Svět ještě nedozrál k humanismu

Lidé si již pradávných dob vyprávěli o zaniklém „zlatém věku lidstva“, který si spojovali s biblickým rájem Eden v Mezopotámii. Tento přírodní ráj tam přitom skutečně existoval, a to mezi 8.-5.tisíciletím př.n.l., kdy po poslední době ledové došlo k masivnímu tání kavkazských ledovců a k mohutným záplavám, které postupně vytvořily mělká a teplá jezírka plná ryb a vodního ptactva. V tomto ideálním prostředí se proto všemu dařilo a k obživě opravdu stačilo jen „natáhnout ruku“. Tuto prastarou legendu o ráji a „zlatém věku“ pak jako první popsal řecký básník Hésiodos z Askry (8.stol.př.n.l.) ve své básni „Práce a dni“, přičemž tyto jeho idealizované představy mají dodnes svoje kouzlo.

„Nejprve zlatý věk a zlaté smrtelné plémě stvořili nesmrtelní,

co bydlí v olympských sídlech.

Oni žili v ten čas, kdy na nebi kraloval Kronos;

nejinak žili než bozi a neměli starostí v srdci, bez práce, bez protivenství a běd;

ani starobu vetchou neznali; věčně ruce i nohy majíce stejné,

z hojnosti všeho se těšili, zlo se jich nedotklo žádné; mřeli tak lehko, jako když usne;

na dosah měli všecko dobré a sklizeň jim dávala plodistvá země od sebe sama,

a hojnou a bujnou; oni se chutě dělili o jídlo v klidu v tom nadbytku všelikých darů,

bohati na stáda bravu a milí blaženým bohům.“

Hésiodos pak ve svých básnických představách popisuje další věky – stříbrný (plný pýchy a nepoctivosti), bronzový (plný násilí, zpupnosti a tvrdosti srdce), „přechodný“ (měl to být neúspěšný Diův pokus o spravedlivý a zbožný lidský rod) a nakonec pátý věk železný, které Hésiodos jako jeho současník popisuje takto:

„Kéž jsem se neoctl já mezi muži pátého věku,

kéž jsem umřel dřív nebo přišel na svět až potom! (pozn.: to by si moc nepomohl!)

Nyní je totiž už železné plémě;

to oddechu nezná od běd a lopot za dne a nemá pokoje v noci, napořád hynouc,

a těžkých strastí jim přidají bozi; nicméně také jim se ke zlému přimísí dobré.

Zahubí Zeus i toto smrtelné plémě,

vždyť děti, sotvaže přijdou na svět, už mají šedivé vlasy.

Otec synům už nebude vhod, ani synové otci, hostiteli se znelíbí host a příteli přítel,

rodný bratr už nebude milý, jako bývalo dříve.

Rychle přestanou mít své stárnoucí rodiče v úctě,

budou je tupit a dotírat na ně příkrými slovy, krutí! o boží pomstu se nestarajíce;

svým starým rodičům nebudou chtít se odvděčit za vychování;

podle pěstního práva druh druhu vyvrátí město.

Nebude ve cti, kdo dostojí v slovu,

a spravedlivého ani dobrého muže si nebudou vážit; to spíše násilníka a zločince;

stud se ztratí i víra v rukoudání;

ten horší muž bude lepšímu škodit, křivými slovy ho nařkne a ještě přísahu přidá.

Lidem nešťastníkům se na paty pověsí všechněm zlolajná závist,

škodolibá a ošklivá v tváři.

Tehdy už od země širokých cest se k Olympu vznesou,

rouchem běloskvoucím si halíce spanilé tělo,

do sboru nesmrtelných a samotny nechají lidi Stud a Spravedlnost;

i nezbude smrtelným lidem nic než bída a žal – a nebude pomoci od zla.“

Dovedete si vůbec představit, že v době, kdy Hésiodos psal tyto verše, byl Řím ještě bezvýznamná vesnice a na světě ještě nežil ani jediný z dosud známých řeckých filosofů? A přesto jsou tyto verše nejen stále aktuální, ale i varující, do jakých běd zřejmě lidstvo směřuje (a to si ještě Hésiodos nemohl ani představit hrůzu šestého věku atomového!).

Buďme poctiví, nic si nezakrývejme a nazývejme věci pravými jmény. Ani v biblickém přírodním ráji totiž neexistoval zlatý věk lidstva, neboť lidé nejsou od přírody dobří, vždycky byli posedlí závistí, chamtivostí, zlobou, nenávistí i násilím (viz legenda o Kainovi a Abelovi, která podobně jako egyptská pověst o Usírovi a Sutechovi může mít historické jádro) a již od pravěku proto sváděli kruté boje o přírodní zdroje. Mnohem blíže pravdě jsou proto tato slova čínského filosofa Sün-c´ (asi 313-238 př.n.l.):

„…touha po zisku a nenasytnost – to jsou vrozené vlastnosti člověka.

Jestliže z tohoto zorného úhlu zkoumáme přirozenost člověka,

stává se nám zřejmým, že člověk je od přírody zlý

a jeho ctnosti se rodí teprve praktickou činností.“

„Člověk, který se rodí do světa, je nevychovaný a nevzdělaný.

I z toho tedy jasně vyplývá, že lidská přirozenost je v základě zlá.

To dobré v ní je pouze vypěstované.“

„To, čemu se odjakživa v krajinách pod Nebesy říká „dobré“, to je: lidská náležitost, zásadovost, vyrovnanost a spořádanost.

To, čemu se odjakživa v krajinách pod Nebesy říká „zlé“, to je: neobjektivnost, podvodnost, vzpurnost a zkaženost.

To je převeliký rozdíl mezi „dobrem“ a „zlem“ lidské povahy.

A protože je lidská přirozenost v základě zlá, a tedy neobjektivní, podvodná, vzpurná a zkažená, proto museli v dávných časech Velcí-Dokonalí ustanovit hodnosti vládce a vrchnosti, aby na lidi dohlíželi;

proto musel objevit pravidla chování a princip jednání v zákonech spravedlnosti, aby se s jejich pomocí lidé vychovávali;

proto museli uzákonit společenské zákony a normy, aby se s jejich pomocí upevnila vláda pořádku,

a proto museli zavést i tresty a pokuty, aby se tím v lidech vypěstoval odpor k přestupkům.

Až poté zavládl v krajinách pod Nebesy mír a pořádek.“ (pozn.: opět představa)

„Odstraňme autoritu vládce a vrchnosti, zastavme převýchovu lidí v pravidlech chování a v principu jednání v zákonech spravedlnosti, zrušme společenské zákony a normy a co uvidíme ve světě a v mezilidských vztazích?

Silní začnou ohrožovat a utlačovat slabé, početní týrat a zneužívat nepočetných! A v krajinách pod Nebesy zavládne dokonalá anarchie. A na všeobecnou záhubu nebude nutno dlouho čekat.

I z toho tedy jasně vyplývá, že lidská přirozenost je v základě zlá. To dobré v ní je pouze vypěstované.“

Existuje ještě celá řada varovných slov starověkých filosofů se stálou platností, (Sókratés, Platón, Cicero, Seneca ad.), přičemž jejich přehled a komentář k nim by vydal na obsáhlou knihu. Pokud se přesto někteří samolibí politici odvažují tvrdit, že filosofie a historie nám už nemají co říci a proto je jich podrobná výuka zbytečná, pak zodpovědně prohlašuji, že jsou to společensky nebezpeční rozvraceči mravní kultury. Není-li totiž zlo již ve svých zárodcích pochopeno a tvrdě i důsledně potlačováno, nikdy samo nezanikne, ale jako jedovaté býlí postupně proroste celými etniky i národy. Vidíme to nejen na chmurném příkladu intelektuálně i mravně zdevastovaného Ruska, ale i na závistí, zlobou, nenávistí, chamtivostí i násilím posedlých arabských i afrických etnicích a národech, které zčásti zaplavují Evropu a zčásti zběsile útočí na Izrael, přičemž se dopouštějí nepředstavitelných krutostí, které jsou částečně srovnatelné pouze se středověkým řáděním Hunů, Avarů, Arabů, Mongolů a Turků. „Lidská přirozenost je v základě zlá, to dobré v ní je pouze vypěstované.“ A co tedy bylo po celá staletí pěstováno v Arabech? Závist, zloba, nenávist, chamtivost a násilnosti (zejména lupičství). Nikdo se je nepokusil převychovat, ovlivnit ani zastavit, tak čemu se nyní divíme?

Zlo nelze zastavit dobrem, neboť dobro prokázané zlu se opět ve zlo obrátí. Ačkoliv si Jeana Valjeana Victor Hugo vymyslel, přesto jsou stále mezi námi naivní humanisté, kteří šíří nesmyslné představy o výchovně účinném dobrodiní. Tyto představy přitom vyvrátil již Lucius Annaeus Seneca (4 př.n.l.-65 n.l.) ve své knize „O dobrodiních“ a v úvaze „O shovívavosti“, avšak kolik lidí tyto knihy přečetlo? Naivní humanisté totiž nečtou, neboť se řídí pouze svými momentálními pocity, nemyslí a hlavně si nedokáží představit, že obětí zla by mohli být i oni sami. Všichni okázalí humanisté totiž okamžitě začnou „vidět rudě“, pokud jim nějaký vandal zničí rodinnou hrobku nebo poškrábe lak na jejich autě, nějaký zloděj jim vykrade a zničí byt nebo chatu anebo jim nějaký násilník zmrzačí syna, znásilní dceru, zabije dítě apod. A teprve poté ze svého humanistického poblouznění procitnou a zločincům by sekali ruce anebo by je rovnou pověsili. Nikdy nezastávejme takové názory, na kterých bychom za všech okolností nedokázali trvat!

K čemu vedla vlídnost a tolerance k muslimským migrantům do Evropy a extrémně štědrá finanční pomoc „Palestincům“? Jedině k rozbujení závisti, chamtivosti, zloby, nenávisti, násilí a zla. K čemu vedla tolerance k ruskému expanzionismu a nejhrubšímu druhu násilnického nacionalismu? K agresivní válce proti Ukrajině, motivované chamtivostí a chorobnou (patologickou) národnostní nenávistí. K čemu vedla počáteční nerozhodnost postupu vůči Hamásu, Hizballáhu, somálským pirátům a v současnosti i vůči jemenským Hútíům? K nárůstu drzosti, násilností a zla. Nic z toho nezastavíte dobrým slovem ani dobrými skutky! I na takové situace pamatoval Sün-c´ těmito slovy:

„Pravdivost každé teorie spočívá až v její argumentační nespornosti.

A argumentační nespornost závisí od životní pravdivosti.“

„Mistr Meng tvrdí, že přirozenost lidská je v základě dobrá, bez toho, aby vstal a v životě to dokázal a vyzkoušel. Sedí si na rohožce a teorie hlásá! Kdyby však vstal a do života vyšel své teorie dokázat a ověřit, jistě by to více nehlásal! Není to snad vrchol troufalosti?“

Nehrajme si proto na humanisty, není pro to vhodná doba! Svět totiž k humanismu ještě nedozrál a lze se důvodně obávat, že právě vinou pomatených naivních humanistů k humanismu nikdy nedospěje. Kdy a kde se ukázal bezbřehý humanismus jako přínosný a dokonce společensky stabilizační? Primitivní násilníci na celém světě sice drze požadují humanitární pomoc, avšak přitom útočí na humanitární konvoje, vraždí humanitární pracovníky i lékaře, násilně bojují proti očkování (např. nedávno v Pákistánu) a peníze poskytnuté na výstavbu infrastruktury a rozvoj školství v zemích „třetího světa“ zčásti rozkradou, zčásti použijí na nákup zbraní, zčásti na budování podzemních tunelů a krytů pro teroristy a z toho, co zbyde, financují fanatické „výchovné pracovníky“, kteří mnohdy vychovávají děti k národnostní nenávisti a k terorismu. Na bídě vlastního obyvatelstva jim přitom vůbec nezáleží!

Chceme-li tedy účinně bojovat se zlem, musí být naše všeobecně prospěšné dobro mnohem tvrdší než všeobecně se rozmáhající zlo, a to i kdyby bylo rozhořčenými a mentálně utlumenými naivními humanisty tisíckrát označováno jako nehumánní. Neohlížejme se proto na bláboly nevědomců a poctivě připusťme zdánlivě paradoxní myšlenku, že i dobro může být nehumánní, neboť absolutně čistá humanita neexistuje. Pokud by např. byli fyzickým trestem okamžitě potrestáni přistižení fotbaloví chuligáni při ničení stadionu, vandalové při ničení hrobů na hřbitovech anebo romští násilníci při jejich „rozverných“ útocích na chodce, nechť všichni ti programoví humanisté poctivě a bez vytáček řeknou, zda by takový zdánlivě „nehumánní“ trest nebyl ve skutečnosti individuálně i všeobecně výchovným dobrem (tj. varováním i odstrašením), a to mnohem účinnějším, než dlouhodobé a nevýchovné soudní řízení? Bylo by jim snad „proti srsti“, kdyby nejhorší zločinci (zejména vrazi a teroristé) byli potrestáni vyhnanstvím na nějaký ostrov v Severním Ledovém oceánu anebo na Pobřeží koster v Namibii (samozřejmě po předchozí dohodě s vlastníkem tohoto území)? Nechť si tedy odpustí křivou řeč, neboť již Ježíš Kristus všem takovým pokrytcům pravil: „Ale (přímá!) buď řeč vaše: Jistě, jistě; nikoli, nikoli. Což pak nad to více jest, od zlého jest.“(Evangelium sv.Matouše, kap.5/37).

Bezbřehý humanismus si v zájmu civilizované části lidstva nemůžeme ani nesmíme dovolit. Pokud to naivní humanisté nechápou a trvají na tom, že zlu se nemá odporovat násilím a musíme odpouštět i svým nepřátelům, nechť to zkusí vysvětlit pozůstalým po obětech vrahů a teroristů – takovou argumentační výbavu a odvahu však ani jediný z nich nemá a také ani jediného z nich na místech zločinů neuvidíte!

Lidskost (humanita) je jednou z pozitivních povahových vlastností (ctnostmi), která však nabývá pravé účinnosti pouze v souladu s ostatními ctnostmi, zejména moudrostí, uvážlivostí, spravedlivostí, uměřeností a uvážlivou odvahou. Izolovaná lidskost bez opory v ostatních ctnostech je totiž pokrytecká a obecně škodlivá hloupost, tak jako izolovaná uvážlivost může být zbabělostí, skromnost lakotou, zdrženlivost lhostejností apod.

„Jako když je poražená věc znovu postavena nebo skrytá odhalena,

jako když se zbloudilém cesta ukáže nebo v temnotu světlo vnese,

ten, kdo oči má, ony věci vidí!“ (závěr Buddhových rozprav)

V Plzni dne 14.1.2024