Síla zvyku

Tato úvaha navazuje na úvahu „Bořitelé tradic“ a je psychologickou sondou do lidské mysli. Naprostá většina lidí se sice domnívá, že své zvířecí souputníky o mnoho převyšuje, avšak pokud by pozorně sledovala jejich chování a porovnala je s chováním vlastním, patrně by s překvapením zjistila, kolik toho máme společného. Pokud bychom totiž připustili pravdivost provokativní myšlenky, že „lidská přirozenost je líná a žravá“, pak by nám ani nemohlo uniknout, že lidé (stejně jako rozmanité živočišné druhy) hledají ve svém životě „cestu nejmenšího odporu“, aby se co nejrychleji dostali ke žrádlu a snadnému způsobu života (ať je jaký chce). Stačí se jen pozorně dívat kolem sebe. Jednou z takových cest jsou osvědčené zvyky, jejichž neustálé úspěšné opakování šetří výdej energie. Zvířata si tak zvykají na svá osvědčená napajedla, krmelce, krmítka anebo cesty, a lidé bez rozdílu věku si zase zvykají nejen na osvědčená, domněle prospěšná i nemravná chování (včetně lhaní, sprostoty, příživnictví, agresivity anebo i krádeží a loupeží), ale i na pravidelnost hromadné dopravy (změny jízdní řádů totiž nesnášejí), na svůj obvyklý denní režim (včetně ranní kávičky anebo cigarety), na určité značky šampónů nebo rtěnek anebo dokonce i na domácí umístění nejrůznějších předmětů (nádobí, nářadí apod.), aby tak šetřili výdej energie při jejich soustavném hledání. Psychologové dokonce radí, že od padesátého roku věku by lidé neměli měnit umístění nábytku a předmětů ve své domácnosti (zejména pak předmětů svých partnerů), protože narušení zvyku u nich vyvolává nervozitu (nejčastějším příkladem je hledání klíčů, brýlí anebo mobilního telefonu) a velmi často je i příčinou rodinných hádek.