Problematika znaleckého dokazování

Dokazování v soudním řízení za pomoci znaleckého posudku je již po mnoho let nebezpečným úskalím trestního i občanskoprávního procesu. Není to tedy žádné novum a patrně proto by bylo na místě předpokládat, že přinejmenším od doby platnosti zákona o znalcích a tlumočnících č.36/67 Sb. si policisté, prokurátoři (nyní státní zástupci) i soudci sami vytvořili dostatek nejrůznějších mechanismů (interní pravidla, zvyky anebo prostý zodpovědný přístup), jak se znalci účinně spolupracovat v zájmu zjištění objektivní (materiální) pravdy. Přesto se až doposud nepodařilo zajistit bezpečnou „plavbu“ a na tomto úskalí postupně „ztroskotala“ dlouhá řada trestních i občanskoprávních kauz. Kupodivu právě díky znalecké činnosti totiž bývá objektivní (materiální) pravda nezřídka zahalena takovým závojem klamu, že její zjištění je zcela nemožné. Státní zástupci i soudci proto opakovaně poukazují na četné nedostatky znaleckých posudků, na průtahy při jejich vyhotovování i na vzájemné rozpory mezi znalci, které se nedaří odstranit ani doplněním znaleckých posudků, ani výslechem znalců anebo jejich vzájemnou konfrontací. Z těchto důvodů proto dochází k narušování anebo dokonce maření průběhu přípravného řízení trestního, trestního řízení soudního i občanskoprávního řízení.

Pokud však budeme celou situaci podrobně analyzovat, snadno zjistíme, že skutečná pravda je poněkud jiná. Záleží totiž nejen na zodpovědné přípravě podkladů pro zpracování znaleckého posudku, ale i na zvoleném „úhlu pohledu“, který je o to širší (komplexnější), oč větší jsou praktické zkušenosti se soudními znalci i s jejich posudky. Z prostého psychologického hlediska je přitom naprosto přirozené a pochopitelné (byť alibistické), že mnozí státní zástupci i soudci spatřují vinu na současném stavu jedině ve znalcích samotných; nikdo z nich však ještě poctivě nepoukázal na to, že nemalý podíl viny mají oni sami. Znalci jsou totiž přesně takoví, jaké si je státní zástupci i soudci „vypěstovali“. Až na kogentní výjimku uvedenou v § 106 odst.4 trestního řádu (prohlídka a pitva mrtvoly) totiž nejsou znalecké posudky obligatorní součástí trestního anebo občanskoprávního procesu, ale mají se vyžadovat pouze (a tudíž výjimečně, aby se to nestalo stále obtížnějším zvykem) v případech, kdy určité závažné skutečnosti (vstupní informace) vzbuzují v mysli státních zástupců anebo soudců utkvělou představu, že se při dalším dokazování bez nich neobejdou a sami svým vlastním rozumem nedokáží zjistit objektivní (materiální) pravdu. To ostatně vyplývá i z uvozujících slov těchto zákonných ustanovení:

1. § 105 odst.1 trestního řádu („je-li k objasnění skutečnosti důležité pro trestní řízení třeba odborných znalostí…“),

2. § 116 odst.1 trestního řádu („je-li třeba vyšetřit duševní stav obviněného…“),

3. § 118 trestního řádu („jestliže jsou závažné pochybnosti, zda není u svědka, jehož výpověď je pro rozhodnutí zvláště důležitá, snížena schopnost správně vnímat nebo vypovídat…“),

4. § 127 odst.1 občanského soudního řádu („závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí…“).

Je sice samozřejmé, že policisté, státní zástupci anebo soudci nemohou vědět vše a v některých složitých případech (zejména ekonomických) se opravdu nelze bez znaleckých posudků obejít. Nezřídka jsou však znalecké posudky zcela nadbytečně vyžadovány i ve věcech, k jejichž posouzení stačí prostá školská matematika anebo „zdravý selský rozum“. Takto se postupně z fakultativnosti znaleckých posudků (je to vhodné, protože policisté, státní zástupci anebo soudci nedisponují takovými odbornými znalostmi, kterých je pro objektivní posouzení kauzy zapotřebí) vytvořila jejich zvyková obligatornost (je to nutné, protože dotyčný policista, státní zástupce anebo soudce je nejen nevědomý, ale i pohodlný myslet, a navíc si zvykl na to, že někdo bude myslet za něj). V důsledku toho přibývá zejména v trestním řízení kauz, které se bez znaleckých posudků vůbec neobejdou, což samozřejmě znalcům vyhovuje, protože to přináší nemalé zisky. Zejména v případech skutkově jednoduchých dopravních nehod by však tomu tak být nemuselo, neboť to vede nejen ke zbytečným průtahům v řízení, ale i k vysokým nákladům na znalečné.

Z dosavadních zkušeností vyplývá poznatek, že znalecké posudky jsou nezbytné (právně anebo zvykově nutné) zejména v těchto případech:

1. zjištění příčiny úmrtí (§105 odst.4, § 115 trestního řádu),

2. zjištění příčiny zdravotního poškození (prohlídka těla - § 114 odst.1 trestního řádu),

3. zjištění příčiny zjevně nepříznivého duševního stavu obviněného anebo svědka

(§ 116, § 118 trestního řádu),

4. zjištění dominantní příčiny i vedlejších příčin stavební havárie,

5. zjištění dominantní příčiny i vedlejších příčin havárií, požárů a výbuchů,

6. zjištění dominantní příčiny nějaké komplikované technické závady (technických problémů bude s rozvojem techniky stále přibývat),

7. objasnění komplikovaných a náročných ekonomických a bankovních operací,

8. zjištění příčiny komplikované dopravní nehody,

9. chemické, biologické a toxikologické expertizy,

10. ocenění uměleckých děl, evidovaných hudebních nástrojů apod.,

11. expertizy ručního a strojového písma i obsahu psaného textu,

12. zjištění míry alkoholického anebo toxického ovlivnění v době spáchání činu, apod.

Pokud ohledně určitého okruhu otázek neexistuje znalecké odvětví, které by bylo

zapsáno v seznamu znalců a tlumočníků, zpravidla postačí kvalitní a důvěryhodné odborné vyjádření osoby anebo instituce, která má k takovému posouzení potřebné odborné předpoklady (§ 105 odst.5 trestního řádu). Týká se to zejména zjištění příčin sportovního úrazu, k jehož posouzení lze ad hoc přibrat kvalifikovaného sportovního funkcionáře (zpravidla metodika anebo člena bezpečnostní nebo zdravotní komise daného sportovního odvětví). V mnoha případech je pak přibírání soudních znalců pouze ryze formální, ne-li vůbec zbytečné a neefektivní, protože buď jsou vstupní informace pro zpracování znaleckého posudku zcela nulové (např. dodatečné oceňování ukradených a tudíž neexistentních věcí), anebo jsou nedostatečné (neúplné, nekvalitní). Určení výše způsobené škody krádeží je sice základním kvalifikačním znakem objektivní stránky trestného činu, při jejím posuzování je však třeba si uvědomit, že:

1. pachatel je buď neznámý anebo zcela insolventní, takže náhrada jím způsobené škody je iluzorní,

2. jen výjimečně jsou odcizené věci evidovány a zadokumentovány a jejich přesné ocenění je tudíž možné (např. církevní památky, cenné obrazy, předměty z muzejních sbírek, cenné hudební nástroje apod.),

3. znalec nemůže objektivně ocenit věc, kterou nevidí a kterou si pouze představuje, i kdyby byla zachycena na fotografické dokumentaci (ta nemůže zadokumentovat všechny její zjevné i skryté znaky - markanty),

4. podrobný popis věcí a odhad způsobené škody může provést samotný poškozený, který musí za funkční odcizené věci (např. automobil anebo vybavení domácnosti) pořídit co nejrychleji věci jiné. Přitom na jejich pořízení musí mnohdy vynaložit mnohem větší finanční částky než tomu bylo původně (o strohý odpočet amortizace by byl znovu výrazně poškozen) a spotřebu času mu nikdo neuhradí. Znalec anebo zkušený odhadce (např. pracovník starožitnictví, antikvariátu apod.) by tedy mohl pouze posoudit přiměřenost tohoto odhadu a shovívavě přihlédnout i k tomu, pokud je odhad ovlivněn citovým vztahem poškozeného k těmto věcem – tzv. „věci zvláštní obliby“ (např. rodinné šperky, archiválie, militárie, staré knihy, sportovní vybavení apod.).

Ačkoliv o reformě justice se hovoří již celou řadu let (např. již v roce 2008 vyšel v

Právním rádci č.3 článek „Reforma justice vyžaduje reformu myšlení“), na myšlení mnohých státních zástupců a soudců se nezměnilo vůbec nic. Někteří policisté, státní zástupci i soudci proto nezřídka přibírají znalce ze zcela prostého důvodu – (domněle) kvalifikované znalecké myšlení má totiž nahradit nejen nekvalifikované myšlení jejich, ale

v podstatě i jejich neochotu k samostatnému myšlení („myšlení bolí“). Pokud však soudci nekriticky soudí podle toho, co znalec řekne nebo napíše a samotný obsah znaleckého posudku anebo výpovědi znalce nepochopí, pak vůbec nelze hovořit o objektivitě soudního rozhodování – a právě proto se tolik hovoří o „znaleckých soudcích“, kteří submisivnosti některých soudců zneužívají a fakticky tak rozhodují místo nich. Přitom právě pečlivé studium znaleckých posudků umožňuje policistům, státním zástupcům i soudcům rozšířit si své dosavadní úzce specializované vědomosti takovou měrou, že se v následných kauzách podobného druhu nejen snáze orientují, ale mohou znalcům pokládat i mnohem přesnější otázky a dokonce se případně mohou bez znaleckého posudku zcela obejít. Takto se „rodí“ opravdoví specialisté, se kterými ostatně i mnozí znalci rádi spolupracují, protože i oni si rádi s někým zasvěceně popovídají. Týká se to zejména oblasti dopravy a velice dobré odborné znalosti lze získat i studiem psychologie a psychiatrie, což jsou vědomosti celoživotně a všestranně použitelné. Pokud tedy policista, státní zástupce anebo soudce dojde k závěru, že jeho vlastní odborné znalosti postačí k tomu, aby se obešel bez znalce, pak již záleží pouze na jeho precizní, důkazně podložené, přesvědčivé a nezpochybnitelné odborné i právní argumentaci, která přesvědčí i případně rozhodující odvolací orgán. Kvalitní argumentace je ovšem trvajícím problémem na všech úrovních státních orgánů, protože lidé všeobecně málo čtou a kromě toho, že mají nedostatek důvtipu, mají i malou slovní zásobu; to je také jeden z častých důvodů, kdy odvolací soudy označují rozsudky prvoinstančních soudů za nepřezkoumatelné.

Jan Werich kdysi pravil: „Dřív málo lidí umělo psát, ale ti co uměli psát, ti uměli psát, to se dá číst i dneska. Zatímco dneska si něco přečtu, a mám dojem, že mi je osm!“

Vzdělaný muž se učí, aby uměl všechno shromáždit.

Vzdělaný muž se táže, aby uměl všechno rozlišit.

Kniha proměn (I-ťing) – asi 12. stol.př.n.l.

Protože někteří policisté, státní zástupci i soudci jen velice neradi samostatně myslí, učí se pouze z vlastních chyb (záporné emoce mají funkci učení) a s oblibou to svádějí na své pracovní přetížení, znalci záhy pochopili, že pokud mají před sebou „slabého protihráče“, získávají nad přípravným řízením trestním anebo trestním i občanskoprávním soudním procesem téměř neomezenou moc, což také dávají policistům, státním zástupcům i soudcům náležitě najevo. Je totiž pouhou výjimkou, když např. v případech „dopravních“ znaleckých posudků si policista, státní zástupce anebo soudce vezme do ruky alespoň kalkulačku, začne myslet a závěry znaleckého posudku sám přezkoumá. Pokud se tak totiž stane, téměř každého dopravního znalce lze poměrně snadno uvést do rozpaků. A proč tomu tak je? Protože žádný znalec (bez ohledu na svoji odbornost) před zpracováním znaleckého posudku poctivě neřekne, že kvalita jeho znaleckého posouzení závisí na kvalitě vstupních informací (a v žádném znaleckém posudku také tuto uvozující větu nenaleznete!) – a tyto vstupní informace jsou zejména v případě dopravních nehod až příliš často nekvalitní a nedostatečné. Mnozí policisté, státní zástupci i soudci totiž stále ještě nepochopili, že „srdcem“ dopravního spisu je protokol o ohledání místa činu, fotografická dokumentace a plánek místa nehody, které jsou ve svém souhrnu jednoznačně určujícím faktorem při posuzování viny. Nejsou to tedy omylní svědci, jak se mnozí státní zástupci i soudci mylně domnívají, neboť zvláště v případech dopravních nehod se jejich výpovědi diametrálně rozcházejí (každý to viděl jinak, z jiného úhlu pohledu, z jiné vzdálenosti, v jiném emočním stavu atd.). Protože však tyto základní písemné a fotografické materiály jsou velice často zpracované nepřesně anebo nedostatečně (lajdácky), nezřídka se stává, že chybějící údaje si znalec doplňuje svými představami a na základě toho

pak konstruuje fiktivní (fabulační) děj. Zvláště psychologové a psychiatři pak dokáží své představy rozvinout až do obludných fantazií, což nezřídka může způsobit velice vážnou újmu na psychice jimi posuzovaných osob. Pokud tedy jsou vstupní informace nepřesné, nelze na jejich základě zpracovat přesný znalecký posudek – to je naprosto vyloučené a tato zkušenostmi potvrzená pravda je v jakémkoliv druhu řízení naprosto zásadní. Za absurdní je proto nutno považovat např. takové zadání pro znalce, kdy je na něm požadováno, aby odborně posoudil, která z výpovědí účastníků a svědků dopravní nehody je nejvěrohodnější. Přitom je obecně známo, že svědecká výpověď je nejslabším článkem důkazního řízení, takže ani odstraňování rozporů mezi výpověďmi svědků nemůže vést k ničemu pozitivnímu, protože každý ze svědků obvykle úporně trvá na svých představách o objektivní realitě (materiální pravdě), přestože jeho subjektivní představy mohou být od této objektivní reality velice vzdáleny.

„Nikdo se věru mistrem v ničem nestane, pokud do toho nevloží celé své srdce.

A pokud se na to celou myslí nesoustředí.“

(Konfuciánský filosof Meng-c´ - asi 372-289 př.n.l.)

I u tvorby jiných znaleckých posudků je jejich mechanismus podobný – vedle předpokládané kvality znalce (nezřídka ovšem velice problematické, na kterou se však vždycky časem přijde a takový problémový znalec již nadále není přibírán) určuje kvalitu znaleckého posudku kvalita vstupních informací. Proces poznání znalce je pak zcela shodný s obecně známým poznávacím procesem – tj. prostřednictvím smyslů (zejména očí a uší) dojde ke vstupu informace do mozku, kde je tato vstupní informace náležitě zpracována (nezřídka i deformována) za pomoci vnitřních (subjektivních) faktorů - např. jeho praktickými zkušenostmi, předsudky, povahovými vlastnostmi, emočním rozpoložením apod. Kromě toho je již od starověku platný empirický poznatek, že lidské smysly jsou nedokonalé a navíc veškerá naše vyhodnocení pravé skutečnosti (objektivní reality) jsou pouze nepřesným výsledkem našich představ o povaze zpravidla nepřesných vstupních vjemů. Týká se to samozřejmě i znalců, protože ani ti nemají dokonalé smysly, nedosáhli „dokonalého poznání“ a nejsou tudíž neomylní.

Dlouholeté praktické zkušenosti potvrzují poznatek, že pokud znalcům v mozaice poznání nějaké „střípky“ chybějí, jsou nezřídka v pokušení nahradit tyto chybějící (a možná důležité) dílky svými vlastními představami, na jejichž smyšlené pravdivosti pak zatvrzele lpějí, aniž ji však mohou spolehlivě prokázat. Tyto své „znalecké pravdy“ pak vnucují policistům, státním zástupcům i soudcům s vědomím, že to zpravidla projde a jejich závěry nebude nikdo přezkoumávat (natož zpochybňovat). Na základě svých dlouholetých zkušeností se totiž nikoli bezdůvodně domnívají, že kromě jich samotných jim stejně nikdo jiný neporozumí, a pokud se tak náhodou stane, je to pro ně veliké překvapení – a teprve tehdy začnou považovat státního zástupce anebo soudce za rovnocenného partnera a začnou se k němu chovat zcela jinak, než jak byli doposud zvyklí. Pokud si pak státní zástupce anebo soudce získá jejich respekt, zákonitě se to odrazí i na kvalitě jejich znaleckého posudku, protože ihned pochopí, že jim všechno neprojde a že „kosa narazila na kámen“.

Je evidentní, že s tímto psychologicko-filosofickým nadhledem může posuzovat znalecké posudky pouze široce vzdělaný policista, státní zástupce anebo soudce, který se nenechá „opít rohlíkem“. Ze své dlouholeté praxe bych mohl uvést celou řadu nepřesných anebo dokonce krajně nezodpovědných znaleckých posudků, k jejichž zpochybnění mnohdy stačil pouze zdravý rozum.

Příklad:

V roce 1984 došlo v rodinném domku na okraji Plzně k jednomu úmrtí a jednomu těžkému ublížení na zdraví v důsledku úniku plynu. Den předtím byl v tomto domě namontován nový plynový sporák, načež následujícího rána byl jeden z obyvatelů bytu nalezen mrtvý a jeho manželka utrpěla těžké poškození mozku.

Když se na místo dostavil vyšetřovatel, na první pohled mu bylo vše jasné (klasický příklad ukvapeně volené vyšetřovací verze) a sebejistě prohlásil: „To je jasné, za to můžou plynaři!“. Poté přibral soudního znalce (mimochodem vysokoškolského pedagoga!), který se stejnou sebejistotou prohlásil, že příčinou tohoto smrtícího úniku plynu bylo to, že těsnící zátka (kapna) byla našroubována na slepý vývod sporáku bez konopného česání a fermeže. V důsledku toho prý uniklo do místnosti tolik plynu, jako když se nechají naprázdno puštěné velký hořák na sporo a malý naplno.

Protože tento znalecký posudek vzbudil v dozorovém prokurátorovi pochybnosti, požádal znalce o upřesnění, zda by tedy za takto našroubovanou zátkou uniklo tolik plynu, že by v případě škrtnutí zápalkou vznikl plamen. Když znalec tento předpoklad sebejistě potvrdil, prokurátor nařídil na místě činu vyšetřovací pokus a sám pětkrát po sobě natočil kapnu holou rukou na holý závit – a ani v jednom případě nebyl zaznamenán sebemenší únik plynu, natož aby vznikl plamen odpovídající puštěnému velkému hořáku na sporo a malému naplno. Když pak prokurátor na místě požádal znalce o vysvětlení této situace, znalec „ztuhl“ a zcela ztratil řeč.

Závěr následného ústavního posudku pak vyzněl takto:

„Pokud osoba, která nalezla postižené manžele, necítila v místnosti unikající plyn, pak v době mezi úmrtím jednoho z manželů a příchodem této osoby musel někdo tuto místnost vyvětrat“.

Dalšího komentáře není zapotřebí – pouze stačí říci, že po pětiletém vyšetřování se celý případ vrátil na počátek a dosud zůstal neobjasněný jako „pomník“ neschopnosti vyšetřovatele i znalce.

Pokud se již policisté, státní zástupci anebo soudci rozhodnou přibrat znalce, musí si nejprve vyjasnit otázku, jakého znalce přibrat (každý má totiž svoji pověst), jaké mu chtějí položit otázky a zda mu poskytují takové vstupní informace, které jsou pro podání objektivního posudku nezbytné. Znalec je obvykle nejprve kontaktován telefonicky a přitom je zjišťováno, zda v dané věci je ochoten znalecký posudek podat a jakou dobu na to asi bude potřebovat. Pouze pečliví a zodpovědní policisté, státní zástupci anebo soudci si dokonce zvou znalce k osobní konzultaci, předloží mu spisový materiál a požádají jej, aby kvalitu vstupních informací vyhodnotil a předem řekl, zda za této vstupní důkazní situace je zpracování objektivního znaleckého posudku vůbec možné. V případě posuzování dopravních nehod jsem však až příliš často zaznamenal situaci, kdy znalec ze zcela nekvalitních vstupních informací „zkonstruoval“ několik variant řešení (v jednom případě i patnáct!) s tím, aby si soudce sám vybral, která z nich se mu bude jevit (zdát!) nejpravděpodobnější. Též jsem zaznamenal situaci, kdy dopravní znalec podával znalecký posudek pro trestní řízení před tehdejším vojenským soudem (jedním z účastníků dopravní nehody byl policista) a poté podával znalecký posudek i pro trestní řízení před okresním soudem (druhým z účastníků dopravní nehody byl civilista) – a přitom oba posudky se zásadně rozcházely, protože v obou případech byly témuž znalci položeny zcela jiné otázky. Dozorový (civilní) prokurátor totiž v následném trestním řízení nařídil provedení vyšetřovacího pokusu (experimentu), který závěry původního znaleckého posudku zpochybnil, a poté položil znalci celou řadu doplňujících otázek, které ovšem prvotně rozhodující vojenský soud vůbec nenapadly. Překvapený znalec se zmohl pouze na komentář „to do toho tedy jdete hodně hluboko!“, avšak ve světle nových důkazů (doplňujících vstupních informací) svůj původní znalecký posudek přehodnotil a došel ke zcela opačným závěrům. Takových případů by bylo možno uvést bezpočet a jistě by je mohli uvést i současní státní zástupci anebo soudci. Otázkou pouze zůstává, jaká opatření z těchto poznatků vyvodili.

Zásadním průlomem do otázky znaleckého dokazování se staly kontradiktorní znalecké posudky (§ 110a) trestního řádu), kdy si znalce vyžádá jedna ze stran řízení (obviněný anebo poškozený). Už jen samotná zkušenost se rčením „koho chleba jíš, toho píseň zpívej!“ však svědčí o tom, jakou míru věrohodnosti lze takovým kontradiktorním znaleckým posudkům přiznávat. Kontradiktorní posudky tedy mají cenu pouze tehdy, když kontradiktorní znalec naprosto věcně a přesvědčivě poukáže na nedostatky předcházejícího znaleckého posudku, což by ovšem mohl postřehnout již státní zástupce anebo soudce. Nezřídka však dochází k tomu, že se znalci hádají, vzájemně (a nezřídka i záludně) se „přebíjejí trumfy“ a dochází tak k nepřehlené až chaotické situaci, ve které se pak už nikdo nevyzná – natož aby bylo možno objektivně rozhodnout o vině.

Zvláště komplikované jsou znalecké posudky o duševním stavu obviněného, svědka a v občanskoprávním řízení i dítěte, o jehož výchovu se hádají nesmiřitelně znepřátelení rodiče. Duševní stav převážné většiny lidí je totiž v současném světě, mravně i právně rozvrácené společnosti anebo v jejich tíživé pracovní, rodinné nebo sociální situaci velice problematický až kritický a vede nejen k neuváženým jednáním, ale i k jednáním zkratkovitým (afektivním), která nezřídka mají i tragické důsledky. Mnozí psychologové anebo psychiatři by jistě potvrdili, že práh sebekritičnosti a ovladatelnosti jednání mnohých lidí se nebezpečně snížil (obtížně snášejí psychickou zátěž a „nastartují při prvním našlápnutí“), takže vedle značného množství potencionálně nebezpečných psychopatů se mezi námi pohybují i perspektivní (latentní) šílenci, k jejichž obecně nebezpečné a kriminální seberalizaci stačí velice málo (stačí jen vzpomenout na nedávný masakr v Uherském Brodě, kdy jinak dosud bezúhonnému občanovi „povolily nervy“ a postřílel tam osm lidí). Přitom takových případů akutních situačních poruch chování bylo mnohem více a neustále jich přibývá, přestože toto hrozící nebezpečí obvykle není zjevně seznatelné (manifestované) a raději se o něm ani nemluví.

V této souvislosti se nelze vyhnout problematice znaleckých posudků krajně nezodpovědných, nad jejichž evidentní nemravností se nepozastaví pouze lhostejný, bezcitný a mravně zcela vyhaslý soudce (soudkyně). Speciálně se jedná o zájmově motivované anebo dokonce uplacené posudky na některého z manželských partnerů anebo druhů, jejichž účelem je jednoho z nich skandalizovat, obvinit z alkoholismu, toxikomanie, sexuální deviace apod., a tak jej zcela vyřadit z úsilí o plnění jeho rodičovských povinností. Ještě horším případem je „uvěznění“ nezletilého dítěte na základě doporučení „rádobyznalce“ v psychiatrické léčebně, kde má být nuceně „převychováno“ k lásce ke svému druhému rodiči, ke kterému třebas žádnou náklonnost necítí. Soudní znalec (znalkyně), který toto drastické řešení rodinné situace doporučí, jakož i soudce anebo soudkyně, kteří se k tomuto krajnímu řešení odhodlají, si zřejmě ve své nevědomosti a mravní vyhaslosti vůbec neuvědomují, že pro desetileté dítě znamenají dva měsíce v psychiatrické léčebně totéž, jako pro šedesátiletého člověka roční pobyt ve vězení; kromě toho si také neuvědomují, že tímto způsobem přetvářejí zdravé dítě v dítě psychicky těžce poznamenané anebo přímo v duševního mrzáka. Také takové nezodpovědné řádění znalců je označováno za řádnou znaleckou činnost, ačkoliv ve skutečnosti se jedná o činnost nemravnou a vysoce společensky nebezpečnou – přitom však nelze pominout, že bez účinné spolupráce lhostejných, bezcitných a nezodpovědných soudců k ničemu takovému dojít nemohlo.

Ani nově připravovaný zákon o znalcích a tlumočnících proto nemůže tuto situaci změnit k lepšímu, protože bez současné změny myšlení nezanedbatelného počtu více či méně lehkovážných znalců, policistů, státních zástupců i soudců nelze docílit ničeho pozitivního. Každý zákon totiž ke své smysluplné realizaci (aplikaci) potřebuje myslícího člověka (tj. člověka uvážlivého, přemýšlivého, důvtipného a předvídavého), který ho uvádí v život – a je-li tento člověk natolik nevědomý, nerozumný a nezodpovědný, že vůbec nedokáže domyslet důsledky svého domněle kvalifikovaného rozhodování (ať již znaleckého anebo soudcovského), pak žádná právní norma jeho myšlení nezmění.

Každý společenský jev má své příčiny, jejichž kořeny mohou být velice staré, velice hluboké a hodně rozvětvené, pokud je tvoří mnoho lidí mnoha profesí. Ačkoliv je tedy rozhořčení státních zástupců anebo soudců nad (ne)kvalitou znaleckých posudků i nad znalci samotnými velice často oprávněné, je nutno též poctivě přiznat, že tento dlouhodobě nevyhovující stav je částečně způsoben i jejich vlastním přičiněním.

„Hloupost je dnes všeobecnou chorobou krajin pod nebesy.

Je největší bídou lidských tvorů.

A převelikou pohromou jejich žití.“

(Konfuciánský filosof Sün-c´ - asi 340-245 př.n.l.)

V Plzni dne 6.12.2016