Rozpory a mezery v ochraně práva na život, zdraví a majetek

Konflikt práv oběti a útočníka je klasickým teoretickým i praktickým problémem, který již od starověku zaměstnává filosofy, právní teoretiky i praktiky, nejrůznější samozvané hlasatele morálky a pseudohumanistických teorií, i běžné občany, kteří se nezřídka setkávají s tím, jak „dvojí metr“ používají policisté, státní zástupci i soudci při posuzování míry a rozsahu porušených práv na život, zdraví a majetek. Má-li však laický čtenář pochopit tuto problematiku ve všech jejích podobách i souvislostech, je nejprve nutno odlišit násilnou ochranu svého majetku před neoprávněným útočníkem (zlodějem) od násilné obrany svého anebo i cizího života a zdraví.

Začněme praktickým příkladem. Před třinácti léty vzbudil pozornost veřejnosti i médií případ, kdy se sedmdesátišestiletý důchodce O.D. odmítl smířit se soustavným vykrádáním své chaty a s neschopností Policie ČR dopadnout pachatele. Proto v ní nastražil střelný mechanismus, který postřelil skutečného zloděje do nohy. Poté následovala paradoxní situace, zcela příznačná pro současné iracionální a pokřivené vnímání práva a spravedlnosti – zatímco chatař byl neprodleně obviněn z nedovoleného ozbrojování a ublížení na zdraví, u právní kvalifikace zlodějova jednání (ostatně zloděj byl „dopaden“ pouze díky činu dotyčného chataře) nastaly rozpaky a z porušování domovní svobody a pokusu krádeže byl obviněn až po zhruba měsíčním zpoždění. Krátce na to se ovšem podobná situace opakovala – jiný majitel chaty nastražil na zloděje výbušný systém, který bylo možno uvést do chodu jen za použití hrubého násilí; tentokrát však zloděj přišel o nohu.

Pomiňme zneklidňující skutečnost, že mnozí naši občané již dávno přestali věřit ve způsobilost státní moci ochránit nejen jejich majetky ale i životy a zdraví. Neustále se prohlubující státní bezmoc a lhostejné přihlížení k cizímu utrpení jsou pak primární příčinou postupného poklesu jejich pozitivního právního vědomí, narůstajícího záporného emočního přetlaku (hněvu, zlosti) a následné svémoci, kdy se v rozporu se svým dosavadním slušným chováním i nejvnitřnějším přesvědčením uchylují i k násilnému jednání, které je jim jinak zcela cizí. Stačí si jen poslechnout babičky na hřbitově, kterým vandalové zpustošili hrob, jakou mají zlost, jaké pohromy a tresty na tyto darebáky svolávají a co by jim samy učinily, kdyby ještě mohly. Pokud se však budou nejrůznější zloději a zlodějíčci volně pohybovat na svobodě a pokračovat ve své trestné činnosti, zatímco jejich dosavadní odhalená a prokázaná trestná činnost bude po celá léta projednávána ve zdlouhavém a „nevýchovném“ trestním řízení, lze se důvodně obávat, že tato individuální „občanská sebeobrana“ (tj. násilná ochrana vlastního majetku) jednou přeroste v kolektivní občanskou neposlušnost, postupně se vytvoří chatařské či jiné občanské domobrany a chycení zloději budou v nejlepším případě na místě zbiti anebo v horším případě zlynčováni. Není již otázkou, zda se to stane, ale kdy se to stane.

Pozoruhodné ovšem je, jaký právní zmatek tehdy způsobil onen prvně jmenovaný případ v řadách policistů, právníků i politiků. V této souvislosti se vyskytly i úvahy o možné nutné obraně, ačkoliv institut nutné obrany se obsahově týká výhradně ochrany života a zdraví před přímo hrozícím anebo trvajícím násilným útokem. Násilná obrana vlastního anebo cizího bezprostředně ohroženého života a zdraví je totiž nezbytně nutná a společensky výrazně žádoucí, zatímco násilná ochrana vlastního anebo cizího bezprostředně ohroženého majetku je sice podle konkrétních okolností případu možná (ona se totiž i prostá krádež snadno zvrtne v loupež anebo dokonce loupežnou vraždu), ale není nezbytně nutná, i když je převážnou většinou (slušné) společnosti jako žádoucí považována.

„Jestliže zákony dvanácti desek prohlásily za beztrestné zabití zloděje, a to kradl-li v noci, pak za všech okolností, a kradl-li ve dne, pak v případě, že použil při obraně zbraň, kdo by si mohl myslet, že musí být potrestáno jakékoliv zabití, když přece vidí, že nám někdy samy zákony podávají meč k zabití člověka?“

„Může se však mluvit o nespravedlivém zabití, když postihne úkladného vraha a lupiče? Jaký význam mají naše ozbrojené družiny nebo naše meče? Kdyby nebylo dovoleno vůbec jich užít, určitě by nebylo dovoleno mít je. Existuje tedy, soudcové, zákon, ne napsaný, ale vrozený, který jsme si neosvojili učením, neslyšeli ani nepřečetli, ale který jsme přejali od samotné přírody, vsáli do sebe a dali mu výraz, k němuž jsme nebyli vyučeni, ale stvořeni, k němuž nás nedovedlo školení, ale pud, a když náš život narazí na nějaké nástrahy, na násilí nebo na zbraně lupičů nebo osobních nepřátel, stanoví tento zákon, že k záchraně života je každý prostředek čestný. Když mluví zbraně, mlčí totiž zákony a nevyžadují, aby se na ně čekalo, protože ten, kdo by chtěl čekat, by byl postižen nespravedlivým trestem dřív, než by mohl požadovat spravedlivé potrestání svého škůdce.“

(Marcus Tullius Cicero – 106-43 př.n.l.; Obhajoba Milona)

(Antická próza – Tribuni výmluvnosti. Nakladatelství Odeon 1974, str.218)

Ve shora uvedeném případě je evidentní, že dotyčnému chataři žádné bezprostřední ohrožení jeho života a zdraví nehrozilo a tudíž se o nutnou obranu jednat nemohlo. Dotyčný chatař byl tedy obžalován a uznán vinným, ale protože okolnosti případu i jeho dosavadní bezúhonnost svědčily v jeho prospěch, nebyl mu uložen trest. Soudkyně si však neuvědomila, že pouhým uznáním viny i bez uložení trestu automaticky zavázala tohoto chataře k povinnosti zaplatit pojišťovně náklady léčení zloděje, který mu do chaty vlezl (tzv. regres), takže mu vlastně ani moc nepomohla. Tehdy sice ještě měla možnost obžalovaného zprostit viny pro nepatrnou společenskou nebezpečnost jeho jednání, avšak této rozumné benevolence bývalého trestního zákona nevyužila. Za dalších třináct let pak nebyl publikován ani jediný oficiální a přesvědčivý právní názor, který by toto „sebeobranné“ jednání svého majetku náležitě právně i mravně kvalifikoval a označil je za nepatrně společensky nebezpečné a tudíž beztrestné. Současná právní úprava trestního zákona totiž institut „společenské nebezpečnosti“ zcela vypustila a namísto toho zavedla obsahově neurčitý a křivolace vykládaný institut „společenské škodlivosti“, který ani zdaleka neodpovídá jeho potřebnému významu.

§ 3 odst.2 bývalého trestního zákona totiž pravil:

„Čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný (materiální stránka trestného činu), není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu (formální stránka trestného činu).“

Nejlépe lze institut společenské nebezpečnosti pochopit na tomto archaickém právním úsloví, používaném ve starověkém Řecku v souvislosti s vraždou athénského tyrana Hipparcha r. 514 př.n.l., a prezentovaném i v knize Jana Drdy „Vyšší princip“.

„Vražda (formální znak) na tyranu není zločinem!“ (materiální znak)

Naproti tomu § 12 odst.2 současného trestního zákona praví, že:

„Trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.“

Nehledě na to, že z trestního zákona jako dominantní

právní normy byla učiněna norma pouze podpůrná (tzv. subsidiarita trestní represe), možný zánik trestní odpovědnosti kvůli nepatrné společenské škodlivosti právně sice vadného, ale mravně nezávadného chování již není v novém trestním zákoně upraven. Spravedlivá ochrana svého majetku je však přirozeným lidským právem, které se ovšem přičiněním nerozumných zákonodárců dostalo do rozporu s momentálně platným pozitivním právem. Přitom právě tato dříve přípustná benevolence zákona se přesně hodila na případy mravně oprávněné násilné ochrany svého majetku, která je ovšem nyní trestně postihována (stěží by totiž bylo možné postoupit ke správnímu řízení případ ustřelené anebo prostřelené nohy zloděje). Existuje sice možnost upuštění od potrestání za současného uznání viny (§ 46 a násl. trestního zákona), avšak jak již bylo vysvětleno, při uznání viny bude každá pojišťovna vymáhat na „viníkovi“ náhradu nákladů za léčení zločince, který jej okradl anebo přepadl a který při své zločinecké činnost utrpěl újmu na zdraví. U závažnějších případů (zejména zabití zloděje anebo útočníka) je pak možné i mimořádné snížení nepodmíněného trestu odnětí svobody (§ 58 trestního zákona). Protože i ideoví tvůrci nového trestního zákona záhy pochopili, že tento zákon je příliš tvrdý, jeho novelou byl ještě doplněn trestný čin „ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky (§ 146a), který však nejenže neřeší podobné případy, které byly uvedeny, ale naopak kriminalizuje i taková jednání, která byla dříve možno posoudit jako nepatrně společensky nebezpečná a tudíž netrestná.

§ 146a) odstavec 1 novelizovaného nového trestního zákona zní:

„Kdo jinému úmyslně způsobí ublížení na zdraví v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli nebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného, bude potrestán trestem odnětí svobody až na jeden rok.“

Jak je patrno, ani jedna z těchto pohnutek „nesedí“ na čin, kterého se dopustil chatař O.D., a jehož příklad by jistě velice rádi a bez jakýchkoliv výčitek svědomí napodobili i jiní opakovaně okrádaní občané. Patrně lze totiž stěží označit chatařovu pochopitelnou zlost za „jiné omluvitelné hnutí mysli“ ani za důsledek předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného zloděje, neboť past tam byla nastražena ještě dříve, než přišel. Následné odstavce tohoto ustanovení pak hovoří o způsobené těžké újmě na zdraví anebo o smrti, za kterou nyní hrozí trest odnětí svobody na dvě léta až osm let.

Podle současné právní úpravy žádný únik z této právní z pasti není, protože vyvinující institut společenské nebepečnosti byl z dosud nevysvětlených důvodů zrušen. Tento institut však nebyl přežitkem totalitní minulosti, jak je občas předestíráno, ale byla to jedinečná a tisíciletým užíváním osvědčená možnost úniku z nelítostné tvrdosti platného pozitivního práva do sféry přirozeného a mravného práva lidského (ius naturale) a vyšší spravedlnosti (aequitas). Nejen tedy v případě zranění zloděje nástrahovým systémem, ale i v případě omluvitelného zabití opilého a násilnického domácího tyrana tedy automaticky hrozí takovému „pachateli“ trest, protože nyní žádné vyvinující ustanovení v trestním zákoně není. Ideoví tvůrci nového trestního zákona a zákonodárci prostě v porevolučním nadšení „vylili s vaničkou i dítě“ a jako každý sebestředný novátor začali „stavět na zelené louce“.

Mezistupněm mezi násilnou ochranou svého majetku a nutnou obranou života a zdraví lidí jsou oprávněné policejní zákroky, které mají za následek těžké zranění anebo smrt. Před krátkou dobou totiž probíhalo prvoinstanční soudní projednávání ryze formalistické obžaloby na policistu Š.V., který zastavil svým služebním vozidlem motorkáře bez řidičského oprávnění a navíc pod vlivem alkoholu, který se řítil po Praze rychlostí až 150 km/hod. Motocyklista do jeho služebního vozidla narazil a utrpěl těžké zranění. Zatímco 13 let staré jednání zmíněného chataře O.D. opravdu vykazovalo po formální stránce znaky obou žalovaných trestných činů, policista Š.V. byl postaven před soud pouze proto, že dozorový státní zástupce nekriticky přejal úzkoprsý názor Generální inspekce bezpečnostních sborů o trestnosti tohoto počínání. Obě rozdílná jednání však spojuje to, že jednání chataře O.D. nebylo společensky nebezpečné a jednání policisty Š.V. nebylo společensky škodlivé. Zatímco však podle bývalé právní úpravy bylo možno trestní stíhání chataře O.D. zastavit anebo jej zprostit viny pro nepatrnou společenskou nebezpečnost jeho jednání, podle současné právní úpravy bylo u skutku policisty Š.V. možné pouze říci, že skutek se sice stal, ale není trestným činem, protože obžalovaný policista postupoval podle zákona (což také prvoinstanční soud učinil a intervenujícího státní zástupce tak náležitě zostudil).

Policejní zákroky jsou zpravidla hodnoceny buď emocionálně (tj. ze strany veřejnosti zmanipulované občasnými výkřiky o policejní brutalitě), nebo více či méně racionálně (tj. ze strany dozorových orgánů a soudů) - téměř nikdy však objektivně. O domnělých policejních pochybeních a proviněních totiž rozhodují soudci i několik let v teple a bezpečí svých kanceláří, zatímco policisté mají na své rozhodnutí málo času a navíc se mnohdy rozhodují ve strestu a v nepříznivých povětrnostních podmínkách. Nikoli bezdůvodně se proto např. v USA vžilo úsloví, že „policista se rozhoduje rychlostí 260 metrů za sekundu“ (tj. rychlostí vystřelené kulky ze služební zbraně). Doposud jsem však nezaznamenal jediný případ, kdy by „provinilému“ policistovi bylo přesvědčivě vysvětleno, v čem za dané situace pochybil a jaký jedině správný postup měl zvolit. V takových případech totiž nikdy nejde o dialektické a objektivní posouzení dané situace, ale o prosazování vlastní mocensky nadřazené subjektivní představy o správném postupu, kterou by však rozhodující orgán zcela jistě nebyl schopen sám realizovat. Jediným smysluplným vodítkem pro projednávání takových případů je tedy hodnocení mravní – bylo jednání dotyčného policisty rozumné, uvážlivé, spravedlivé, poctivé, slušné a přiměřené dané situaci? Pokud odpovíme „ano“, vše je jasné a není již dále o čem hovořit.

Nutná obrana je

speciálním trestněprávním problémem, o kterém byla napsána celá řada mnohomluvných a prakticky nic neříkajících formalistických a moralizujících úvah. Dokud totiž autoři sami nezažijí brutální útok na sebe anebo jiného a neprožijí extrémní pocit strachu, nemohou se do konkrétní nebezpečné situace vcítit. Téměř žádný autor, policista, státní zástupce ani soudce si totiž u takových případů nepoložil otázku, jaký finální následek útoku měla a mohla oběť předpokládat a jakou tedy měla zvolit přiměřenou reakci anebo obranu. Nikdo rozumný a uvážlivý totiž nemůže přepadenou obět obviňovat, že nedokázala včas utéci anebo že zabila nebo těžce zranila útočníka, když „měla a mohla“ předpokládat, že ji chce pouze oloupit, udeřit, kopnout anebo znásilnit, a nikoli utlouci, ukopat anebo po násilně vykonaném pohlavním styku uškrtit. Každý útočník totiž musí počítat s důraznou obranou své oběti a nemůže se domáhat ochrany svého života a zdraví, když sám cizí práva na život a zdraví nectí a neuznává.

Míra společenské nebezpečnosti anebo nově společenské škodlivosti jakéhokoliv domněle trestného chování je tedy určována významem dotčeného zájmu chráněného zákonem, způsobem spáchání činu a jeho následky, okolnostmi, za nichž byl čin spáchán, osobou pachatele (provinilce), mírou jeho zavinění (úmysl přímý nebo nepřímý, nedbalost hrubá, vědomá nebo nevědomá) a pohnutkou (motivací). Z toho vyplývá, že i skutkově a formálně právně shodná jednání mohou být s ohledem na jejich proměnlivou míru společenské nebezpečnosti (škodlivosti) posuzována odlišně – - aneb „když dva dělají totéž, není to totéž!“ Možnost rozdílného pohledu na zdánlivě shodná jednání byla přitom římským právníkům a filosofům známa již před 2 000 léty, o čemž svědčí např. tento výrok Lucia Annaea Seneky (4 př.n.l.-69 n.l.):

„Tytéž činy jsou buď čestné, nebo nečestné,

záleží na tom, proč nebo jak jsou konány.“

(Pětadevadesátý list Luciliovi; Nakladatelství Svoboda 1984, str.207)

Konkrétní míra společenské nebezpečnosti (škodlivosti) jakéhokoliv jednání (a tedy jak násilné ochrany svého majetku, tak i policejních zákroků a nutné obrany) je určována souhlasným míněním převážné většiny pozitivně smýšlejících občanů (a tedy i policistů a nikoli různým způsobem postižených zločinců) o tom, co za dané společenské situace a v daném místě považují za jednání společensky nebezpečné (škodlivé). Pokud se totiž naprostá většina slušných občanů (včetně policistů) cítí reálně ohrožena násilníky, dopravními „piráty“, lupiči a zloději a nemá přitom jistotu, že se jí od státní moci dostane včasné a náležité ochrany, nelze se divit, že tato slušná občanská většina bude souhlasně přijímat všechny projevy svémocné ochrany života, zdraví i majetku ze strany jejich spoluobčanů (včetně nutné obrany končící těžkým zranění anebo i smrtí), a s naprostým nepochopením a odporem bude přijímat veškeré pokusy o jejich kriminalizaci – tím spíše, pokud skuteční zločinci budou unikat spravedlivému potrestání. Bylo by jen dobře, kdyby nedávná praktická zkušenost i policistům otevřela oči.

Nelze připustit, aby konkrétní míra společenské nebezpečnosti (škodlivosti) v daném čase a místě byla určována zájmem zločinců na ochraně jejich života a zdraví při páchání jakékoliv trestné činnosti (zejména trestné činnosti násilné a majetkové). Vždyť mnozí lupiči a zloději zcela vědomě riskují své životy a zdraví v zájmu dosažení zisku, a při své zločinecké činnosti tedy nemohou požívat jakékoliv právní ochrany.

Žádný slušný občan není povinen chovat se na svém majetku tak, aby jako perspektivní „zaměstnavatel“ vytvářel případnému profesionálnímu zloději příznivé „pracovní podmínky“ a pod hrozbou trestu ničím neohrozil jeho život a zdraví. Žádný občan také není povinen zachovávat onu soudy vykonstruovanou „povinnou ostražitost“ a nechodit večer po parku anebo po ulici, kde mu hrozí přepadení, oloupení, ztlučení anebo zabití. Pokud tam však půjde a bude-li mít při sobě zbraň (a zbraní je všechno, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším), má přirozené lidské právo útočníka zabít, protože může a má předpokládat, že jeho případný útok není nějakým trapným žertem a nemusí tedy skončit pouhým úderem anebo kopnutím, ale i smrtí (zejména je-li napadena žena anebo stařec). Naproti tomu žádný lupič anebo zloděj nemá právo předpokládat, že při jeho profesionální zločinecké činnosti musí být bezpodmínečně a všestranně respektována jeho tělesná integrita a musí být odstraněny všechny možné překážky, které by mu mohly způsobit psychickou anebo fyzickou újmu (tj. „pracovní úraz“) a které by jej případně mohly vyřadit z jeho obvyklého zločineckého „pracovního procesu“. Vždyť i při použití poplašné sirény by mohl dostat infarkt! Důsledná ochrana života a zdraví zločinců při páchání jejich trestné činnosti by tedy byla nesmyslným a mravně vadným kategorickým imperativem (příkazem), který by občanům bylo stěží možno smysluplně vysvětlit (proto např. také tolik policistů přišlo před soudní budovu podpořit svého bezdůvodně kriminalizovaného kolegu Š.V.).

Bohužel se lze velmi často setkat s pseudohumanistickým tvrzením, že lidský život a zdraví požívají všeobecně vyšší právní ochrany než majetek, protože „hodnota lidského života je nezadatelná a jedinečná“, včetně života teroristů, otrokářů, vrahů, lupičů, zlodějů a násilníků. Proto prý každý občan může svůj majetek chránit jen takovým způsobem, aby nemohl ohrozit nikoho více či méně „hodnotného“ na životě anebo zdraví, a to včetně zločinců nejrůznějšího věku, přestože oni sami tato rizika ze zištných důvodů dobrovolně podstupují. Týká se to jak střepů na zdi, tak i různých nástrahových systémů, poplašných zařízení a ochranných mechanismů, vyjma volně pobíhajících psů anebo i strážných krkavců (mnohem nebezpečnějších než psi, protože pronásledují zloděje po celé ulici a útočí hlavně na oči!), na které případné návštěvníky zpravidla upozorňuje venkovní tabulka. V těchto případech je obvykle argumentováno tím, že do cizích objektů by se někdo mohl uchýlit v nouzi (např. při požáru, živelné pohromě anebo při útěku před vzteklým psem), nebo by si je mohl pouze neškodně prohlížet, nebo by tam mohl vstoupit při výkonu svého povolání, nebo by mohlo jít o majitelova rodinného příslušníka, který by o nástraze nevěděl, anebo by tam dítě mohlo vlézt pro míč, který mu tam spadl při hře. Těmto fantazijním „odborným“ argumentům chybí jediné – konkrétní příklad toho, kdy alespoň za posledních padesát let došlo ke skutečnému zranění anebo dokonce k usmrcení jiného občana než zloděje skrytým nástrahovým systémem při zcela oprávněném vstupu na cizí oplocený pozemek, anebo při násilném a přitom oprávněném vniknutí do cizí chaty, bytu anebo domu v zájmu ochrany vlastního života nebo zdraví před účinky živelné pohromy, volně pobíhajícím psem apod. Zatímco lze nalézt celou řadu pozoruhodných „právních“ i „mimoprávních“ úvah na témata „hodnota lidského života“ a „jak co nejlépe a nejdůsledněji chránit život a zdraví zločinců, kteří se vlídným zacházením mohou stát perspektivními členy naší společnosti“, je pozoruhodné, že podobnou představivost neměli ideoví tvůrci současného trestního zákona, když měli a mohli vymyslet i domyslet rozumný způsob ochrany slušných občanů před neustále narůstající zločinností (statistika o neustále se snižující kriminalitě je totiž třetím stupněm lži, tj. po lži prosté a

sprosté).

Je ovšem nepochybné, že zřizovatel jakýchkoliv nástrahových systémů a ochranných mechanismů musí mít tyto prostředky pod úplnou kontrolou a musí vyloučit jejich nekontrolovatelný a obecně nebezpečný účinek. Zejména pak musí vyloučit, aby došlo k náhodnému zranění osob, které mohou do jeho objektu oprávněně vstoupit (poštovní doručovatelé, donášková služba, lékaři, hasiči, policisté, rodinní příslušníci apod. – což se nedaří zejména u strážných krkavců, neboť intenzivně útočí na každého vyjma svého chovatele – tj. svého „lidského partnera“). Pokud by totiž došlo k náhodnému zranění takových osob, bylo by jeho zavinění nepochybné a jeho trestní odpovědnost by byla na místě. Jakékoliv nástrahové a poplašné systémy anebo ochranné mechanismy by tedy mělo uvést do chodu pouze hrubé násilí proti dveřím, oknům apod.

Poctivě je nutno uvést jeden případ, kdy asi před dvaceti léty bylo nástrahovým systémem usmrceno dítě, které se vydalo v noci s ostatními nezletilými „kumpány“ krást jahody do cizí zahrady. Tehdy byl zaujat značně problematický postoj, že soukromý majetek vůbec nelze násilně chránit, a to jak před zletilými zloději, tak před plenící hordou dětí, které si z návodu svých nezodpovědných rodičů vyberou cizí zahradu za objekt svých loupeživých nájezdů a vědomy si své beztrestnosti se jejímu majiteli ještě drze vysmívají.

Dřívější institut společenské nebezpečnosti trestného činu byl protipólem bezduchého formalismu a nekritického právního pozitivismu a umožňoval průnik do světa mravnosti, spravedlnosti a lidskosti. Skrze tento institut se formální (pozitivní) právo zlidšťovalo a obohacovalo o přirozenoprávní etické prvky, zejména o moudrost nebo alespoň rozumnost, uvážlivost, spravedlivost, slušnost, lidskost, laskavost a soucit, což lze souborně označit za vyšší smysl pro spravedlnost (aequitas). Bohužel odlidštěný formalismus postupně zvítězil a proto se v současném trestním procesu objevuje praktické užívání těchto obecně stabilizačních mravních hodnot stále méně. Patrně proto byl institut společenské nebezpečnosti trestného činu nahrazen onou nic neříkající společenskou škodlivostí, která sice mohla sloužit podobným způsobem, ale záměrně byla ve své možné moci okleštěna a zpravidla je používána způsobem, který prospívá spíše zločincům než slušným občanům. Tím se trestní proces ještě více zformalizoval, odlidštil a znemravněl, což má za následek stále se zvětšující propast mezi právním cítěním občanů, platným právem a jeho konkrétní aplikací. Ostatně v historii lidstva to není nic nového, podobně si totiž počínali čínští legisté a židovští farizeové.

Přísně formalistický trestní zákon není pro tuto společnost přínosem, ale brzdou. Ještě horší jsou pak ti, kteří jej nekriticky, lhostejně a bezcitně aplikují, protože ve své pýše považují rozumnost, uvážlivost, spravedlivost, slušnost, lidskost, laskavost a soucit za opovrženíhodné přežitky minulosti.

„Ani smysl zákonů, ani blahovůle spravedlnosti nikdy nedovolí, abychom to, co se

zavádí ku prospěchu lidí, obraceli cestou přísnějšího výkladu ve tvrdost, proti zájmům lidí namířenou.“ (Herrenius Modestinus – 3.stol.n.l.; Digesta 1,3,25)

(Jaromír Kincl – Dicta et regulae iuris; Nakladatelství Karolinum 1990, str.182)

Výklad a užívání práva je umění nalézat spravedlnost a dobro.

5.1.2005 (aktualizováno 12.10.2018)