Právo na nemravnost

Kromě závadových jednání, postižitelných podle nejrůznějších právních norem (trestní zákon, přestupkový zákon, stavební zákon, celní zákon, zákon o správě daní a poplatků, zákon o ochraně přírody a krajiny apod.) se lidé nezřídka dopouštějí i nejrůznějších mravních prohřešků, které však právně postižitelné nejsou. Svoji nemravnost proto nejenže považují za právně přípustnou, ale dokonce se odvažují tvrdit, že na takové nemravné chování mají i nezadatelné lidské právo. Přitom se odvolávají na článek 2 odst.3 Listiny základních práv a svobod, kde je uvedeno:

„Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.“

Výklad toho, to zákon zakazuje anebo ukládá, je přitom velice křivolaký. Je totiž paradoxní, že nemravné chování výslovně nezakázané zákonem je skutečně formálně přípustné a beztrestné, přestože jeho původce neformálně vylučuje ze společnosti slušných lidí. Žádný slušný člověk se přece nebude přátelit s lhářem, „slibotechnou“, příživníkem, notorickým alkoholikem, feťákem, hulvátem apod. Jen si povšimněte, koho mají takoví lidé za „přátele“. Pokud je však platný právní řád do té míry „děravý“ a nerozumný, že ponechává velký prostor pro individuální anebo skupinovou nemravnost, nelze se divit, že nemravní lidé jej okamžitě zneužijí k obhajování svých rozličných nemravností.

Platné právo je pouze minimem mravnosti, nikoli celou mravností. Tuto skutečnost si však někteří policisté a státní zástupci neuvědomují a proto se experimentálně pokoušejí trestně stíhat i taková jednání, která jsou sice evidentně nemravná, ale jako trestná je lze označit pouze s mimořádnou fantazií. Patrně jim totiž při studiu na právnické fakultě uniklo, že „není zločinu bez zákona, není trestu bez zákona“ (Nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege“). Po několika letech trapných „tahanic“ u soudu to pak zpravidla končívá ostudou, zdráhavým odškodňováním nezákonně postižených občanů a tradičním úslovím „vyšetřování skončilo, zapomeňte!“

Pojmy mravnost, morálka, nemravnost a nemorálnost byly již mnohokráte vysvětleny, leč vzhledem k dlouhodobé absenci mravní výchovy jsou neustále nepochopeny. Je tomu tak proto, že mnozí lidé (včetně politiků, soudců, státních zástupců i pedagogů) nad těmito pojmy nikdy vážně nepřemýšleli a proto ani nejsou schopni vyslovit jejich přesvědčivou definici.

„Každé soustavné poučení o čemkoli má vycházet z definice, aby bylo zcela jasné, co se má stát předmětem filosofické úvahy.“

(Marcus Tullius Cicero – 106-43 př.n.l.; O povinnostech)

Mravnost je ucelený soubor třinácti kladných (pozitivních) povahových vlastností (ctností): moudrosti, uvážlivosti, spravedlivosti, poctivosti, slušnosti, skromnosti, střídmosti, zdrženlivosti, uměřenosti, uvážlivé odvahy, lidskosti, laskavosti a soucitnosti. Některé ctnosti pak mají ještě další podoby - např. s poctivostí souvisí upřímnost, spolehlivost a věrnost ve slovu, s uměřeností souvisí důstojnost atd. Všechny tyto ctnosti musí působit vcelku (komplexně), neboť izolované ctnosti bez podpory ctností další se mohou změnit v nectnosti – např. spravedlivost se může změnit v krutost, skromnost v lakotu, uměřenost v povýšenost apod. Mravnost je nadčasová, v každém věku má stejnou povahu a čestného člověka si lidé vždycky vážili, pokud jej ovšem z cizího popudu nezabili (spravedliví, pravdomluvní, poctiví a slušní lidé totiž vždycky měli řadu nemravných nepřátel).

Nemravnost se projevuje těmito zápornými (negativními) povahovými vlastnostmi (nectnostmi): nerozumností, nevědomostí, hloupostí, nespravedlivostí, nepoctivostí, neupřímností, prolhaností, lstivostí, zákeřností, (záludností), neslušností, hrubostí, popudlivostí, mstivostí, povýšeností, sprostotou, neskromností, sobectvím, chamtivostí, lakotou, nestřídmostí, rozmařilostí, rozežraností, sexuální nevázaností, nezdrženlivostí, ješitností, pýchou, nezvladatelností, zbabělostí, nelidskostí, bezohledností, násilnictvím, krutostí atd. Pokud se kdokoliv vyznačuje některou z těchto nectností, nemůže být mravný. Také nemravnost je nadčasová a i jednotlivé nectnosti jsou v každém věku stejné. Starověký lotr je totiž mentálně stejný jako lotr současný.

Morálka jsou historicky, místně, skupinově a dlouhodobě uznávaná pravidla chování (zvyky, obyčeje), která mohou být mravná (např. pracovní anebo sportovní morálka) i nemravná (morálka otrokářská, aristokratická, buržoazní, nacistická, komunistická, křesťanská, sektářská, islámská, zločinecká apod.). Co je tedy v daném čase, místě a skupině považováno za morální (např. zákazy sňatků mimo skupinu, nerovné postavení žen apod.), z hlediska „vyššího principu mravního“ bývá nemravné, zatímco to, co je považováno za mravné, zpravidla bývá v daném čase, místě anebo skupině posuzováno jako nemorální.

Morálka byla vždycky předmětem místní anebo skupinové dohody a tudíž i předstupněm pozdějšího platného práva, které však vzhledem k malému filosofickému a historickému rozhledu jeho tehdejších tvůrců bylo mnohdy nerozumné a nemravné. Tak se postupně vyvinul i prastarý konflikt mezi platným právem a nadčasovou mravností, který jedinečným způsobem vyjádřil Ježíš Kristus tímto výrokem:

„Sobota (tj. zákon) pro člověka učiněna jest, a ne člověk pro sobotu.“

(Evangelium sv.Marka, kap.2/27)

Nemorálnost je tedy jednání, které je sice v rozporu s dlouhodobě uznávanou morálkou v daném čase, místě a skupině, avšak přesto to může být jednání mravné. Pokud si např. aristokrat vzal z čisté lásky plebejku anebo nacista židovku, bylo to z hlediska jejich skupinové morálky hrubě nemorální. Podobně když muslim odpadne od víry a začne hledat vlastní životní cestu, je to z pohledu jeho bývalých soukmenovců nemravnost zasluhující smrt, ačkoliv na tom nic nemravného není. Podobná situace však byla i ve starověku a středověku, kdy se tehdejší „kacíři“ vzepřeli náboženské morálce i věroučným představám a dovolili si „nemorálně“ přemýšlet. Zatímco tedy obětí morálky bylo bezpočet, lze jen velmi stěží nalézt nějakou oběť mravnosti.

Existuje bezpočet provinění proti mravnosti, ke kterým je právní řád naší společnosti vzhledem k jejich masovému výskytu a obtížné postižitelnosti benevolentní anebo zcela lhostejný, přestože tato provinění u převážné většiny slušných občanů vzbuzují nelibost a odpor. K takovým mravním, leč nikoli nezákonným proviněním patří zejména manželská nevěra, prostituce, žebrota, vyhýbání se práci, příživnictví, neplacení dluhů, úplatkářství do budoucna, konflikt zájmů, nejrůznější projevy slovní (verbální) či drobné fyzické agresivity (sprostota, hrubost, hulvátství, sousedské schválnosti, šikana apod.), mobbing, bossing, imise, nevyplácení mezd zaměstnancům, nezdůvodněné odvolávání z funkcí, lhaní, nedodržování slibů, neúcta k rodičům, prarodičům a starším lidem, nevděčnost, rozmařilost, sexuální nevázanost, intrikaření, narušování soukromí známých osobností, donášení apod. K jiným evidentním proviněním proti obecnému pojetí mravnosti se pak náš právní řád staví více či méně tolerantně (sebepoškozování, drogová závislost, filmová, televizní anebo tisková produkce plná pornografie, násilí, zloby, lhaní, závisti, nenávisti a chamtivosti, hudební produkce mající s hudbou společné pouze hudební nástroje apod.) anebo je z ekonomických důvodů přímo podporuje. Mnohá provinění proti kategorickým mravním imperativům se natolik stala běžnou součástí našeho života, že jsme byli přinuceni si na ně zvyknout, přestože se principiálně příčí přirozenému citu pro mravnost (čestnost) každého slušného člověka.

Ovoce celospolečenské tolerance k nemravnosti dozrává vždy až s odstupem času. Proto jsme například až v současné době doslova šokováni nejen narůstající agresivitou mládeže, ale i nebývalou mírou hrubosti, neomalenosti až sprostoty našich pobloudilých spoluobčanů, kteří v souvislosti s pandemií coronaviru podlehli nejrůznějším dezinformacím, konspiračním teoriím i cílenému rozeštvávání společenské soudržnosti. Ačkoliv mnohým z nich na dodržování zákonů vůbec nezáleží, přesto hrubě útočí na vědce, lékaře i zdravotnický personál v mylném domnění, že tak hájí zákony i svá občanská práva. Nikdo z nich ani z těch, kteří jejich objektivně nemravné jednání v touze po vlastní slávě iniciovali (zejména někteří politici a advokáti), si však ve své nerozumnosti, nevědomosti a hlouposti neuvědomuje, že jediné, čeho spolehlivě dosáhnou, bude to, že zemřou v uspokojivé představě o tom, jak dodrželi zákon i za cenu svého života, života svých blízkých i života svých spoluobčanů. Stěží se totiž mezi nimi najde někdo, kdo je schopen pochopit, že v této těžké době musí i výklad zákonů sloužit lidem a nikoli lidé zákonům.

Ani masový výskyt těchto jevů, ani lhostejnost, bezradnost či tolerance státní moci k nejrůznějším nemravnostem však nemohou z jednání nemravných (nečestných) učinit jednání mravná (čestná), i když neodporují ani jednomu zákonu anebo jsou dokonce zákonem povolena. Zneužití zákona k nemravnému záměru (tj. zejména záměru obecně škodlivému) je totiž nemravné, a žádný smysluplný zákon, soudní či úřední rozhodnutí ani veřejně rozšiřované rady nejrůznějších „spasitelů“ nejenže nemohou učinit z jednání nemravného (nečestného) jednání mravné (čestné), ale ani pandemii coronaviru nezastaví, Nepomohou tedy ani všechny demonstrace proti anticoronavirovým opatřením (stejně tak jako ve středověku nepomohla proti moru náboženská procesí), protože žádná pandemie se neřídí podle zákonů, modliteb ani demonstrací.

Nechť se tedy všichni ti, kteří s takovým nadšením volají po důsledném dodržování zákonů a občanské svobodě, poctivě zamyslí nad tím, kolikrát oni sami porušili zákony, kolikrát svým spoluobčanům nespravedlivě ublížili a kolika nemravností anebo dokonce utajených nezákonností se dopustili. Uměle živená davová hysterie totiž nikdy, nikomu a ničemu nepomohla.

 

V Plzni dne 12.12.2021