostou ve skutečné násilí. Bylo tomu tak vždycky, když se státní moc změnila ve státní bezmoc. Zmanipulovaní lidé totiž uprostřed podobně smýšlejícího davu získávají sílu k ventilaci své zloby a nenávisti, přičemž je nepochybné, že současní „odvážní“ antirouškaři a antiwaxeři by v minulém režimu na takový odpor ani nepomysleli. Ti všichni volají o své ohrožené svobodě, pod kterou si však mylně představují možnost dělat si co chtějí, což ovšem ani v demokracii možné není. Jejich zúžená představa o svobodě se totiž týká pouze všech omezujících opatření proti pandemii coronaviru, přičemž naprostá většina těchto demonstrantů si své zdraví po celý svůj život z hlouposti anebo úmyslně ničí. Jejich bludné představy však nejsou výplodem jejich vlastní neprobuzené mysli, ale jsou výsledkem zákeřné manipulace lidí mnohem chytřejších a prohnanějších, zejména „spasitelských“ advokátů, léčitelů a dezinformátorů, kteří v cíleném ovlivňování svých hloupějších spoluobčanů a v hrubém vyhrožování vědcům, lékařům, zdravotním sestrám anebo učitelům spatřují příležitost ke svému zviditelnění, politickému úspěchu, výdělku anebo dokonce i k rozvratu společnosti.

Málokdo ze všech těchto „křiklounů“ si přitom ve svém „svatém nadšení“ uvědomuje, že smrt je absolutní a neodvratitelná skutečnost. Nikdo totiž neví, kdy a kde jej postihne a nikdo si ani nemůže vlastní vůlí určit délku svého života. Mnozí lidé sice dělají všechno možné pro to, aby si svůj život ukrátili riskantní jízdou, nezřízeným způsobem života nebo extrémními adrenalinovými aktivitami, přesto však v sanitce anebo na nemocničním lůžku na svém životě lpějí a svých životních chyb litují.

„Neříkej: jsem ještě mlád! Kdo ví, zda zítra nezemře? Není žádná uzavřená

dohoda s velkými zástupy Smrti!“ (Buddha – asi 563-483 př.n.l.)

„Kruté smrti se nevyhneš!

Což navěky stavíme dům?

Což navěky pečetíme?

Což navěky bratři se o podíl dělí?

Což navěky trvá na zemi hněv?

Což navěky zvedá se řeka a záplavu přináší?

Kuklu svou opouští vážka.

Ale tvář, která by do slunce stále hledět mohla,

odedávna tu nebyla nikdy!“

(Sumerský Epos o Gilgaméšovi – asi 25.stol.př.n.l.)

Naproti tomu „svoboda“ je pojem relativní, protože je výsledkem proměnlivé lidské představivosti a její definice se proto v každém čase mění podle míry vědomostí a rozumové i mravní vyspělosti. Ani v pravěku si totiž lidé nemohli dělat co by chtěli, neboť závazná a přísně vymáhaná pravidla chování určovala rada starších anebo nejsilnější člen tlupy, rodu nebo kmene. Proto se anarchie nikdy nestala společenskou normou svobody, přestože v současnosti o ni mnozí lidé svými nerozvážnými slovy i činy usilují.

Absolutní svoboda je téměř nedosažitelný duševní stav, který mohou trvale prožívat (čistě teoreticky) pouze pocitově (emočně) nezávislí asketové v lesích, himálajských jeskyních anebo na pouštích. Nic nemají, nikoho neposlouchají, na ničem nelpí, živí se pouze z přírodních zdrojů nebo z toho, co jim lidé dají a k nikomu ani nemají jakýkoliv citový vztah. Buddha tento stav označoval jako „bezslastně bezstrastný“, tj. absolutní emoční nulu, která je středobodem mezi emocemi kladnými a emocemi zápornými. Ničeho takového však nejsou současní „bojovníci za svobodu“ schopní, protože jejich emoční závislost na svých pracovních aktivitách, rodině, majetku, sportu anebo rozličných pochybných požitcích je činí nesvobodnými a zásobuje je kolísavými emocemi, počínaje pocity kladnými (radost, euforie apod.) a konče pocity maximálně zápornými (bolest, strast, žal, zármutek, zoufalství apod.). Krátkodobé pocity absolutní svobody (eufórii) pak přináší individuální adrenalinové aktivity, např. sólolezení, plavání v moři, skoky padákem, paragliding apod., které se však v případě neúspěchu mohou obratem změnit v pocity maximálně strastné a nezřídka končí i smrtí.

Objektivní svoboda se realizuje pouze uvnitř lidské společnosti. Jejími základy jsou tyto mravně-právní imperativy (příkazy a zákazy), které ve své knize „O povinnostech“ vytýčil slavný římský státník, právník a řečník Marcus Tullius Cicero (106-43 př.n.l.):

„A nejen právem přirozeným, to je právem společným všem národům, ale i zákony

jednotlivých národů, na nichž v jednotlivých obcích spočívá ústavní zřízení, bylo

231673. shodně stanoveno, že jeden druhému škodit pro svůj vlastní prospěch.

Vždyť k tomu zákony směřují a ten smysl mají, aby zůstávala neporušena jednota

občanů. A kdo tuto jednotu maří, toho trestají smrtí, vyhnanstvím, žalářem

a pokutou.“

„Je třeba přihlížet k těm základním zásadám spravedlnosti, které jsem stanovil na

začátku: za prvé, abychom nikomu neškodili, a za druhé, abychom dbali

obecného prospěchu.“ Uplatňování vlastní svobody a práva tedy nesmí nikomu škodit a musí být motivováno obecným prospěchem, tj. obecně stabilizační spravedlností, rovností a slušností. I v tomto směru nám Cicero podává další inspirativní poučení:

„Prospěch jednotlivcův má být zároveň prospěchem celku; neboť kdyby každý

chtěl uchvátit všechen prospěch jen pro sebe, lidská společnost by se zcela

rozpadla.“

„Při rozhodování mezi několika povinnostmi mají největší význam ty, které se

zakládají na vědomí lidské pospolitosti.“

Obvykle je užíváno úsloví, že „svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého.“ Tato definice je nesmyslná, protože neexistují ideálně rovné hranice „svobody jednoho a svobody druhého“. Někdo si totiž svojí průbojností (či spíše drzostí) vymůže více svobody na úkor jiného, zatímco jiný svojí podrobivostí (submisivností) o část své svobody přichází. Zúžení prostoru vlastní i cizí svobody je však možné a mravně i právně přípustné pouze tehdy, je-li tak učiněno v poctivém a spravedlivém úmyslu ve prospěch takového počtu lidí (obecný prospěch), který výrazně převažuje nad počtem lidí uplatňujících pouze svůj soukromý a nezřídka sobecký zájem. To je základním principem jakéhokoliv civilizovaného práva, včetně práva demokratického. V demokratické společnosti tedy nelze tolerovat násilný odpor (včetně odporu řečí vyzývající k násilí), který ve svém důsledku vede k mravnímu i právnímu rozvratu společnosti. Pokud tedy kdokoliv tento rozvrat ve svém vlastním sobeckém zájmu anebo v cizí režii podporuje, mělo by s ním být zacházeno jako s těmi, kteří jednotu občanů úmyslně maří.

Subjektivní svoboda je kategorie individuálně pocitová (emoční), založená na celé řadě faktorů: vzdělání, mravní vyspělosti, školní i rodinné výchově, společenském prostředí, vlivu hromadných sdělovacích prostředků i nejrůznějších fake news apod. Čím je člověk všestranně vzdělanější (především historicky a filosoficky), tím snáze se orientuje i ve složitých společenských situacích, neboť je dokáže vyhodnotit ze „širšího úhlu pohledu“ (tj. dialekticky). I v tomto směru nám Cicero poskytuje cenné rady, které se však na žádném stupni našeho školství nevyučují.

„Všichni jsme vedeni a strhováni neodolatelnou touhou po poznání a vědění,

a jestliže někdo v tomto směru vyniká, pokládáme to za cosi krásného, kdežto

nejistotu, omyl, nevědomost a klam považujeme za zlo a za cosi hanebného. Je to

zjev přirozený a čestný, ale musíme se tu vyhnout dvěma chybám.

Za prvé, abychom nepokládali věci nezjištěné za zjištěné a neuznávali je za

pravdivé bez rozvahy. Kdo se bude chtít vyhnout této chybě, a to by měl chtít

každý, bude uvažovat o všech věcech dlouho a bedlivě.

Druhá chyba je ta, že někteří lidé vynakládají příliš velké úsilí a příliš mnoho

práce na otázky temné a nesnadné, a přitom bezvýznamné.“

Ačkoliv Ciceronova slova jsou stále aktuální, nezanedbatelná část naší společnosti se chová jako lidé rozumu vzdálení (homo amentus) anebo dokonce rozumu prostí (homo dementus). Jejich chování totiž vyplývá z nevědomosti, mylných představ o své intelektuální nadřazenosti (oni přece všechno vědí, protože rozmanitým bludům nekriticky věří ), paranoidní podezřívavosti, strachu ze smrti a iracionální zloby a nenávisti. Prvotními příčinami jejich jednání jsou přitom nekázeň, bezohlednost a nekritičnost, přičemž tyto vlastnosti jsou typické i pro všechny ostatní notorické porušovatele zákonů, předpisů a nařízení. Nikdo z „odpíračů“ si přitom nepoloží otázky: „Jak se mám chovat, abych neškodil jiným?“, anebo „Co více ohrožuje mé spoluobčany – moje očkování a respirátor, nebo jejich nekázeň a ničím neomezená volnost jednání?“ Jim přece vůbec nezáleží na cizím zdraví a ukázněné soudržnosti lidské pospolitosti, ale záleží jim pouze na jejich domnělé svobodě a ostatní občané jsou jim zcela lhostejní! Jak jinak lze označit neočkované občany (antiwaxery), kteří se s plným vědomím o způsobu šíření covidové nákazy shromažďují, respirátory nepoužívají, mávají transparenty, vykřikují slabomyslná hesla, urážejí a obtěžují zdravotnický personál a přitom mají uspokojivý pocit hrdinství, svobody i zadostučinění, jak to těm vědcům a doktorům zase ukázali! Nejhorší z nich jsou pak ti, kteří zneužívají svých odborných vědomostí a v nemravné touze po vlastním zviditelnění a úspěchu cíleně společnost rozeštvávají. Takové škůdce lidské společnosti přitom znal již Cicero a pamatoval na ně těmito slovy:

„Nejvíc mohou lidem škodit opět jen lidé.“

„Neexistuje žádné ohavné zlo, které by nehrozilo člověku od člověka.“

Svoboda není pouze záležitostí těla, ale i mysli. Naprostá většina lidí však při své nerozumnosti, nevědomosti a emoční nevyrovnanosti bojuje za svoji domnělou svobodu, ačkoliv kdyby její všelidský obsah znali, svobodně chovat by se ani nechtěli. Pravá (objektivní) svoboda totiž nespočívá v anarchii, ale v uvědomělé a společensky prospěšné sebekázni. Člověk nerozumný, nevědomý, neukázněný, poživačný, chamtivý a bezohledný totiž nemůže být svobodný, protože každodenně otročí svým vášním, touhám a náklonnostem, které mu jsou celoživotním zdrojem záporných emocí. Kdo tento princip svobody nepochopí, bude neustále bloudit, trpět a nikdy nenalezne cestu k zániku strasti.

V Plzni dne 10.12.2021