Sliby z říše fantazie

Nebudu činit výčet všech kritických článků, které byly na toto téma za posledních dvacet let napsány. Bylo to totiž jako ono pověstné „házení hrachu na stěnu“, neboť nejenže se nikdo z této kritiky nepoučil, ale zjevně se ani poučit nechtěl.

Začněme tedy od počátku těchto slibů.

1.Ústava.

Pokud autor justiční části programu považuje za nutné definovat některé zásadní mantinely pro jednání státu i občanů, mohl si vzít k ruce „Dicta et regulae iuris“ od našeho oblíbeného pedagoga doc.JUDr.Jaromíra Kincla, před jehož památkou se v úctě skláním. Jistě by v této knize nalezl celou řadu podnětných myšlenek, včetně této poučky římského právníka Domitia Ulpiana (170-228 n.l.), která by se i v současnosti mohla stát mantinelem a základním výkladovým pravidlem (soudci totiž stále ještě nevědí, jak např. definovat „dobré mravy“ anebo „obyčejné lidské cítění“):

„Toto jsou příkazy práva: čestně žít, druhému neškodit, každému přát, co jeho jest.“

(Iuris praecepta haec sunt: honeste vivere, alterum non laedere, suum cuique tribuere)

(Digesta 1,1,10,1)

Nejasně je také proklamovaná obrana svobody projevu v kontextu s rozmáhajícími se verbálními trestnými činy. Ztotožňuje se snad autor justiční části programu SPOLU s tímto nechvalně známým výrokem poslance KSČM Leo Luzara „Lidé mají právo šířit i lži!“? Autor tohoto programu si patrně neuvědomuje (nemá takové praktické zkušenosti), co dokáží způsobit zlá slova a pomluvy, že s každou lží je nutno zacházet s nejvyšší přísností (autor snad dokáže odlišit lež od omylu) a že jakákoliv tolerance vůči lidské špatnosti, zákeřnosti a sprostotě přinese dříve anebo později hořké plody.

„Zlý úmysl třeba v každém případě potrestat.“

(Dolus omnimodo puniatur)

(Neratius Priscus – 1.-2.stol.n.l.; Digesta 44,4,11,1)

„K zlomyslnostem nelze být shovívavý.“

(Malitiis non est indulgendum)

(Publius Iuventius Celsus – 70-140 n.l.; Digesta 6,1,38)

2.Minimalizace legislativních změn.

Kdybych nebyl tak stár a neměl takové vědomosti a zkušenosti, snad bych mohl uvěřit této části programu SPOLU:

„Prosekáme právní džungli (!), zrušíme zbytečné zákony a úřady (!!), prosadíme zásadu: za jednu novou povinnost zrušíme dvě stávající (!!!). Budeme klást důraz na jasnost a přehlednost legislativy. Ke každému právnímu předpisu budeme vyžadovat tabulku práv a povinností. Zavedeme pravidlo, že každý nový zákon a každá vyhláška musí být po pěti letech vyhodnoceny z hlediska jejich praktických dopadů a příadně zrušeny.“

Nehledě na to, že tato „budovatelská“ úvodní věta zní jako z říše fantazie anebo jako z doby dávno minulé, co dělali autor justiční části programu SPOLU i ostatní politici těchto sdružených stran v dobách, kdy se i za jejich příčinění rodil tento právní moloch? Co prosekávali a co zrušili? Existuje jediné vysvětlení těchto „revolučních“ myšlenek – právní i filosofická nedovzdělanost. Stačí pouze připomenout tyto právní poučky:

„V zákonech je lepší prostota než složitost.“

(In legibus magis simplicitas quam difficultas placet)

(Institutiones Iustiniani 2,23,7)

„Znění zákona by mělo být takové, aby si ho každý vykládal stejně.“

(Ideový tvůrce teorie o dělbě moci Charles de Montesquieu – 1689-1755)

„Každý právní systém, ve kterém neznalost zákona neomlouvá a v němž přitom existuje tolik zákonů, že si je člověk v životě nemůže zapamatovat, je sám o sobě nespravedlivý.“ (McCandlishův zákon byrokratické nespravedlnosti)

„Nejzkaženější stát – nejvíce zákonů.“

(Corruptissima re publica, plurimae leges) (Tacitus – Anales III 27,3)

Dále: „Posílíme centralizaci legislativní činnosti pro její lepší provázanost včetně přístupů k evropské normotvorbě.“ Patrně jsem tento záměr plně nepochopil, ale snad máme v Evropském parlamentu takové poslance, kteří na této centralizaci již dávno usilovně pracují – nebo snad pracují málo anebo vůbec ne? Co tam tedy dělají?

3.Dokončení nových moderních procesních předpisů (tj. občanského soudního řádu a

trestního řádu).

Autor justiční části programu SPOLU se patrně domnívá, že náš občanský zákoník i trestní zákoník jsou bez vady a nepotřebují změn. Opak je pravdou. Stačí si jen poslechnout soudce a advokáty a ze svého omylu by byl rázem vyveden. Pouze ohledně trestního zákona poukazuji např. na článek „Kulhající trestní zákon“ (Trestněprávní revue 6/2014).

Pokud se jedná o „nový a moderní trestní řád“, pak tyto pokusy byly již učiněny několikrát a nejvíce problémů způsobily hlavně řadovým policistům. Autor justiční části programu pochopitelně totiž nemůže vědět (nikdy v trestní praxi nepůsobil a na žádné policejní poradě nebyl), že jakékoliv změny trestního řádu snižují akceschopnost policistů, dlouhodobě zvyklých na určité procesní předpisy. Pamětníci to mohou potvrdit.

Podobnou nedůvěru vzbuzuje záměr vytvořit nový a moderní občanský soudní řád. Praktikům je totiž známo, kolik ustanovení občanského soudního řádu je rozličným způsobem judikováno a jen např. doplnění § 175 odst.1 o.s.ř. o text „náhradní doručení je vyloučeno“ trvalo celých patnáct let – a do té doby se praktikoval nezákonný výklad Nejvyššího soudu, že kogentní (tuhý) pojem „musí být doručen do vlastních rukou“ znamená fakticky „nemusí být doručen do vlastních rukou“. Není mi známo, zda autor justiční části programu SPOLU vůbec někdy seděl v soudní síni a zda vůbec někdy viděl, slyšel a četl, jak některá konkrétní judikativní aplikace práva vypadá. Jím zpracovaný program o tom nesvědčí.

Pokud autor (navíc dlouholetý člen ODS) uvádí, že „i v oblasti práva musí platit, že soudní moc je v první řadě službou spravedlnosti a občanům“, pak si patrně nepamatuje na výrok jednoho z bývalých ministrů spravedlnosti (též člena ODS), který počátkem devadesátých let prohlásil, že „úkolem soudů není nalézat nějakou pomyslnou spravedlnost, ale pouze platné právo.“ Také patrně nezohlednil nejen vysoké procento zprošťujících rozsudků v trestním řízení, ale i řadu rozsudků pochybných anebo dokonce nezákonných, jejichž účinnost přitom stále ještě probíhá. Délku soudního řízení i mnohaleté přehazování kauz mezi soudy všech stupňů tedy nezmění jakákoliv legislativní úprava, ale pouze změna myšlení, kterou však v programu SPOLU nenalezneme (viz článek „Reforma justice vyžaduje reformu myšlení – Právní rádce 3/2008).

Pokud by měla koalice SPOLU opravdu přinést něco objevného, nebylo by snad lépe působit prostřednictvím našich europoslanců (pokud ovšem mají takové právnické znalosti, zkušenosti a schopnost argumentace), aby v této nelehké době (zejména při vysokém ohrožení organizovaným zločinem a islámským terorismem) byl přijat jednotný celoevropský trestní zákon i trestní řád, a to alespoň rámcově s respektováním národních zvyklostí? Tento námět byl přitom použit již počátkem devadesátých let v souvislosti s vraždou holandské turistky a zmrzačením jejího manžela v Rakousku slovenskými zločinci Molnárem a Masárem (po dopadení odsouzených na doživotí), kdy bylo velmi náročné provádět procesní úkony v zahraničí a poté je zprocesnit a učinit platnými podle našeho trestního řádu. Autor justiční části programu SPOLU však o těchto konkrétních problémech trestní praxe zřejmě nikdy neslyšel.

4.Odpovědnost státního zástupce za zachovávání práva a principu presumpce neviny.

Tato část programu SPOLU vzbuzuje nevěřící údiv, protože takový požadavek je zcela zbytečný. Tuto povinnost mají totiž státní zástupci ze zákona a bezpodmínečně ji musí dodržovat (zejména zásadu materiální pravdy, se kterou si však mnohdy hlavu nelámou). Spíše chybí program na vyvození osobní hmotné odpovědnosti za porušení této povinnosti anebo i odpovědnosti trestní za nedbalostní omezení jiného na svobodě. Totéž by ovšem mělo platit i pro soudce, protože i ti tyto povinnosti mnohdy porušují.

Tak odvážný však tento program není a proto současnou mnohdy krajně nezodpovědnou činnost státních zástupců i soudců pouhá politická proklamace nezmění.

5.Alternativní tresty.

Je veřejným tajemstvím, že statistické údaje o stále se snižující kriminalitě jsou zavádějící, protože vycházejí pouze ze statisticky podchycené kriminality zjevné (manifestované), a to objasněné i neobjasněné. Statisticky však není a ani nemůže být vyhodnocena kriminalita skrytá (latentní), jejíž skutečný stav i odborníci odhadují až na cca 50 % kriminality celkové. O celé polovině skutečné kriminality (např. krádežích, loupežích, podvodech, znásilněních, ublíženích na zdraví apod.) se tedy neví vůbec nic, protože lidé tyto zločiny raději ani nehlásí, pokud ovšem nejsou přímo přesvědčováni, aby nic nehlásili, protože svým oznámením by kazili statistické údaje o procentuální výši neobjasněné kriminality. Přesto i statisticky vykazovaná kriminalita a množství odsouzených ve věznicích vzbuzují u politiků neklid – ono to totiž před veřejností „špatně vypadá“. Takže pomoci má na jedné straně změkčení podmínek pro trestní postih (např. zvýšení finanční hranice, od kdy je krádež považována za trestný čin), anebo alternativní tresty, o jejichž účinnosti pochybují však i právní teoretici a praktici.

Pojednání o trestu a jeho funkcích by bylo samostatnou a obsáhlou kapitolou. Od starověku je však jistá zkušenost, že pokud je člověk zkažený a zlý, žádný alternativní trest (a tudíž prokázaná shovívavost a dobro) jej nenapraví a zlo v něm pouze posílí. Není mi známo, zda autor justiční části programu SPOLU někdy četl Senekovu knihu „O dobrodiních“, avšak tato kniha i mně již před více jak čtyřiceti léty ozřejmila, proč se uložený podmíněný trest tak často míjí účinkem a proč se např. mladistvý pachatel krádeže V.M. i přes usilovnou snahu řádných rodičů opět dostal před soud a poté byl ještě patnáctkrát trestán (v soudní síni jsem jej viděl mnohokrát). V programu SPOLU pak není vůbec pamatováno na to, jak by mělo být působeno ke snižování recidivy, která je rovněž tíživým problémem. Rychlejší a lepší vracení vězňů do života je totiž možné pouze u pachatelů prvotrestaných, zejména pak u pachatelů mladistvých, ohledně nichž jsem již před mnoha léty prohlásil, že jim stačí „dva měsíce natvrdo“, neboť je to dost dlouhá doba na to, aby si tento trest dobře zapamatovali, ale příliš krátká na to, aby se ve vězení zkazili. Trestní politika koalice SPOLU je tedy nedomyšlená a neujasněná.

6.Exekuční systém.

Pokud autor justiční části programu SPOLU připouští, že existují nejen problematická, ale i nezákonná exekuční řízení (sám o jednom takovém vím a přes jeho evidentní nezákonnost je v něm stále pokračováno), pak se naskýtá otázka, co s touto situací dělaly koaliční strany v tomto volebním období? Odpověď je „nic“ a slib zní nikoli na řešení této situace, ale na snahu o její řešení. Ostatně pokud Nejvyšší soud i Ústavní soud tvrdí (a i taková rozhodnutí jsou k dispozici), že nápravou vzniklé nezákonnosti a křivdy by byla ohrožena právní jistota podvodníků (podvedení totiž podle jejich názoru nedbali „náležité ostražitosti“ a tudíž si za svoji škodu mohou sami), pak by mne zajímalo, jakým právním prostředkem by bylo možno zrušit pravomocné a přitom nezákonné rozsudky a současně i pravomocně a přitom nezákonně nařízené exekuce.

7.Korupce.

Boj proti korupci je oblíbeným tématem programu všech politických stran před každými volbami. Nikdy se s ní však nepohnulo a nikdy se ji ani vymýtit nepodaří, protože zištnost a chamtivost jsou mnohem silnější než hrozba trestem. Pokud se totiž zamyslíme nad tím, kdy a kdo tuto chamtivost počátkem devadesátých let „odstartoval“ a zda vůbec někdy některý z politiků pronesl nepopulární slova o skromnosti, střídmosti a šetrnosti, bude nám okamžitě jasné, proč jsme na vahách mravnosti tak hluboce propadli (a to ještě pomíjím korupci pro budoucno, klientelismus a nepotismus). Proklamovaný princip 3P (prevence, průhlednost, postih) je tedy při současných zkušenostech s korupcí směšný, protože „každá pevnost je dobytná, pokud má dostatečně velkou branku, aby se jí protáhl osel naložený zlatem“ (Hannibal – 247-183 př.n.l.). Ostatně skryté i zjevně zištné chování mnohých politiků i poslanců je toho chmurným důkazem.

„Jak se však podobá, pohrdá lakota každým trestem a hrozná touha po zisku je lidem vrozena. Žádná vášeň nedokáže tolik riskovat jako hrabivost. Vždyť ostatní vášně mají i své meze a lze je krotit strachem.“ (Iosephus Flavius – 29-100 n.l.)

(Válka židovská, Kniha pátá/558,559; Nakladatelství Svoboda 1992, str.151-152)

8.Rodina.

Zákonná úprava postavení rodiny je dostačují. Prozatím jsem totiž nezaznamenal jedinou stížnost některého ze skutečně poškozených rodičů na špatné zákony, ale vesměs šlo o oprávněné stížnosti na postup orgánů sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD) a opatrovnických soudů. Mnohá vážná až pobuřující pochybení těchto orgánů nejsou tedy způsobena špatnou legislativou, ale špatnými lidmi, kteří se chovají arogantně, lhostejně a bezcitně, nedokáží se vcítit do psychiky dětí, mnohdy jsou podjaté a vůbec nechápou význam svého postavení. Zákonná úprava postavení rodiny tedy nepotřebuje zásadní změny, avšak zásadní změnu vyžaduje personální složení a myšlení orgánů sociálně-právní ochrany dětí a opatrovnických soudců.

Program koalice SPOLU má jistě mnoho podnětných míst, avšak rozhodně k nim nepatří justiční část programu, která je evidentně odtržena od reality. Jistě jsou v Ústavě, Listině základních práv a svobod i v rozličných zákonech četné nedostatky, avšak dosavadní zkušenosti nasvědčují poznání, že společně s odstraňováním starých nedostatků vznikají okamžitě nedostatky nové, které jsou poté napravovány různými vsuvkami a někdy i problematickou judikaturou. Ostatně autor justiční části tohoto programu se vůbec nezmiňuje o soudních judikátech, které se nezákonně stávají faktickou součástí našeho právního řádu a někdy je dokonce na občanech požadováno, aby se podle těchto judikátů také chovali, přestože znalost judikátů není jejich povinností.

Česká justice byla jistě vedena dobrým úmyslem, když justiční část programu koalice SPOLU zveřejnila. Pokud jí však opravdu záleží na nápravě zákonného a justičního prostředí v ČR, patrně bylo vhodné ještě před tímto zveřejněním podrobit tento program analýze a navrhnout jeho potřebné změny, neboť v této podobě je téměř nerealizovatelný a pohybuje se spíše v říši fantazie. Voliči na to jistě přijdou.

V Plzni dne 14.3.2021