„Spravedlnost je velkolepá, a její znamenitost trvalá…“

Zkuste si jen představit, co znamená „nepaměť“ pro nás – patrně bychom se totiž dostali nejvýše do období Sámovy říše v 6.stol.n.l. – a vyjma národů s archaickými písemnými památkami to bude obdobné. Co tedy mohla znamenat „nepaměť“ pro Ptahhotepa? To bychom se totiž dostali až do 5.tisíciletí př.n.l., kdy vznikla i patrně historicky pravdivá legenda o bratrovraždě předdynastického faraona Usíra (Osirise) ze strany jeho mocichtivého bratra Setha (Sutecha). Podobně vznosnými slovy hodnotí spravedlnost archaický řecký básník Hésiodos z Askry (asi 8.stol.př.n.l.) ve své básni „Práce a dni“:

„Neboť takový zákon dal lidem zrozenec Kronův (tj.Zeus):

ryby sice a zvěř a peřím odění ptáci

hltají druha druh; vždyť neznají řádu a práva;

zato lidem dal spravedlnost, tu nejlepší z věcí;

jestliže člověk je hotov dát svědectví poznané pravdě,

širokovidný Zeus mu za to blahobyt dává;

ale kdo jako svědek svou vinou přísahá křivě,

lže a utrhá pravdě a neodvratně je proklet.

Na jedné straně tedy máme proměnlivé a pomíjivé pozitivní právo, a na druhé straně trvalou a nepomíjivou (byť nehmotnou) spravedlnost, byť i její obsah se v představách lidí měnil. Již Buddha (asi 563-483 př.n.l. totiž považoval činnost představ za tvořivou a podobný názor na představy měli i římský státník a právník Marcus Tulllius Cicero (106-43 př.n.l.) a římský císař a poslední stoický filosof Marcus Aurelius (121-180 n.l.). Jak tedy uvést do souladu objektivně i subjektivně nesouladné, tj. nesouladné společenské hodnoty (právo a spravedlnost) i tvořivé a proměnlivé subjektivní představy? Vysvětluje to nejen Hérakleitova dialektika jednoty protikladů (Hérakleitos je považován za prvního dialektika), ale i trvale platný výrok římského právníka Publia Iuventia Celsa (asi 70-140 n.l.):

„Právo je umění spravedlivého a dobrého.“

(Ius ars aequi et boni est)

Má-li být totiž platné právo právem pravdivým (Hérakleitův termín), musí být současně i rozumné, spravedlivé a dobré (tj. společensky stabilizující) – v tom totiž spočívá ona jednota protikladů. Pokud totiž platné a proměnlivé právo (právo pozitivní) není současně právem rozumným, spravedlivým a dobrým (ve starověku označovaným za právo přirozené), pak podle Hérakleita se jedná o právo nepravdivé, které již čínský filosof Sün-c´ (asi 313-238 př.n.l.) označil jako neprávo. Tento pojem má své opodstatnění i v současnosti, neboť mnohé výsledky práce našich současných zákonodárců rozhodně nesvědčí o používání rozumu, důvtipu a předvídavosti.

Jak tedy máme chápat základy trvale pravdivého práva? Vysvětlení nám poskytuje tento výrok římského právníka Domitia Ulpiana (170-228 n.l.):

„Toto jsou příkazy práva: čestně žít, druhému neškodit, každému přát, co jeho jest!“ (Iuris praecepta haec sunt:

honeste vivere, alterum non laedere, suum cuiquie tribuere)

Je třeba připomenout, jak se ke spravedlnosti a právu stavěli a dosud staví naši politici i právní praktici a teoretici. Smutně proslulý byl zejména výrok jednoho z našich bývalých ministrů spravedlnosti, který prohlásil, že soudy by vůbec neměly nalézat nějakou pomyslnou spravedlnost, ale pouze platné právo. Proto i samotné označení ministerstva spravedlnosti považoval za pojmově chybné a prohlásil, že toto ministerstvo by se spíše mělo nazývat ministerstvem práva. Tento „bořitel“ tradic a „razitel“ nových porevolučních právních (ne)pořádků si však ve svém „svatém nadšení“ pro platné právo neuvědomil, že podobně pomyslné jsou i další stabilizační společenské hodnoty, takže jeho výrok mohl vyznít i tak, že úkolem soudů není ani nalézání nějaké pomyslné pravdy, poctivosti a slušnosti, ale pouze platného práva. Mnozí politici by opravdu měli více myslet, než začnou nerozvážně mluvit.

Na tento přezíravý postoj ke spravedlnosti navázal i bývalý předseda Ústavního soudu, který prohlásil, že „k soudům se nechodí pro spravedlnost, ale pro rozsudky“. Ostatně i speciální právnické publikace týkající se výlučně spravedlnosti se zcela vyhýbají detailnímu rozboru filosofických a náboženských základů rozmanitých lidských představ o vesmírném řádu, absolutní spravedlnosti, posmrtných soudech a trestech, harmonii, rovnováze sil, stálém boji protikladů, věčném koloběhu životů, převtělování duší apod. K pochopení problematiky spravedlnosti tedy nestačí pouhé povrchní učebnicové informace a znalosti nestabilního a rychle se měnícího platného práva, ale je nutno pečlivě studovat i prastaré legendy, věroučné představy, zaznamenané starověké soudní spory i myšlenky desítek starověkých myslitelů napříč věky i kontinenty, neboť to je nejlepší způsob k procitnutí z naší novověké sebejistoty a pýchy. Jak totiž pravil Jan Werich: „Dřív málo lidí umělo psát, ale ti, co uměli psát, ti uměli psát, to se dá číst i dneska! Zatímco dneska si něco přečtu, a mám dojem, že je mi osm!“

Současné chápání spravedlnosti je tedy výsledkem proměnlivých lidských představ, poplatných nejen konkrétnímu společenskému prostředí, ale i dosaženému individuálnímu stupni intelektuální a mravní vyspělosti. Absolutní spravedlnost nehledejme, neboť i ta je výsledkem tvořivých lidských představ o posmrtné odplatě na nebesích nebo v pekle, odplatné formě znovuzrozování (karmický zákon) apod.

Spravedlnost je základní stabilizační společenská hodnota, jejímž základem jsou lidské představy o dobrém a vyváženém společenském řádu, souladu a vyvažování protikladů. Tyto představy se sice postupem času měnily a vyvíjely, avšak v principu byly zachovávány po celá tisíciletí. Oproti platnému právu tedy byly podstatně stabilnější, neboť jejich základem byla neustále utvrzovaná představa (víra) o trvalé rovnováze sil pevném společenském řádu a dlouhodobé společenské stabilitě. Z těchto představ pak již ve starověku vznikly tyto sociálně-právní formule:

„Spravedlnost je základem států!“

(Iustitia regnorum fundamentum est!)

„Bez nejvyšší spravedlnosti nelze vůbec řídit stát!“

(Sine summa iustitia rem publicam geri nullo modo posse)

(Římský státník, právník a filosof Marcus Tullius Cicero – 106-43 př.n.l.)

„Potlačí-li se spravedlnost, co jiného jsou královské říše, než velké lupičské bandy?“ (Quid sunt regna, nisi magna latrocinia, sublata iustitia?)

(Aurelius Augustinus – 354-430 n.l.)

Představy o spravedlnosti mají podobný pocitový (emoční) základ jako všechny náboženské víry. Rozdíl je pouze v tom, že zatímco po celém světě jsou náboženské víry rozličné, víra ve spravedlnost je shodná a liší se pouze místní, etnické a kulturní představy o spravedlnosti a její realizaci, které se jejímu etickému pojetí buď přibližují anebo se od něho vzdalují. V dobách polyteismu bylo patrně nejznámější je zobrazení egyptské bohyně spravedlnosti a společenského pořádku Maat s pštrosím pérem na hlavě, a římské bohyně spravedlnosti Iustitie se zavázanýma očima a s váhami, které jsou v rovnováze.

Od spravedlnosti je nutno odlišovat spravedlivost, což je buď trvalá kladná povahová vlastnost, která je nezbytnou součástí celkového souboru pozitivních povahových vlastností a schopností (mravnosti), anebo pouze dovednost občasného spravedlivého chování a rozhodování, i když celkové mravnosti prozatím ještě není dosaženo. Spravedliví tedy mohou být i mnozí úředníci a soudci, pokud se jim shodou okolností a za naprosto jasné důkazní situace (někdy i náhodou) podaří vydat objektivně spravedlivé rozhodnutí.

„Kdo je spravedlivý jen náhodou, nemůže zaručit, že bude stále takový.“

(Marcus Tullius Cicero – O povinnostech)

Základem všech teorií o spravedlnosti byly prastaré představy lidí o dokonalém (tj. absolutním) vesmírném a přírodním řádu, o příčinách všech jevů i o jejich následcích, o dobru a zlu, o posmrtném životě i o eventuální posmrtné odplatě za dobré anebo zlé skutky. V představách lidí tedy i pravá spravedlnost musela být dokonalá, avšak kvůli své nedokonalosti ji lidé nedokázali realizovat – proto si vymýšleli posmrtné božské soudy (např. Usírův soud), podsvětí (Tartaros) apod. Tyto věroučné anebo náboženské představy se zhruba v 1.polovině 1.tisíciletí př.n.l. počaly transformovat v představy filosofické.

V 6.století př.n.l. řečtí filosofové Anaximandros z Mílétu (asi 610-546 př.n.l.) a Hérakleitos z Efesu (asi 544-484 př.n.l.) označovali absolutní spravedlnost (řecky diké) jako dokonalou vesmírnou rovnováhu protikladů, která se na zemi projevuje jako světlo a tma, den a noc, teplo a zima, příliv a odliv, aktivita a pasivita atd. Podle Anaximandra tyto protiklady sice neustále porušují vesmírnou rovnováhu, ale jejich stálé střídání (směna – nikoli změna!) má tvůrčí charakter. Převaha některého z protikladů je totiž nespravedlností, která je trestána účinkem druhého protikladu – např. nadbytek chladu v zimě je trestán letním teplem, které je poté opět trestáno zimou, sucho je trestáno deštěm, záplavy jsou trestány suchem atd. Trest za jakoukoliv přírodní nespravedlnost pak považoval za přirozený a nutný podle základního vesmírného i přírodního zákona odplaty, který se uskutečňuje „podle určení času“. Soustavná obnova protikladů tedy zajišťuje vyvážený vesmírný, přírodní i světový řád.

V téže době si čínský filosof Lao-c´ (7.-6.stol.př.n.l.) vymyslel teorii o vyváženém řádu všech věcí () a protikladných i jednotících principech jin a jang, které vyvažovaly protiklady nejen mezi lidmi (aktivní mužský a pasivní ženský princip), ale i v přírodě a ve vesmíru. A opět v téže době indický filosof Siddhártha Gautama zvaný Buddha (tj. Probuzený – asi 563-483 př.n.l) navázal na staré védské tradice a vytvořil podobnou teorii o věčném vesmírném řádu (dharmě), podle kterého nejen vesmír vzniká, zaniká a stále znovu se obnovuje (sbaluje a rozbaluje), ale neustále se obnovují i jednotlivé lidské existence ve věčném koloběhu životů (samsáru). Tato věroučná teorie (tedy bez boha!) pak doputovala i do starověkého Řecka, kde se stala základem učení Pýthagory ze Samu (asi 584-500 př.n.l.) o putování duší (převtělování, metempsychóze). Tato pozoruhodná ideová spřízněnost starověkých filosofů, kteří se nemohli znát a nikdy se ani nepotkali, se stala základem novověké filosofické teorie o době osové, ve které z dosud nepochopitelných důvodů (tvořivé činnosti představ se meze nekladou) vznikly téměř shodné filosofické teorie, které nás dodnes udivují svým důvtipem i logickou propracovaností. Něco takového se však v naší přetechnizované době zjevně stát nemůže, neboť takoví filosofové se už nerodí – stačí si pouze přečíst nějaké současné „hlubokomyslné“ úvahy anebo si poslechnout některého současného filosofa, a každý sečtělý čtenář anebo posluchač ke svému znechucení okamžitě zjistí, že tyto údajně originální myšlenky jsou pouhou kompilací myšlenek starověkých „obrů“ (tohle přece říkají Prótagorás, Hérakleitos, Xenofanés, Sókratés, Platón, Aristotelés, Epikúros, Cicero, Seneca apod.). K podobnému překvapení dojdete i tehdy, budete-li hledat nějaké filosofické a důmyslné logické konstrukce v judaismu, křesťanství i islámu – tato náboženství jsou totiž založena na pocitech (emocích), nikoli na rozumu a logice. Judaisté totiž opisovali od Hérakleita (Filón Alexandrijský – asi 25 př.n.l.-40 n.l.), křesťané opisovali od Filóna, Seneky a Epiktéta (Seneca byl natolik oblíbeným autorem, že křesťané dokonce zfalšovali jeho údajnou korespondenci se sv.Pavlem, a Epiktétos se stal příkladem odříkavého a trpitelského způsobu života) a muslimové pak opisovali od všech - a především do Koránu přepsali zhruba 70% Starého zákona. Díky těmto arabským opisům však byla řada prací antických filosofů uchráněna před řáděním křesťanských fanatiků.

Pravdou tedy je, že kategorie spravedlnosti je vesmíru i přírodě zcela cizí, je výsledkem tvořivé lidské přestavivosti a nabývá různé podoby v daném čase, místě i etniku. Již řecký filosof Epikúros (zakladatel epikureismu - asi 341-270 př.n.l.) pravil:

„Nebyla spravedlnost ničím sama o sobě, nýbrž jen jako jakási smlouva uzavřená ve vzájemných stycích lidí někdy na některých místech o tom, že si nebudou škodit ani škodu trpět.“

V zemích s primitivním právním řádem je představa o spravedlnosti stále ještě založena na archaickém principu Chammurabiho zákoníka (asi 1800 př.n.l.) a Mojžíšových zákonů (asi 1300 př.n.l.) „oko za oko, zub za zub“ (např. islámské práv o šárí´a); v civilizovaných zemích pak představy o spravedlnosti kolísají od spravedlnosti formální, nekompromisní a nezřídka i bezcitné (ve starověkém Římě označované jako iustitia) až po spravedlnost „vyšší“ a ušlechtilou (ve starověkém Římě označované jako aequitas), která je uvážlivá, přiměřená a dokáže být i vlídná a soucitná – a jako jediná je tudíž v lidských představách dokonalá. Lidé totiž vždycky toužili po dokonalosti, o čemž svědčí i soubory výroků starověkých římských právníků včetně Cicerona.

Jakmile se tedy v latinském právním výroku objeví pojem „aequitas“ namísto „iustitia“, je okamžitě jasné, že autorům takového výroku šlo o mnohem více, než pouhé formalistické uplatňování práva. To však mnohé naše soudce ani státní zástupce nezajímá, neboť jim na spravedlnosti, ušlechtilosti a dokonalosti vůbec nezáleží. Tyto „pomyslné“ hodnoty jim totiž nepřinášejí žádný „nepomyslný“ prospěch ani pocit spravedlivě a poctivě vykonané práce a své platy mají i bez nich jisté. Taková benevolence státu k jejich nekvalitní a společensky škodlivé práci je však nejen nespravedlivá, ale i demotivující. A přitom přesně v onom vyšším a ušlechtilém citu pro spravedlnost spočívá chápání toho, co je v daném případě skutečně moudré, uvážlivé, spravedlivé, poctivé, slušné, uměřené, lidské, laskavé a soucitné. Toto ustálené pojetí „ušlechtile spravedlivého“ je totiž současně i ustáleným pojetím mravného.

„Spravedlnost je skoro totéž, co rovnost.“

(Aequitas quasi aequalitas est)

„Spravedlivé činy jsou vesměs slušné, kdežto nespravedlivé jsou stejně tak neslušné jako hanebné.“ (Marcus Tullius Cicero; O povinnostech)

(z tohoto výroku lze dovodit, že „spravedlnost je skoro totéž, co slušnost.“)

„Základem spravedlnosti je pak věrnost, to je stálost a opravdovost v slibech a úmluvách.“ (Marcus Tullius Cicero; O povinnostech)

„Je to spravedlnost, co nemálo zmírňuje tvrdé právo.“

(Aequitas est quae de iure multum remittit)

„Přirozené spravedlnosti je třeba dát přednost před tvrdostí zákona.“

(Aequitas naturalis praeferenda rigori iuris est)

„Spravedlnost a dobro je zákon nad zákony.“

(Aequum et bonum lex legum est)

„Dobrý soudce soudí podle zásad spravedlnosti a dobroty a spravedlnosti dává přednost před přísným právem.“ (Bonus iudex secundum aequum et bonum iudicat et aequitatem stricto iuri praefert)

Existuje jeden právní výrok římského právníka Caecilia Balba (datován mezi 5.-8.stol.n.l.), který sice hovořil o „spravedlnosti nejopravdovější“, avšak přesto namísto pojmu „aequitas“ použil pojem „iustitia“. Odborníci na římské právo by to jistě vysvětlili; nelze však vyloučit, že právě s odstupem času od nejslavnějších římských právníků již nebyl pojem „aequitas“ užíván tak často. Přesto je tento výrok stále aktuální a ani Ústavnímu soudu by neuškodilo, kdyby na něj bral zřetel nejen při zdůvodňování svých konkrétních rozhodnutí, ale i při předvídání toho, jaké eticky náročné spory ještě bude muset řešit. Přesně v tom totiž spočívá pravé umění nalézat spravedlnost a dobro:

„Spravedlnost vůči sociálně slabým je spravedlnost nejopravdovější.“

(Iustitia erga inferiores verissima est)

Hovoříme-li o spravedlnosti, nemůžeme pominout ani nespravedlnost a její kořeny.

„Nespravedlnost se pak projevuje dvojím způsobem: jednak že se lidé sami na někom dopouštějí křivdy, jednak že nebrání ty, kterým se křivda děje, i když tak učinit mohou.

Křivdy, které si lidé činí navzájem tím, že si úmyslně škodí, často mají svůj původ ve strachu – člověk, který zamýšlí druhému uškodit, se bojí, že by sám utrpěl nějakou škodu, kdyby tak neučinil.

Nejčastěji se však lidé odhodlávají ke křivdě, aby dosáhli splnění svých choutek, a na této neřesti má největší podíl lakota.

Nejčastěji se lidé dávají strhnout k tomu, že zapomínají na spravedlnost, když propadnou touze po moci, cti a slávě.“

(Marcus Tullius Cicero – O povinnostech)

Někteří tvůrci zákonů, které jen lehce ovanulo římské právo, se občas pokoušejí obohatit náš právní řád o jeho „ušlechtilé prvky“. Leč jak praví čínský filosof Sün-c´: „A lidská ušlechtilost nepronikne k nitru člověka, pokud ji nebude výchovou získávat.“ Kdo totiž tuto „lidskou ušlechtilost“ nezískal výchovou ani sebevýchovou (sebevzděláváním), nemůže ji předávat ani vykládat („Nikdo nemůže dát to, co nemá“; Lucius Annaeus Seneca – 4 př. n.l.-65 n.l.). A právě v tomto nedostatku právního i filosofického vzdělání spočívá ona nepředvídatelnost soudních rozhodnutí, neboť bez tohoto jednotícího mravního základu to možné není. „Jednotlivou je dokonalost, nikoli všeobecnou.“ (Buddha – asi 563-483 př.n.l.)

Typickým příkladem jsou § 2 odst.3 a § 8 občanského zákoníka.

§ 2 odst.3:

„Výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.“

Všichni zákonodárci sice vědí, že máme jednotu právního řádu, avšak nikdo z nich ještě nepoukázal za to, že toto ustanovení chybí v trestním zákoně. Lze to snad chápat tak, že trestní řízení může být v rozporu s dobrými mravy a může vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění? Přesně to se totiž mnohdy děje a tisíce zprošťujících rozsudků i nešťastných lidí jsou toho důkazem – stačí si jen pročíst statistiku za posledních dvacet let a seznámit se s nejkřiklavějšími případy nezákonností a odškodňování postižených za nesprávný postup soudů. Toto ustanovení se však nepoužívá ani v občanskoprávním řízení, neboť jen málokterý soudce dokáže definovat pojem „dobré mravy“ (viz Právní rádce 12/2004) a stěží mezi nimi naleznete někoho, kdo by byl schopen přesně a přesvědčivě definovat pojem „obyčejné lidské cítění“ tak, aby odpovídal pojmu „aequitas“.

§ 8: „Zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.“

Toto napodobení dva tisíce let staré římské právní formulky bezpráví nevzniká právo“ (Ius ex iniuria non oritur) je tak neumělé, že to vzbuzuje posměch. To snad tvůrci „moderního“ občanského zákoníka nevěděli, že soudci dokáží jakoukoliv právní nejasnost anebo skulinku zkřivit i do zcela neuvěřitelných podob? To nevěděli, že dokáží i kategorický imperativ „musí“ (tj. ius cogens) zpotvořit do pojmu „nemusí“? To nepochopili, že „tvořiví“ soudci mohou tento výrok v momentálním pominutí smyslů převrátit i na formulaci „nezjevné zneužití práva požívá právní ochrany“? Mnohokrát jsem už totiž četl mimoprávní argumentaci o „nedostatku náležité ostražitosti“, která konvaliduje i nezjevné zneužití práva – tj. „šikovně“ skrytý podvod.

Ježíš Kristus ve svém kázání na hoře údajně svým přívržencům pravil:

„Blahoslavení, kteříž lačnějí a žíznějí spravedlnosti, neboť oni nasyceni budou.“ (Evangelium sv.Matouše, kap.5/6)

Ani v jediném verši Nového zákona se však již nepíše o tom, že by se tehdy někdo přislíbené spravedlnosti opravdu dočkal. V posluchačích totiž byly pouze probuzeny kladné emoce a naděje na lepší životní existenci, avšak tento slib nebyl nikdy a nikde realizován. I samotný Ježíš Kristus se nakonec stal obětí politického procesu, jehož spravedlivé hodnocení je stále ještě předmětem sporů. Ani současní „lačnící a žíznící po spravedlnosti“ se jí mnohdy nedovolají a trpí trýznivým pocitem křivdy. Převážná většina lidí pak kromě prokazatelných křivd (které na rozdíl od soudců mnohdy pochopí i člověk s „obyčejným lidským cítěním“ pro spravedlnost a pravdu) nejenže není schopna pochopit myšlenkové pochody soudců (zvláště jsou-li nesrozumitelně formulované), ale není ani způsobilá plně pochopit danou objektivní realitu (pravou skutečnost) a zákonitosti společenských jevů i svého vlastního chování, neboť jim chybí nejen dostatek rozumu, vzdělání a uvážlivé sebekritiky, ale i nutné informace a schopnost jejich dialektického a logického vyhodnocování.

Lidé obvykle považují spravedlnost za ustálený a vyvážený společenský řád a základní stabilizační hodnotu civilizované lidské společnosti, i když se co do její skutečné povahy a obsahu zpravidla mýlí. Proto také většina lidí s nelibostí přijímá takové projevy chování, které pokládá za porušování společenského řádu (zvyklostí) a stability společnosti. Mnozí lidé totiž mylně označují své vlastní zájmy za oprávněné a spravedlivé, nemají ohled na mínění ostatních lidí a z nevědomosti či nerozumnosti (tj. v mylných představách) se tak dopouštějí nejen nejrůznějších nespravedlností, ale i takových výstřelků chování (většinou sexuálních), které jsou převážnou většinou lidí považovány za pohoršující a destabilizační (pravidla slušného chování by totiž měla být jasná a i tolerance musí mít své meze). Nelze také přehlédnout, že ještě ve třetím tisíciletí jsou na Zemi národy, národnosti a etnické skupiny, pro které jsou pojmy mravnost, spravedlnost, spravedlivost, poctivost a slušnost zcela neznámé a ve svém rodném jazyce pro ně ani nemají náležitý výraz – proto od nich ani nelze očekávat jednání, jehož obsah vůbec nechápou. Pouze nepatrná část lidí je tedy způsobilá věcně kontrolovat vývoj svých představ (podle „obyčejného lidského cítění“) a vnímat spravedlnost objektivně, dialekticky a ze širokého historického i etického pohledu.

Přestože je tedy spravedlnost pouhým výsledkem lidských představ, je nutno tuto představu a víru podporovat a upevňovat. Není to teismus a nejde tedy o náboženskou víru, ale je to víra ve schopnost lidstva chovat se moudře, uvážlivě, spravedlivě, poctivě a slušně. O spravedlivé a slušné společnosti totiž lidé vždycky snili, každá nespravedlnost (křivda) je bolela a všichni věřili, že jednou, snad za sto, pět set anebo i tisíc let konečně zavládnou rozum, spravedlnost, poctivost i slušnost. Za ta tisíciletí jsme se však k dokonalé a ušlechtilé spravedlnosti ani zdaleka nepřiblížili, neboť víru ve spravedlnost dokáží oslabit nejen nerozvážná slova nevědomých a mravně vyhaslých politiků, ale i jakýkoliv nespravedlivý rozsudek – a že jich je!

Úctě ke všem stabilizačním hodnotám lidské společnosti (pravdě, spravedlnosti, poctivosti, slušnosti a míru) je třeba se cílevědomě učit. Spravedlností totiž pohrdají nejen mnozí politici, ale především nedovzdělaní a pýchou posedlí státní zástupci a soudci, kteří se mnohdy neřídí ani platným právem, ale svévolně je doplňují o své vlastní mimoprávní představy – jako by z titulu své funkce byli všemocnými bohy a pány nad lidskými životy a osudy. Takto vznikají i některé judikáty, které jsou nezřídka výsledkem momentálního soudcovského pohnutí mysli (rozladění, předsudku, zášti apod.) – a pak se navíc ještě objeví i takový soudce, který v soudní síni prohlásí: „Tento senát se judikáty neřídí, tento senát judikáty tvoří!“ Z té okázalé pýchy a zpupnosti člověka až zamrazí.

„Zpupnost je nutno více hasit než požár!“ (Hérakleitos z Efesu)

Znevažující slova o spravedlnosti je proto nutno kategoricky odmítnout, stejně jako je nutno odmítnout i znevažování poctivosti a slušnosti. Tyto snahy o rozvrat mravního i právního vědomí občanů přitom trvají již přes třicet let, nikdo jim účinně nebrání a za tuto dobu se jejich původcům podařilo napáchat nedozírné škody. Ztratí-li totiž lidé víru ve slušnost a poctivost a dokonce i víru ve spravedlnost, ztratí i víru ve stát (už teď totiž nevěří skoro nikomu a ničemu). V takové cíleně znemravněné, rozvrácené a nihilistické společnosti, ve které platí jen lež, chamtivost, drzost, zvůle a násilí, totiž nelze smysluplně žít. Taková společnost také historicky ztrácí právo na existenci, neboť ji rozvrátí vnitřní rozpory a případně i pohotový nepřítel, který jich dovedně využije. Příkladů by bylo možno uvést bezpočet – od starověkých říší až po současnost. Pokud by totiž spravedlnost jako mravní hodnota zanikla, vrátili bychom se o desetitisíce let zpátky, do dob hrubého a bezuzdného násilí, kdy vládlo právo silnějšího a drzejšího. Už tam máme nakročeno.

„Příčina všech vašich omylů, pánové, je v tom, že nevíte, kam míří civilizace a svět. Vy věříte, že civilizace a svět jdou vpřed, ale ony jsou zpět!“

(Poslanec Cortés – Madridský parlament 1849)

Ušlechtilá spravedlnost (aequitas – ekvita) je nejen základním pilířem lidské společnosti, ale i věčným světlem, které se „nemění od nepaměti“, po celé věky svítí na cestu lidem mravným a oslepuje zločince i lidi nemravné. Představa spravedlnosti jako ženy se zavázanýma očima a váhami v rovnováze (Iustitia) tedy odpovídá době, kdy už víra v ušlechtilou spravedlnost a pravdivé právo postupně mizela a zůstala jen víra v „boží mlýny“, které podle slov starého spirituálu „melou všem a melou zas, já už slyším jejich hlas!“

Ani jediný starověký bůh anebo bohyně spravedlnosti (Maat, Ninurta, Diké, Dharmarádža ad.) oči zavázané neměli – a proto i my bychom raději měli mít oči otevřené a měli bychom zůstat u věroučné představy o ušlechtilé spravedlnosti. Je to sice opravdu jen víra, ale i když se mnozí státní zástupci a soudci úporně snaží nás této víry zbavit a spravedlnost znevážit, oslepit a zmrzačit, věřme alespoň tomu, že nakonec nikdo (a tedy ani oni) neunikne důsledkům svých vlastních činů. Věřili tomu již naši předkové a jak jim jejich praktické zkušenosti potvrdily, na každého člověka nerovné mysli i nespravedlivých skutků opravdu jednou dojde. Neztrácejme alespoň tuto víru!

„Ani v nebi, ani uprostřed moří, hluboko v jeskyních či vysoko v horách není místo, kde by člověk unikl špatnému skutku, který spáchal.“ (Buddha)

V Plzni dne 29.2.2024