„Povaha je člověku démonem.“ (Hérakleitos z Efesu – asi 544-484 př.n.l.)

Zarathuštrův současník a současně i nejstarší řecký básník a raný filosof Hésiodos z Askry (asi 8.stol.př.n.l.) považoval démony za individuální strážné duchy, kteří vzešli z lidí „zlatého věku“. Řekové pozdějšího “železného věku“ pak tento pojem rozšířili a označovali jím jednotlivé bohy, osud, zlý osud, neštěstí, božské určení, osudovou náhodu apod., což již byly kategorie náboženské. Naproti tomu Hérakleitos zaujal jiný názor: „Na rozdíl od rozšířené pověry mezi Řeky (pozn.: a nejen mezi Řeky!), že průběh životních událostí člověka, jeho osud, je zcela určen vnějšími silami (démony, bohy, osudem), je u Hérakleita naznačena myšlenka, že osud člověka je určen samotným člověkem, jeho étosem (mravy, individuálním charakterem).“ (F.Ch.Kessidi – Hérakleitos, Nakladatelství Svoboda 1985, str.149)

Hérakleitos tedy jako první filosofický odvážlivec zcela oddělil smyšlené nadpřirozené „démony“ od konkrétní lidské přirozenosti a přestože nemohl nic vědět o genech ani pudech, došel k racionálnímu a nadčasovému závěru, že všechny naše „démonické“ myšlenky i skutky jsou výhradně naším dílem (mají tedy povahu interní) a nejsou tedy dílem jakýchkoliv vnějších nadpřirozených sil (povaha externí). Vzhledem k nepříliš vysoké vzdělanosti a intelektuální úrovni naprosté většiny věřících ve všech dobách je přesto iracionální náboženská představa o ovlivnění celé naší existence dobrými anebo zlými nadpřirozenými silami (duchy, démony apod.) velice úporná a až do současnosti přetrvává ve všech náboženstvích, počínaje vírou v temné síly (ďábly, čerty, pekelná knížata Satana, Lucifera, Belzebuba, Beliala ad. i celé roty a pluky ďáblů), přes víru v boží vůli, archanděly, anděly a světce až po teorii predestinace (též determinismu), spočívající v předurčení k věčnému zatracení nebo spáse, k dobrému anebo zlému způsobu života až po utržení toaletního papíru na WC (nic z toho jsem si nevymyslel, neboť argumenty některých fanatických věřících jsou až na úrovni psychické poruchy anebo psychiatrické diagnózy).Hérakleitův současník Buddha (asi 563-483 př.n.l. – pozn.: nikdy se nepotkali!) považoval za základní motivaci lidského chování touhu (v pálijštině tanhá, v sanskrtu tršná), kterýžto pojem je též vykládán jako žízeň anebo žádostivost. Tuto touhu pak dělil na tři samostatné druhy: touhu po bytí (bhava-tanhá), touhu po rozvoji v životě (vibhava-tanhá) a touhu sexuální (káma-tanhá). Z dnešního psychologického úhlu pohledu jsou pojmu „bhava-tanhá“ nejblíže pudy sebezáchovy a pud hladu, pojmu „vibhava-tanhá“ je nejblíže pud po sebeprosazení, uznání a vyniknutí, a pojmu „káma-tanhá“ je nejblíže pud sexuální. Moderní psychologie pak zná ještě pud poznávací (pátrací), který byl ve starověké Indii považován za příznačný povahový rys nejvyšší kasty kněží a osob intelektuálně činných (bráhmanů), pudy agresivní (útočný) a lovecký, které byly výrazným povahovým rysem druhé kasty bojovníků a vládců (kšatrijů), a pud shromažďovací, který byl již tehdy považován za dominantní povahový rys třetí kasty kupců a obchodníků (vaišijů) a již po celá tisíciletí je základní motivací lidí toužících po zbohatnutí, včetně chamtivců, lakomců, zlodějů, lupičů, defraudantů, podvodníků i hráčů (gamblerů). Srovnáte-li všechny tyto archaické a přitom důmyslné teorie, pak pochopíte i tyto Hérakleitovy výroky:

„Je těžké bojovat se žádostivostí, neboť co si přeje, kupuje si za duši.“

„Pro lidi není lepší, děje-li se, co si přejí.“

Ve stejné době pak Buddha pravil, že „příčinou všech životních strastí je žízeň (žádostivost). I když to nelze experimentálně potvrdit, nelze ani vyloučit, že napříč věky i kontinenty možná funguje i jakési bezkontaktní intelektuální propojení, což starověké věrouky vysvětlovaly věčným koloběhem myšlenek i jejich nezničitelností.

V současnosti je známo, že lidskou povahu určují geny, pudy, rodinná i školní výchova, sebevýchova (včetně sebekázně), vzdělání, rozumová výbava, vlastní myšlenky, slova a skutky, individuální a kolektivní zvyklosti, vypěstované závislosti (alkohol, nikotin, drogy, jídlo, sex, pracovní závislost, sport, adrenalinové aktivity apod.) okolní celospolečenské prostředí od makrostruktury (národní celky) až po mikrostruktury (bydliště, pracoviště, party apod.) i současná záplava informací všeho druhu. Všechny tyto vnitřní i vnější faktory se podílejí na postupném vytvoření individuálního dobrého anebo zlého „démona“, určujícího mravní kvalitu lidského jedince, přičemž mnohdy vedou tyto faktory k vnitřním rozporům, které mohou vést až k psychickým poruchám (Hérakleitův boj protikladů). Dobrý démon (eudaimón) tedy zápasí s démonem zlým (pneúma akatharton), štědrost s lakotností, soucit s bezcitností, vlídnost s arogancí, mírnost s útočností apod. Každý povahový rys má tedy i svůj protiklad – záleží pouze na tom, který z nich je mocnější a zvítězí nad ostatními. Může tak vzniknout jedinec převážně dobrý (nikdo není dokonalý), ryze zlý (tj. „zplozenec pekla“, což je mnohem pravděpodobnější, neboť v běžném životě je zlo vždycky úspěšnější než dobro), anebo psychicky nevyvážený (disharmonický), který se za momentálně vzniklé situace přikloní buď k dobru anebo ke zlu (např. „příležitost dělá zloděje“). Ostatně i samotné pojmy „dobro“ anebo „zlo“ jsou filosoficky i právně problematické, neboť za různých situací nabývají různou povahu a „kdo nehodnému dobře činí, činí zlo“ (Quintus Ennius – 239-169 př.n.l.).

Zdánlivé (subjektivní) dobro tedy může být objektivním zlem („cesta do pekla je dlážděna samými dobrými úmysly“) a naopak zdánlivé (subjektivní) zlo může být objektivním dobrem (včasná paralyzace lumpa totiž může společnosti velice prospět, přestože on sám i jeho příznivci to budou považovat za zlo). Bez hlubokého filosofického vzdělání a historických i praktických zkušeností však nelze naši ani cizí konkrétní životní situaci plnohodnotně vyhodnotit a i k tomu nám může pomoci náš pečlivě vyškolený vnitřní „démon“ (individuální strážný duch nebo též duchovní rádce). A pokud bychom se posunuli o tisíce kilometrů na východ, Buddha posunul starořecké „sebepoznání“ (gnóthi seauton) k „vyškolení sama sebe“ a takto označil prvních pět cest vedoucí k zániku životní strasti: správné poznání, správné rozhodnutí, správnou mluvu, správné jednání a správnou životosprávu. Kdyby Hérakleitos Buddhovo učení znal, patrně by k tomu pravil, že těchto pět cest utváří nejen onoho vnitřního „dobrého démona“ (eudaimóna), ale i vnitřní psychickou vyváženost, harmonii a blaženost (eudaimóniá), která byla ostatně cílem většiny antických filosofů (zejména epikurejců a stoiků). „Ničeho příliš!“ (jedno z přikázání sedmi antických mudrců).

„Taková je mravnost, takové je soustředění, taková je moudrost.

Soustředění, rozvíjené na základě mravnosti, nese velké ovoce, velký prospěch.

Moudrost, rozvíjená na základě soustředění, nese velké ovoce, velký prospěch.

Mysl, rozvíjená na základě moudrosti, je osvobozena od vad, to jest od smyslové touhy (káma-tanhá), touhy po bytí (bhava-tanhá), od špatných názorů a od nevědomosti (avidždžá).“ (Buddha)

(Velká rozprava o Buddhově úplné nibbáně; DharmaGaia, Praha 1995, str.92)

Protože mnohé s mnohým souvisí, musí rozumně uvažující a bádající člověk pečlivě skládat svoji vlastní „mozaiku poznání“ a její nejasné anebo chybějící díly doplňovat jinými zdroji. Nezřídka tak nastává situace, kdy informace z jiného konce světa propojí její nesrozumitelné části a poté náhle vysvitne „světlo Poznání“. „Ti, kdo zlato hledají, mnoho země vykopají, ale málo zlata nalézají.“ (Hérakleitos).

Chceme-li tedy vytvořit svého dobrého duchovního rádce („eudaimóna“), musíme se svým životem promyslet, musíme být ukáznění a pečlivě vážit nejen svá slova a skutky, ale i své myšlenky (naprosté většině lidí však na tom vůbec nezáleží). V buddhismu jsou totiž činy (karmany) trojího druhu – myšlenkové, slovní a skutkové, přičemž všechno, co skrze svoji mysl vyprodukujeme, se zpětně odráží do naší povahy a vytváří buď dobrého „démona“, kterého moudří lidé ovládají a se kterým se i radí, anebo démona zlého, kterému lidé nerozumní, nevědomí a hloupí podléhají. Následující výroky, dělící od sebe staletí i tisíce kilometrů, lze považovat i za jednu z indicií nasvědčující možnosti věčného putování i koloběhu myšlenek:

„Nikoli na jiných, mniši, nýbrž na sobě je třeba pracovat“

Jednotlivou, mniši, je dokonalost, nijak všeobecnou!“ (Buddha)

„Hloupost je dnes všeobecnou chorobou krajin pod Nebesy.

Je největší bídou lidských tvorů.

A převelikou pohromou jejich žití.“ (Sün-c´- asi 313-238 př.n.l.)

Konfuciánský filosof Sün-c´ jako první na světě prohlásil, že „lidská přirozenost je v základě zlá, to dobré v ní je pouze vypěstované.“ Jeho učení lze tedy

použít jako podpůrný důkaz o „vychovatelnosti“ našeho vnitřního „démona“ vlastními silami i za pomoci učitelů a zákonů (Sün-c´ byl v tomto směru podobný utopista jako Platón). V této souvislosti však nelze pominout skutečnost, že tisíce lidí byly a stále jsou zcela nevychovatelné pro své vrozené a neovladatelné sklony ke zlu a proto jsou i nepřístupné domluvám, napomínání, hrozbám ani trestům. O hluboce zakořeněném zlu svědčí nejen historické příklady starověkých krutovládců, ale i životy a skutky nejrůznějších zločinců, teroristů a lidských stvůr 20. i 21.století.

Buddha tuto „zlou lidskou přirozenost“ označil jako „zakalení srdce“. Ačkoliv od jeho doby již uplynulo 2 500 let, přesto stále máme mezi sebou statisíce lidí nejen se „zakaleným srdcem“, ale i se zakalenou myslí a zakaleným zrakem, kteří v sobě svého „zlého démona“ živí, pěstují a jsou plně v jeho moci. „Dobrý démon“ totiž lidi životem vede, zatímco „zlý démon“ je za sebou vleče. Stačí se jen porozhlédnout kolem sebe anebo si pustit televizní zprávy a okamžitě poznáte nejen lidi posledlé zlem, ale že hloupost je i dnes všeobecnou chorobou krajin pod Nebesy.

„Co jest, mniši, zakalením srdce?

Sobectví, zlomyslnost, zlost, podlost, pokrytectví, závist, žárlivost, podvodnost, potměšilost, svéhlavost, prudkost, domýšlivost, zpupnost, nedbalost, lenost a lehkomyslnost.

kdo poznal, že tyto vlastnosti jsou zakalením srdce, zapře je a zapudí je, načež se jeho srdce očistí jako znečištěný šat po vyprání anebo znečištěné zlato v tavicím kelímku.“ (Buddha – Zakalení srdce)

Je podivuhodné a současně i deprimující, jak po tisíciletí pěstované i tolerované zlo znovu ovládlo celý svět. Proto i v dnešní technicky vyspělé době jsou stále aktuální Hérakleitova slova: „s rozumem (logem), s nímž se stále nejvíce stýkají, jsou v rozporu“, neboť „nedovedou ani slyšet, ani mluvit.“ Pro příklady této civilizační tragédie není nutno chodit daleko, neboť až příliš mnoho lidí nemá vnitřní sebekázeň, rychleji mluví než myslí a pokud navíc začnou i zle myslet, pak snadno probudí svého zlého „démona“ a ten je snadno ovládne a přiměje i k nerozvážným činům.

„Tak jako hrnčíř vytváří z kusu hlíny cokoli chce,

Tak i člověk sklízí ovoce vlastního činu.“ (Buddha)

„Nikoli na chyby jiných,

nikoli na to, co jiní vykonali nebo co nevykonali,

nýbrž na to ať každý hledí,

co sám vykonal a co sám nevykonal.“ (Buddha)

„Do světa se člověk rodí jen jako člověk malý.

Když na zmatené časy narazí a ty časy zmateností označí jeho mravy,

stává se člověkem, který nízkost násobí nízkostí a zmatenost zmateností.

A lidská ušlechtilost nepronikne k nitru člověka,

když ji nebude výchovou získávat.“ (Sün-c´)

Náš vnitřní „démon“ se již od našeho mládí postupně vyvíjí i při našem vyhodnocování vlivu okolních osob, věcí, dějů, jevů, pocitů, představ i rozmanitých vstupních informací. Pokud bychom použili Buddhovu terminologii, pak již tehdy vznikají pocity strastné i slastné, jejichž soustavné opakování výrazně formuje nejen náš pohled na svět, ale i naši povahu. Při vyhodnocování všeho okolního dění se totiž velice často mýlíme, což si však naprostá většina lidí neuvědomuje a poté lituje svých chybných myšlenek, slov i rozhodnutí. Hérakleitos sice pravil, že „oči jsou lidem lepšími svědky než uši“, leč ani na oči nelze nekriticky spoléhat. Již Hérakletovi současníci totiž věděli, že lidské smysly jsou omylné a jistě by to potvrdili i mnozí současní policisté. Ostatně i Hérakleitos připustil, že „povaha věcí se ráda skrývá“ a podobně Buddha pravil, že „povaha představ je tvořivá“. Z původních mylných představ se totiž zákonitě odvíjejí další mylné představy, které nakonec končí v mlze klamu, označovaném hinduisty i buddhisty jako mája. Škodlivé důsledky tvořivé (bujné) představivosti pak potvrzují i četné vlastní, cizí i historické zkušenosti, neboť „zkušenost je nejlepší učitelkou všeho!“ (Gaius Iulius Caesar – 100-44 př.n.l.).

Náš „hodnotící úhel pohledu“ je proto při tvoření našeho vnitřního „démona“ rozhodující. Úkorným a „zakaleným“ pohledem na okolní svět si proto vytváříme „temného démona“ Kalifera (Temnonoše), který je neštěstím nejen pro naše blízké okolí, ale může být i neštěstím všeobecným; pohledem úsměvným a vlídným si pak vytváříme „světlého démona“ Lucifera (Světlonoše – nenechme se zmást křesťanskou věroukou!), který je pro blízké okolí „požehnáním“ a může být i všeobecně prospěšný. Výběr našeho „démona“, tedy záleží pouze na nás a počíná již zmíněnými pěti Buddhovými cestami vedoucími k zániku strasti. Jakmile totiž uděláme vstupní chyby v našem „poznávacím procesu“ a včas neprohlédneme závojem klamu (máji), zákonitě budou následovat chybná rozhodnutí, špatná mluva, špatné skutky i špatná životospráva. Mnozí z nás si totiž i z vlastních životních zkušeností jistě ještě pamatují na to, kdy nás naše nesprávné domněnky, předpoklady, představy i mýlky přivedly k následnému špatnému rozhodnutí i k nerozvážným slovům a skutkům. Pokud se tedy porozhlédnete po svém okolí, snadno si vysvětlíte, proč jsou mnozí lidé doslova posedlí démony zloby, závisti, žárlivosti, nenávisti, chamtivosti, útočnosti apod., zatímco je tak málo lidí usměvavých, laskavých, vlídných, vstřícných a soucitných. Přitom k dobrému nasměrování naší životní cesty postačí i zdánlivé drobnosti – často se usmívat a vykonat každý den alespoň jeden dobrý skutek. V tomto směru lze vzpomenout na Římany oblíbeného císaře Tita Flavia Vespasiana (9 – 79 n.l.), který každý den vykonal nějaký dobrý skutek a když se mu to nepodařilo, pravil prý svým přátelům: „Přátelé, den jsem promarnil!“ (Amici, diem perdidi!)

Jak se tedy máme bránit nesprávným a zlým myšlenkám? V tomto směru nám může být nápomocné toto Buddhovo doporučení – přitisknout špičku jazyka k hornímu patru, což nám vytvoří malý časový prostor pro zbrzdění a srovnání překotných myšlenek (v pálijštině čittá) i pro včasné uvážení a sebekontrolu. Proti rozvoji smyslové žádostivosti pak Buddha doporučil „rozjímání o mrtvolách a nečistotách těla“ (v pálijštině patikulla--saňňá), kterážto úvaha je obsažena zejména v jeho rozpravě s bajadérkou Pundari (časopis Lotus VIII/1905).

Následující pochmurná Hérakleitova slova jsou důkazem toho, že nerozumnost, nevědomost a hloupost jsou skutečně již po celá tisíciletí všeobecným zlým démonem, který je „převelikou pohromou lidstva“ a postihuje všechny lidi bez rozdílu věku, pohlaví i společenského postavení. Za globální hloupost lidstva tedy nemůže nějaký vnější „ďábel pokušitel“ (Mefistofelés), ale mohou za ni lidé sami.

„Jenom zdání poznává i podržuje i nejváženější člověk,

ale věru Spravedlnost (Diké) uchopí strůjce i svědky klamů.“

„Slyší-li nechápaví, podobají se hluchým.

Přísloví jim dosvědčuje, že jsouce přítomni, jsou nepřítomni.“

„Tupý člověk bývá zaražen při každé řeči.“

„Nevšímá si toho většina těch, kteří se s tím setkávají,

a nepoznává to, ač se tomu učila, nýbrž má jen zdání.“

„Je třeba řídit se společným, ale ač je rozum (logos) všem společný,

žije většina lidí tak, jakoby měli své zvláštní myšlení.“

„Nesuďme ledabyle o největších věcech!“ (Hérakleitos). Je paradoxní, že ještě po tisíciletých záporných zkušenostech s lidskou nerozumností, nevědomostí, hloupostí, ješitností, zpupností, mocichtivostí, závistivostí, prolhaností, zákeřností, popudlivostí, svárlivostí, zlostností, mstivostí, agresivitou, chamtivostí a dalšími rozmanitými nectnostmi si údajně myslící, svobodomyslní a vzděláním se pyšnící lidé svými nerozvážnými myšlenkami, slovy i skutky stále znovu a znovu pěstují svého vnitřního otrokáře (zlého démona), který je motivuje i k dalším nerozvážnostem. Stačí se jen zaposlechnout do jejich řečí a pozorovat výrazy jejich tváří, přičemž zejména v politice jsou mnozí řečníci natolik posedlí představou o své genialitě a výjimečnosti, že je jejich „zlý démon pýchy a velikášství“ zcela ovládne. Snadno pak ztrácejí nad sebou kontrolu a poté začnou lhát a myšlenkově i slovně bloudit, čímž se zesměšňují, následně svá slova popírají a mají-li dostatek moci, „dotěrné“ novináře i své oponenty zesměšňují, hrubě je urážejí anebo se jim nejrůznějším způsobem mstí. Při své ješitné zaslepenosti si však nejsou schopni uvědomit, že jejich vypěstovaný zlý a poťouchlý „démon“ se jim škodolibě směje a vede je k zasloužené hanbě „za života i po smrti.“ „Neboť právo (dharma) provází člověka za života a i dále po něm!“ (Buddha).

Čím pečlivěji budeme skládat svoji „mozaiku poznání“, tím více se přiblížíme k onomu „dokonalému lidství“, o kterém marně snily celé generace filosofů. „Je (totiž) třeba, aby muži filosofové byli znalí velmi mnoha věcí.“ (Hérakleitos). Připomeňme si tedy tato slova z indické učebnice moudrosti Paňčatantry (Patero ponaučení) ze 3.-5.stol.n.l.:

„Kdo na smetišti světa pilně pátrá

po zrnkách moudrosti, po pravdě ryzí,

ten štěstí v životě a úspěch sklízí.“