Rozvrat právní kultury v Čechách

Nevole veřejnosti nad rozhodováním našich soudů trvá již celou řadu let a nezmírnila ji ani veškerá proklamovaná opatření, která měla justici reformovat. Skutečná reforma justice totiž nevyžaduje nové budovy, moderní technikou vybavené kanceláře a vysoké platy soudců, ale především reformu myšlení, kterou ovšem nikdo neprosazuje a které se převážná většina soudců úporně brání. Je totiž mnohem jednodušší úzkoprse, lhostejně a bezcitně dodržovat platné právo (nezřídka ovšem velice problematické kvality), než mravně myslet a spravedlivě jednat. Stačí si pouze namátkově přečíst nějaký rozsudek (včetně rozsudků Ústavního anebo Nejvyššího soudu) a jen výjimečně v něm lze nalézt smysluplnou úvahu o spravedlnosti anebo dokonce odkaz na nějakou klasickou římskoprávní autoritu, který by mohl sloužit jako obecně poučná mravní tečka. Pokud se pak nějaký odkaz na spravedlnost přece jen objeví, nejenže je nezřídka povrchní a nepřesvědčivý, ale je z něho patrná hluboká mravní dezorientace. Jinak by se totiž nemohlo stávat, aby zjevná nespravedlnost byla označována za spravedlnost, nepoctivost za poctivost, neslušnost za slušnost a lež za pravdu.

„Předstíraná spravedlnost – dvojnásobná nespravedlnost.“

(Simulanta aequitas – duplex iniquitas)

Přestože se ojediněle vyskytují mravně i právně bezvadné rozsudky (a taková judikativní aplikace práva si stejně jako její původci zasluhuje opravdovou úctu), mravní i právní kvalita mnohých rozsudků je velice nízká, nehledě na jejich úroveň stylistickou, která v důsledku argumentační chudoby činí mnohé rozsudky nesrozumitelnými a nepřezkoumatelnými. V důsledku toho se množí případy nespravedlivých a tudíž i nemravných rozsudků (nehledě na ryze formální a mnohdy i nezákonné platební rozkazy a trestní příkazy), které destabilizují mravní i právní vědomí stále se zmenšujícího počtu slušných občanů a způsobují v nich výrazný pocit ošklivosti, odporu a zloby. Někteří občané dokonce začali volit formu občanské neposlušnosti, aby na nesmyslnost, nespravedlivost a zvrácenost soudních rozhodnutí názorně upozornili. Názorným příkladem může být zejména trestní postih občana Smetany, který byl odsouzen soudkyní Langerovou (tj. manželkou jednoho z dotčených politiků) za pomalování a tudíž poškození časově pomíjivých volebních plakátů, což jednak bylo v evidentním rozporu s tolik vychvalovanou zásadou podpůrnosti (tj. subsidiarity) trestní represe (§ 12 odst.2 trestního zákona) a navíc předmětné plakáty by po volební kampani byly beztak zničeny a jejich objektivní hodnota byla tudíž velice nízká. Pokud se však takové jednání setkává stále častěji s obecným souhlasem, podporou a dokonce i s trucovitým napodobováním, mělo by to naše politiky i soudce varovat – od pouhé neposlušnosti je totiž pouhý krok k násilí a společenskému rozvratu.

„Právo je umění spravedlivého a dobrého“ (Ius est ars aequi et boni). Z této poučky lze analogicky dovodit, že „soudcovské nalézání práva je umění nalézat spravedlnost a dobro“, což je v souladu i s klasickou římskoprávní poučkou „Dobrý soudce soudí podle zásad spravedlnosti a dobroty a spravedlnosti dává přednost před přísným právem“. A protože jakákoliv umělecká činnost (včetně argumentační přesvědčivosti soudního nálezu) má v lidech vzbuzovat pocit libosti a harmonie, měly by být i rozsudky na takové „umělecké“ úrovni, aby mohly být například čteny i na právnických fakultách jako vzor

mravného soudcovského rozhodování. Pokud totiž mohou být i po více jak 2 000 letech publikovány obžalovací či obhajovací řeči Marka Tullia Cicerona anebo názory klasických římských právníků, pak je na pováženou, že mravní úroveň současné judikativní aplikace práva je natolik nízká, že by již nikoho eticky neoslovila.

Platí sice zásada „iura novit curia“ (tj. soudce zná právo), ale stejně tak by měla platit zásada „iura novit aequitas, mores et moralitas“ (tj. soudce zná spravedlnost, mravnost i morálku). Galénovu poučku, že „dobrý lékař by měl být i dobrým filosofem“, lze totiž vztáhnout i na soudce, kteří by jako pečliví a zodpovědní „lékaři společenských neřádů i lidských duší“ měli být z pouhé poloviny právníci a z druhé poloviny zkušení a velice citliví filosofové, psychologové a psychiatři. „Čistí“, odlidštění, bezcitní a mravností nedotčení pozitivističtí soudci se však naproti tomu až příliš často podobají demagogickým čínským legistům a židovským farizeům, pro které bylo rozhodující pouze tvrdé a nelítostné slovo zákona a vůbec je nezajímaly lidské starosti a utrpení. Ačkoliv někteří z těchto soudců se netají svým náboženským přesvědčením a dokonce nosí křížky na krku (zejména ženy), až příliš se odchýlili přirozeného práva (ius naturale) i „od slova božího“ a vůbec si neuvědomují, že z hlediska „vyššího principu mravního“ a spravedlnosti jako obecně stabilizační lidské hodnoty mají zákony (i soudci) sloužit lidem a nikoli lidé zákonům (a soudcům). Pokud je totiž neoslovuje níže uvedená římskoprávní argumentace, lze poukázat i na slavnou řeč Ježíše Krista o mravně nezávazné povinnosti přísného dodržování právně závazného klidu dne sobotního, uvedenou v evangeliích sv.Matouše (kap.XII/1-8) a sv.Marka (kap. II/23-28). Mnozí naši soudci však stejně jako starověcí legisté a farizeové velmi dobře platné právo znají, ale až na nepočetné výjimky se v mravnosti vůbec nevyznají, nedokázali by ji ani přesně definovat a jejich odmravnělé rozsudky proto podle toho také vypadají. Přitom by postačilo, aby se důsledně řídili alespoň podle níže uvedených mravních zásad klasického římského práva a aby je jako závazný vzor spravedlivého chování vždycky dodržovali. Pokud by se pak takto chovali cíleně a pravidelně, moudrost, uvážlivost, spravedlivost, poctivost, slušnost, lidskost, laskavost a soucit by se postupně staly jejich základními pozitivními povahovými vlastnostmi a proti principům spravedlnosti by se již nikdy by neprovinili.

Protože nikdo soudcům nepřipomíná, aby se v zájmu posilování důvěry

v justici mravně chovali, mravně rozhodovali a neprovokovali stále chudnoucí spoluobčany svými nemravnými finančními požadavky (např. pokud jim nebudou zvyšovány platy, bude ohrožena jejich nezávislost, což jinými slovy znamená, že budou stranit těm, kdo jim lépe zaplatí), opakovaně připomínám některé důležité starověké právní zásady a názory, které jsou ze strany mnohých soudců přehlíženy a dokonce nejhrubším způsobem porušovány.

„Spravedlnost je velkolepá,

a její znamenitost trvalá,

nemění se od nepaměti.“

(První ministr faraona Džedkaréa Isesiho Ptahhotep – 24.stol.př.n.l.)

Spravedlnost je základem států!

Spravedlnost znamená pravdu a pravdu najdeme tam, kde není lži.

(Indická učebnice moudrosti Paňčatantra)

„Spravedlnost je jediným naším přítelem.

Rozumný člověk musí neustále pěstovat věci spravedlivé.“

Nechť se snaží všemi zákonitými prostředky dosáhnout této ctnosti.“

(Indický mudrc Vrhaspáti)

„Potlačí-li se spravedlnost, co jiného jsou královské říše,

než velké lupičské bandy?“ (sv.Augustin)

„Bez nejvyšší spravedlnosti nelze vůbec řídit stát.“ (Marcus Tullius Cicero)

Spravedlnost a dobro jsou zákonem nad zákony.

„Spravedlnost vůči sociálně slabým je spravedlnost nejopravdovější.“

(Caecillius Balbus)

Moc je jen pro dobro občanů.

Moc není mocí, pokud není jen pro dobro.

„Ve všem, hlavně však v právu, je třeba přihlížet ke slušnosti a poctivosti.“

(Julius Paulus)

„Co zmohou jalové zákony bez dobrých mravů?“ (Quintus Horatius Flaccus)

„Co zmohou zákony, kde vládnou jenom peníze?“ (Petronius)

Soudce musí mít stále na zřeteli spravedlnost.

Dobrý soudce má rozmnožovat spravedlnost.

„Ani smysl zákonů, ani blahovůle spravedlnosti nikdy nedovolí,

abychom to, co se zavádí ku prospěchu lidí,

obraceli cestou přísnějšího výkladu ve tvrdost, proti zájmům lidí namířenou.“

(Herennius Modestinus)

Na soudech mezi spornými stranami je třeba zachovávat spravedlnost.

Je to spravedlnost, co nemálo zmírňuje tvrdost práva.

Právo nevzniká z bezpráví.

Z bezpráví nevznikne žádný prospěch.

„Nikdo nesmí těžit ze škody druhého.“ (Julius Paulus)

„Má se za to, že zlovolně jedná, kdo z cizí škody chce mít zisk. (Julius Paulus)

Sprostí, zchytralí a zákeřní dokáží i bezpráví povýšit na právo.

(Indická učebnice moudrosti Paňčatantra)

Příkaz spravedlnosti převáží všechny ostatní příkazy dohromady. (Talmud)

Přirozené spravedlnosti je třeba dát přednost před tvrdostí zákona.

Je hanebný výklad, který překrucuje smysl textu.

V pochybnostech je směrodatný spíše smysl zákona, než jeho slova.

K oklamání zákona jedná ten, kdo zachovávaje slova zákona, obchází jeho smysl.

Mnohý ukřivděný a trpící občan jistě z vlastní neblahé zkušenosti potvrdí, jak daleko se naše justice vzdálila od těchto klasických mravně právních norem chování a jak pokleslá je naše právní kultura, která se od právního nihilismu potácí až na pokraji právního primitivismu. Ať se podíváme kamkoliv, všude nalezneme neléčené křivdy, útisk, nespravedlnost, lež, nepoctivost, podvodnost, úskočnost, lstivost, záludnost, drzost, neslušnost, bezohlednost, bezcitnost a krutost, nad nimiž justice nejen přivírá oči, ale mnohdy ještě poskytuje velkorysou právní ochranu nejrůznějším podvodníkům, kteří zneužívají důvěry zejména našich starých spoluobčanů a na jejich úkor se nestoudně obohacují. Nejvyšší soud ČR dokonce naznačil i takovou možnost, že vzájemná nedůvěra mezi občany by se měla stát základním morálním pravidlem a v rozporu s Ústavou i sankcionovatelnou normou chování (pozn.: časově i místně proměnlivá společenská morálka není totožná s nadčasovou a neměnnou mravností, která je uceleným souborem těchto třinácti pozitivních povahových vlastností – moudrosti, uvážlivosti, spravedlivosti, poctivosti, slušnosti, skromnosti, střídmosti, zdrženlivosti, uměřenosti, uvážlivé odvahy, lidskosti, laskavosti a soucitu). Kantův kategorický mravní imperativ „Jednej tak, jako by maxima tvé vůle měla být všeobecným mravním zákonem!“ tak postupně nahrazuje pověstná zásada židovského krále Héroda Agrippy „Nikomu nevěř!“, čímž je hrubě narušováno mravné a solidární společenské prostředí.

Je příznačné, že této protiústavní normy chování se vzápětí iniciativně chopili i někteří mravně dezorientovaní státní zástupci a policisté a v zájmu statistického snížení povážlivě narůstající majetkové kriminality odpírají právní pomoc občanům, kteří se vzhledem ke své neopatrnosti, nepozornosti, nezkušenosti, nemístné důvěřivosti či rozumové slabosti nechali snadno ošálit a podvést. Ve své podstatě však taková stanoviska znamenají totéž, jako kdyby prohlásili, že podle současné (nemravné) společenské morálky je správné a dokonce zákonné odepřít pomoc tonoucímu, který z vlastní neopatrnosti sám spadl do vody, anebo který se propadl do vody na tenkém ledě, na který ho někdo lstivě vylákal (za normální právní situace pokus vraždy!) a on sám byl natolik neopatrný, že si předtím pevnost ledu pečlivě nevyzkoušel.

Jako hluboce naivní je proto nutno označit heslo „Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí!“ Pravdou totiž je, že naše právo i jeho aplikace byly po „něžné revoluci“ důsledně a velice surově „odmravněny“, a proto namísto spravedlnosti a dobra stále vítězí jen lež, nespravedlnost, chamtivost a zloba. Někteří dnešní mravně zaostalí soudci i státní zástupci totiž zjevně považují občanskou solidaritu, slušnost a vzájemnou důvěru mezi občany za opovrženíhodný přežitek minulosti a raději se drží osvědčených a kořistnických zásad „moc znamená právo“ a „mezi drzými zvítězí silnější, mezi silnými drzejší.“

Nelze se proto divit tomu, že slušní a poctiví občané již soudům nevěří, každé soudní obsílky se bojí (ani to si přece slušní občané nezaslouží!) a ti nejukřivděnější z nich soudce (z nichž někteří jsou opravdoví společenští škůdci) i nenávidí. To není harmonický společenský stav, o který by měli naši soudci usilovat – to je disharmonie, rozklad právního státu a mravní zkáza. Pokud má totiž společnost být eticky i právně stabilizována, musí soudci své nálezy porovnávat se základními a historicky neměnnými kategorickými mravními imperativy a své závěry pak musí formulovat tak, aby s těmito

imperativy nebyly v rozporu. Protože však nelze tvrdit, že všichni naši soudci jsou natolik

nevzdělaní, eticky zanedbaní, lhostejní, zaslepení a bezcitní, že vůbec nedokáží rozpoznat dobro od zla, pravdu od lži, slušnost od neslušnosti, poctivost od nepoctivosti a spravedlnost od nespravedlnosti, pak nezbývá než s politováním konstatovat, že přinejmenším někteří z nich působí tento společenskou, právní i mravní disharmonii úmyslně. Vzhledem ke svému vzdělání si totiž musí si být velice dobře vědomi právních i mravních důsledků svého počínání a jak je patrno, s tímto následkem jsou plně srozuměni. Nejhorší je pak taková situace, kdy tak soudci činí za úplatu (korupce) anebo z utajené podjatosti (klientelismus), což naštěstí nelze zevšeobecňovat.

„Svrchované právo bývá nejčastěji svrchovanou zlovolností.“

(Ius summum saepe summa est malitia) (Publius Terentius Afer)

„Křivdy mívají často také původ v zlomyslném a chytráckém výkladu práva.

Odtud pochází pořekadlo, jehož se již dávno obecně užívá:

„vrchol práva, vrchol bezpráví“.“ (summum ius, summa iniuria)

(Marcus Tullius Cicero)

„…a nakonec obec pyká za viny soudců,

co v neblahé slepotě srdce

právo převracejí svým křivým rozhodováním.“ (Hésiodos z Askry)

Vedle lhostejnosti, nespravedlivosti a bezcitnosti některých soudců svědčí o jejich mravní vyhaslosti i povýšenost a arogance, na které si kromě účastníků řízení mnohdy oprávněně stěžují i jejich právní zástupci. Lidské osudy je totiž vůbec nezajímají, nesprávnost anebo nemravnost svého rozhodování si nepřipouštějí a poctivým lidem někdy dokonce úmyslně škodí, zvláště pokud se odvažují napadat jejich rozhodnutí stížnostmi anebo odvoláními. Ačkoliv by normální člověk za takové situace nemohl ani usnout, mnozí nemravní a špatní soudci i při svých nepravostech klidně spí, protože na svých hodnotových vahách penězi převážili všechny tíživé pocity špatného svědomí.

Při jakékoliv lidské činnosti je mravní pohled na svět a společenské dění zárukou správné mravní orientace. Pokud si totiž kdokoliv položí otázku, zda určité jednání beze zbytku splňuje náročná kritéria mravnosti (zejména zda je moudré, uvážlivé, spravedlivé, poctivé, slušné, lidské, laskavé a soucitné), pak se mu jeho „úhel pohledu“ podstatně rozšíří a jeho vidění spravedlnosti a dobra (byť primárně subjektivní) se mu okamžitě vyjasní a přiblíží se nejen objektivní pravdě, ale i objektivní společenské potřebě. V tomto státě však o spravedlnost a mravnost nemá nikdo zájem, což je vidět nejen ve výkladu práva, ale i v zákonodárství a politice, přestože mnozí naši zákonodárci a politici (bez rozdílu víry i přesvědčení) pokrytecky předstírají opak. Jeden z našich bývalých ministrů spravedlnosti dokonce prohlásil, že „úkolem soudů není nalézat nějakou pomyslnou spravedlnost, ale pouze platné právo“ a ministerstvo spravedlnosti by se tudíž správně mělo jmenovat ministerstvo práva. Nelze se proto divit, že mnozí soudci úmyslně zavírají oči i uši před pravdou a nechtějí nalézat spravedlnost a dobro, protože by se tím mohli dostat do rozporu s proměnlivým a nemravným právem anebo i s nezřídka nesmyslnou, zastaralou a společenské potřebě nevyhovující judikaturou (byť právně nezávaznou),

čímž by si způsobili zbytečné potíže. Pokud však bude soudní praxe nadále pokračovat tímto směrem, postupně to povede k úplnému právnímu i mravnímu rozkladu této společnosti, kterou sice pod velkorysou patronací soudů na čas ovládnou ti nejbohatší, nejsilnější a nejdrzejší, ale které před narůstající zlobou ukřivděných lidí jednou nikdo neochrání. Vždyť jedním ze základních úkolů státních orgánů je důsledně zachovávat rovnost občanů a spravedlivě chránit jedny před druhými.

Pro stát nemůže být nic horšího, než když v důsledku nespravedlivého a mravně rozvráceného společenského prostředí převládne mezi slušnými lidmi pocit nespravedlnosti, beznaděje, nenávisti, odporu a hněvu. Pokud je ovšem nemalá část našich zákonodárců, politiků a soudců natolik mravně otupělá, lhostejná, bezcitná a zahleděná pouze na svůj momentální prospěch, že je jí zcela jedno, jak pod jejich úmyslnou anebo i nedbalostní patronací každodenně ožívá surové právo silnějšího i bezohledná pravidla přežití „urvi co můžeš!“ a „člověk člověku vlkem“ (homo homini lupus est), pak máme nakročeno do dlouhého období těžké mravní, právní, ekonomické i sociální krize, která podle historických zkušeností může snadno přerůst v občanské nepokoje, násilnosti a novou totalitu. Jestliže však někdo o takové budoucí nemravné společenské prostředí vskrytu usiluje, totalitu připravuje a tuto společnost svými činy cíleně rozvrací, v zájmu našich dětí bychom se tomu měli včas postavit na odpor. Je za minutu dvanáct – pak už budou hodiny pouze odbíjet půlnoc, po které se bude jen velice obtížně rodit nový den.

V Plzni dne 15.10.2012