„Slyší-li nechápaví, podobají se hluchým…“
Absolvoval jsem bezpočet diskuzí na téma mravnosti a morálky, ale doposud ještě ani jediný diskutující nebyl schopen tyto pojmy definovat a rozlišit. Pokusím se proto znovu rozesít prastará semena moudrosti a spoléhat na to, že alespoň některá padnou v zemi dobrou a vydají užitek (viz Evangelium sv.Matouše, kap.13/3-9). Zatím tomu tak nebylo a některé popuzené reakce svědčily spíše o půdě neúrodné, skalnaté a vyprahlé.
„Slyší-li nechápaví, podobají se hluchým. Přísloví jim dosvědčuje, že jsouce přítomni, jsou nepřítomni.“ (Hérakleitos z Efesu – asi 544-484 př.n.l.)
Jedná se o pojmy mravnost, nemravnost, mravní normy, kategorické mravní imperativy, morálka, morální normy, kategorické morální imperativy a konflikty mezi mravností a morálkou i mezi jednotlivými morálkami.
Mravnost je ucelený soubor pozitivních povahových vlastností (ctností), které jsou v každé době (od nepaměti až doposud) uznávaným pilířem jakékoliv kulturně vyspělé a civilizované lidské společnosti. Těmito ctnostmi jsou moudrost, uvážlivost, spravedlivost, poctivost, slušnost, skromnost, střídmost, zdrženlivost, uměřenost a uvážlivá odvaha (ctnosti stoické), a lidskost, laskavost a soucitnost (ctnosti konfuciánské, označované souborně slovem „žen“). Některé dominantní ctnosti pak v sobě ještě zahrnují ctnosti související – např. s poctivostí souvisí věrnost, pravdomluvnost, upřímnost a spolehlivost, se slušností souvisí zdvořilost a ohleduplnost, se zdrženlivostí souvisí sebekázeň apod.
Ctnosti nejsou vrozené, ale jsou učitelné výchovou, sebevýchovou, pozitivním příkladem, prostředím a zkušeností.
Nemravnost je dílčí projev negativních povahových vlastností (nectností), které jsou v každé alespoň průměrně civilizované lidské společnosti odsuzovány. Těmito nectnostmi jsou nerozumnost, nerozvážnost (zbrklost), nespravedlivost, nepoctivost, lstivost, záludnost, prolhanost, neslušnost, hrubost, sprostota, neskromnost, chamtivost, zištnost, lakota, ješitnost, samolibost, sebestřednost, sobectví, pýcha, žárlivost, závistivost, rozmařilost, poživačnost, sexuální náruživost, nezdrženlivost, neukázněnost, zbabělost, zlostnost, mstivost, zpupnost, bezcitnost, bezohlednost, krutost apod.
Nectnosti nejsou vrozené, ale jsou učitelné výchovou, sebevýchovou, záporným příkladem, prostředím a zkušeností (vyplácí se být nemravný).
Mravnost v řeči. Mravně ukázněný člověk hovoří pravdivě, stručně, přesně, jasně, souvisle a srozumitelně, nemluví hlučně, nekřičí, při řeči nemává rukama, netluče do stolu, nehádá se, není hrubý a nehovoří sprostě (vulgárně), nelže, nepomlouvá, nežvaní, nevychloubá se apod. Nemravný člověk se chová zcela opačně.
Mravnost v činech. Mravně ukázněný člověk je spravedlivý, poctivý, věrný a dodržuje dané slovo, je slušný, skromný, střídmý, zdrženlivý a uměřený, je zásadový a uvážlivě odvážný (nikoli tedy zbrklý), je vstřícný, štědrý, laskavý, přátelský a soucitný, neubližuje jiným bez spravedlivé příčiny, plní řádně svoje občanské, rodičovské i pracovní povinnosti apod. Nemravný člověk se chová zcela opačně.
Mravní normy upravují takové chování (tj. slova i skutky), které je na každém místě a v každé době v souladu s mravností – tj. moudré, uvážlivé, spravedlivé, poctivé, slušné, skromné, střídmé, zdrženlivé, uměřené, uvážlivě odvážné, lidské, laskavé a soucitné.
Mravní normy nejsou vázány na jakékoliv náboženství, protože mravně se snadno může chovat i vzdělaný a sebeovládáním vybavený ateista, zatímco existují miliardy nevědomých, nerozumných a hloupých věřících, kteří se chovají nemravně a dokonce i zločinně (např. viz pomatené náboženské sekty anebo islámský terorismus).
Kategorické mravní imperativy jsou tuhé (kogentní) mravní příkazy a zákazy (vzorce mravného chování), kterých vznikla ve starověku celá řada. Jsou výsledkem zkušenostního poznání rozdílu mezi dobrem a zlem a přirozenou výbavou každé rozumné a slušné lidské bytosti. Tyto mravní imperativy přetrvaly celá tisíciletí, staly se základem „přirozeného práva“ (ius naturale), stále mají vysokou mravní hodnotu a i v budoucnu budou tvořit pilíře jakékoliv civilizované lidské společnosti, pokud se lidstvo vlastní vinou nepropadne do nihilismu a mravního rozvratu.
Nejstarší mravní příkazy a zákazy lze nalézt v naučeních egyptského vezíra Ptahhotepa ze 24.stol.př.n.l., ze kterých vyjímám pouze tyto jejich stručné části:
Drž se stranou každého zla!
Střez se závisti a touhy po zisku!
Buď velkorysý a milý po celý svůj život!
Nebuď povýšený a nechlub se svým věděním!
Buď uvážlivý, kdykoli mluvíš!
Ovládej své srdce, kontroluj svá ústa!
Pomluvy neopakuj a ani jim nenaslouchej!
Starej se svědomitě o svoji manželku!
Podobné kategorické mravní imperativy lze nalézt i v naučeních faraonů Chetiho III. (21.stol.př.n.l.), Thutmose III. (15.stol.př.n.l.) a Amenemopa (11.stol.př.n.l.). Současní obyvatelé Egypta i celého Středního východu však mnohdy ani nevědí, že tito moudří faraonové existovali, natož aby věděli, co řekli.
Koncem 2.tisíciletí př.n.l. se na Středním východě začal formovat monoteistický judaismus pod ideovým vedením legendárního proroka Mojžíše (asi 1370-1290 př. n.l.), jehož původ, život i smrt jsou nejasné. Mojžíš údajně přinesl Židům z hory Sinaj Desatero Božích přikázání, jehož část má povahu nadčasových kategorických mravních imperativů a část proměnlivou povahu imperativů morálních. Kategorické „Boží“ mravní imperativy jsou tyto (viz 2.Kniha Mojžíšova, kap.20/12,14-17):
cti otce svého i matku svou… (tento princip je znám i v jiných zemích),
- nesesmilníš (obsažen i v Pateru buddhistických ctností Paňčašíle),
- nepokradeš (obsažen i v Pateru buddhistických ctností Paňčašíle),
- nepromluvíš proti bližnímu svému křivého svědectví,
- nepožádáš domu, manželky, služebníků ani majetku bližního svého.
Další kategorické mravní imperativy obsahuje 3.Kniha Mojžíšova (Mojžíšovy zákony), z nichž lze zdůraznit zejména tyto:
- nekraďte a nelžete, a nižádný neoklamávej bližního svého (kap.19/11),
- neutiskneš bližního svého, aniž ho obloupíš (kap.19/13),
- nezůstane mzda dělníka u tebe až do jitra (kap.19/13),
- před člověkem šedivým povstaň a cti osobu starého (kap.19/32).
Pověstný příkaz „nezabiješ“ je pouze kategorickou normou morální, neboť nemá absolutní platnost a vylučoval by použití zbraně při sebeobraně anebo obraně státu.
Kategorické mravní imperativy jsou v souladu s obecnými principy mravnosti a dodnes jsou použitelné všude na světě pro všechny poctivě věřící i uvědoměle nevěřící. Ještě ve 21.století se přitom mezi námi nachází mnoho věřících i nevěřících, kteří tyto kategorické mravní imperativy neznají („Slyší-li nechápaví, podobají se hluchým…“) anebo se vědomě chovají nemravně (lžou, kradou, loupí, podvádějí, křivě přísahají, pomlouvají, smilní, ubližují svým rodičům, nemají úctu ke starým lidem, neplatí svým dělníkům řádně mzdu apod.). Mravnost je totiž záležitostí vnitřního mravného přesvědčení a žádná náboženská víra není předpokladem ani zárukou mravného způsobu života. Mnozí věřící (včetně kněží) se totiž svými vlastními skutky usvědčují z nevíry, lži a pokrytectví (např. sexuální skandály) a i pokud se chovají mravně, činí tak nikoli z „mravních hlubin mysli své“, ale pouze ze strachu z božího hněvu. „Prvním bohem na světě je strach“ (Prius Deus in Orbe Timor est).
Asi v 6.stol.př.n.l. vzniklo v Řecku těchto pět kategorických mravních imperativů:
- Poslouchej zákonů!
- Ničeho příliš!
- Poznej sám sebe!
- Mnoho slyš, málo mluv!
- Jazyk myšlenky nepředbíhej!
Asi ve 12.-8.stol.př.n.l. vzniklo v Indii toto „patero ctností“ (paňčašíla), které se stalo mravním základem buddhismu i džinismu:
- Neubližuj živým tvorům (zásada ahinsá)!
- Nelži!
- Nepřivlastňuj si cizí věci (nekraď)!
- Nevyhledávej nedovolené pohlavní styky!
- Nepožívej opojné nápoje a omamné prostředky!
Mnohé mravní zásady stanovili také čínští konfuciáni. Nejznámější kategorický mravní imperativ, označovaný jako „zlaté pravidlo“, vyřkl Konfucius (asi 552-479 př.n.): „Co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim!“ Tento kategorický mravní imperativ se vyskytuje v mnohých filosofických úvahách i ve slovech Ježíše Krista.
„Co děláš druhému, zas čekej od něho.“
(Lucius Annaeus Seneca – 4 př.n.l.-65 n.l.; Čtyřiadevadesátý list Luciliovi)
„A protož všecko, jakž byste chtěli, aby vám lidé činili, tak i vy čiňte jim; toť zajisté jest zákon i proroci.“ (Ježíš Kristus; Evangelium sv.Matouše, kap.7/12)
„Co nechceš, aby se dělo tobě, nedělej druhému!“
(Římský císař Marcus Aurelius Severus – 208-235 n.l.)
Morálka jsou dlouhodobě dodržovaná pravidla chování (zvyklosti, obyčeje) v daném čase, místě a sociální skupině (rodu, kmenu, etniku, národnosti anebo národu). Morálka je závislá na společenském postavení, pohlaví, majetku, příslušnosti k rase, víře, společenské třídě, profesní anebo zájmové skupině apod. Proto známe morálku rodovou, kmenovou, kastovní, náboženskou, aristokratickou, buržoazní, fašistickou, komunistickou, pracovní, lékařskou, námořnickou, vojenskou, sportovní, vězeňskou, zločineckou apod.
Morální normy platí v daném čase, místě a sociální skupině. Morální normy nejprve určují nejsilnější anebo nejmocnější členové skupiny (náčelníci, šamani, kněží, proroci, duchovní vůdci aj.), poté se stávají ustálenými zvyklostmi (obyčeji) a pak přetrvávají dlouhé věky v závislosti na tom, do jaké míry jsou členové dané komunity manipulovatelní anebo používají zdravý rozum.
K místním a skupinovým morálním a přitom nemravným normám chování patří zejména nerovnost mužů a žen, celibát, zahalování tváří, zákaz sňatků mimo danou sociální skupinu, souboje, vraždy z „rodinné cti“, krevní msta, otrokářství, prolhanost, lupičství, příživnictví, podvodnost, násilí vůči bezvěrcům, jinověrcům nebo vůči jiné rase, terorismus, „svaté“ války, kořistnictví anebo i genocida. K sociálně stabilizujícím morálním normám chování pak patří např. místní, etnická a národnostní specifika v oblékání, úprava vlasů a vousů, náboženské obřady a svátky, křty, rituální zkoušky dospělosti, sňatky, pohřby apod. ¨
Kategorické morální imperativy (příkazy a zákazy) vycházejí jednak ze zvykových morálních norem anebo jsou výsledkem příkazů a zákazů dominantních náboženských anebo politických autorit (Mojžíše, Ježíše, Mohameda, Lenina, Stalina apod.). Zatímco u kategorických mravních imperativů jsou jejich základním výkladovým kritériem vlastní rozum a cit pro dobro, u kategorických morálních imperativů není rozhodující to, jak bychom dané chování posoudili podle vlastního rozumu anebo alespoň podle svého citu pro slušnost a přiměřenost, ale jak je posuzuje anebo by posuzovala ona dominantní morální autorita. Odstrašující příklady vidíme momentálně v Rusku.
Kategorických morálních imperativů bylo a je v historii lidstva bezpočet (např. 2.Kniha Mojžíšova, kap.20/3-5,7,9,10,14; 3.Kniha Mojžíšova, kap.19/18,26, kap.20/9-15, 27; kap.21/9 atd.) V každé době mělo každé společenství, počínaje rodinou a konče celými národy, svá vlastní tradiční morální pravidla chování, která mnohdy přetrvala dodnes a vzbuzují nevěřící úžas, zvláště když vidíme běsnění zfanatizovaných muslimů a slyšíme neuvěřitelné bláboly jejich představitelů, počínaje duchovními a konče státními představiteli. Některé morální imperativy nalezneme již v poučeních egyptských faraonů před více jak 4 000 léty a jiná se postupně objevila i ve starověkých zákonících, počínaje patrně Chammurabiho zákoníkem z 18.stol.př.n.l. Zejména Chammurabiho kategorický morální imperativ „oko za oko, zub za zub!“ přetrval celá tisíciletí, o pětset let později se objevil i v Mojžíšových zákonech (2.Kniha Mojžíšova, kap.21/24-27), hovořil o něm i Ježíš Kristus a jako přežitek minulosti (archaický relikt) je stále užíván v islámském právu šárí´a.
Konflikty mezi mravností a morálkou a mezi jednotlivými morálkami.
Mravnost a kategorické mravní imperativy nemohou být v rozporu, neboť v každé době a všude na světě mají stejnou hodnotu (zejména spravedlivé a poctivé smluvní vztahy, slušné chování, zdvořilost, úcta ke starším lidem apod.). Naproti tomu mnoho místních anebo skupinových morálek (etnických, národnostních, národních apod.) je s mravností v rozporu, neboť co je mravné, nemusí být morální, a co je morální, nemusí být mravné („Zvyk je železná košile“). Ze všech druhů morálek jsou mravnosti nejblíže morálka lékařská a sportovní (zásada fair play). Mnohé místní anebo skupinové morálky jsou pak ve vzájemném konfliktním až nenávistném poměru, což pouze potvrzuje jejich principiální nerozumnost a tudíž i nemravnost (např. třídní antagonismus, náboženské, etnické anebo rasové konflikty apod.).
Morálka i morální konflikty se stále nově vytvářejí, zejména v místech jejich střetu při stále se zvyšující migraci obyvatelstva. K největším morálním konfliktům dochází při kumulaci migrantů z Afriky, Středního východu a Přední Asie, neboť jejich importované skupinové morálky jsou povětšinou nemravné, kořistnické a násilnické a mnohdy začínají převažovat nejen nad tradičními místními a skupinovými morálkami, ale i nad místním platným právem.
Rámcové vysvětlení těchto pojmů je důležité nejen pro pochopení základních principů mravnosti a morálky, ale i pro správnou životní orientaci. Přestože nepřekypuji optimismem, byl bych rád, kdyby tato slova přece jen někdy padla na úrodnou půdu.
„Jako když je poražená věc znovu postavena nebo skrytá odhalena,
jako když se zbloudilému cesta ukáže nebo v temnotu světlo vnese,
ten, kdo oči má, ony věci vidí.“ (Obvyklý závěr Buddhových rozprav)
V Plzni dne 7.4.2022