„Těžké je bojovat se žádostivostí, neboť co si přeje, kupuje si za duši.“

Náš pátý ponor (vnor) do hlubin Hérakleitova učení bude provázet i exkurz do jiných filosofických směrů, neboť je (kupodivu) spojuje myšlenková podobnost. Lidstvo je totiž ve své podstatě stále stejné a proto jsou myšlenky starověkých filosofů napříč věky i kontinenty nejen podobné, ale i stále aktuální. Přesto však přibývají lidé, kteří považují starověká díla za historické anachronismy a proto je odmítají číst a studovat (není to totéž), neboť se ve své samolibé pýše domnívají, že jsou přirozeně geniální a všechny pro ně životně důležité informace naleznou na internetu anebo je získají ve „vysoké škole života“ (VŠŽ). Dokázat jim opak je sice velice snadné, leč marné, neboť tyto úporně „natvrdlé“ osoby popsal již Hérakleitos těmito slovy: „Slyší-li nechápaví, podobají se hluchým. Přísloví jim dosvědčuje, že jsouce přítomni, jsou nepřítomni.“

„Inteligence na celé naší planetě je (patrně) konstantní veličinou, pouze lidí neustále přibývá.“ (Murphyho zákony)

Ohledně žádostivosti dospěl Hérakleitos k podobným poznatkům jako Buddha, ale na rozdíl od něho naznačil i myšlenku o její souvislosti s „prodejem duše“, aniž však problematiku „duše“ a jejího „prodejce“ i „kupujícího“ blíže upřesnil (nejasnost a mnohoznačnost jeho výroků byla totiž pro něho příznačná). Za povšimnutí přitom stojí, že i starozákonní kniha Genesis (1.kniha Mojžíšova), sepisovaná asi o tři staletí před Buddhou i Hérakleitem, hovoří o jakémsi „pokušitelovi“ (hadovi, v pozdější křesťanské věrouce bez náležité biblické opory ztotožňovaným se Satanem), který využil Eviny žádostivosti a zlákal ji k tomu, aby jedla ovoce ze zakázaného „stromu vědění dobrého a zlého“. Podle tehdejších náboženských představ tedy starozákonnímu Bohu zřejmě více vyhovovali nahatí primitivové než lidé myslící, což bylo také základní příčinou tisícileté nenávisti křesťanských fanatiků k vědě i ke všem formám samostatného myšlení. Tento věčný rozpor víry a vědy trvá dodnes.

„Viduci tedy žena, že dobrý jest strom k jídlu, i příjemný jest očím, a k nabytí rozumu strom žádostivý, vzala z ovoce jeho a jedla; dala také i muži svému s sebou, a on jedl.“ (První kniha Mojžíšova, kap.3/6)

O „prodeji duše“ či dokonce o jejím prodeji jakýmsi temným silám však není v této kapitole ani zmínky a něco takového se neobjevuje nejen ve starověkých bájích, ale ani v tehdejších filosofických úvahách, neboť žádný filosof se nechtěl vystavit obecnému posměchu. Protože však Hérakleitovy úvahy byly pilně studovány nejen filosofy, ale i křesťanskými teology (mnohé z jeho „temného“ učení bylo totiž možno přepracovat a nově použít), lze s vysokou mírou pravděpodobnosti dojít k závěru, že „prodej duše“ temným silám byl až výplodem středověké křesťanské fantazie. Teprve tehdy totiž vznikla v Německu legenda o ďáblu Mefistofelovi, kterou poté tvůrčím způsobem zpracovali Johann Wolfgang Goethe (Faust) a Arrigo Boito (Mefistofelés).

Žádostivost (touha) je po celou dobu existence lidstva jeho „kamenem úrazu“, zvláště je-li spojena s nerozumností, nevědomostí a hloupostí, jejichž průvodními znaky jsou i nedostatek důvtipu (invence) a předvídavosti (previdence). O její ničivé síle psali filosofové i básníci a v ní lze spatřovat i význam Hérakleitových slov o těžkém boji s žádostivostí i o tom, že za uspokojení jakýchkoliv nezvladatelných přání (možnost jejich výběru je nepřeberná) platíme „prodejem duše“ – tj. ztrácíme sebekontrolu, vlastní svobodu a tím i sami sebe.

Touha po vyniknutí (být „prvním“), touha po moci a majetku a touha sexuální mají hluboké pudové kořeny a provázejí lidstvo již od dob, kdy se jejich polozvířecí tlupy postupně měnily v malé lidské komunity, ovládané svými nejsilnějšími členy. Buddha byl prvním filosofem i archaickým psychoanalytikem, který rozdělil tyto touhy (žádostivosti) na následující tři skupiny a poté až psychoanalytik a psychiatr Sigmund Freud (1856-1939) začal používat pojem pudy:

1. touhu po bytí (v pálijštině bhava-tanhá, v sanskrtu bhava-tršná; moderně pud sebezáchovy, pud dýchat, pud hladu, pud pátrací, pud lovecký a pud agresivní),
2. touhu po rozvoji v životě (vibhava-tanhá, vibhava-tršná; moderně pud po uznání a vyniknutí a pud shromažďovací),
3. touhu pohlavní (káma-tanhá, káma-tršná; moderně pud sexuální).

„Touha po zisku a nenasytnost - to jsou vrozené vlastnosti člověka.“ (Sün-c´)

Dobře si proto zapamatujte tuto poučku novozélandského psychologa Cyrila

Johna Adcocka (Základy psychologie; Nakladatelství Orbis 1973, str.63):

„Rozum pudům slouží, nevládne jim. Rozum může ovládat pud jen tehdy, když proti němu postaví jiný mocný pud.“

Jaký mocný pud však může být účinnou brzdou proti „rozjetému vlaku chtivosti“ anebo dokáže zastavit „splašené spřežení koní?“ Stovky historických výroků i mravních ponaučení napříč věky i kontinenty varují před zhoubnými účinky nekontrolovatelné žádostivosti, z nichž nejvýznamnější jsou touha po moci, touha po majetku a touha po sexuálních požitcích. Připomeňme si alespoň některé z nich:

„Kdo se zbavil žádostí, vidí tajuplnou hlubinu,

kdo se nezbavil žádostí, vidí omezené věci.“ (Lao-c´ - 7.-6.stol.př.n.l.)

„Střez se touhy po zisku. Je to těžká a nevyléčitelná nemoc, která znemožňuje jakoukoliv důvěru, odcizuje otce, matky i bratry a odděluje ženu od manžele.

Je to snůška všeho zla, nádoba vší odpornosti.“

(Ptahhotepova naučení – Egypt, 24.stol.př.n.l.)

„Chamtivost člověka nikdy neukojíš, je jako had, který chce spolknout slona.“

(staročínská moudrost)

„Jestliže si přeješ, aby trvalo přátelství v domě, kam vcházíš jako pán, jako bratr nebo jako přítel, kamkoliv chodíš, střez se přiblížit k ženám; tam, kde jsou, to není pro tebe dobré.

Není obezřetný ten, kdo se kvůli nim zničí; takto se tisíce mužů odvracejí od toho, co jej jim prospěšné.

Je možno ztratit rozum pro nádherné tělo. Krátký okamžik, podobný snu, a nakonec přijde smrt, že jsi je poznal.

Pokud jde o muže, který se dopustil poklesku kvůli žádostivosti, žádný z jeho úmyslů nebude korunován úspěchem.“ (Ptahhotepova naučení)

„Je sedm špatných náklonností: k ženám, hře v kostky (nově gamblerství), pití, urážkám a pomluvám, nemilosrdnému zabíjen a nezkrotná touha po cizím majetku. Každá z nich oslabuje rozum a vůli a činí tak ze svobodného člověka otroka vlastní náruživosti.“

(Indická učebnice moudrosti Paňčatantra aneb Patero ponaučení – 3.-5.stol.n.l.)

„Kdo je chtivý požitku, nedbá nebezpečí. Čím větší nebezpečí, tím sladší požitek.“

(Paňčatantra)

„Žádostivost je jako hlad, který roste s chutí; na rozdíl od tělesného hladu ho však s věkem neubývá, spíše přibývá, jelikož stáří zbavuje člověka vlasů, zubů a rozumu, ne však chtivosti.“ (Paňčatantra)

„Kdos ctižádostiv a chceš vládnout jiným, sám sobě nejprve buď tvrdým vládxcem.“ (Paňčatantra)

„Neboť vášnivě toužící žena je nezdolná jako samička hada, v jejímž nitru je nashromážděno mnoho jedu.“ (Sómadéva – 11.stol.n.l.; Oceán příběhů)

„Zkáza visí neustále nad hlavami těch, jejichž srdce se zmocnily smyslové žádosti.“ (Sómadéva – Oceán příběhů)

„Touha po čemkoli vzrůstá, je-li jí bráněno.“ (Sómadéva – Oceán příběhů)

„Jak se však podobá, pohrdá lakota každým trestem a hrozná touha po zisku je lidem vrozena. Žádná vášeň nedokáže tolik riskovat jako hrabivost. Vždyť ostatně vášně mají i své meze a lze je krotit strachem.“

(Iosephus Flavius – asi 38-100 n.l.; Válka židovská)

V žádné škole se tyto vědomosti nevyučují a lidé nerozumní, nevědomí a hloupí je nezískají ani poté, kdy oni sami kvůli své nezřízené žádostivosti škodu utrpí nebo způsobí anebo se stanou předmětem obecného posměchu. Právě nyní před komunálními a senátními volbami totiž názorně vidíme, kolik ambiciózních a mocichtivých lidí v sobě náhle objevilo skrytou politickou genialitu a v nutkavé chtivosti moci, majetku a snadného způsobu obživy zásobují své spoluobčany záplavou vizí a slibů, za jejichž následné nedodržení „zaplatí svou duší“ – tj. získají pověst „slibotechny“, lháře nebo přímo podvodníka.

Služba obci je přitom potřebná a záslužná. „Vždyť žádná doba lidského života, ať občanského nebo osobního, ať veřejného či soukromého, ať ve vztahu k sobě nebo k jiným, nemůže se obejít bez nějaké povinnosti a v tom, že je zachováváme, spočívá čestné jednání, právě tak jako v jejich zanedbávání jednání nečestné.“ (Marcus Tullius Cicero – 106-43 př.n.l.; O povinnostech). Jistě jsou političtí veteráni i adepti, kteří se poctivě snaží prospět svým spoluobčanům i celé obci a kteří si zaslouží obecné důvěry. Naproti tomu jsou i jiní, kteří se snaží prospět především sobě a svým příbuzným i známým. Jedinou mocnou brzdou proti takové prospěchářské žádostivosti tedy může být pouze pud sebezáchovy, který však lze probudit pouze důvtipem, předvídavostí možných neblahých konců a následnou přísnou sebekázní. Když však vidíte rozzářené oči, zrudlé tváře a rozmáchlá gesta našich bývalých i současných politiků i nových uchazečů o místo na „politickém výsluní“ a posloucháte jejich velkolepá slova o tom, co všechno vybudují, zasadí, odstraní a překopají, snadno poznáte, že jejich propadli touze po uznání, uplatnění a vyniknutí. Snad nejpříznačněji se v tomto směru vyjádřil těmito slovy náš bývalý prezident, uvažující o svém politickém návratu v budoucích prezidentských volbách a o znovuoživení své domnělé slávy: „Je to tak lákavé…!“ Svoji duši však již dávno prodal a tak ji nemůže prodat znovu – ostatně ani ten nejhloupější čert by ji znovu nekoupil! Není ovšem sám, takových ambiciózních, mocichtivých a „ukecaných“ bývalých politiků je celá řada.

„Pravá slova nejsou pěkná, pěkná slova nejsou pravá.

Dobrý člověk není obratného jazyka,

člověk obratného jazyka není dobrý.“ (Lao-c´)

„Vidíš je všady,

jak bez cíle bloudí a hledají životní cestu,

jak závodí vtipem a soupeří urozeností,

a s napětím sil se pachtí ve dne i v noci,

aby se dostali k moci a ovládli obec.“

(Titus Lucretius Carus – 94-55 př.n.l.)

„Zeptejte se kokoholiv z nich, co dovede, a nikdo z nich nebude vědět, co říci. Ve svém ubohém životě nikdy nepotřebovali vlastní ruce… Nejsou k ničemu dobří… Žijí z nejhorších instinktů davu a jeho zvířecí řev hojí jejich nesplněné ambice.“

(Vladimír Jemeljanovič Maximov – 1930-1995)

Bylo by chybou paušalizovat neschopnost či všehoschopnost všech současných uchazečů o politickou moc. Každý politik i politický adept by však měl pečlivě uvážit, zda má pro zamýšlenou funkci potřebné vědomosti, zkušenosti, mravní kvality (zejména rozumnost, uvážlivost, poctivost, svědomitost, slušnost, skromnost, střídmost, zdrženlivost, vlídnost, laskavost ad.), dále i pozitivní (tj. pravdomluvnou) rétorickou schopnost, odhodlání a pevné nervy, neboť musí počítat s nepochopením, závistí, pomluvami i nevděkem. Připomeňme si tedy i některé další starověké zkušenosti:

„Zkušenost je nejlepší učitelkou všeho!“

(Experientia optima rerum magistra est!)

(Gaius Iulius Caesar – 100-44 př.n.l.)

„Věř, ale komu věříš, měř!“ (Fide, sed cui fidas, vide!)

„Přirozenost lidská je v základě zlá. To dobré v ní je pouze vypěstované.“

(Sün-c´; jeho podrobná argumentace je obsáhlá i přesvědčivá)

Politikem se člověk nerodí, natož politikem dobrým, chváleným a obecně uznávaným. Člověk se rodí pouze s pozitivními anebo negativními fyzickými a duševními předpoklady a záleží na mnoha vnitřních i vnějších faktorech, zda a jak své předpoklady rozvine a využije. Ostatně také Buddha ve své rozpravě „Kdo je pária?“ pravil bráhmanovi Bháradvádžovi: „Páriou se člověk nerodí. Ani bráhmanem se člověk nerodí. Páriou anebo bráhmanem se stává svými skutky.“

„Do světa se člověk rodí jen jako člověk malý.

Když na zmatené časy narazí a ty časy zmateností označí jeho mravy,

stává se člověkem, který nízkost násobí nízkostí a zmatenost zmateností.

A lidská ušlechtilost nepronikne k nitru člověka,

když ji nebude výchovou získávat.“ (Sün-c´)

Je pozoruhodné, že přes tisícileté neblahé zkušenosti s mnohými politickými kandidáty („světlé“ výjimky potvrzuji pravidlo) se v politice stále ještě uplatňuji lidé nevědomí (tj. nedostatečně vzdělaní), nerozumní (tj. s nevhodnými duševními předpoklady) a bez praktických zkušeností, kteří se přesto ve své zbytnělé sebejistotě, žádostivosti a pýše odvažují o sobě tvrdit, že právě oni jsou těmi neschopnějšími řídit obec anebo dokonce celý stát. Vždycky tomu tak bylo a i nadále tomu tak bude, neboť v důsledku dlouhodobě zanedbané mravní výchovy jsme vědomostně, politicky i demokraticky stále ještě zaostalí – stačí jen poslouchat politické kandidáty a číst komentáře jejich voličů. Kdo tomu nevěří, nechť si přečte následující slova řeckého filosofa Sókrata (469-399 př.n.l.), který byl tehdy za kritiku mocných demokratů odsouzen k smrti a popraven jedem (bolehlavem), zatímco předchozí aristokratické kolegium „třiceti“ mu pouze vyhrožovalo, ale jeho život ušetřilo.

„Až ten náš Eukthydémos dospěje, přátelé, jistě se nebude držet zpátky, bude-li obec potřebovat radu při řešení nějakého problému; dá se to předpokládat podle jeho zájmů. Nic bych za to nedal, že už má připravený pěkný úvod ke své řeči, ve kterém je moc opatrný, aby nevzbudil zdání, že se něco od někoho naučil. Je zřejmé, že úvodní věty jeho řeči budou znít asi takto:

„Občané athénští! Nikdy jsem se nic od nikoho nenaučil, a když jsem slyšel, že ten nebo onen je obratný v řeči nebo v jednání, nevyhledával jsem styk s ním, ani jsem si nedal práci s vybíráním učitele mezi lidmi, kteří něco znají, ale právě naopak nejenže jsem se vyhýbal příležitosti, jak se něco od někoho naučit, ale i pouhému zdání, že bych měl něco takového v úmyslu. Nicméně vám poradím, co mě samo od sebe napadne.“

Podobně kdyby někdo chtěl dostat od obce místo lékaře, hodilo by se mu, aby začal mluvit takto:

„Občané athénští! Nikdy jsem se u nikoho neučil umění lékařskému, ani jsem nevyhledával nikoho z lékařů, aby se stal mým učitelem; nejenže jsem od lékařů žádné vědomosti nezískal, ale moc jsem si dával pozor, abych nevzbudil zdání, že vůbec něco z lékařství znám. Nicméně dejte mi příležitost lékařskou činnost vykonávat, a já se pokusím naučit se něco experimentováním na vás.“

A hle, mezi těmi, kteří se chtějí stát odborníky v řečnění a ve veřejné činnosti, jsou také takoví lidé, kteří si myslí, že bez přípravy a bez cvičení, z ničeho nic se jimi stanou sami od sebe.“ (Xenofón – asi 430-355 př.n.l.)

(Vzpomínky na Sókrata; Nakladatelství Svoboda 1972, str.141-142)

Od Sókratovy smrti uplynulo 2425 let a stále se mezi námi vyskytují podobní Eukthydémové, kteří sice také touží po politické moci, avšak k jejímuž výkonu jsou zcela nezpůsobilí. Prostý a moudrý athénský občan Sókratés se sice pokoušel (demokraticky) poučovat nerozumné, nevědomé a hloupé athénské demokraty, aby svoji hloupost pochopili, což však muselo špatně dopadnout a dobře by to s ním nedopadlo ani dnes. „Poučovat hloupé je (totiž) nejen zbytečné, ale i nebezpečné!“ (Paňčatantra). Zkuste třeba i dnes vykládat voličům, že důvěřují neumětelům, prospěchářům, lhářům anebo i podvodníkům! To všemocný římský diktátor Lucius Cornelius Sulla (138-78 př.n.l.) byl v tomto směru jiný „kabrňák“, neboť neschopného uchazeče o konsulát nechal rovnou popravit se slovy: „Kdo nikdy nedržel veslo, nemůže řídit loď!“ Nemusíme sice být takoví „kruťasové“, ale to si se všemi těmito současnými křiklouny, demagogy, hulváty a lháři nedokážeme poradit?

Každá neovladatelná žádostivost (po moci, slávě, penězích, majetku, sexu a požitcích všeho druhu apod.) je pro jejího nositele zdrojem strasti a čím déle trvá, tím vážněji poškozuje „duši“. Možná právě to měl „temný“ Hérakleitos na mysli, když hovořil o „platbě duší“ za uspokojování všech rozumuprostých žádostivostí („Slyší-li nechápaví, podobají se hluchým…“). Pokud budete pečlivě studovat starověké poznatky o lidské špatnosti i žádostivosti, snadněji pochopíte i současné chování lidí, kteří ve své nerozumosti, nevědomosti a hlouposti zmateně bloudí a hledají správnou životní cestu, I ti „nejmocnější“ lidé jsou totiž ve své podstatě velice ubozí, neboť jsou otroky svých vlastních žádostivostí a vášní a proto správnou životní cestu nenalézají.

„Srdce moudrého je jako hluboké jezero: klidné a čisté.“ (Paňčatantra)

„Bude však dlouho žít ten, jehož chování vede Pravda a Spravedlnost

a jenž kráčí v jejich stopách.“ (Ptahhotepova naučení)

V Plzni dne 6.10.2026