Touha po rozvoji v životě

Blíží se další volby a je to tady znovu. Historie se totiž neopakuje, opakují se pouze lidské chyby, hloupost, chamtivost a vládychtivost. Už přes třicet let se v naší republice doslova rojí „geniální“ politici, kteří všemu rozumějí, všechno kritizuji, do všeho mluví a sami sebe považují za rozené velikány předurčené k velkým politickým činům, ačkoliv o principech politiky nevědí zhola nic. Čím měně však vědí, tím jsou agresivnější a žádostivější vyššího společenského uplatnění. Proto se vnucují do zavedených anebo perspektivních „svazů přátel“, pochlebují mocným, putují napříč politickými stranami, hledají nejvýhodnější politickou pozici anebo přímo zakládají politické strany, přičemž zásobují občany nejen záplavou nedůvěryhodných slibů a vizí (to vyřešíme, zařídíme, změníme, odstraníme apod.), ale i naprostých hloupostí. Tohle rojení všehoznalých „géniů“ vzbuzuje údiv i strach, neboť nejen zkušenosti historické, ale i naše zkušenosti nedávné i současné potvrzují, čeho všeho jsou všichni tito ambiciózní uchazeči o politickou moc schopni. Nejhorší z nich jsou lidé sice jednooborově vzdělaní, leč chorobně ješitní a mravně vyhaslí, kteří považují aktivity v politice za mnohem pohodlnější a finančně i emočně (pocitově) uspokojivější, než každodenní sezení v kancelářích anebo v soudních síních.

„Zeptejte se kohokoliv z nich, co dovede, a nikdo z nich nebude vědět, co říci. Ve svém ubohém životě nikdy nepotřebovali vlastní ruce… Nejsou k ničemu dobří… Žijí z nejhorších instinktů davu a jeho zvířecí řev hojí jejich nesplněné ambice.“

(Ruský spisovatel Vladimír Jemeljanovič Maximov – 1930-1995)

„Vidíš je všady,

jak bez cíle bloudí a hledají životní cestu,

jak závodí vtipem a soupeří urozeností,

a s napětím sil se pachtí ve dne i v noci,

aby se dostali k moci a ovládli obec.“

(Římský básník Titus Lucretius Carus – 94-55 př.n.l.)

Není to však nic nového pod Sluncem (Nihil novi sub Sole). Patrně jako první popsal tuto touhu po politické moci řecký spisovatel Xenofón (asi 430-355 př.n.l.), který ve své knize „Vzpomínky na Sókrata“ popisuje přesně takové typy ambiciózních uchazečů o politickou moc, jaké známe i my. Pozoruhodná je zejména jeho obsáhlá rozprava s Platónovým synovcem Glaukónem, jakož i tato posměšná slova na adresu dalšího „politika“ Eukthydéma:

„Až ten náš Eukthydémos dospěje, přátelé, jistě se nebude držet zpátky, bude-li obec potřebovat radu při řešení nějakého problému; dá se to předpokládat podle jeho zájmů. Nic bych za to nedal, že už má připravený pěkný úvod ke své řeči, ve kterém je moc opatrný, aby nevzbudil zdání, že se něco od někoho naučil. Je zřejmé, že úvodní věty jeho řeči budou znít asi takto:

„Občané athénští! Nikdy jsem se nic od nikoho nenaučil, a když jsem slyšel, že ten nebo onen je obratný v řeči nebo v jednání, nevyhledával jsem styk s ním, ani jsem si nedal práci s vybíráním učitele mezi lidmi, kteří něco znají, ale právě naopak nejenže jsem se vyhýbal příležitosti, jak se něco od někoho naučit, ale i pouhému zdání, že bych měl něco takového v úmyslu. Nicméně vám poradím, co mě samo od sebe napadne.“

Podobně kdyby někdo chtěl dostat od obce místo lékaře, hodilo by se mu, aby začal mluvit takto:

„Občané athénští! Nikdy jsem se u nikoho neučil umění lékařskému, ani jsem nevyhledával nikoho z lékařů, aby se stal mým učitelem; nejenže jsem od lékařů žádné vědomosti nezískal, ale moc jsem si dával pozor, abych nevzbudil zdání, že vůbec z lékařství něco znám. Nicméně dejte mi příležitost lékařskou činnost vykonávat, a já se pokusím naučit se něco experimentováním na vás.“

A hle, mezi těmi, kteří se chtějí stát odborníky v řečnění a ve veřejné činnosti, jsou také takoví lidé, kteří si myslí, že bez přípravy a bez cvičení, z ničeho nic se jimi stanou sami od sebe.“

V pradávných dobách byl výběr vládců velice jednoduchý, neboť tehdy platil přirozený výběr nejsilnějšího. Síla se totiž nedala „ukecat“. Pomineme-li nepříliš časté matriarcháty, pak vůdcem tlupy, smečky, stáda se proto vždycky stal nejsilnější a později i nejchytřejší jedinec (alfa-samec), který si své vůdčí postavení dokázal vybojovat. Ostatní ambiciózní jedinci pak museli čekat na jeho stáří a úbytek sil, aby jej porazili, vyhnali anebo přímo zabili.

Tento způsob přirozeného a lze říci i poctivého výběru vůdce lidé od zvířat odpozorovali, napodobili a učinili zvykem, tj. místní a skupinovou morálkou. Takto postupně vznikli silní místní samovládci a tyrani (autokrati), kteří měli oproti ostatním členům místní komunity řadu výhod a proto byli předmětem závisti těch, kteří tyto výhody neměli. Právě závist totiž byla a stále ještě je hybnou silou všech společenských změn. Předmětem závisti pak byl nejen lepší úlovek, ale i síla, krása, bohatství, počet manželek a vyšší společenské postavení (závidět se dá cokoliv, vyjma chudoby, nemoci, zlé manželky nebo manžela a nezvedených dětí). A jelikož se postupem času rozvíjelo i lidské myšlení, přestalo se poctivě bojovat o moc „tváří v tvář“ a fyzickou sílu postupně nahradily lstivost a zákeřnost (např. pomluvy, jedy, vražení dýky do zad apod.).

Podle Platónovy teorie cyklické změny režimů tak z pradávné autokracie (tyranie) vznikla tímokracie (tj. vláda bojovných aristokratů), poté plutokracie (tj. vláda bohatých obchodníků) a nakonec v Athénách a některých dalších řeckých obcích demokracie, tj. vláda lidu. Jen málokdy se však stalo, že v demokracii zavládla rovnost, spravedlnost a vlídná tolerance – naopak, vždycky se v ní objevili nejen lidé silní a schopní (někteří z nich byli z obce „demokraticky“ vyhnáni anebo přímo zlikvidováni), ale i lidé neschopní a závistiví, kteří usilovali o vlastní sebeprosazení na úkor svých spoluobčanů. Proto se nezřídka stávalo, že nastala „demokraticky nelítostná rvačka o moc“ (někdy i občanská válka) a demokracii opět nahradila autokracie (tyranie).

Autentické historické záznamy o otevřených anebo i zákulisních bojích o moc popisují děje mnohem horší než si dokážeme představit. Dělo se to po celá tisíciletí – otcovraždy, synovraždy, bratrovraždy, vybíjení celých rodů apod. Např. o židovském králi Hérodovi Velikém (37 př.n.l.- 4 n.l.) se říkalo, že je bezpečnější být jeho psem než jeho synem. „Neboť ti, kterým se zachce v jiných budit strach, nutně se sami začnou bát těch, jež budou chtít zastrašit.“ (Marcus Tullius Cicero – 106-43 př.n.l.; O povinnostech). Tyto pochmurné zákonitosti dravého společenského vývoje přetrvaly celá tisíciletí a všichni proroci, věrozvěsti a náboženští i političtí reformátoři byli úplně stejní, neboť milovali přední místo mezi lidmi a obdiv nevědomého davu. Také v současném prostředí neschopných „demokratů“ i další neschopní i všeho schopní Glaukónové, Eukthydémové, lidoví badatelé, absolventi „Vysoké školy života“, „demokraté“, populisté, avanturisté i blázni (kolik jich jen kolem sebe máme?) vidí příležitost k vyniknutí a k dosažení moci, uznání a slávy, neboť bytostně touží být slavní i obávaní a mít moc poroučet, nařizovat i trestat. A čím jsou nevzdělanější, nemravnější a psychicky vadnější, tím jsou agresivnější. Pokud srovnáte historii i naši současnost, užasnete, jak jsou všichni ti toužící po moci napříč věky i kontinenty stále stejní – prolhaní, prohnaní, populističtí, chamtiví, úplatní, zákeřní, lstiví a obecně nebezpeční. Dobře totiž vědí, že „účel světí prostředky“ a že naprostá většina nevědomých, nerozumných a hloupých voličů velice rychle zapomíná na falešné sliby i nekalé způsoby použité k dosažení moci. Proto jsou stále znovu voleni i takoví politici, kteří své voliče již mnohokrát obelhali a prokázali nejen svoji neschopnost, ale i závažné mravní vady.

„Na demokracii je úžasné, že dává každému voliči možnost dopustit se neskutečné hlouposti.“ (Spenderova věta; Murphyho zákony pro právníky)

„Existují dva typy, které se obzvláště úspěšně dostávají do popředí – utopičtí a doktrinářští intelektuálové a cyničtí dobrodruhové, „silní mužové. Je neklamným znakem krize, když lidé těchto typů pronikají do škvír starých politických klik, žádají, aby byli slyšeni, a nárokují si vedoucí pozici.“

(Německý historik Hermann Rauschning – 1887-1982)

Kde se tedy v lidech bere ta soutěživost a touha být prvním mezi předními? Pomineme-li vladařské rody, jejichž příslušníci jsou již po celé generace cíleně vychováváni k civilizovanému způsobu vládnutí (jejich případné mravní poklesky by totiž mohly ohrozit celou dynastii), pak nejnebezpečnější byli vždy vládcové, kteří vzešli z prostých poměrů anebo přímo z lidu. Jedním z nejhorších středověkých příkladů byl např. krejčí Jan Bockold z Leydenu („král sionský„), poté vůdci revolucí Oliver Cromwell a Maximilien Robespierre a v moderní době i Lenin, Stalin, Mussolini, Hitler, Mao Ce-tung, Pol Pot a sevekorejská dynastie Kimů (Putin jim dnes směle konkuruje). Mnozí starověcí filosofové sice popisovali záporné povahové vlastnosti vládců, varovali před zneužíváním moci a pokoušeli se vytvořit představu ideálního vládce – filosofa (Konfucius, Sün-c´, Kautilja, Platón aj.), avšak pouze Buddha (asi 563-483 př.n.l.) jako první filosof na světě přišel s teorií, že příčinou tohoto chování je neovladatelná (též žíznivá) touha po rozvoji v životě (vibhava tanhá). Až po 2500 létech označila moderní psychologie tento projev touhy za pud po uznání a uplatnění, přičemž ohledně všech pudů platí tato poučka novozélanského psychologa C.J.Adcocka:

„Rozum pudům slouží, nevládne jim. Rozum může ovládat pud jen tehdy, když proti němu postaví jiný mocný pud.“

(Základy psychologie; Orbis 1973, str.63)

Pud po uznání a uplatnění nelze úspěšně potlačit, neboť „není-li zničen a vytržen z kořenů jako palma palmyra“ (Buddhovo oblíbené úsloví), zůstává zve své podstatě zachován a při přetlaku emocí příležitostně propukne (podobnost s přetlakovaným Papinovým hrncem); lze jej však rozumově ovládnout pudem sebezáchovy. Ani jediný ambiciózní člověk však není schopen včas zabrzdit svůj „politický rozlet“ a předem uvážit (emoční kalkulace), jaké strasti mu to může přinést a zda mu vůbec případný politický úspěch (emoční zisk) stojí za vynaložené úsilí (emoční vklad). Výsledná politická emoční bilance totiž bývá až příliš často záporná a v historii lidstva se lze jen výjimečně setkat s takovými politiky, které až do smrti provázela chvála, sláva a dobrá pověst. Mínění lidu je totiž vrtkavé, sláva se vzápětí mění v závist, nenávist, pomluvy a urážky (někdy jde i o život!) a i prokazatelně záslužné činy jsou vždycky vystřídány nevděkem. Buddha měl tedy pravdu i v tom, že jakákoliv touha, její uspokojení i lpění na jejích výsledcích jsou zdrojem strastí.

„Největší závist a zášť vyvolávají ti, kdo své vysoké postavení vystavují zpupně a pyšně na odiv a nikdy se necítí dost dobře, nevynášejí-li neustále svou velikost, ať už pomocí vnějších okázalostí, nebo tím, že okázale potlačí každý odpor nebo soutěživý projev.“ (Francis Bacon – 1561-1628; Eseje)

„Rozumný asketik si snadno odvodí, že velkým bolestem se vyhne, pokud bude na mnoha událostech málo emočně závislý.“

(MUDr.Miroslav Plzák – Hra o lidské štěstí; Orbis 1975, str.101)

Všichni chorobně ješitní politici sice míněním lidu pohrdají, avšak pokles obliby anebo dokonce její ztrátu považují za neomluvitelnou drzost. „Jak je možné, že Mne Nejlepšího a Největšího nemají rádi? Co si to vůbec dovolují nemít Mne rádi?“ Poté podléhají návalům hněvu a svým oponentům se usilovně snaží uškodit zesměšňováním anebo urážkami. Přitom jsou natolik hloupí, že nejenže nedokáží ovládat svůj jazyk, ale ani nasupený a odpudivý výraz tváře.

„Nic nečiní člověka tak nemožným jako blahosklonnost, tj. když někdo dává najevo, že jeho rozum je zbytečně velký pro společnost, v níž se nachází.“

(Anglický básník a literární kritik Samuel Johnson – 1709-1784)

„Msta je rozkoší vždy jen pro malichernou a slabou povahu.“

(Římský satirik Decimus Iunius Iuvenalis – asi 50-127 n.l.)

„Kořenem zla je nevědomost“ (Konfucius – 552-479 př.n.l.). Ani jediný z těchto „velikánů“ totiž není náležitě vzdělán ve filosofii, protože jinak by musel vědět, že „ničím jiným si nemohou správcové obce získat přízeň lidu než nezištností a skromností“ (Marcus Tullius Cicero – 106-43 př.n.l.). Nezištnost, skromnost a sebekázeň jsou však přesně tím, co nikoho z uchazečů o politickou moc neláká – naopak bohatství je jejich touhou a dominantní postavení ve společnosti jejich cílem, aniž si uvědomují, že si ve své hlouposti na sebe pletou „bič strastí“.

„Povýšil, zbohatl a pýchou se nadmul,

sám sobě cestu k neštěstí otevřel.“ (Lao-c´- 7.-6.stol.př.n.l.)

Pošetilost mocných prolíná celou historií lidstva, protože onu touhu po moci, vyniknutí a rozvoji v životě mohou rozumově zvládnout pouze lidé filosoficky vzdělaní a vysoce ukáznění. Na politické scéně stěží naleznete někoho takového, neboť političtí světci neexistují.

„Těžké je bojovat se žádostivostí, neboť cokoli si přeje, kupuje si za duši.“

(Hérakleitos z Efesu – asi 544-484 př.n.l.)

„Lidské pokolení nevyjde z běd, dokud se buď stav pravých a opravdových filosofů neujme politické vlády, anebo dokud se třída držitelů vládní moci nějakým božským řízením neoddá vážné filosofii.“ (Platón – 427-348 př.n.l.)

Podle staroindické legendy sepsal asi ve 3.stol.n.l. učenec Višnušarman učebnici moudrosti pro tři syny krále Amarašaktiho s názvem Paňčatantra aneb Patero ponaučení. Tato kniha byla v několika následujících staletích hojně opisována (dnes už ji nezná skoro nikdo) a její autor ji ukončil těmito verši, které by měly být předmětem výuky již na každé základní škole:

„Kdos ctižádostiv a chceš vládnout jiným,

sám sobě nejprve buď tvrdým vládcem!

Kdo na smetišti světa pilně pátrá

po zrnkách moudrosti, po pravdě ryzí,

ten štěstí v životě a úspěch sklízí!“

V Plzni dne 21.12.2024