„Těm, co soudí spravedlivě, se vydaří obec a vzkvétá lid, co v ní bydlí.“

Před justicí si nikdo není jist, ani kdyby veškerá jeho jednání byla uvážlivá, poctivá a spravedlivá. Nespravedlivých i nezákonných soudních rozhodnutí je totiž bezpočet, o čemž svědčí mnohamilionová odškodnění za škody způsobené nesprávným soudním postupem, nehledě na mnohdy mnohem horší škody vedlejší (psychické újmy, rozvrácené rodinné, pracovní i přátelské vztahy apod.). Spravedlnost a mravní principy totiž převážnou většinu soudců vůbec nezajímají, neboť jak pravil jeden z nejvyšších představitelů naší justice, „k soudům se nechodí pro spravedlnost, ale pro rozsudky.“ Díky naší justici (a neopomeňme ani státní zastupitelství, které justicí není) tedy došlo k situaci, že jedinou jistotou v našem státě je právní nejistota. Někteří dnešní soudci jsou totiž mentálně důstojnými následovníky nacistických anebo komunistických soudců a jejich rozhodování vyvolává nejen zděšení, ale i hluboký odpor. Kdyby takoví soudci žili v době Williama Shakespeara, patrně by jeho Bassanio (Kupec benátský) díky jejich rozhodnutí určitě přišel o onu pověstnou „libru masa“ (a pound of his flesh). A jelikož se jim tento způsob myšlení i jednání dlouhodobě osvědčuje, svým nemravným zvyklostem ještě učí mladé soudce, nezatížené totalitní minulostí a totalitními (zlo)zvyky.

Mezi největší problémy justice a potažmo i celé naší společnosti patří nejen dodržování zákonů, ale i jejich výklad. Článek 95 odst.1 Ústavy České republiky sice stanoví, že „soudce je při rozhodování vázán zákonem“, avšak až příliš často se stává, že soudci všech stupňů zákony úmyslně obcházejí, porušují anebo přímo ignorují a účastníkům řízení tak přezíravě dokazují, že oni mohou všechno. Zákony však nejsou odlidštěné normy chování, žijící vlastním způsobem života. Ke svému rozumnému a mravnému výkladu potřebují rozumné a mravné vykladače a nikoli lhostejné, bezohledné a bezcitné scholastiky a dogmatiky, kterými jsou soudy přeplněny.

„Křivdy mívají také často původ v zlomyslném a chytráckém výkladu práva. Odtud pochází pořekadlo, jehož se již dávno obecně užívá: „vrchol práva – vrchol bezpráví“ (summum ius summa iniuria). (Marcus Tullius Cicero – 106-43 př.n.l.; O povinnostech)

„Svrchované právo bývá často svrchovanou zlovolností.“

(Ius summum saepe summa est malitia.)

(Publius Terentius Afer – 185-159 př.n.l.)

Již Publius Iuventius Celsus (70-140 n.l.) pravil, že „právo je umění spravedlivého a dobrého“ („Ius est ars aequii et boni“). Z tohoto výroku však lze také dovodit, že „aplikace práva je umění nalézat spravedlnost a dobro.“

„Dobrý soudce soudí podle zásad spravedlnosti a dobroty a spravedlnosti dává přednost před přísným právem.“

(Bonus index secundum aequum et bonum iudicat et aequitatem stricto iuri praefert.)

Jakékoliv umění (pokud má vůbec uměním být) má v lidech vzbuzovat pocit libosti a uspokojení (tj. kladné emoce). I soudní rozhodování proto musí v ukřivděných lidech i v občanské veřejnosti vzbuzovat právě tyto pocity a nikoli pocity nevole, rozhořčení, odporu a ošklivosti (tj. záporné emoce). Skutečných právních umělců je však v rezortu justice velice málo, o čemž svědčí nejen problematické, nemravné anebo i nezákonné výroky, ale i jejich nízká stylistická úroveň, kvůli které jsou některá soudní rozhodnutí zcela nepřezkoumatelná. Mnozí soudci totiž nemají ani ty nejzákladnější znalosti o etice a „vyšší spravedlnosti“ (ekvitě), nedokáží domyslet budoucí dopad svých rozhodnutí, neumí svůj právní názor řádně právně ani eticky odůvodnit (pokud vůbec nějaký vlastní právní názor mají), své výrazové prostředky nezušlechťují, o takové schopnosti neusilují a etikou i spravedlností pohrdají jako přežitky minulosti. V důsledku nedostatku etického nadhledu se proto mnohdy velice těžce orientují ve složitých trestních, občanskoprávních i obchodních případech a uchylují se ke křivení platného práva i ignorování základních mravních hodnot, přičemž tato ztráta právní i mravní orientace vede nejen k nezákonným a nemravným rozhodnutím (tj. k „tvrdostem urážejícím obyčejné lidské cítění“ - § 2 odst. 3 občanského zákoníka), ale i k průtahům a opakovanému „přehazování“ konkrétních kauz mezi prvoinstančními a odvolacími soudy.

„Sprostí, zchytralí a zákeřní dokáží i bezpráví povýšit na právo.“

(O lstivém šakalovi aneb Paňčatantra; Mladá fronta 1965, str.56)

Článek 4 Ústavy České republiky stanoví, že „základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci“. I o způsobu této ochrany však mají mnozí soudci velice svérázné představy. Zatímco vůči některým „zájmovým“ zločincům a rušitelům práva bývají značně velkorysí, vůči obyčejným, právně nevzdělaným a zejména nemajetným občanům i jejich dětem jsou až příliš často lhostejní, bezohlední, nemilosrdní, bezcitní a krutí a nezřídka je doslova šikanují, což je v příkrém rozporu se stěžejním principem ekvity. Přitom již ve 3.stol.n.l. prohlásil římský právník Herennius Modestinus:

„Ani smysl zákonů, ani blahovůle spravedlnosti nikdy nedovolí,

abychom to, co se zavádí ku prospěchu lidí,

obraceli cestou přísnějšího výkladu ve tvrdost,

proti zájmům lidí namířenou.“

Největší problémy justice spočívají v hodnocení důkazů. § 2 odst.6 trestního řádu stanoví, že „orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu“. § 132 odst.1 občanského soudního řádu pak stanoví, že „důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.“ Naprostá většina soudců však má již před zahájením hlavního líčení anebo jednání představu o tom, jak rozhodne. Této své subjektivní představě pak přizpůsobují dokazování, důkazy nehodnotí pečlivě, jednotlivě, v jejich souhrnu i vzájemné souvislosti, volně hodnotí, jaké důkazy provedou a jaké odmítnou, provádějí pouze důkazy „líbivé“, které jejich představu potvrzují, zatímco důkazy „rušivé“ neprovádějí, přestože mohou být rozhodné a zásadní. Mnozí soudci tak vytvářejí zcela falešný obraz pravé skutečnosti, který ovšem považují za jedině správný. O tom, že se až příliš často mýlí a nechávají se unést svými tvořivými představami, svědčí nejen značné množství úspěšných odvolání, ale i mnohaleté procesy, kdy se soudy všech stupňů v podstatě přou o to, který z nich má pravdu anebo je pravdě nejblíže (často nemá pravdu ani jeden). Jsou ovšem i soudci, kteří soudí experimentálně, nejsou si správností svého výroku jisti a pouze čekají na „moudro“ od odvolacího anebo dovolacího soudu.

Soudy tak svými rozhodnutími anebo i neomluvitelnou nečinností (průtahy) výrazně ovlivňují právní vědomí občanů, kteří díky jejich pozitivní anebo negativní výchově buď věří anebo nevěří v právo a spravedlnost (tj. právní vědomí pozitivní anebo negativní)). Jsou to soudci, kteří ve vlastní anebo i cizí režii porušují nebo obcházejí zákony, osobují si právo normotvorby, svévolně a mnohdy i účelově „doplňují“ mezery v zákonech, ovlivňují či dokonce doživotně určují budoucí osudy lidí, mohou ovlivnit i výsledek voleb a pod svojí nezávislostí si představují i nedotknutelné platy a navíc i beztrestnost za zcela zjevná a trestuhodná pochybení. Na jakoukoliv kritiku pak popuzeně reagují argumentací, že se jedná o neoprávněný zásah do jejich nezávislosti, a podobně i neustálé navyšování soudcovských platů opakovaně odůvodňují tím, že jinak by byla tato nezávislost ohrožena. Tím ovšem nepokrytě naznačují, že jinak budou brát úplatky, které někteří z nich stejně berou.

„Žádná vada není ošklivější než lakota, zvláště u předních mužů a správců obce. Neboť pokládat obec za pramen výdělku je nejen hanebné, ale i zločinné a bezbožné.“

(Marcus Tullius Cicero – O povinnostech)

Mnohým soudcům nejenže nezáleží na spravedlnosti a pozitivním právním vědomí občanů, ale ani na tom, v jakém psychickém stavu opouštějí ukřivdění občané soudní síň a co si myslí o státu, který se k nim prostřednictvím soudců takto chová. Stačí občas navštívit soudní síň a nezřídka užasneme, co se tam děje a co tam musí neprávem obžalovaní, svědci, poškození občané i pozůstalí po obětech trestných činů vyslechnout a vytrpět. Přece nelze očekávat od lidí, kterým nehrozí ztráta zaměstnání, bydlení ani finanční problémy, kteří nikdy nepoznali trýznivý hlad a nouzi a jsou zcela odtržení od strastiplné lidské existence, aby měli „obyčejné lidské cítění“ a chovali se moudře, uvážlivě, spravedlivě a slušně, ne-li přímo laskavě (i to má někdy výchovný účinek).

„Necitelný a lhostejný k cizímu hoři bývá bohatý člověk.“ (Talmud)

„Spravedlivé činy jsou vesměs slušné, kdežto nespravedlivé jsou stejně tak neslušné jako hanebné.“ (Marcus Tullius Cicero – O povinnostech)

Protože soudci si doslova „vydupali“ neuvěřitelnou společenskou toleranci k jejich profesi, mnozí z nich se s vědomím beztrestnosti chovají jako zlí, arogantní, zpupní, nespravedliví, bezohlední, bezcitní a krutí diktátoři, kteří se opájejí svojí neomezenou mocí, nejhrubším způsobem ji zneužívají, ponižují a urážejí slušné účastníky řízení, rozvracejí rodinné vztahy, nemajetným občanům ukládají nesplnitelné závazky a mnohými svými rozhodnutími doslova ničí životy řádných občanů, které nejen vrhají do nejtěžší bídy a zoufalství, ale dohánějí je až k pokusům o sebevraždu.

Po celá tisíciletí se lidé domáhali toho, aby soudci soudili moudře, uvážlivě a spravedlivě. Málokdy se to však podařilo, neboť předpokladem takových soudcovských kvalit je vysoká intelektuální i mravní úroveň. Málokterý dnešní soudce by však dokázal definovat takové pojmy jako mravnost, morálka, spravedlnost, spravedlivost, ekvita (aequitas), dobré mravy, obyčejné lidské cítění anebo dokonce vysvětlit smysl Kantova kategorického mravního imperativu. Proto se téměř ve všech soudních výrocích vůbec nevyskytují takové pojmy jako spravedlnost a mravnost, protože je to příliš náročné na myšlení i argumentaci. Otázkami spravedlnosti a mravnosti se proto soudci (raději) nezabývají, aby nemuseli spravedlivě myslet či dokonce se snad trápit výčitkami svědomí (ostatně mnozí z nich ani nevědí, co to svědomí je). Nic na tom nezmění ani opakovaně formulované etické kodexy soudce, které ostatně mnozí soudci ani neznají a i ti, kteří si je přečetli, se jimi (až na světlé a úctyhodné výjimky) vůbec neřídí.

„Nakonec pyká obec za viny soudců,

co v neblahé slepotě srdce právo převracejí svým křivým rozhodováním.

Toho se vystříhejte a srovnejte s právem své soudy,

soudcové-darožrouti, a křivých rozsudků nechte!“

Zato ti, kteří vlastní lidi i cizince soudí spravedlivě

a od práv se v ničem neodchylují,

těm se vydaří obec a vzkvétá lid, co v ní bydlí.“

(Hésiodos z Askry – 8.stol.př.n.l.; Práce a dni)

Jen málokterý soudce však ví, kdo byl Hésiodos, natož aby věděl, jaký společenský význam přikládal činnosti soudců. Jeho slova jsou totiž stále aktuální, neboť i přičiněním soudců se naší obci nedaří, lid v ní žijící nevzkvétá a je mravně i právně dezorientovaný. Tato společnost totiž nepotřebuje soudce mravně vyhaslé, jejichž chování i rozhodování je v rozporu s mravností, spravedlností i právem, ale potřebuje soudce všestranně vzdělané, mravně vyspělé, důvtipné, předvídavé, s vytříbeným citem pro „vyšší (ušlechtilou) spravedlnost“ (aequitas) a s rozsáhlou slovní zásobou. Pouze takoví soudci se totiž dokáží rychle a přesně orientovat ve svěřené právní problematice a dovedou vynášet přesná, jasná, srozumitelná a umělecky zdůvodněná rozhodnutí, kterými budou vytvářet a upevňovat vážně narušené mravní i právní vědomí občanů. Reforma justice tedy vyžaduje především reformu myšlení. Právnické fakulty však připravují do praxe pouhé znalce proměnlivého pozitivního práva a „právní zlatokopy“, ale nikoli znalce mravnosti, spravedlnosti a přirozeného práva, které „provází člověka za života a i dále po něm“ (Buddha – asi 563-483 př.n.l.). Už dlouho bloudíme a cestu stále nenalézáme.

V Plzni dne 2.12.2022