Spravedlnost je základem států

Slova o spravedlnosti slyšíme velice často. Její skutečný obsah a význam však chápe jen málokdo, včetně lidí profesně nejpovolanějších, tj. advokátů, státních zástupců, soudců a dokonce i ministrů spravedlnosti. Jedině tak lze vysvětlit obecně zdrženlivý, přezíravý anebo dokonce pohrdavý přístup mnohých právníků k této důležité společenské stabilizační hodnotě, který povětšinou pramení z neúplného vzdělání a neochoty obohacovat své nezřídka úzce speciální znalosti platného pozitivního práva o takové vědomosti, které jsou způsobilé otřást mnohými mravně problematickými životními jistotami. Také mnohé odborné právnické publikace se věnují tomuto pojmu pouze okrajově a dokonce i publikace týkající se výhradně spravedlnosti se zcela vyhýbají detailnímu rozboru filosofických a náboženských základů rozmanitých lidských představ o vesmírném řádu, absolutní spravedlnosti, harmonii, rovnováze sil, stálém boji protikladů, věčném koloběhu životů, posmrtné odplatě za dobré či zlé skutky, převtělování duší apod. Pokud však někdo chce problematiku spravedlnosti pochopit od jejích kořenů, musí se ponořit do hlubin věků a seznámit se s postupným vývojem všech souvisejících představ a teorií. Takto získané vědomosti sice mohou otřást jeho dosavadní sebejistotou, ale zároveň jej povznesou nad běžné subjektivní chápání spravedlnosti a práva, které je výsledkem proměnlivých lidských představ, poplatných danému společenskému prostředí a dosaženému individuálnímu stupni intelektuální a mravní vyspělosti.

Lidská společenství vznikla z myšlení, představivosti, práce a násilí. A jelikož násilí bylo vždycky příčinou bolesti a žalu, z těchto záporných pocitů se postupně vyvinuly představy o zlu a nespravedlnosti, které byly stále více promýšleny a byl v nich hledán nějaký smysl a řád. Postupně se tak vyvinuly představy právní (nepsané právo zvykové a poté právo psané) a nezávisle na tom i představy náboženské a filosofické.

Z filosofického hlediska, oproštěného od veškerých náboženských i právních teorií, je spravedlnost považována za rovnováhu (harmonii, soulad); i proto je symbolizována váhami, které jsou v rovnováze. Od spravedlnosti je nutno odlišovat spravedlivost, což je buď trvalá kladná povahová vlastnost, která je součástí celkového souboru pozitivních povahových vlastností a schopností vytvářejících individuální mravnost, anebo pouze občasná dovednost spravedlivého chování a rozhodování, i když celkové mravnosti není dosaženo. Občas spravedliví tedy dokáží být i někteří úředníci, státní zástupci a soudci, pokud se jim shodou okolností a za naprosto jasné důkazní situace podaří vydat objektivně spravedlivé rozhodnutí.

Spravedlnost v náboženském, filosofickém i právním pojetí se stala základní stabilizační společenskou hodnotou, po které lidé vždycky toužili a kterou vyhledávali; spravedlivost pak filosofové považovali za jednu ze základních stabilizačních hodnot mravně vyspělého (ideálního, dokonalého) lidského individua. Proto se neříká, že je někdo „spravedlný“ ale že je „spravedlivý“.

„Blahoslavení, kteříž lačnějí a žíznějí spravedlnosti,

nebo oni nasyceni budou.“ (Evangelium sv.Matouše, kap.5/6)

Základem všech teorií o spravedlnosti byly prastaré představy lidí o jakémsi dokonalém vesmírném, přírodním anebo božském řádu, který kolem sebe denně spatřovali v přírodě i na obloze, o příčinách všech jevů i o jejich následcích, o dobru a zlu, o posmrtném životě i o eventuální posmrtné odplatě za dobré anebo zlé skutky. Tyto tvořivé představy se zhruba v polovině 1.tisíciletí př.n.l. počaly transformovat v představy filosofické, které zčásti zůstaly poplatné dosavadním náboženským představám (tzv. idealisté) a zčásti se od náboženských představ zcela oprostily (tzv. materialisté). Rozlišování filosofů na idealisty a materialisty je však velmi zjednodušující a nepřesné, neboť představy převážné většiny z nich ani zdaleka nebyly tak jednoznačně vyhraněné.

„Idealističtí“ filosofové rozlišovali spravedlnost ve třech rovinách:

1. absolutní (božské a lidmi nepoznatelné),
2. objektivní, dokonalé a plně odpovídající pravé skutečnosti,
3. subjektivní, odpovídající proměnlivým individuálním představám lidí

o tom, co je a co není spravedlivé.

„Materialističtí“ filosofové neuznávali absolutní spravedlnost a tvrdili, že vesmírné zákony se života lidí bezprostředně netýkají a přesahují možnosti lidského chápání. Proto rozlišovali spravedlnost pouze ve dvou rovinách:

1. objektivní,
2. subjektivní.

1.Spravedlnost absolutní (božská, univerzální).

Představa lidí o absolutní spravedlnosti vznikla z postupně nabyté zkušenosti, že ve vesmíru i v přírodě všechno spolehlivě funguje zcela nezávisle na lidech a jejich úsilí i chtění. Lidé nechtěli uvěřit tomu, že by pohyby planet, pravidelná změna ročních období, běh času, den a noc, příliv a odliv, nejrůznější přírodní úkazy apod. a dokonce i náhoda anebo štěstí byly pouze samoúčelnými a nikým neřízenými procesy anebo jevy. Takové organizační a řídící dokonalosti totiž sami nikdy nebyli schopni, včetně zákonodárství a aplikace platného práva. Z těchto důvodů si postupně vytvořili nejrůznější náboženské představy o nadpřirozených přírodních mocnostech (bozích) a posléze i monoteistickou nábožensko-filosofickou představu o jediné dokonalé, vševědoucí, všemocné a všeřídící vesmírné (nebeské) bytosti nebo inteligenci - tj. Bohu, „Jsoucnu“, „všeřídící myšlence“, „věčně živém ohni“, Nejvyšším Duchu apod. V některých polyteistických starověkých náboženských systémech dokonce existovali i „speciální“ bohové spravedlnosti, z nichž nejznámější byli egyptská bohyně Maat, označená pštrosím pérem na čelence, indický bůh Dharmarádža, řecká bohyně zákonného pořádku Themis a její dcera, bohyně spravedlnosti Diké atd.

Absolutní (univerzální, božskou) spravedlnost lidé považovali za „absolutně pravdivou“ (absolutní pravdu), lidskými smysly nepoznatelnou a nepochopitelnou, věčnou a mnohem dokonalejší než jakou mohla být i ta nejmoudřejší a nejdokonalejší spravedlnost lidská. Absolutní pravdu mohli údajně poznat pouze kněží anebo asketi prostřednictvím náboženského vytržení.

„Žádný člověk nikdy neviděl a nebude nikdy nikdo,

kdo zná přesnou pravdu o bozích a všem ostatním, o čem hovořím.

I kdyby totiž krajní náhodou vyřkl pravdu o úplnosti,

stejně o tom sám neví; vše je zastřeno zdáním.“

(Hérakleitos z Efesu – asi 544-484 př.n.l.)

První písemná zmínka o spravedlnosti se nachází v nejstarší známé

knize světa ze 24.stol.př.n.l., která je označena jako „Naučení správce města, prvního ministra Ptahhotepa, za Jeho Veličenstva vládce Horního a Dolního Egypta Isesiho.“:

„Spravedlnost je velkolepá,

a její znamenitost trvalá,

nemění se od nepaměti.

V 6.století př.n.l. řečtí filosofové Anaximandros z Mílétu (asi 610-546 př.n.l.) a Hérakleitos z Efesu (asi 544-484 př.n.l.) označovali absolutní spravedlnost (řecky ) jako vesmírnou rovnováhu (harmonii) protikladů, která se na zemi projevuje dualisticky – světlo a tma, den a noc, teplo a zima, příliv a odliv, aktivita a pasivita atd. Podle Anaximandra protiklady sice neustále porušují vesmírnou rovnováhu, ale jejich stálé střídání (směna, nikoli změna) má tvůrčí charakter. Každá snaha o převahu některého z protikladů je totiž nespravedlností, která je „trestána“ účinkem druhého protikladu – např. nadbytek chladu v zimě je trestán letním teplem, které je opět trestáno zimou. Trest za jakoukoliv nespravedlnost považoval Anaximandros za přirozený a nutný podle základního zákona odplaty, který se uskutečňuje podle „určení času“. Soustavná obnova rovnováhy protikladů tak zajišťuje vyvážený vesmírný a světový řád.

Hérakleitos z Efesu rozvinul Anaximandrovu teorii o soustavném tvůrčím střídání protikladů v teorii o jejich dialektické jednotě a současně i stálém boji, který je hybnou silou vesmíru, světa, společnosti i přírody. Tvůrčí i ničivou sílu pak připisoval „věčně živému“ a oduševněnému (inteligentnímu) ohni.

„Tento svět, týž pro všechny,

nestvořil žádný z bohů ani z lidí,

ale vždy byl, je a bude věčně živým ohněm,

rozněcujícím se podle míry

a hasnoucím podle míry.“

Také Hérakleitův současník Parmenidés z Eleje (asi 540-470 př.n.l.) zastával názor, že věčné, nestvořené, neměnné a nedělitelné „Jsoucno“ je sevřeno v poutech Nutnosti (řecky Ananké). Nutnost označoval i jako (absolutní) Spravedlnost (Diké) nebo Sudbu (Osud – Moira), které jednou provždy určují zákonitý běh světa. Obdobně i Karneadés z Kyrény (asi 219-129 př.n.l.) tvrdil, že vesmír je řízen přirozenou Nutností a nikoli vůlí bohů, jejichž existence je neprokazatelná.

Filosofická představa o absolutní spravedlnosti vychází z poznatku, že veškeré vesmírné dění nepodléhá lidským měřítkům – tj. neměnnému pojetí mravnosti, proměnlivému pojetí morálky a konečně ani času, který je kategorií omezeně lidskou, vycházející z otáčení Země a doby oběhu Země kolem Slunce. Stejně tak mimo veškerá lidská měřítka působí nejrůznější přírodní zákony, které sice mnozí lidé nechápou, avšak stále v nich hledají nějaký skrytý řád, příčiny a souvislosti – tím spíše, že některé přírodní zákony a jevy jsou ze subjektivního lidského pohledu i nemilosrdné a kruté a proto jsou již po celá tisíciletí nezřídka chápány a vykládány jako „Boží trest“ (např. sucho, zemětřesení, povodně, tornáda, pády nebeských těles apod.).

Nejstarší představy lidí o absolutní (boží) spravedlnosti vycházely z části z empirického poznatku a zčásti z věroučné představy, že i bez přičinění lidí každé jednání přináší tu dříve, tu později nějaké důsledky – jednání pozitivní občasnou odměnu, jednání negativní zpravidla trest (např. zlomenou nohu, ruku anebo dokonce smrt). Veškeré takové následky způsobené „vyšší mocí“ (vis maior) byly přijímány se zadostučiněním a tak byla soustavně posilována víra v ony pověstné „boží mlýny“, které „melou pomalu, ale jistě“. Protože však již ve starověku docházelo k četným výjimkám, které toto domnělé pravidlo nepotvrzovaly, vznikaly zákonitě pochybnosti o neodvratné „boží spravedlnosti“ i o spravedlivé odměně za dobré skutky a spravedlivé odplatě za skutky zlé. Proto se lidé postupně přestali spoléhat na spravedlnost boží a raději vzali spravedlnost do rukou sami, než aby trpně čekali, až bohové (Bůh) sami provinilce potrestají. K lidskému trestání však potřebovali své vlastní lidské zákony, i když víra v „boží mlýny“ přetrvala dodnes.

K nejznámějším starověkým pochybovačům o boží (absolutní) spravedlnosti patřili Diagorás z Mélu (5.stol.př.n.l.), Archeláos z Athén (asi 480-410 př.n.l.) a již zmíněný Karneadés z Kyrény (asi 219-129 př.n.l.).

Diagorás z Mélu na základě vlastní praktické zkušenosti ze soudního řízení tvrdil, že bohové netrestají křivopřísežníky proto, že vůbec nejsou. Kdyby prý bohové existovali, nemohli by trpět takovou nespravedlnost, kdy špatní lidé žijí v přepychu a dobří lidé jsou okrádáni a utlačováni.

Podle Archeláa z Athén „spravedlivé a ničemné není od přírody, nýbrž podle dohody“. Bez vzájemné dohody lidí o tom, že je spravedlivé a co nespravedlivé (ničemné) nelze prý o těchto pojmech vůbec hovořit. Absolutní (přírodní) spravedlnost tedy neexistuje.

Obdobně Karneadés z Kyrény tvrdil, že božská prozřetelnost neexistuje, protože na světě je příliš mnoho zla; neexistuje ani spravedlnost, protože ctnostní lidé jsou nešťastní, zatímco zločinci jsou blažení.

K nejčastějším teoriím o absolutní (boží) spravedlnosti patří představy o posmrtné odplatě na nebesích nebo v pekle, o posmrtném životě, věčném koloběhu životů anebo o převtělování duší. Pokud tedy provinilec nebyl za svého života potrestán světskou nebo boží spravedlností, pak ještě přicházela v úvahu možnost spravedlivé odplaty po jeho smrti anebo v nové lidské existenci. Lidé se nechtěli smířit s možností, že lidská existence je neopakovatelná a kvalita lidského zrození je náhodná, že po smrti člověka by všechno mělo definitivně skončit a měl by být ukončen i řetěz skutků a jejich následků. Proto úporně setrvávali na názoru, že všechno dění ve vesmíru i na světě podléhá nějakému univerzálnímu Řádu (všeřídící myšlence apod.) a že i samotná lidská existence musí mít nějaký smysl a musí podléhat nějakým skrytým zákonitostem, které však mohou odhalit a plně pochopit jen ti nejdokonalejší a nejmoudřejší z lidí.

Mnozí starověcí badatelé v oblasti „božích“ anebo nadpřirozených záměrů (zejména v Indii a v Řecku) odmítali náhodné zrození do kladné anebo záporné lidské existence jako nelogické a protivící se domnělému dokonalému „Řádu všech věcí“. Podle jejich mínění nebylo samoúčelné, pokud se někdo narodil jako muž anebo žena, otrok nebo vládce, chytrý nebo hloupý, zdravý nebo nemocný, silný nebo slabý, krásný nebo ošklivý, bohatý nebo chudý apod. Možná byla i nejrůznější kombinovaná zrození – např. někdo se mohl narodit jako vládce, ale přitom mohl být ošklivý, slabý a zmrzačený, zatímco jiný se mohl zrodit jako otrok a přitom mohl být zdravý, krásný a silný. Jakékoliv zrození tedy nebylo považováno za náhodné a neopakovatelné, ale za vlastními skutky v předchozích životech předem určené, spravedlivé a zákonité – vždyť podle této věrouky by jinak lidský život zcela ztratil smysl a nikdy by nebylo možno vlastním úsilím a dobrými skutky svoji budoucí existenci vylepšit.

Tyto představy se staly základem brahmanistického, buddhistického i hinduistického učení o věčném koloběhu životů (samsáru) a vesmírném zákonu odplaty (karmickém zákonu), jehož obsahem byla víra v neodvratnou a spravedlivou odplatu za dobré i zlé činy (čin = karman). Podle neúprosného a absolutně spravedlivého karmického zákona je kvalita každého zrození zákonitým důsledkem mravní kvality všech skutků v předchozím životě anebo v některém z předchozích životů. Kvalitu svého znovuzrození proto mohou lidé určovat vlastními svobodně zvolenými skutky a záleží jen na nich, zda této možnosti plně využijí. Nejenže se tedy mohou zrodit do vzestupné či sestupné lidské existence, ale v případě vážných provinění (například vraždy) i do existence zvířecí. Neustálým znovuzrozováním v koloběhu životů se tak mohou nakonec cíleně přeměnit v intelektuálně, mravně i tělesně vysoce vyspělého (dokonalého) jedince, který uvědoměle zruší veškeré své žádosti i lpění a vyruší tím odplatný účinek všech svých skutků, které tak učiní „karmicky neplodnými.“ Tím se zbaví všech strastí, ukončí koloběh svého znovuzrozování a dosáhne nejprve stavu Poznání a Probuzení (bódhi) a poté postupně nirvány za života, nirvány na rozhraní života a smrti a nakonec i nirvány po smrti, což znamená „vyvanutí ze života“, úplný zánik individuální fyzické i duchovní existence (věčnou smrt) a splynutí s Vesmírným Duchem (Brahmou). Obdobné představy se projevily v 6.stol.př.n.l. i v Pýthagorově učení o posmrtném putování duší z těla do těla v závislosti na mravní kvalitě předchozího života (metempsychóza).

Z postupně se tvořících náboženských představ a teoretických hlubokomyslných filosofických předpokladů vznikla konečná a i dnes značně rozšířená představa, že oné boží (absolutní) spravedlnosti („Božímu soudu“, „Řádu všech věcí“, karmickému zákonu apod.) nelze uniknout ani za života, ani po smrti. Tyto náboženské a filosofické představy vždy byly a stále jsou silně mravně motivační a i dnes jsou psychologicky velmi účinné; také proto jsou i v současnosti velmi populární (zejména buddhismus).

„Neboť právo stojí při člověku již za života a i dále po něm.“

(Buddha – 563-483 př.n.l.; Úryvek z řeči „Prapočátek“)

Existuje celá řada výroků, které se týkají otázek souvisejících s absolutní spravedlností; pro jejich obsažnost je však nelze na tomto místě v úplném znění uvést. Namátkově proto uvádím jen některé, a to i v jejich zkráceném znění.

„Kdo konal dobro, narodí se jako dobrý, kdo konal zlo, narodí se znovu jako zlý. Stává se dobrým tím, že jednal dobře, a zlým, že konal zlo.“

(Bráhmanská písemná památka Brhad-áranjaka – asi 8.stol.př.n.l.)

„Kdyby totiž smrt znamenala odloučení od všeho, pak by to bylo nesmírnou výhodou pro umírající zločince, že by se totiž spolu s tělem zbavili i své špatnosti ztrátou duše.“ (Sókratés - 469-399 př.n.l.)

„Proč někteří lidé žijí od kolébky po hrob v nejhorší bídě? Anebo proč zemře mladý člověk bolestivou a strašnou smrtí? Jediné přijatelné vysvětlení je, že si odpykává hříchy spáchané v dřívějším životě. Jak by mohly Vyšší Síly očekávat, abychom pykali za všechny své chyby, pokud bychom žili jeden jediný život?“ (čínský buddhistický opat Lu – 7.stol.n.l.)

„Je třeba vskutku věřit starému posvátnému vypravování, které zjevuje, že naše duše je nesmrtelná i soudce že má nad sebou a že si odbývá velké tresty, když se odloučí od těla.“ (Platón – 427-347 př.n.l.)

„Trojího druhu, mniši, je výsledek činů:

buď důsledkový projev ještě v tomto životě,

nebo v příštím životě,

nebo v některém z příštích znovuzrození.“ (Buddha)

Vzpomenout lze i známý novozákonní příběh o Lazarovi (Evangelium sv.Lukáše, kap.XVI/19-25). Všechny představy o absolutní spravedlnosti byly dlouhodobě preventivně výchovné a plnily svůj účel mnohem lépe, než platné právo a ukládané tresty za jeho porušování. Neboť „prvním bohem na světě je strach“ (Prius Deus in Orbe Timor est).

2.Spravedlnost objektivní.

Základem představy o objektivní spravedlnosti je důsledná rovnováha mezi dvěma protiklady – právem ve smyslu objektivně oprávněného nároku a bezprávím (křivdou) ve smyslu nároku objektivně neoprávněného.

Představa o objektivní spravedlnost vyplývá z časově, místně i obsahově neměnného chápání toho, co je skutečně moudré, uvážlivé, spravedlivé, poctivé, slušné, uměřené a odvážné. Toto ustálené pojetí objektivně spravedlivého je současně i ustáleným pojetím mravného.

„Spravedlnost znamená pravdu

a pravdu najdeme tam, kde není lži.“

(Sómadéva – asi 11.stol.n.l.; Oceán příběhů)

„Spravedlnost je pevné a trvalé úsilí přiznat každému právo,

které mu náleží.“ (Domitius Ulpianus – 170-228 n.l.)

„Spravedlnost je jediným naším přítelem.

Rozumný člověk musí neustále pěstovat věci spravedlivé.

Nechť se snaží všemi zákonnými prostředky dosáhnout této ctnosti.“

(bájný nebeský mudrc Vrhaspáti; Mahábháratam, asi 5.stol.př.n.l.)

„Spravedlivé činy jsou vesměs slušné,

kdežto nespravedlivé jsou stejně tak neslušné jako hanebné.“

(Marcus Tullius Cicero – 106-43 př.n.l.; O povinnostech)

Trvalé objektivní spravedlnosti ještě nikdy a nikde nebylo dosaženo; lze však dosáhnout alespoň dočasné objektivní spravedlnosti, je-li soudce, státní úředník anebo policista momentálně v dobré psychické kondici a za dané situace je schopen nejen dialekticky, logicky a analyticky myslet, ale i objektivně správně rozhodovat. Pokud však v důsledku individuální mravní nedostatečnosti, zlé vůle a nezpůsobilosti správného vnímání a vyhodnocování objektivní reality dojde k nesprávnému jednání včetně nesprávné aplikace platného práva, vzniká objektivní nespravedlnost (bezpráví, křivda).

„Nespravedlnost se pak projevuje dvojím způsobem: jednak že se lidé sami na někom dopouštějí křivdy, jednak že nebrání ty, kterým se křivda děje. Když někdo na jiného nespravedlivě útočí buď z hněvu nebo z nějaké jiné vášně, jako by vztáhl ruku na svého druha; ale jestliže někdo křivdě nebrání a jí nepřekáží, ačkoli může, dopouští se takového hříchu, jako kdyby zradil rodiče nebo přátele nebo vlast.“

(Marcus Tullius Cicero – O povinnostech)

Objektivní spravedlnost (dlouhodobá i dočasná) je vždy mravná, protože důsledně vychází z objektivně existující pravdy, nikomu nestraní a poctivě „přiznává každému právo, které mu náleží.“

„Smysl pro rovnost je nejvlastnějším znakem spravedlnosti.“

(Marcus Tullius Cicero – O povinnostech)

Objektivní spravedlnost se vyznačuje pevným a trvalým mravným úsilím, které je pro svoji zásadovou rovnost, lidskost a dialektické vyhodnocení všech vstupních informací výhodné a vhodné pro všechny lidi bez rozdílu. Toto ideální pojetí spravedlnosti lze též označit jako „spravedlnost vyšší“, která je označována pojmem aequitas (ekvita); na rozdíl od „spravedlnosti nižší“, označované pojmem iustitia. Současnými právními teoretiky je ekvita nepřesně vykládána jako blíže nespecifikovaný smysl (cit) pro spravedlnost a slušnost.

3.Spravedlnost subjektivní.

Základem subjektivní spravedlnosti v právním pojetí je individuální představa o přiměřené rovnováze mezi osobní (subjektivní) domněnkou o existujícím právu (oprávněném nároku) a osobním (subjektivním) pocitem bezpráví (křivdy).

Subjektivní spravedlnost je místně, časově i obsahově proměnlivé chápání platného práva a jeho praktického užívání, které vychází z místně, časově i individuálně proměnlivých představ lidí o tom, co v dané situaci považují za spravedlivé, rovné, poctivé, slušné a přiměřené (mravní a právní vědomí). To, co jeden člověk považuje za spravedlivé a přiměřené, však může jiný člověk považovat za nespravedlivé a nepřiměřené – zejména pokud tím utrpí nějakou újmu anebo škodu, i kdyby to byla újma anebo škoda zasloužená. Převážná většina lidí totiž není ochotna přiznat vlastní pochybení anebo provinění, natož pak za ně přijmout trest. I zatvrzelý zločinec tedy může považovat uložený trest za nespravedlivý anebo nepřiměřený.

„Bohu je vše krásné, dobré a spravedlivé,

avšak lidé pokládají jedno za spravedlivé

a druhé za nespravedlivé.“ (Hérakleitos z Efesu)

Všichni slušní lidé touží po pořádku a společenské rovnováze (harmonii). Převážná většina lidí však není způsobilá plně pochopit danou objektivní realitu (pravou skutečnost) a zákonitosti společenských jevů i svého vlastního chování, protože jim chybí nejen dostatek rozumu, vzdělání a uvážlivé sebekritiky, ale i potřebné informace a schopnost jejich dialektického, logického a analytického vyhodnocování. Lidé se totiž při vnímání a vyhodnocování objektivní reality většinou mýlí (včetně toho, co je dobré a zlé, rozumné a nerozumné, spravedlivé a nespravedlivé, poctivé a nepoctivé, slušné a neslušné, přiměřené a nepřiměřené atd.), neboť jsou v zajetí rozmanitých předsudků a představ. Proto nejenže je jejich jednání mnohdy nesprávné, ale navíc své chyby stále opakují.

Subjektivní vnímání spravedlnosti je kategorií individuálně emoční (citovou), závislou jak na intelektuální a mravní úrovni konkrétního hodnotícího jedince, tak i na mravní a právní úrovni daného společenského prostředí. Čím jsou lidé nerozumnější a nevzdělanější, více vyhodnocují objektivní realitu citem, aby se nemuseli namáhat s dialektickým, logickým a analytickým myšlením. Jestliže se však může snadno zmýlit i usilovně přemýšlející člověk, spíše se dopustí omylu ten, kdo své subjektivní „poznání“ objektivní reality zakládá pouze na svých iracionálních pocitech anebo dokonce víře.

Objektivně vzato a poctivě řečeno ve vesmíru ani v přírodě spravedlnost neexistuje. Jak již bylo úvodem řečeno, tento pojem si totiž lidé bez jakéhokoliv zásahu „vyšší moci“ vymysleli sami, neboť jej pro stabilizaci společenských vztahů nezbytně potřebovali. Spravedlnost je tedy opravdu pouhým výsledkem tvořivé lidské představivosti, avšak podobně jako jiné pozitivní lidské představy (např. o lidskosti a solidaritě) má přesto významnou společenskou funkci. Ostatně i všechna světová náboženství také vznikla tvořivých představ a přesto je miliardy lidí stále ještě považují za základ jejich společnosti i individuální existence.

Převážná většina lidí na světě proto vnímá a pociťuje spravedlnost jako základní stabilizační hodnotu civilizované lidské společnosti, i když co do její povahy a obsahu se nezřídka mýlí. Mnozí lidé totiž povyšují vlastní zájmy nad zájmy celku, označují je jako oprávněné a spravedlivé a z nevědomosti či nerozumnosti se dopouštějí nejrůznějších nespravedlností, které narušují mezilidské vztahy a jakoukoliv lidskou společnost destabilizují. Nelze také přehlédnout, že ještě ve třetím tisíciletí jsou na Zemi národy, národnosti a etnické skupiny, pro které jsou pojmy mravnost, spravedlnost, spravedlivost, poctivost a slušnost zcela neznámé a ve svém rodném jazyce pro ně ani nemají náležitý výraz – proto od nich ani nelze očekávat jednání, jehož obsah vůbec nechápou. Pouze nepatrná část lidí je proto způsobilá vnímat spravedlnost objektivně, dialekticky a ze širokého historického pohledu.

Spravedlnost je základem států („Iustitia regnorum fundamentum est“). Ve společnosti, v níž platí jen zvůle a násilí, totiž nelze smysluplně žít - taková společnost také historicky ztrácí právo na existenci, neboť ji rozvrátí vnitřní rozpory a případně i pohotový nepřítel, který jich dovedně využije. Příkladů by bylo možno uvést bezpočet – od starověkých říší až po současnost. Pokud by spravedlnost jako mravní hodnota zanikla, vrátili bychom se o desetitisíce let zpátky, do dob hrubého a bezuzdného násilí, kdy namísto spravedlnosti vládlo právo silnějšího a drzejšího. Uvědomit by si to měli především ti politici, zákonodárci, soudci a státní zástupci, kteří spravedlností opovrhují a považují ji za nepotřebný přežitek minulosti. Právě oni jsou totiž největšími škůdci společnosti, neboť podlamují základy právního státu a rozvracejí právní i mravní vědomí občanů. Poznáte je podle jejich slov a skutků.

„Nesuďme ledabyle o největších věcech.“

(Hérakleitos z Efesu)

 

V Plzni dne 3.11.2022