Toto jsou příkazy práva:…

Tato právní věta má přitom tak mimořádný význam, že by jako základní výkladové stanovisko měla být uvedena v preambuli Ústavy, Listiny základních práv a svobod i občanského zákoníka. Jak snadné by poté bylo hodnotit činy lidí, pokud by jejich skutky podléhaly nesmlouvavému pohledu těchto prastarých právních příkazů! Protože však oči, uši i mysl mnohých našich prostých i právně kvalifikovaných spoluobčanů jsou uzavřeny před moudrem dávnověku, nechť si ti, kteří jsou ještě ochotni číst, dobře přečtou a promyslí tento výklad – v žádném právním komentáři jej totiž nenaleznou.

1.Jedná se o tři kategorické příkazy přirozeného práva – tj. příkazy přísné, tuhé a neoddiskutovatelné: čestně žít, druhému neškodit, každému přát, co jeho jest.

2. Přirozené právo (ius naturale, ve starověku označované i jako právo božské) je založeno na přirozeném mravním cítění slušných a rozumně uvažujících lidí, nikoli tedy lidí rozumu vzdálených, rozumu prostých, nemravných anebo zločinných. Je to právo založené na osvědčených obyčejích, zvyklostech a postupně se vyvíjejícím ušlechtilém citu pro spravedlnost, slušnost a přiměřenost, v římském právu označovaném jako aequitas (hovorově ekvita). Vývoj k rozumnosti, uvážlivosti, spravedlivosti, slušnosti a právní ušlechtilosti však neprobíhá rovnoměrně po celém světě, čímž lze vysvětlit skutečnost, že některé právní řády jsou eticky zaostalé, jiné jsou totalitní a ty nové se k etické zaostalosti a totalitě opět vracejí. Přirozené právo se totiž hodnotově liší od platného a odmravnělého práva pozitivního, které je poplatné pouze úzkoprse vykládanému psanému textu a kterému jsou pojmy mravnost a spravedlnost zcela cizí.

3. Co je čestné žití? Čestnost (mravnost) je souborem třinácti pozitivních povahových vlastností (ctností): moudrosti, uvážlivosti, spravedlivosti, poctivosti, slušnosti, skromnosti, střídmosti, zdrženlivosti, uměřenosti, uvážlivé odvahy, lidskosti, laskavosti a soucitnosti. Některé z těchto ctností provázejí ještě další související ctnosti – např. spravedlivost a poctivost provází „věrnost, to je stálost a opravdovost ve slibech a úmluvách“ (Marcus Tullius Cicero), slušnost provází zdvořilost, ohleduplnost a důstojnost, střídmost provází sebekázeň apod. Pokud tedy někdo chce žít čestně (mravně), musí se bezpodmínečně chovat podle těchto mravních kritérií – je to totiž závazný příkaz přirozeného práva, který je pro každého mravného člověka naprostou samozřejmostí.
4. Všechny vyjmenované ctnosti musí působit vcelku jako dialektická jednota, neboť izolované ctnosti se bez „spolupráce“ ctností dalších mohou stát i nectnostmi – např. spravedlivost oproštěná od moudrosti a uvážlivosti se může stát krutostí, šetrnost bez uvážlivosti se může stát lakotou, uměřenost bez moudrosti a uvážlivosti se může stát povýšeností, lidskost, laskavost a soucitnost bez uvážlivosti a přiměřenosti se může stát obecně škodlivou naivní shovívavostí atd. I ctnosti totiž musí mít svoji míru.
5. Co znamená „druhému neškodit“? V tomto směru platí v civilizovaných právních státech tato prastará starořímská výkladová pravidla:

„Prvním příkazem spravedlnosti je, aby člověk člověku neškodil,

ledaže by byl nespravedlivě napaden.“ (Marcus Tullius Cicero – 106-43 př.n.l.)

„Nikdo nesmí mít zisk ze škody druhého!“

(Nemo debet lucrari ex alieno dammo!) (Gaius - 2.stol.n.l.)

„Nikdo nesmí mít prospěch ze svého zlovolného jednání“

(Nemini dolus suus prodesse debet!)

„Podvod a lest nesmí být nikomu k ochraně!“

(Fraus et dolus nemini debent patrocinari!)

Ze současné ovšem právní praxe známe tisíce případů škůdců, se kterými se náš ¨

státní aparát nedokáže a ani nechce vypořádat – lichváři, podvodníci, „šmejdi“,

spekulanti s pozemky apod., kteří zneužívají náš právní řád ke svému

sebeobohacení a ke škodě svých spoluobčanů, kteří jim ničím neuškodili a jsou

pouze obětí jejich lstivosti a chamtivosti (to už totiž není jen prostá zištnost). Co

na tom, že § 8 občanského zákoníka říká: „Zjevné zneužití práva nepožívá právní

ochrany“? Není mi znám ani jediný rozsudek, který by toto kategorické

ustanovení použil a kvalifikovaně vyložil, natož aby svoji argumentaci odmítající

zjevné zneužití práva opřel o § 2 odst.3 občanského zákoníka, který říká:

„Výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí

vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.“

Jak však mohou vykládat dobré mravy anebo obyčejné lidské cítění lidé, kteří ani

nevědí, co to je, zvláště když se o tom nikdy neučili? Mnozí lidé by mohli vyprávět,

jak se u soudů setkali s lhostejným a přezíravým přístupem k jejich spravedlivým

nárokům a naproti tomu jakou velkorysou právní ochranu soudy poskytly osobám,

které v rozporu s dobrými mravy a ve zlém úmyslu zjevně zneužily právo. Nelze se

však divit, neboť “špatnému chybí vůle činit dobro.“ (Lucius Annaeus Seneca –

4 př.n.l.– 65 n.l.)

Nespravedlivě neškodit znamená též slušnost, zdvořilost a ohleduplnost vůči

neškodícím spoluobčanům. Kdo jiným neškodí, má tedy přirozené lidské právo,

aby ani jiní neškodili jemu. Přesně to je problémem i v současnosti, kdy očkovaní

a respirátor řádně nosící občané jsou vystavováni posměškům a provokacím ze

strany „antirouškařů“ a občanů neočkovaných, kteří své neujasněné představy o

o svých nezadatelných právech a „oprávněném a statečném odporu vůči státní

moci“ povyšují nad spravedlivé a oprávněné zájmy jiných (tj. na ochraně jejich

života a zdraví). Kdo z nich je slušnější a ohleduplnější a kdo z nich je omezený

sobec? O účinnosti očkování se sice stále vedou učené i neučené spory a polemiky,

avšak je nanejvýše pravděpodobné, že očkovaní a respirátor nosící občané mohou

stěží nakazit anebo ohrozit občany jiné, zatímco v opačném případě je tato

možnost podstatně vyšší. Aktivní odpůrci očkování i respirátorů (zejména účastníci

nejrůznějších hromadných akcí anebo okázalí provokatéři v hromadných

dopravních prostředcích) si totiž ve své právní i mravní nevědomosti a sobecké

domýšlivosti neuvědomují, že nikdo nesmí škodit jinému bez spravedlivé příčiny –

• a jakou oni mají spravedlivou příčinu k tomu, aby ve svém vlastním zájmu

ohrožovali ty, kteří je sami neohrožují a ani jim prokazatelně neškodí? Pokud totiž tvrdí (a každé tvrzení vyžaduje důkaz!), že ani oni nikoho neohrožují a nikomu neškodí, pak je to pouze záležitostí jejich víry vyvolané manipulacemi a lživými zprávami, nikoli výsledkem pravdivého poznání a vědění. Procentuální poměr mezi nakaženými očkovanými a nakaženými neočkovanými totiž jejich víru nepotvrzuje. Ostatně čím větší je nevědomost, tím větší je představivost a každá víra je jejím výsledkem. Věděli to již ve starověku, ale mnozí lidé to nevědí dodnes.

6. Co znamená „každému přát, co jeho jest“? Soukromé vlastnictví je sice nedotknutelné, ale z kategorického hlediska přirozeného práva musí být poctivě získáno – nikoli tedy úskokem, lstí, krádeží, podvodem apod. Z tohoto přísného a nadčasového pohledu tedy cokoli bylo získáno nepoctivě, nemůže požívat náležité právní ochrany ani celospolečenské tolerance (přání). Zloděj totiž vždycky zůstane zlodějem a podvodník podvodníkem, i kdyby dosáhl sebevýznamnějšího společenského postavení a topil se v milionovém bohatství. Mnohým současným vlastníkům se to sice nebude líbit, ale tak zní kategorická přirozenoprávní stanoviska „právo nevzniká z bezpráví“ (ius ex iniuria non oritur) a „z bezpráví nevznikne žádný prospěch“ (commodum ex uniuria non oritur). Pokud tedy jakýkoliv majetek pochází z bezpráví (včetně zneužití a obcházení zákona), nemůže si zasloužit právní ochranu ani celospolečenskou toleranci (přání).

„K oklamání zákona jedná ten, kdo zachovávaje slova zákona, obchází jeho smysl.“

(In fraudem legis facit, qui salvis verbis legis sententiam eius circumvenit)

(Iulius Paulus – 160-230 n.l.)

K oklamání přísných kritérií přirozeného práva je proto již po celá staletí (chytře) zneužíváno právo pozitivní, které jeho mravní smysl obchází a křiví. Soukromými zájmy poznamenané platné právo je totiž podstatně mírnější a křivější, neboť jeho obsah vždycky určují především soukromé zájmy vlivných osob, zvláště pokud jde o práva majetková. Např. i majetek získaný utajenou trestnou činností se po uplynutí promlčecí lhůty stává majetkem “poctivě nabytým“ a požívá právní ochrany, i když bude všem lidem jasné, že jeho původ je nepoctivý (výjimkou jsou oprávněné restituční nároky, které jsou uspokojovány i s velkým odstupem času). Přát tedy takovému nepoctivému vlastníkovi to, „co jeho jest“, mohou pouze jemu podobní „vlastníci“, avšak pouze tehdy, pokud oni sami získali podobným způsobem majetek ještě větší (jinak propukne závist) – ostatní občané mu však tento majetek rozhodně přát nebudou a žádné platné pozitivní právo je k takovému přání a úctě nepřinutí. Oni totiž z přirozenoprávního i mravního hlediska vědí své a nic na tom nemění ani dlouhodobá politická i právní tolerance k nepoctivému zisku („peníze nesmrdí“ – pecunia non olet), která je v naší společnosti již od počátku privatizace národního majetku hluboce zakořeněná. Ani pirátům, lupičům a jejich potomkům se však nelíbilo, když jim někdo soustavně připomínal původ jejich majetku, ale takto zní kategorické mravní principy přirozeného práva a nikdy nikdo na nich nic nezmění.

Společenské vztahy by byly mnohem jednodušší a přívětivější, kdyby se lidé více vzdělávali, používali zdravý rozum a nejenže by dokázali odlišit dobro od zla, ale také by se dokázali dobře chovat – tj. čestně žít, jinému neškodit a každému poctivému přát, co jeho jest. Mravní hodnoty a přirozené právo tedy mohou být oním vytouženým světlem, které jim nejenže ukáže správnou životní cestu, ale zbaví je i mnohých strastí, které si sami působí svojí nerozumností, nerozvážností, žádostivostí a chtivostí. Nezaslouží si snad konečně tato nelehká doba všeobecnou změnu hodnot i učiva?

„Slyší-li nechápaví, podobají se hluchým;

přísloví jim dosvědčuje,

že jsouce přítomni, jsou nepřítomni.

Ti (však), kdo mluví s rozmyslem,

musí se opírat o to, co je všem společné,

tak jako se opírá město o zákon a mohem pevněji.

neboť všechny lidské zákony jsou živeny jedním božským;

ten vládne, kam až chce,

všechno zmůže a má převahu.“

(Hérakleitos z Efesu – asi 544-484 př.n.l.)

 

V Plzni dne 21.11.2021