„Řeč pravdy je prostá“

Právem na lež a svobodou jakéhokoliv projevu (byť i projevu lživého) se ohánějí všichni nerozumní, nevědomí a mravně vyhaslí lidé, kteří nepochopili společensky stabilizační význam práva i mravně stabilizační význam svobody. Řecký filosof Hérakleitos z Efesu (asi 544-484 př.n.l.) kdysi pravil, že „lid má bojovat o právo jako o hradbu“, avšak takovou „právní hradbou“ rozhodně nemohou být dezinformace a lež. Obecně destabilizující účinky polopravd, dezinformací a lží se zřetelně projevily již v extrémně kritické době coronavirové pandemie a nyní se projevují i v souvislosti s válečným konfliktem na Ukrajině. Ačkoliv všichni rozumní lidé vidí a vědí, že tuto útočnou válku bez spravedlivého důvodu zahájilo Rusko a že to je válka v té nejhorší podobě, ruští i čeští dezinformátoři a lháři nestoudně tvrdí, že je to pouze „specifická vojenská operace“ a že jsou napadány pouze vojenské cíle. Je to lež. Na tomto úporném boji za právo lhát se podílejí nejen někteří čeští komunisté a proruští politici, ale i někteří advokáti, kteří okázale protestují již při pouhé zmínce o možném trestním postihu takových dezinformátorů a lhářů. Dělali to již v době vrcholící pandemie coronaviru a vzhledem k tehdejší toleranci orgánů činných v trestním řízení své současné aktivity ještě více rozvinuli, aby se společensky zviditelnili anebo do budoucna získali nějaké zúročitelné „politické body“. Na lhaní si ostatně někteří z nich natolik zvykli, že lež se stala nejen součástí jejich každodenní práce, ale nedílnou součástí jejich psychiky.

Věnujme se proto bližšímu rozboru této problematiky:

1. Lež je úmyslné vyslovení anebo napsání nepravdy – tj. něčeho, co je nepochybně v rozporu s pravou skutečností (objektivní realitou).
2. K rozpoznání pravdy a lži jsou nutné vědomosti, zkušenosti a schopnost kritického vyhodnocování dostupných důkazů (tzv. sestavování mozaiky poznání).
3. Pravda i lež se prokazují věrohodnými důkazy, nikoli představami a domněnkami.
4. Podle dvojnásobného britského premiéra Benjamina Disraeliho (1804-1881) jsou tři stupně lži: lež, hnusná lež a statistika (je možné též hovořit i o lži prosté a sprosté). K tomuto výčtu by bylo možno přidat i polopravdu, ohledně které příhodně platí úsloví „půl pravdy je jako celá lež.“ Za nový druh lži lze pak považovat i tzv. „alternativní pravdu“, což je prostá nebo sprostá lež vydávaná za nejčistší pravdu (vypadá to jako pravda, ale není to pravda).
5. Hnusná lež je lež zákeřná, lstivá a spáchaná ve zlém úmyslu obhájit své zlé skutky anebo způsobit jinému co největší škodu. Dopouštějí se jí nejen prostí podvodníci v touze po nepoctivém zisku, ale i někteří úředníci, policisté, státní zástupci, soudci a politici, zvláště když na veřejnost vypouštějí dezinformace a sprosté lži, hanobící oběti jejich zvůle. Případů úředních anebo soudních rozhodnutí založených na sprosté lži jsou tisíce.
6. Dezinformace je hnusná (sprostá) lež, spáchaná ve zlém úmyslu zmanipulovat veřejné mínění, vyvolat paniku, pobouření, demonstrace, občanský odpor, násilnosti anebo i revoluce.
7. Spiklenecké teorie, pavlačové a hospodské řeči anebo paranoidní a bludné představy jsou zpravidla prostou lží, která je výsledkem mylného vnímání a vyhodnocení pravé skutečnosti. Jejich původci jsou zpravidla lidé nerozumní, nevědomí a hloupí (blbové prostí), kteří nekriticky přijímají dezinformace a lži šířené lidmi vzdělanými a vychytralými (blby kvalifikovanými), a poté je dále rozvíjejí anebo rozličným způsobem rozšiřují („Už jste to paní slyšela…?!“).
8. Statistika je přesný výčet nepřesných anebo i nepravdivých informací.
9. Omyl je mylné vnímání pravé skutečnosti (objektivní reality). „Povaha věcí se ráda skrývá“ (Hérakleitos).
10. Omyl se stává lží až tehdy, pokud byl jako mylný objasněn a přesto je nadále tvrdošíjně označován a šířen jako pravdivý.
11. Právo lhát má pouze osoba podezřelá anebo obviněná z trestného činu, která má právo hájit se jakýmkoliv způsobem. Již po 2000 let totiž platí římskoprávní poučka, že „nikdo není povinen obvinit sám sebe“ (Nemo tenetur se ipsum accusare). Žádná jiná právní norma však právo lhát neupravuje a neumožňuje, což všichni poslanci, senátoři, ministři i prezident republiky nepochybně vědí. Neznalost zákona totiž neomlouvá a nikdo z nich by svoji neznalost ani nepřipustil.
12. Všichni lháři, dezinformátoři, paranoici, bludaři, fantastové i jejich podporovatelé a obhájci se zpravidla odvolávají na č.2 odst.3 Listiny základních práv a svobod, kde je uvedeno, že „každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.“ Dále se odvolávají na čl.17 odst.2 téže Listiny, kde je v souvislosti se svobodou projevu uvedeno, že „každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem anebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu.“ Protože tedy lhaní není zákonem výslovně zakázáno, mravně vyhaslí lidoví vykladači práva (prostí blbové) a jejich právně kvalifikovaní obhájci (kvalifikovaní blbové) z toho křivolace dovodili, že nejenže tedy existuje ústavně zaručené právo lhát, ale že toto „právo“ patří dokonce mezi jejich základní svobody a lidská práva. Ještě ani jediný z nich se však nezmínil i o čl.17 odst.4 téže Listiny, kde je uvedeno, že „svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.“ Lhaní je přece odjakživa nemravné, tak jak je možné, že až nyní státní zástupci procitli, přestože již po více jak dva roky vidí, poslouchají a zachycují signály o nemravném počínání dezinformátorů a lhářů? Cožpak už před dvěma roky nebyly splněny zákonné podmínky pro omezení svobody lživých a dezinformačních projevů?
13. Jakýkoliv projev tolerance k nemravnému chování včetně lhaní svádí k jeho opakování a napodobování. Tím se individuální negativní rysy povahy upevňují, přenášejí se na potomky, výchovou a příkladem se dále rozvíjejí a pokud takové mravní deformace trvají staletí anebo dokonce tisíciletí, postupně se stávají kolektivní nemravnou genetickou vybaveností (genofondem). Z tohoto úhlu pohledu lze tedy pochopit tento Hérakleitův výrok: „Povaha je člověku démonem.“ To snad všichni ti obhájci práva na rozšiřování lží a dezinformací chtějí, abychom se v rámci moderního multikulturalismu přiblížili k národnostem a etnikům, u nichž je sklon ke lhaní a nepoctivosti nedílnou součástí jejich tisíce let vytvářeného nemravného genofondu? Nerozvážná slova všech těchto „právních buditelů“ proto nalézají ohlas především u lidí nerozumných, nevědomých a hloupých, kteří se ve svém životě ani ve společenském dění nedokáží orientovat a potřebují nějakého ideového „vůdce“, který v jejich mysli probudí nekalé myšlení a dřímající zlo. Je přitom pozoruhodné, že téměř všichni takoví ideoví vůdci byli lháři, podvodníci a političtí dobrodruzi. „Historie je učitelkou života“ (Historia magistra vitae est).

„Slyší-li nechápaví, podobají se hluchým.

Přísloví jim dosvědčuje, že jsouce přítomni, jsou nepřítomni.“

„Špatnými svědky jsou lidem oči a uši, mají-li barbarské duše.“ (Hérakleitos)

14. „Válka“ za svobodu lhát začíná už nyní, protože mnozí „právní buditelé“ usilují o okamžitou společenskou pozornost a nechtějí čekat na krajně nejistý výsledek případného soudního sporu. Tím však svým oponentům poskytují prostor ke kvalifikované přípravě, namísto toho, aby trpělivě vyčkali, až státní zástupci začnou realizovat představy nejvyššího státního zástupce (na které má také právo), a teprve poté aby vyrukovali s nadšenou obhajobou nemravně uplatňované svobody projevu a práva na lhaní, která by však s nejvyšší pravděpodobností skončila znamenitým fiaskem. Svoboda je totiž po tisíce let vytoužená společenská hodnota, která je na stejné mravní úrovni jako spravedlnost, rovnost, pravda a mír. Ani jedna z těchto hodnot nebyla nikdy spojována se lží, neboť od starověku až po nedávnou současnost něco takového nikoho rozumného ani nenapadlo. Doba se však změnila a rozličné nemravnosti (včetně lhaní) se staly všední normou chování. „Moderní“ spojování svobody projevu se lží je tedy nejen výsledkem mylných představ o podstatě svobody, ale i niterné zkaženosti jejich původců, jejichž vrozená anebo postupně získaná přirozenost je zlá a obecně škodlivá. Pokud by totiž měli své „objevné pravdy“ o svobodě projevu a právu lhát přednášet žákům a studentům, sami by se rychle usvědčili ze své špatnosti. Obecné mravní zásady všech čestných a důstojných řečníků, vážících si svého jména, totiž zní: „Jazyk myšlenky nepředbíhej! Važ svá slova! Nikdy neříkej nic takového, co bys nebyl schopen kdykoliv a před kýmkoliv veřejně obhájit!“ Jak by to asi vypadalo, kdyby žákům a studentům říkali, že mají právo lhát anebo si vymýšlet úplné nesmysly, neboť i na prosazování sebehloupějšího názoru mají ústavou zaručené právo a žádný učitel jim v tom nesmí bránit? Cožpak podle Listiny základních práv a svobod smějí lhát pouze „svobodní“ dospělí? Smějí tedy např. žáci a studenti tvrdit, že matematika i geometrie jsou jsou přežitkem minulosti a 1+1 = 3? Co by těmto mravně rozvratným projevům řekli učitelé?

Přestože kategorické mravní principy starověkých vládců, filosofů i náboženských reformátorů vesměs obsahují zákaz lhaní, lidé vždycky raději lhali a křivě přísahali než mluvili pravdu, neboť zkušenostně to bylo mnohem bezpečnější a prospěšnější. A protože vyjma křivého obvinění a křivého svědectví se prosté i kvalifikované lhaní nikdy důsledně netrestalo (lhaní je totiž pouze nemravné a každé právo je toliko minimem mravnosti), postupně se stalo natolik osvědčeným způsobem chování, že je jako úspěšnou metodu vládnutí převzaly všechny politické systémy („nikdo není dokonalý“) a u mnohých etnik i národností se dokonce stalo genetickou povahovou deformací, utvrzovanou každodenním nemravným příkladem i nemravnou praxí.

„Žijeme ve zvláštních časech, kdy mladí i staří jsou vzděláváni ve lži, a ten, který se odváží říkat pravdu, je nazýván šílencem či bláznem.“ (Platón – 427-347 př.n.l.)

Společným základem všech totalitních režimů vždycky byly násilí, strach a lež. Křivení pravdy a prolhanost se proto staly nejen oblíbenou, ale i osvědčenou morální normou chování, která byla tvrdě prosahována i vynucována v rodinách, ve školách, na pracovištích, v policii, v armádě, v justici i v politice. Všichni mocní totalisté totiž dokázali násilím a útlakem povýšit své lži na nezpochybnitelnou pravdu a tvrdě se vypořádat se svými oponenty, kteří se odvážili s nimi nesouhlasit.

„Kdo říká pravdu, neumře na nemoc.“ (Čingischán – 1155-1227)

Pokud političtí manipulátoři a lháři nepoznají, že překročili hranici obecně tolerované přiměřenosti lhaní (lidé totiž snesou hodně, ale ne všechno), hrozí jim nejen společenská anebo i mezinárodní diskvalifikace, ale i zesměšnění. Mocní manipulátoři a lháři jsou však povětšinou tak nedovzdělaní a sebejistí, že vrší jednu chybu na druhou. Stejně jako v r.1968 v ČSSR proto i v současném válečném konfliktu na Ukrajině ruští vojáci opět vykládají „pohádky“ o tom, že se jedná pouze o cvičení, a prezident Ruska i jeho ministr zahraničí v rozporu se zjevnými fakty tvrdí, že se nejedná o válku, ale o pouhou denacifikaci a demilitarizaci Ukrajiny, přičemž jsou šetřeny civilní cíle. Není tomu tak a civilních obětí jejich řádění jsou již stovky. V ruském tisku dokonce bylo zakázáno používat taková slova jako válka anebo invaze, protože politické vedení Ruska se domnívá, že celý svět přijme jejich sprosté lži jako alternativní pravdu. Doby se však od Lenina, Stalina, Hitlera, Goebelse, Chruščova i Brežněva podstatně změnily, což imperiálně uvažující představitelé současného Ruska stále ještě nepochopili. A jelikož se neustálým opakováním lží zcela odnaučili chápat objektivní realitu a mluvit pravdu, jejich paranoidním smyšlenkám už nikdo nevěří a dokonce je ani neposlouchá, protože „co slovo, to lež“. „Co není na začátku rovné, bude na konci nutně křivé“ (Liou Siang – 77 př.n.l. – 6 n.l.). Proto se tedy snaží prosadit své lži a představy o „ruském pořádku světa“ nejhrubším násilím, což sice nějakou dobu může vycházet, avšak dříve anebo později „spravedlnost uchopí strůjce i svědky klamů“ (Hérakleitos). Až k takovým důsledkům tedy vede lež. Ještě si tedy někdo po zralé úvaze myslí, že právo lhát je základním lidským právem a zaslouží si ústavně chráněnou svobodu projevu?

„Temnou nocí nad propastí slepec na slepém koni jede,

a zástup slepců pošetilých do propasti za sebou vede.“

(1.verš je starověkým čínským úslovím, 2.verš je jeho aktuální doplněk)

 

V Plzni dne 3.3.2022