Stane se Země Planetou opic?

Historie vzájemných konfliktů mezi Židy a Araby je dlouhá, krvavá a plná zloby, nenávisti a násilí. A jak zpívá Jan Werich v jedné své písni: „Klidně seďme na židli, čtěme Bibli, tam to všechno je…“ Vezměme si proto do rukou Starý zákon, jmenovitě 1.Knihu Mojžíšovu (Genesis), kapitoly 16,17 a 21. Podle této starozákonní legendy měl společný praotec všech Židů a Arabů Abrahám (arabsky Íbrahím - asi 19.-18.stol.př.n.l.) dva syny – prvorozeného Izmaela (Izmaíla), který je Araby považován za jejich prapředka, a druhorozeného Izáka (Ísu), který je považován za prapředka Židů. Izmael však byl nelegitimní syn, neboť byl zrozen z Abrahámovy egyptské otrokyně Agar. Na nátlak žárlivé Abrahámovy manželky Sáry byl proto i se svojí matkou vyhoštěn na poušť a tudíž nedostal žádný podíl z Abrahámova majetku. Když pak dospěl, podle Knihy Genesis (kap.21/20) se stal jakýmsi „střelcem“ (tj. lukostřelcem, neboť jiné střelecké zbraně tehdy nebyly), což Starý zákon blíže nevysvětluje; mohl být tedy lovcem, lupičem anebo námezním lučištníkem v nějakém cizím vojsku (válčilo se všude), neboť Židé ani Arabové tehdy ještě žádné vojsko neměli a žili v putujících a vzájemně znepřátelených pasteveckých tlupách. Izák však byl zrozen Abrahámovou zákonitou manželkou Sárou, převzal dědictví po Abrahámovi a zvolil si cestu zemědělství, pastevectví a úspěchu (Kniha Genesis, kap.26/12-14). A jelikož se tato prastará legenda přenášela ústně z pokolení na pokolení, právě v ní (možná) spočívají základy archaické nenávisti Arabů k Židům, neboť v tomto údajném znevýhodnění jejich legendárního prapředka Izmaela spatřovali historickou křivdu, kterou postupem času stále více zveličovali a svoji zlobu a nenávist k Židům tak zvyšovali. Arabové totiž nemají žádnou vlastní historickou knihu a všechny informace o svých předcích nacházejí ve Starém zákoně, přičemž stejně jako všichni jeho věřící čtenáři z řad Židů, muslimů i křesťanů nekriticky věří v pravdivost každého jeho slova. Nutno ovšem připomenout, že mnohé legendy napříč věky i kontinenty přežívají i tisíce let, přizpůsobují se novým prostředím a nezřídka je zjištěno, že některé z nich opravdu mají pravdivé jádro. Lidé si totiž pamatují hodně a ostatně i popis konfliktů v Abrahámově rodině je velice věrohodný. K podobným situacím totiž docházelo ve starověku poměrně často a ani dnešní rodiny nejsou podobných konfliktů ušetřeny (nemanželské děti, hádky manželek a milenek o majetek apod.).

Ve v 1.polovině 2.tisíciletí př.n.l. tvořili Židé a Arabové pouze malou část obyvatelstva tehdejšího Předního a Středního východu. Žili jako nomádi v kmenových společenstvích, bydleli ve stanech a zabývali se pastevectvím. Při jejich pohybu z místa na místo přitom mnohdy docházelo k vzájemným přepadům jejich táborů a uloupením koz, ovcí anebo žen, přičemž nezřídka byl i někdo zabit. Pak „zákonitě“ následovala „rodová msta“ podle zásady „oko za oko, zub za zub“, přičemž každá taková událost zvyšovala vzájemné nepřátelství, které se po celá staletí postupně zvyšovalo a upevňovalo. Msta totiž nemá nikdy konce, zvláště když se někomu zabíjení zalíbilo.

Nepřátelství Arabů k Židům pak kulminovalo za židovských válek v 1. a 2.stol.n.l. Zatímco za 1.židovské války (66-71 n.l.) se Židé v Jeruzalémě a Masadě úporně bránili římskému vojsku, Arabové se okamžitě chopili příležitosti Židům škodit a na kořisti se přiživit. S Římany proto kolaborovali a jejich pomocné sbory se účinně podílely nejen na vojenských operacích, ale i na masovém vraždění Židů, které bylo svými metodami zcela shodné s řáděním současných arabských teroristů. Stačí si jen přečíst tyto pasáže z knihy „Válka židovská“ od jejího přímého účastníka Josefa Flavia, který popisoval životu nebezpečnou situaci uprchlíků z obleženého Jeruzaléma:

„Jeden z přeběhlíků byl totiž u Syrů dopaden, jak vybíral z výkalů kousky zlata. Vyráželi totiž kupředu, když je spolykali, protože je vzbouřenci všechny prohledávali. Když pak tento nápad byl jedním vypátrán, rozkřikla se po táborech pověst, že přeběhlíci přicházejí plní zlata. Mnoho Arabů a Syřané prosebníky o milost párali a prohledávali jim břicha. Myslím, že nad toto utrpení se nic horšího Židům nestalo. Za jedinou noc jich bylo rozpáráno na dva tisíce.

Když se o tomto zločinu dověděl caesar, nechybělo mnoho, aby dal viníky obstoupit jízdou a postřílet, kdyby těch, které chtěl potrestat, nebylo mnohonásobně více než těch, které zahubili. Svolal si velitele pomocných vojsk (arabských-pozn.) a velitele legií (neboť i z vojáků byli někteří z toho obviňováni) a pravil, že se hněvá na obojí; jestliže někteří z těch, kdo s nimi konají válečnou výpravu, činí tak hrozné věci pro nejistý zisk, a jestliže se nestydí vlastních zbraní, které jsou zhotoveny ze stříbra a ze zlata. Řekl, že se hněvá na Araby a Syry, jestliže v cizí válce nejdříve nevázaně hoví svým vášním, aby pak ukrutnost vražd a nenávist k Židům mohli připsat na úkor Římanů.“

Veškeré „zasvěcené“ komentáře o současných kořenech vzájemné nenávisti mezi Židy a Araby jsou tedy ve skutečnosti pouhým výplodem nevědomosti a představivosti, neboť tyto kořeny jsou staré už téměř 3800 let. Po Bar Kochbově povstání (2.židovská válka – 132-135 n.l.) pak byli Židé ze své pravlasti vyhnáni a Izrael i Judeu obsadili Arabové, přičemž ani toto vyhánění Židů nebylo mírumilovné a neobešlo se bez vražd, násilí a loupení. Židé pak po celém světě vytvořili místní diaspory a protože jim místní komunity bránily v konkurenčním řemeslnictví, úspěšně se věnovali obchodu a peněžnictví, čímž si vysloužili závist a nenávist, která mnohdy přerostla až ve zběsilé pogromy. Úspěch přistěhovalců se totiž nikdy neodpouští.

Židé byli vždycky a všude úspěšní, protože dokázali ve svém středu vypozorovat a poté podporovat pracovité a schopné lidi. A jelikož už ve starověku migrovali (Egypt, Babylón, Persie, Řecko, Foiníkie, Řím i celé Středomoří), postupně vstřebali podnětné myšlenky tamních kultur a učinili je součástí kultury vlastní. U národů usilujících o vyšší stupeň kultury to ostatně byla ve starověku běžná praxe, avšak Arabové tuto snahu neměli a po celá staletí zůstali omezeni na kočovný život pastevců. V intelektuálním vývoji proto ustrnuli a až do příchodu proroka Mohameda dokonce tápali i ve své náboženské orientaci, neboť věřili v celou řadu bohů, které monoteističtí Židé odmítali. Až v 8.-11.stol.n.l. se tato situace začala měnit a arabským učencům je třeba přiznat velikou zásluhu na tom, že se jim podařilo zachránit a opsat mnoho antických filosofických, matematických, astronomických i lékařských knih, které fanatičtí křesťané i muslimové nadšeně ničili a pálili.

„Po Kristovi nepotřebujeme vědychtivost, po evangliu nepotřebujeme bádání.“

(Křesťanský teolog Quintus Septimius Tertulianus – asi 160-230 n.l.)

„Pro dobro víry musí být zničeny knihy. Víra stoupala rychle a lehce, když ještě nebylo knih, nebylo rozumu, nebylo učených hádek.“

(Dominikánský mnich Girolamo Savonarolla – 1452-1498)

„Buď je v těchto knihách totéž, co je v Koránu, a pak jsou zbytečné, anebo je tam něco jiného, a pak jsou škodlivé.“ (Kalif Omar – 585-644 n.l.)

(Tato slova údajně pronesl, když nařídil spálit zbytky alexandrijské knihovny v lázních)

Také někteří arabští astronomové a filosofové měli tu smůlu, že žili v době islámského temna a stejně jako jejich křesťanští následovníci skončili na popravišti. Osobně jsem stál uvnitř naprosto neuvěřitelného Ulugh Begova obrovského sextantu v Samarkandu (Ulugh Beg – 1394-1449) a by jsem ohromen nejen nad jeho velikostí, ale i Ulugh Begovým důvtipem (ostatně také skončil na popravišti). Přesně tohle totiž dělají náboženští fanatici, pro které jsou rozum a vědění největším nebezpečím.

„K nejvyšším projevům zla dohání lidi náboženství.“

(Římský epikurejský filosof Titus Lucretius Carus – asi 97-55 př.n.l.)

Nenávist ke všemu židovskému je tedy v arabských rodinách živena již po celá tisíciletí a není to tedy pouhý výsledek dějů na Středním východě ve 20.-21.století. Současným základem této nenávisti je pak islámské náboženství, které (ať si to Arabové přiznají anebo nepřiznají) stojí beze zbytku na legendách židovského Starého zákona. Zhruba 70% Koránu je z něj totiž pouze opsáno anebo kompilačně upraveno a je tudíž zjevné, že žádný archanděl Gabriel Mohamedovi tuto knihu nenadiktoval a jako obvykle se tedy jednalo o účelový náboženský podvod. Muslimové dokonce mezi svých 25 proroků zařadili 20 postav ze Starého i Nového zákona, které Židé považují za své prapředky – tj. Adama, jeho syna Enocha, Noe, Abraháma, jeho bratra Lota, Izáka, Jákoba, Josefa, Joba, Ezechiela, Mojžíše, jeho bratra Árona, Davida, Šalamouna, Eliáše, jeho učedníka Elíšu, Jonáše, Zachariáše, Jana Křtitele a Ježíše (někdy bývají uváděni i Jozue, Samuel, Daniel, Ezechiáš a Ezdráš). Pouze pět muslimských proroků jsou tedy Arabové – Abrahámův syn Izmael, Húd, Sálih, Šu´ajb a Mohamed. Muslimové dále z křesťanské věrouky převzali i čtyři archanděle – Gabriela (Džibrá´íla), Michaela (Mikáíla), Uriela (Isráfila) a Azraela (Azráíla). Současní arabští „Palestinci“ si pak přivlastnili i starozákonní označení Filištínů (Pelištejců), neboť se jim líbilo, že tehdejší Pelištejci Židy mnohokrát porazili a po určitou dobu je i ovládali. Jenže Pelištejci nebyli Arabové, ale příslušníci tzv. „mořských národů“, tj. Řeků a Kréťanů, kteří kolonizovali pobřeží Středozemního moře, osídlili úzký pruh Judska a založili tam i pobřežní města Gázu, Aškalon, Azot a Jebnael. Stavitelskou činností se totiž starozákonní arabští pastevci nezabývali a pouze příležitostně navštívili výstavná starověká města v Mezopotámii a v Egyptě, která však začala být budována už 2000 let před Abrahámem (ostatně Sumerové, Gutejci, Akkaďané, Babylóňané, Asyřané, Mittanci a Egypťané neměli s dnešními Araby nic společného). Teprve později se Arabové naučili od Řeků mořeplavbě (nestavěli ovšem jako oni válečné a obchodní lodě, ale pouze malé bárky), aby ji pak v následujících staletích využili k pirátství, neboť to bylo mnohem výnosnější než obchod.

Prastarou nenávist Arabů k Židům ještě posiluje závist, kterou již Marcus Tullius Cicero (106-43 př.n.l.) příhodně označil jako „trýznivou představu cizího nezaslouženého dobra“. Židé jsou totiž stále podstatně úspěšnější než Arabové, kteří ve své zášti nedokáží připustit, že své úspěšnosti dosáhli výlučně vytrvalostí a pracovitostí. Zatímco tedy Židé zvolili cestu k rozvoji vědění, zemědělství, lékařství, průmyslu i techniky, Arabové zvolili pohodlnější cestu k násilí – ostatně už značná část jejich kočujících předků se živila přepadáváním kupeckých karavan, středomořským pirátstvím, unášením lidí a obchodem s otroky. Židé (Izraelci) se totiž při svém putování po světě přesvědčili, jakou moc mají vědomosti a zkušenosti, zatímco mnozí Arabové by nejraději všechno ukradli anebo uloupili (ostatně někteří jejich duchovní považují chudobu arabského světa za důsledek opuštění tradičních lupičských nájezdů). Izraelci např. velice pečlivě sledují perspektivní mladé lidi, umožňují jim to nejlepší vzdělání a pro ty nejlepší pak vyhledávají životní partnery z bohatých židovských rodin, aby pro svá studia i vědecké výzkumy měli ty nejlepší životní podmínky. Nelze se proto divit, že Židé bez rozdílu státní příslušnosti jsou nositeli 170 Nobelových cen (tj. o něco více jak 1/5 z celkového počtu takto oceněných vědců), zatímco Arabové mají pouze jednoho, a tím je terorista Jásir Arafat, který kromě soustavného podněcování Arabů k válce proti Izraeli a klamání světové veřejnosti předstíráním snahy o mír nic kloudného nevymyslel. Stačí porovnat učebnice v Izraeli, v Palestině i v ostatních arabských zemích. Že by snad perspektivní Evropané chodili prohlubovat své vědomosti do některé arabské země? Anebo je to naopak, že ti nejschopnější Arabové chodí studovat do nenáviděné Evropy anebo do USA, kde pak nabyté vědomosti občas zneužijí ke škodě svých hostitelů?

„Přirozenost lidská je v základě zlá. To dobré v ní je pouze vypěstované. Aby se někdo stal zdvořilý, úslužný, kultivovaný a lidsky náležitý, musí se pomocí učitelů a zákonů vychovávat.“ (Konfuciánský filosof Sün-c´- asi 313-238 př.n.l.)

Arabové zdědili po svých předcích sklon ke zlu, násilí, lupičství a požitkářství. Mohamed pak násilí, lupičství, nenávist k Židům, náboženskou nesnášenlivost, sexuální náruživost, vraždění a touhu po světovládě učinil státní, národní i náboženskou ideologií, přičemž jeho duševně zanedbaní přívrženci ji pod vlajkou islámu ještě posílili, rozvinuli a rozšířili do mnoha zemí. Nebylo to však mírumilovné šíření islámu, jak se jejich teologové pokoušejí tvrdit, ale opravdu to bylo šíření „ohněm a mečem“, což se současní islámští fanatici pokoušejí zopakovat. Uvědomme si, že ze 2 miliard muslimů je zhruba 10 % muslimů radikálních (tj. asi 200 milionů) a nejméně 1% muslimů fanatických (tj. asi 20 milionů potencionálních násilníků, teroristů a vrahů). Někteří představitelé arabských států si toto obecně nepřijatelné chování svých soukmenovců již uvědomili, distancují se od nich a snaží se zařadit mezi civilizované národy a státy. Mají však zapřisáhlé odpůrce i ve vlastních řadách, zejména mezi fanatickými islámskými duchovními a jimi poštvanými teroristy, kteří jsou doslova hnáni na smrt s příslibem sexuálně náruživého způsobu života v Alláhově ráji (příhodně označovaném jako „nebeský bordel“). To, co v poslední době Mohamedovi přívrženci a následovníci okázale předvádějí, však přesáhlo všechny meze, neboť se opravdu chovají jako ony opice z uvedeného filmu. Kvalitu lidského tvora totiž určují jeho slova a činy, takže se buď stává „člověkem moudrým“ (homo sapiens), „člověkem rozumu vzdáleným“ (homo amentus), „člověkem rozumu a prostým“ (homo dementus) anebo násilnickým primitivem pod úrovní zvířete. Vyberte si.

V historii lidstva měli Arabové dostatek příležitostí k tomu, aby šířili své pozitivní vědomosti, zkušenosti i dovednosti. Využili toho pouze někteří z nich, kteří se dokázali povznést nad myšlenkovou úroveň, násilnictví a vražedné sklony jejich soukmenovců. Pokud však v současnosti někteří z nich řeknou anebo napíší taková slova, která se fanatickým muslimům nelíbí, islámští duchovní nad nimi obvykle vyhlásí „fatvu“, takže je kterýkoliv pravověrný muslim nejen může, ale dokonce musí zabít. Salman Rushdie takto unikl smrti jen o vlásek a vynikající znalec Koránu a současně i autor skvělé knihy „Islámský fašismus“ Hamed Abdel-Samad se musí před svými soukmenovci stále skrývat.

Každé náboženství dokáže i z lidí učinit nelidy. Nebezpečnou postatu pomatené mysli jakéhokoliv náboženského fanatika příhodně popsal francouzský básník Francois-Marie Voltaire (1694-1778) těmito slovy: „Brzy se z něj z lásky k Bohu stane vrah.“ Myšlení naprosté většiny Arabů totiž těžce poznamenalo Mohamedovo učení, které je militantní, expanzivní, netolerantní a násilnické. Z takového tisíciletého a mravně devastujícího společenského zvyku (tj. nemravné místní a etnické morálky) se pak těžko hledá cesta, neboť bez zásadní změny myšlení to možné není. Nepomůže totiž ani změna prostředí, protože téměř všichni muslimové si svoji náboženskou víru přinášejí i do cizího společenského prostředí (migrace), které se pak pokoušejí rozložit, ovládnout a terorizovat. A jelikož realizace vnitřně zakořeněného zla napříč věky i kontinenty vždycky přinášela násilníkům pocit uspokojení, jsme stále znovu svědky teroristických útoků i bezuzdné brutality lidí, kteří nejsou hodni označení „člověk“.

Pouze lidé nerozumní, nevědomí a hloupí ještě nepochopili, že současné řádění příslušníků Hamásu je pokusem o návrat do pravěku a o učinění naší Země hrůzostrašnou Planetou opic, plnou válek, krutosti, plenění, násilí a bezuzdného vraždění. Ostatně připodobnění „bojovníků“ Hamásu a Hizballáhu k opicím by bylo urážkou tohoto živočišného druhu, který se ani vůči znepřáteleným tlupám takto nechová. Za pozornost také stojí, že v současné situaci téměř všichni naivní humanisté, křesťanští moralisté a salónní „filosofové“ raději mlčí, až na ojedinělé výjimky, které mají nezbytnou potřebu se o někoho „otřít“, zkritizovat Izrael anebo alespoň na sebe upozornit. Jejich dosavadní “hlubokomyslné“ úvahy o přirozené lidské dobrotě, o milování bližního svého a „boží jiskře“ v každém člověku, kterou je nutno pouze probudit dobrými slovy a skutky, už totiž ani věřící lidé neberou vážně. Nikdy to totiž nefungovalo a fungovat ani nebude, což mnozí naši i evropští politici stále ještě nejsou schopni pochopit kvůli nedostatku vzdělání, zkušeností i rozumu. Proto se neustále snaží „Palestincům“ prospět zvyšováním finanční i materiální pomoci, přestože existuje bezpočet důkazů, že to všechno opět zneužijí ke zlu. Nedočkají se však vděku, chvály, blahořečení ani svatosti.

„Kdo nehodnému dobře činí, činí zlo.“

(Římský básník Quintus Ennius – 239-169 př.n.l.)

„Nikdo nemůže prospět špatnému, protože všechno, co k němu dojde, se špatným užitím zkazí. K špatným nemůže tedy přijít nic, co by jim prospělo, dokonce nic, co by jim neškodilo, neboť všechno, čeho se jim dostane, přizpůsobují své přirozenosti a vnější výhody, které by jinak prospívaly, kdyby se dostaly do lepších rukou, jsou pro ně zhoubné. Špatnému chybí vůle činit dobro.“

(Stoický filosof Lucius Annaeus Seneca – 4 př.n.l.-65 n.l.; O dobrodiních – citát zkrácen)

Znovu proto opakuji tato prorocká slova španělského poslance Cortéze, která pronesl r.1849 v Madridském parlamentu:

„Příčina všech vašich omylů, pánové, je v tom, že nevíte, kam míří civilizace a svět. Vy věříte, že civilizace a svět jdou vpřed, ale ony jdou zpět!“

Tragické zkušenosti ze 7.10.2023 jasně naznačily, s jakými lidmi i (ne)lidmi máme co do činění a co celému světu hrozí. Přestaňme si proto hrát na humanisty a nečiňme dobro lidem, kteří své lidství pouze předstírají, závist, zlobu a nenávist v sobě posilují anebo jako lidé sice vypadají, ale ve skutečnosti lidmi nejsou, neboť se jako lidé nechovají. Snažme se o převýchovu lidí vychovatelných (je to práce na staletí!), avšak nedovolme, aby ti nepřevychovatelní nadále šířili zlo, páchali zlo a aby se kvůli jejich niterné zkaženosti stala naše Země Planetou opic.

V Plzni dne 19.10.2023