Proroci, věštci, vizionáři, podvodníci a lháři

Blíží se volby a opět přicházejí rozliční „rozsévači“ se setbou velkých slov, vizí, hesel, slibů i lží (sklizeň bude až na podzim). Převážná většina občanů je sice jejich vizionářskými programy dezorientována, avšak jejich setbu stále ještě důvěřivě přijímá. Přes mnohá předchozí zklamání totiž mnozí občané nepřemýšlejí o tom, kdo je hoden jejich důvěry a zda vyslovené sliby je vůbec reálné splnit. Jak to ale všechno začalo?

Od raného starověku až po současnost se historie lidstva doslova hemží proroky, jasnovidci a věštci. Kdykoliv byl dostatek nerozumných, nevědomých a důvěřivých lidí, věštci měli „zlaté žně“ (trvá to dosud). Zatímco v některých zemích jsou písemné informace o takových lidech skoupé anebo zcela chybí, nejvíce takových záznamů pochází od Židů, Řeků a Římanů. Ve Starém zákoně je např. uvedeno 16 proroků (Izaiáš, Jeremiáš, Ezechiel, Daniel, Ozaiáš, Joel, Ámos, Abdiáš, Jonáš, Micheáš, Nahum, Abakuk, Sofoniáš, Aggeus, Zachariáš a Malachiáš) a mezi ně lze řadit i proslulého Jana Křtitele. Mezi židovské proroky však není řazen Mojžíš, který měl z judaistického i křesťanského hlediska spíše funkci osobního posla Božího, který Židům přinesl Desatero Božích přikázání. Naproti tomu muslimové žádnou vlastní historickou knihu nemají (což je jednou z příčin závisti i nenávisti vůči Židům) a proto si celou řadu židovských osobností Starého zákona přivlastnili a učinili z nich své vlastní proroky. Počet těchto „islámských“ proroků se různí a dosahuje až počtu pětadvaceti: Adam, Ábel (Habíl), Enoch (Idrís), Noe (Núh), Abrahám (Íbrahím), Lot, Abrahámův druhorozený syn Izák, Jákob, Josef (Júsúf), Mojžíš (Músá), Áron (Hárún), Jozue, Samuel (Shammil), Job, Jonáš (Yunus), Eliáš, Jeremiáš (Aramayah), Ezdráš (Uzajr), Daniel, Ezechiel, Zachariáš, David, Šalamoun (Sulejmán), Jan Křtitel a Ježíš (Ísá). Čistě arabští proroci před Mohamedem jako „korunou proroků“ jsou pak pouze čtyři – Abrahámův prvorozený syn Izmael (Ízmaíl), Heber (Húd), Sálih a Jetro (Šu´ajb). Společným věroučným rysem všech starověkých proroků (vyjma etruské Sybilly z Cum, jejíž knihy proroctví se nezachovaly) bylo to, že byli považováni za „muže Boží“, kteří přinášeli lidem „Boží slova“ a vedli je k věroučné morálce, která však mnohdy neměla nic společného s mravností. K tehdejší místní a skupinové morálce totiž patřilo např. vyhlazování cizího obyvatelstva (genocida), loupení, drancování, vypalování vesnic a měst apod. Např. „prorok“ Jozue byl dobyvatel a masový vrah, „prorok“ Samuel byl vrah, který před oltářem rozsekal zajatého krále Agagu, David byl původně loupežník a jako král zneužil manželku Uriáše Hetejského, kterého za tím účelem nechal padnout v první linii, Šalamoun byl na „stará kolena“ modloslužebníkem v zajetí stovek svých žen a koneckonců Mohamed byl nejen prokazatelný pedofil, ale i masový vrah. S ohledem na jejich způsob života tedy tyto „proroky“ rozhodně nelze považovat za „muže Boží“, pokud bychom ovšem zastávali tradiční představu o Bohu jako spravedlivém, soucitném a dobrotivém a nikoli jako o Alláhovi krvelačném. Skuteční proroci totiž byli přísní náboženští fanatici a karatelé zlořádů (Jan Křtitel přišel kvůli tomu i o hlavu), ale nebyli to loupežníci, násilníci ani vrazi a na rozdíl od současných „proroků“ nikdy neusilovali o světskou moc.

Je pozoruhodné, že ve starověkých písemných památkách Sumeru, Akkadu, Babylónie, Egypta, Persie, Indie, Číny, Japonska, Tibetu apod. se zmínky o podobných prorocích nenacházejí. Sice tam také působili kněží oznamující „boží záměry“ anebo filosofové nabádající k mravnému způsobu života, avšak ani v nejbujnější fantazii nelze označit např. Utanapištiho, Ptahhotepa, Amenemopa, Zarathuštru, Buddhu, Lao-c´, Konfucia, Meng-c´, Sün-c´, Hérakleita a mnohé významné myslitele tehdejší doby za proroky. Prorokování bylo totiž zpravidla spojováno s náboženskou extází (vytržením) potulných a otrhaných asketů s planoucími zraky, kteří i tehdy moudré a rozumné lidi odpuzovali.

Věštci a věštírny byl odlišný druh činnosti. Lidé se totiž vždycky báli budoucnosti a proto chtěli vědět, co je v životě čeká, co je nemine a co by měli učinit, aby se vyhnuli nebezpečí anebo aby měli úspěch (zisk). Chytří lidé (šamani, kouzelníci apod.) proto záhy přišli na to, že věštění je perspektivně velice výhodnou a výnosnou činností. Před vznikem „svatých knih“, křištálových koulí, věštných zrcadel, karet, kostek, atronomických a astrologických znalostí a číselných řad (numerologie) však byly věštby velice primitivní. K nejstarším věštbám např. patřilo věštění podle snů (oneiroskopie), podle křiku a letu ptáků (orniomantie), podle vnitřností obětovaných zvířat (haruspicie), podle kouře (livanomantie), z hladiny vody (hydromantie), z vržených kostí, z dlaně (chiromantie), z neobvyklých přírodních úkazů, znamení anebo zrození (zrůdy, zrození provázená bouřemi, blesky, kometou nebo požárem) apod. Ve starověkém Římě dokonce byla k věštbám používána „věštná kuřata“, která zobáním zrna ohlašovala úspěch válečného podniku, přičemž jeho nezobání bylo považováno za špatné znamení. V této souvislosti existuje historka o jednom římském vojevůdci, který před vyloděním v Africe nechal nasypat věštným kuřatům zrní a když nezobala, hodil je i s klecí do moře s výrokem: „Když nechtějí zobat, ať se alespoň napijí.“

Věštění se postupně institucionalizovalo. Např. v Římě se výkladem věštných znamení zabývali kněží augurové (věštby z letu ptáků) a haruspikové (věštby z vnitřností obětovaných zvířat). V oblasti Středomoří pak vznikly čtyři slavné věštírny – Delfy, Didyma, Dodóna a Klaros, přičemž pátou neméně významnou věštírnou byla i Siwa v Libyjské poušti. Proslavenou věštkyní byla zejména Pýthie v Delfách, která seděla na trojnožce nad skalní rozsedlinou, ze které stoupaly zemní plyny. Pýthie pak pod jejich vlivem pronášela nejasné věštby, ze kterých pak tamní kněží tvořili věštbu přijatelnou pro toho, kdo si ji objednal a náležitě zaplatil.

Historik Hérodótos např. zaznamenal příběh lýdského krále Kroisa, který požádal delfskou věštírnu o radu, zda má vést tažení proti perské říši. Když dostal odpověď: „Překročíš-li řeku Halys, zničíš velikou říši“, pln naděje na úspěch vytáhl proti Peršanům, avšak po překročení řeky Halys byl r.546 př.n.l. poražen. Skutečně tedy zničil velikou říši, ale tu vlastní. Zcela opačně se r.490 př.n.l. zachoval athénský vojevůdce Miltiadés, který se před válkou s Peršany dotázal delfské věštírny, zda má vést válku anebo zda se Athény mají Peršanům podrobit. Když pak obdržel věštbu (patrně Peršany uplacenou), že se Athény mají vzdát a pokud potáhne do boje, bude celé jeho vojsko zničeno, tuto věštbu svým vojákům zatajil. Přestože tedy věděl, že s největší pravděpodobností půjdou všichni na smrt a Athény budou zničeny, i se znatelně slabším vojskem vytáhl k Marathónské zátoce a zde nad Peršany slavně zvítězil (to se museli v Delfách divit!). V řeckých dějinách se sice vyskytuje množství slavných hrdinů, avšak z tohoto úhlu pohledu byl Miltiadés hrdinou největším, neboť vzepřít se v tehdejší době Apollónově věštbě bylo hrdinstvím zcela mimo lidské chápání – a mnozí pověrčiví politici nebo vojevůdci by se takové věštbě neodvážili vzepřít ani dnes.

Všechny starověké věštírny obhospodařovali kněží a věštírny pod jejich vedením velice zbohatly (proto také byly v následujících staletích vyloupeny a zničeny). Raný středověk však již věštění a prorokování nebyl nakloněn, protože chilialistická proroctví a karatelská slova potulných kazatelů a proroků až příliš často popuzovala zbohatlé aristokraty i kněží. Pokud se tedy v tehdejší době někdo odvážil prorokovat boží hněv, boží soud nebo konec světa, zpravidla byl označen za bludaře nebo kacíře. Takových blouznivých „proroků“ bylo tehdy bezpočet a podobně jako tomu bylo v případě Jana Křtitele anebo Ježíše Krista neměl jejich život dlouhého trvání.

Jedním z mála jasnozřivých lidí, kteří unikli řádění středověké inkvizice, byl dodnes obdivovaný Nostradamus (1503-1566), jehož proroctví jsou však také často nejasná a proto jsou i různě vykládána. Jeho předpovědi katastrofických událostí se totiž vyplnily jen zčásti a ostatně při znalosti lidské chamtivosti a touhy po moci není zatěžko předpovědět cokoli. Jasnovidci, věštci, astrology a podobnými osobami se však obklopovali i mnozí středověcí vládci a např. o císaři Rudolfovi II. bylo známo, že jeho dvůr byl pro mnohé podvodníky neodolatelným lákadlem. Ani 20.století nebylo tohoto věšteckého třeštění ušetřeno a např. Adolf Hitler (který byl i nacionalistickým vizionářem) činil mnohá svá rozhodnutí až po poradě s jasnovidci a astrology.

Vizionáři byli a stále ještě jsou zvláštní skupinou „věštců“. Vize o rozsáhlých říších, světovládě, vítězství křesťanství, islámu, anarchismu, fašismu, nacismu, komunismu apod. však měly vždy krátkého trvání a jejich původci (výčet by byl velice dlouhý) vždycky špatně skončili. Takovými vizionáři byli např. i Lenin, Mussolini, Hitler, Mao Ce-tung anebo Pol Pot (Stalin nebyl vizionář, ale pouhý despota) a i když jejich nebezpečné vize přinesly nezměrná utrpení, z hlediska historie nikdy netrvaly dlouho. Rozliční mocichtiví „vizionáři“ se však objevují i dnes (Rusko, USA, Čína, Írán, Turecko, Palestina apod.) a jejich blouznivé a nebezpečné vize (setba) nacházejí příznivce (úrodnou půdu) zejména u lidí nerozumných, nevědomých a hloupých bez rozdílu věku, pohlaví, rasy, náboženství i politického přesvědčení. Výsledky těchto vizí vidíme na televizních obrazovkách každý den.

Také českoslovenští komunisté měli své „proroky“, „vizionáře“ a „jasnovidce“, kteří blouznili o světlé komunistické budoucnosti lidstva a pronášeli nesmyslná proroctví, která se nikdy ani vyplnit nemohla. Např. bývalý československý ministr kultury a zatvrzelý stalinista Václav Kopecký (1897-1961) kdysi na shromáždění komunistů ve „svatém nadšení“ údajně prohlásil: „Soudruzi, my dokážeme všechno! My jednou vypěstujeme krávu, která bude velká jako slon. A nebude mít srst, ale vlnu!“ Na popud sovětského vůdce a bývalého představitele KGB Jurie Andropova dokonce naši komunisté zřídili v r.1983 Prognostický ústav Československé akademie věd, později posměšně označovaný jako „Jakešova věštírna“. Úkolem této věštírny byla analýza ekonomického a společenského stavu komunistického bloku a předpověď opatření, která by zabránila jeho budoucímu úpadku. S ohledem na vývoj po r.1990 až do současnosti je však evidentní, že „věštci“ z této věštírny nevyprodukovali ani jedinou smysluplnou a praktikovatelnou myšlenku, která by nejen komunistickému bloku, ale i této společnosti přinesla žádoucí stabilitu a občanskou soudržnost. Protože tedy do budoucnosti neviděli, ani v nejbujnějších představách nepočítali s perestrojkou, rozpadem RVHP a komunistického bloku, „sametovou revolucí“ v ČSSR a krvavou revoluci v Rumunsku, s rozpadem ČSSR i SSSR apod. Na takové nebezpečné věštby (prognózy) proto ani nepomysleli a v tušení nutných politických změn raději budovali perspektivní osobní vztahy, v čemž byli velice úspěšní. A jelikož po listopadu 1989 obratně využili svých řečnických a manipulativních schopností, svými politickými a ekonomickými vizemi snadno přesvědčili důvěřivé spoluobčany o své výjimečnosti, které nakonec i sami uvěřili. Z Prognostického ústavu tak postupně vzešli dva prezidenti, dva guvernéři ČNB a osm ministrů, jejichž možné zapojení do bývalých aktivit KGB sice není dosud objasněno, avšak alespoň u některých z nich jsou jejich přátelské až servilní vazby na Rusko stále ještě zachovány. Doposud si však nikdo neuvědomil, že v celé historii lidstva jsme jediným státem na světě, ve kterém se k nejvyšším státním funkcím opakovaně propracovali „věštci“, původně instalovaní z popudu cizí moci (v tomto případě KGB). Je to asi totéž, jako kdyby za punských válek ovládli římský senát uplacení přívrženci Karthága.

Tito „věštci“ však neměli mentalitu mravokárných proroků. Nikdy proto nenabádali občany k moudrosti, uvážlivosti, spravedlivosti, poctivosti, slušnosti, skromnosti, střídmosti, zdrženlivosti, uměřenosti, odvaze, lidskosti, laskavosti a soucitnosti, protože mravnost považovali za opovrženíhodný přežitek minulosti. Kdyby však opravdu viděli do budoucnosti a v listopadu 1989 by občanům poctivě řekli, co všechno chtějí s touto republikou provést a jak to bude u nás za 32 let vypadat, nejenže by nikdy nedosáhli toužených funkcí ani majetku, ale před rozhněvanými občany by ještě teď utíkali. Protože nebyli historici ani filosofové a neznali principy mravnosti ani zákonitosti společenského vývoje, nikdy tedy občanům neřekli, co je třeba učinit, aby se demokracie nezvrhla ve zločinnost a bezuzdné kořistnictví. Takové vize totiž schopni nebyli.

„Demokratické zřízení doplatí na to, že bude chtít vyhovět všem.

Chudí budou chtít část majetku bohatých. A demokracie jim to dá.

Mladí budou chtít práva starých, ženy budou chtít práva mužů, cizinci budou chtít

práva občanů. A demokracie jim to dá.

Zločinci budou chtít obsadit veřejné funkce. A demokracie jim to umožní.

A až zločinci demokracii nakonec ovládnou, protože zločinci od přírody tíhnou po

pozicích moci, vznikne tyranie ještě horší, než dovede nejhorší monarchie nebo

oligarchie.“ (Sókratés – 469-399 př.n.l.)

„Národy mnohdy netuší, jak jsou bohaté na lotry. Je třeba převratů, aby je objevily.

Pak žasnou, co vstává z prachu.“ (Victor Hugo – 1802-1885)

Víra v moc hvězd, nadpřirozených sil a věštecké „umění“ trvá dodnes a proto se tak dobře žije mnohým vědmám, jasnovidcům, věštcům, šamanům, kartářkám, chiropraktikům, numerologům a astrologům, na které se obracejí výhradně lidé nerozumní, nevědomí, pověrčiví, důvěřiví a hloupí. Stejně snadno však lidé uvěří i politickým manipulátorům, demagogům, dobrodruhům, podvodníkům a lhářům, kteří jim slibují „modré z nebe“ a věští světlou budoucnost, pokud jim svěří moc k realizaci jejich politických vizí. Čím větší je pak jejich nadšení, tím větší nesmysly pronášejí. Za uplynulých 32 let jsme proto zažili nejen zločinné politiky, cílené rozkradení národního majetku, několikeré krachy bank a kampeliček, rozsáhlou korupci a ožebračení tisíců občanů, ale i krach fantastických prognostických vizí, např. miliardových čínských investic, Hedvábné stezky, kanálu Dunaj-Odra-Labe apod. Ještě nikdy však nezazněla vize o zdravém, vzdělaném a kulturně vyspělém národu, protože takovou možnost si současní vizionáři a „věštci“ nedovedou představit ani v nejbujnější fantazii. Vzdělaní a kulturně vyspělí lidé jsou totiž pro jakékoliv politiky trýznivou „noční můrou“!

Už v první polovině devadesátých let bylo jasné, že naše republika se ubírá zcela jiným směrem, než jaký „věštci“ prorokovali a slibovali. „Věštci“ však stejně jako dříve komunisté vydávali své neúspěchy za úspěchy a tvrdili, že každý jejich krok byl předem promyšlený, nastalý rozvrat národního hospodářství byl zákonitý a že nutný byl i rozpad republiky, vzniklý chaos, rozkradení národního majetku a stále se zvětšující majetkové a společenské rozdíly. Protože o budoucnosti nic nevěděli a pouze improvizovali, všechno to byly pouhé bláboly a lži, přesně odpovídající starověkému čínskému úsloví „Temnou nocí nad propastí slepec na slepém koni jede“. Občané však nebyli vychováváni k voličské gramotnosti, záporné zkušenosti s rozličnými vizionáři, „věštci“, podvodníky a lháři je nepoučily a ti naivnější a nerozumnější je proto stále znovu volili. Nebezpečnost vizionářů a „věštců“ však nepominula, neboť ani v pokročilém věku je neopustila nutkavá touha po slávě a moci. Neustále proto vymýšlejí nové bludné představy a vize, touží být středem pozornosti a je jim úplně jedno, že je obdivují pouze neupřímní pochlebovači a lidé nerozumní, nevědomí a hloupí.

„Na demokracii je úžasné, že dává každému voliči možnost dopustit se neskutečné hlouposti.“ (Spenderova věta; Murphyho zákony pro právníky)

Nikdo nezná budoucnost, avšak z dosavadních historických zkušeností lze přesně odhadnout, k jakým společenským důsledkům vedou nerozumnost, nerozvážnost, nespravedlivost, nepoctivost, neslušnost, chamtivost, závistivost, pýcha, zloba, nenávist, hrubost, sprostota, mstivost, bezohlednost, bezcitnost a krutost. Vždycky tomu tak bylo a vždycky tomu tak bude, protože „homo politicus“ (člověk politický) mnohem snáze podléhá zákeřnému pocitu sebestřednosti a výjimečnosti. A protože nemáme politické cenzory dohlížející na intelektuální a mravní vyspělost politiků, o to více mysleme, než nějakým vizionářům a „věštcům“ dáme v blížících se volbách svůj hlas. Jakmile tedy uvidíme rozmáchlá gesta a uslyšíme vzletné vizionářské předpovědi (před každými volbami zejména o boji proti korupci), buďme ve střehu, protože míra nadšení je přímo úměrná míře hlouposti. „Věř, ale komu věříš, měř!“ (Fide, sed cui fidas, vide!). Až příliš často se totiž jedná o sebestředné megalomany, špatné věštce, blouznivé vizionáře, politické dobrodruhy, demagogy, podvodníky a lháře. Výčet politických špatností nemá konce ani dna, protože když jde o moc a peníze, veškeré ohledy jdou stranou a i nečestný politický zisk je stále považován za úspěch. Kdo však takovým lidem dá svůj hlas, následně spoluodpovídá i za jejich slova a činy.

„Držte se stranou, vy astrologové, hlupáci a barbaři. Pokud to neuděláte, měli byste být dle starých svatých obřadů prokleti.“ (Nostradamus; Centurie VI/100)

 

V Plzni dne 16.5.2021 JUDr.Oldřich H e i n