Právo na smrt v proměnách doby i okolností

„Vrcholem dobra je necítit bolest.“ (Hieronymos Rhodský – 3.stol.př.n.l.) Tématy zdánlivé rozpornosti a současně i jednoty života a smrti, bolesti a umírání, strachu před smrtí i „přechodu na druhý břeh“ se v historii lidstva zabývaly stovky filosofů napříč věky i kontinenty (Mezopotámie, Egypt, Indie, Čína, Řecko, Persie, Řím aj.), jejichž více či méně důmyslné teorie by mohly být i pro naše současníky velice inspirativní (pokud by ovšem byli ochotni nejen se vzdělávat, ale i myslet). Podle indického filosofa Buddhy (asi 563-483 př.n.l.) je totiž každá lidská existence strastná a provází ji nemoci, bolesti, ztráta věcí milých, působení osob, věcí a dějů nemilých, nedostavení se věcí toužených a konečně i stárnutí a umírání. Strach před smrtí mají totiž především lidé mladí, zdraví, bohatí a mocní, zatímco lidé bědní, zranění, těžce nemocní anebo dlouhodobě umírající toužebně čekají na smrt jako na vysvobození. Právě v tom spočívá všeobecná platnost Hérakleitovy myšlenky o dialektické jednotě rozporného, stejně jako tomu je u dne a noci.