Trestní řízení ve vlnách zájmů

Pouze bezelstní a důvěřiví občané mohou uvěřit některým filmům anebo televizním seriálům o naprosto přesném, bezchybném, spravedlivém, poctivém a objektivním trestním řízení, nepodléhajícím vnějším zájmům a vlivům. V mnoha případech je to sice pravda, neboť běžná obecná kriminalita (rvačky, domácí násilí, znásilnění, vraždy apod.), dopravní nehodovost anebo nejrůznější havárie nejsou kriminalitou zájmovou – tou totiž vždycky byla kriminalita majetková, na jejímž způsobu vyšetřování i řešení byl mnohdy politický, skupinový anebo i individuálně prospěchářský zájem. Po celá staletí je to stejné a žádný politický režim na tom nic nezmění, neboť nezřízená chamtivost provází lidstvo od pravěku.

„Jak se však podobá, pohrdá lakota každým trestem a hrozná touha po zisku je lidem vrozena. Žádná vášeň nedokáže tolik riskovat jako hrabivost. Vždyť ostatní vášně mají i své meze a lze je krotit strachem.“

(Iosephus Flavius – asi 37-100 n.l.; Válka židovská, Kniha pátá/558,559)

Pouze kriminální historici by mohli uvést příklady hospodářských skandálů z dob Rakousko-Uherska, 1.republiky i poúnorové ČSR, které byly cíleně politicky ovlivňovány. Moje paměť v tomto směru sahá pouze do r.1972, kdy nám byl na školení začínajících prokurátorů takto vysvětlován třídní přístup k řešení hospodářské kriminality: „Když například ředitel podniku ukradne 200 000 Kčs, tak je třeba politicky zvážit, zda není výhodnější jej ve funkci ponechat, než jej zavřít a nahradit někým jiným.“ Několikrát poté jsem zažil, že v případě výskytu nějakého „politicky zájmového“ rozkrádání majetku v tehdejším socialistickém vlastnictví (tehdy § 132 trestního zákona) okresní prokurátor popadl předmětný spis a běžel s ním na OV KSČ, kde pak došlo k jeho záhadné ztrátě.

Byl jsem bezpartijní prokurátor s poměrně rozsáhlou specializací, neboť jsem pracoval na malých okresech, kde jsem musel umět všechno. Stejně jako moji kolegové jsem však věděl, že pokud mi policisté přinesou spis na nějakého funkcionáře KSČ a nepodaří se jej včas „ztratit“, pak všechny důkazy musí být tak dobře „okované“, aby neměly žádnou skulinku, neboť na jakoukoliv moji chybu soudruzi dychtivě čekali. Na každého prokurátora si totiž vedli „složku“, obsahující nejen jeho skutečná nebo domnělá pochybení, ale i podrobné záznamy o jeho třídním původu, rodinné situaci, příbuzných i nejrůznějších zájmových aktivitách. U některých lidí tento komunistický zlozvyk zjevně přetrval dodnes.

O trestné činnosti komunistů bych mohl popsat několik stránek. Vzájemná provázanost stranických funkcionářů totiž byla taková, že své „Pepíky“, „Lojzíky“, „Toníky“ apod. úporně hájili a kryli. Kdo z nich však nebyl „zájmově zapojen“, byl zpravidla obětován, „aby se neřeklo“. Odstíhal jsem proto tehdy i soudce z lidu a člena KSČ pro rozsáhlou zlodějnu (4 náklaďáky od něj odvážely kradený materiál), komunistického hochštaplera falšujícího dosažené vzdělání (žádné neměl!) apod., avšak jakmile jsem sáhl výše (např. na komunistického ředitele výkrmny vepřů) bylo zle, neboť zvýhodňoval i své stranické soukmenovce a ti jej pak padnout nenechali. Prezentovaný politický zájem byl totiž takový, že „kvůli ekonomice nesmíme přehlížet konečné cíle socialismu“ (přesná citace slov tehdejšího vedoucího tajemníka OV KSČ).

Popis tehdejších „zájmových kauz“ by byl velmi dlouhý a patrně i nezajímavý. Dnes už totiž nikoho nezajímá bývalá hospodářská kriminalita, kdy k vyšší trestní sazbě 6 měsíců až 5 let (§ 132 odst.1,2 tehdejšího trestního zákona) stačilo pouhé odcizení majetku v socialistickém vlastnictví nad 20 000 Kčs (značná škoda), a škodou velkého rozsahu byla škoda nad 200 000 Kčs, která (pokud si pamatuji) byla trestána sazbou 3 roky až 10 let. Z dnešního úhlu pohledu to totiž byly škody naprosto směšné. Po listopadu 1989 se však doba zásadně změnila, z láhve byl vypuštěn dlouho utlačovaný „džin chamtivosti“ a trestní řízení zasáhly rozbouřené vlny zištnosti, kořistnictví a politických zájmů – a to mnohdy i těch komunistů, kteří ještě před listopadem 1989 dštili na západní kapitál „oheň a síru“, ale měli ekonomické informace i „spřátelené“ vazby. Rozběhla se proto „divoká“ privatizace národního majetku (dnes příhodně označená za největší rozkrádání století – tj. „zhasnout, rychle krást a teprve pak rozsvítit!“) i podvodné holandské dražby a najednou ti poctiví prokurátoři, kteří po dlouhou dobu dodržovali tradiční postupy při stíhání a vyšetřování hospodářské kriminality, s úděsem zjistili, co všechno se vyšetřovat nesmí, neboť na tom opět není aktuální politický zájem. Proti polistopadovým „dravcům“ totiž byli komunisté naprostí „žabaři“. Francouzský spisovatel Victor Hugo (1802-1885) měl pravdu, když zobecnil přežívající vzpomínky na Velkou francouzskou revoluci v tento nadčasově platný poznatek:

„Národy mnohdy netuší, jak jsou bohaté na lotry. Je třeba převratů, aby je objevily. Pak žasnou, co vstává z prachu.“

Instrukce tehdejšího ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci byly sice nezákonné (mám je ještě uschované i s veškerou mojí oponentní korespondencí), avšak pro policisty byly natolik inspirativní, že někteří z nich se neodvažovali popuzovat nové „mocné“ a ve vidině budoucího vyššího společenského uplatnění začali odmítat i závazné pokyny prokurátorů k vyšetřování takových případů. A pokud si dotyční prokurátoři včas neuvědomili, že na rozbouřených zájmových vlnách „plují proti větru“, byli okamžitě „hozeni přes palubu“. Nebylo jich sice mnoho, ale i ty ojedinělé výjimky byly pro ostatní prokurátory do té míry „výchovné“, že se těmto rozbouřeným vlnám přizpůsobili a teprve poté byli milostivě „naloděni“ na „nově postavenou loď“ státního zastupitelství.

Pokyn tehdejšího ministra pro správu národního majetku a jeho privatizaci ing.T.J. zněl jasně: „Ekonomika se musí rozpohybovat za každou cenu!“ Tou „cenou“ měla být privatizace národního majetku, která však nemohla proběhnout bez překotného úvěrování. Aniž bych po svém „přehození přes palubu“ tušil, že znovu vstupuji na palubu jiné lodi kymácející se na rozbouřených vlnách chamtivosti, k 1.7.1994 jsem nastoupil jako právník u bývalé Kreditní banky, a.s. Plzeň, která se v r.1996 dostala do likvidace a 23.12.1998 do konkurzu. S dosavadními zkušenostmi se značnou škodou a škodou velkého rozsahu jsem byl poté ohromen škodami v rozsahu milionů, stamilionů a dokonce přesahujícími miliardu – něco takového jsem si nikdy nedokázal představit ani ve snu.

Přesný a důkazně spolehlivě podepřený popis těchto dějů od r.1990 do r.1998 je nemožný, neboť existuje nejen množství více či méně přesných svědectví, ale i důvodných podezření o rozmanitých úskocích, záludnostech, podvodech a zákulisních politických jednáních, které ve svých důsledcích těžce poznamenaly celou naši společnost. I rizikové úvěrování totiž bylo politickým úkolem („za každou cenu!“), zadaným přímo ministrem. Tento ekonomický avanturista totiž zjevně nikdy nečetl knihu Marka Tullia Cicerona „O povinnostech“, neboť neznal tuto jeho více jak 2000 let stále platnou poučku:

„Nic neudržuje obec lépe než úvěr, jenž nemůže existovat, nebude-li placení dluhů povinné.“

Na poctivé splácení úvěrů se však tehdy nemyslelo. Mnozí lidé totiž své ekonomické vize nezvládli, neboť zjevně přecenili své možnosti i schopnosti; kromě nich se však objevily i stovky podvodníků, kteří o splácení dluhů nikdy ani neuvažovali, zvláště když se tehdy poskytování úvěrů pohybovalo od naivní důvěřivosti přes korupci až po zločinné spolčení! Mnohamilionové úvěry byly proto poskytovány i zjevně nedůvěryhodným osobám na pochybné podnikatelské záměry a naprostým výstřelkem bylo poskytnutí úvěru na údajné rýžování zlata v Equadoru, přičemž za tento úvěr se ručilo zimním stadionem v Karlových Varech, který však jako majetek státu zástavou ani být nemohl. Dlužník se pak i s pěti miliony Kč ztratil, banka nikdy neviděla ani gram vyrýžovaného zlata a zástava byla neplatná, což ostatně pracovníkům banky muselo být jasné již při nahlédnutí do výpisu z katastru nemovitostí. Na některých úvěrech měly dokonce zájem i politicky aktivní osoby a z některých úvěrů dokonce plynulo milionové „všimné“ přímo na nadaci „Srdce pomáhá“, kterou si pro sebe zřídil ministr pro správu národního majetku a jeho privatizaci ing.T.J. Nakonec tedy rozbouřené politické vlny potopily nejen tuto banku, ale postupně i banky další – jinak to totiž ani dopadnout nemohlo. Řada vlivných osob včetně mnohých politiků sice tuto kritickou dobu úspěšně překonala a „zázračně“ zbohatla, ale zbyly tisíce klientů bank, kteří zaplatili onu „cenu privatizace“, bezmocně se „plácali ve vlnách“ a nikdo jim nepodal pomocnou ruku.

Najednou totiž došlo k tomu, s čím touhou po moci a chamtivostí zaslepení ideoví původci privatizace nepočítali – peníze vkladatelů totiž byly překotně „rozfofrovány“ do ztrátových úvěrů, dluhy nebyly spláceny a stále narůstající ztráty byly odepisovány. Prostí vkladatelé se tudíž nemohli dostat ke svým vkladům ve zkrachovalých bankách, neboť jejich věcné právo ke svým penězům se bez jejich vědomí anebo předchozího nebo i následného souhlasu změnilo v právo závazkové.

Nikdo jim totiž předem neřekl (Marcus Tullius Cicero by řekl, že to byl záludný úskok a lest), že jejich peníze se v okamžiku vložení do banky právně změní v peníze náležející bance, vůči které se pak tito občané stanou pouhými věřiteli a získají vůči ní pouze pohledávku, a to i v případě, že přes banku povedou pouhý platební styk. Mnohokrát se proto stalo, že v bance „uvízly“ i peníze určené jiným subjektům, což způsobilo obrovské potíže nejen v platebním styku, ale i v situaci mnohých podnikatelů, kteří sice své závazky splnili (dali totiž bance příkaz k úhradě), ale jejich smluvní partneři již tyto peníze nedostali. Všichni tito věřitelé se pak nemohli ke svým penězům několik let dostat a po dlouholetém řízení se jim nakonec vrátilo zhruba 6% vložené částky. Už tedy neplatilo heslo „Vaše peníze jsou u nás v bezpečí“, ale ukázalo se, že v mnohých bankách jsou peníze jejich klientů v extrémním nebezpečí. Tento otřes veřejného mínění byl tak veliký, že se dal připodobnit komunistické měnové reformě z r.1953. Lidé prostě přestali věřit nejen bankám, ale i politikům, kteří je celá léta obelhávali a sami přitom velice pečlivě dbali na to, aby sami škodu neutrpěli.

A najednou se politické vlny „obrátily“ a ti, kteří to zkázonosné vlnobití způsobili, předstírali ztrátu paměti. Pamětníci si jistě vzpomenou, jak byla koncem dubna 1997 s velkou slávou zřízena vládní odborná komise pro boj se závažnou hospodářskou kriminalitou a jak se v souvislosti s tehdejším vyšetřováním krachu Kreditní banky, a.s. Plzeň hovořilo o rozsáhlé trestné činnosti a očekávaných následných tvrdých trestních postizích. Souběžně byla zřízena i Parlamentní vyšetřovací komise ke krachu Kreditní banky, a.s.Plzeň, avšak obě tyto komise neměly vyšetřovat konkrétní kriminální případy, ale měly celou situaci pouze analyzovat. Konkrétní výsledky obou těchto komisí proto byly „bezzubé“, neboť nikdo se ani neodvážil naznačit, kteří lidé byli skutečnou příčinou tohoto extrémního politicko-ekonomického skandálu.

Konkrétním vyšetřováním byli pověřeni plzeňští policisté, kterým jsem tehdy říkal, že jim v bance vyhradíme velkou kancelář, kde budou mít k dispozici nejen všechny spisy, ale i všechny zainteresované pracovníky banky, kteří jim případné nejasnosti vysvětlí. Přestože mne jejich velitelé z minulosti znali a dobře věděli, že mám pravdu, museli splnit zadaný „zazdívací“ rozkaz. Veškeré úvěrové spisy proto byly policií zajištěny a v nákladním automobilu převezeny na tehdejší Krajskou správu Policie ČR v Plzni, kde se poté válely podél stěn, nikdo se v nich nevyznal, padal na ně prach a s plynoucím časem byly policisty se stále větším odporem překračovány – a přitom v některých z nich byly přímo „výbušné“ informace. Nikdo se však (raději) neodvažoval v těchto spisech bádat, neboť se tam vyskytovala nejen jména vysoce postavených politiků, ale i politická, hospodářská a kriminální propletenost. Tím tedy bylo i celé policejní vyšetřování od samého počátku zmařeno, což se však dalo očekávat a stát se zřejmě mělo.

Konkrétní výsledky plánovaného záměru uspokojit rozjitřené veřejné mínění nalezením „obětních beránků“ a nějakými monstrprocesy s tvrdými tresty proto byly jednoznačně neuspokojivé a musel se tedy najít nějaký viník tohoto předem naplánovaného neúpěchu. Obě tyto komise proto byly po roce rozpuštěny a předseda oné vládní odborné komise byl převelen zpátky na své bývalé pracoviště, kde mu pak jeho bývalí podřízení nejrůznějšími ústrky škodili.

Nic se tedy nevyšetřilo a celá řada i zcela jasných případů se rozplynula do ztracena. Přestože pouze v případě Kreditní banky, a.s. Plzeň byly ztráty z nesplacených dluhů mnohamiliardové, pravomocně byly odsouzeny pouze čtyři případy, z toho dva podvody v souvislosti se získáním úvěru, jeden podvod v souvislosti s dražbou za účasti vedoucího pracovníka banky a jeden případ zcizení směnky, uložené v bankovním trezoru ze strany pracovníka banky ve prospěch jejího klienta. V ostatních případech pak policejní vyšetřovatelé došli k „vlídnému“ a důkazně nepodloženému závěru, že tehdejším klientům banky se pouze nezdařil jejich dobře míněný podnikatelský záměr, neměli od samého počátku jejich smluvního vztahu úmysl banku podvést (nikdo se totiž k tomu nepřiznal) a tudíž nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu podvodu. Naši slovutní ekonomové, policisté ani státní zástupci však nepochopili to, co věděl už před dvěma tisíci léty Marcus Tullius Cicero – pouze tehdy je obec dobře udržována, je-li placení úvěrů povinné! Banky totiž ve svém vlastním zájmu nesmějí (!) poskytovat úvěry na dobrodružné a experimentální podnikatelské záměry, pokud není bezpečně zajištěna jejich splatnost. Takže cena za ono sice plánované, leč neuskutečněné „rozpohybování ekonomiky“ byla extrémně vysoká a stabilitě společnosti rozhodně neprospěla.

V r.2004 byl v Právním rádci 7/2004 publikován článek „Subjektivní stránka trestného činu“, ve kterém byl podrobně popsán tehdejší průběh vyšetřování případů souvisejících s krachem Kreditní banky, a.s. Plzeň. Ze 117 evidovaných trestních případů totiž tehdy byly pravomocně odsouzeny pouze čtyři výše zmíněné případy (3,42%) a 13 věcí nebylo u soudu ještě skončeno (11,11%). Toto byl tedy konkrétní výsledek sedmiletého policejního vyšetřování za „účinného dozoru“ státního zastupitelství. Od té doby se sice rozbouřené vlny veřejného mínění uklidnily, avšak důvěra občanů v bankovní sektor i v naše politiky byla vážně narušena.

Netrvalo však dlouho a policisté i státní zástupci se rychle přizpůsobili novým politickým vlnám i zlořádům. Zatímco v minulém režimu bylo „vlnobití“ jednosměrné, náhle způsobovaly vlnobití nejen protichůdné zájmy jednotlivých vlivných politiků, ale i celých znepřátelených politických stran. Politici se navzájem hrubě uráželi, podávali na sebe trestní oznámení a nezřídka se jim dokonce podařilo prostřednictvím vlivných „zájmových skupin“ zmanipulovat orgány činné v trestní řízení k naprosto nesmyslné a společensky škodlivé aktivitě, která nejenže nepřinesla toužené navlečení neoblíbených politiků do vězeňských tepláků, ale ještě více prohloubila nedůvěru občanů ve státní orgány, v právo i ve spravedlnost. Je totiž pozoruhodné, že zatímco v době vyšetřování krachu Kreditní banky, a.s. Plzeň byli policejní vyšetřovatelé i státní zástupci extrémně zdrženliví při vyhledávání důkazů o možných podvodných úmyslech evidentních podvodníků (přitom mohli vcelku snadno prokázat pouze nepřímý úmysl, tj. srozumění s možným následkem), nyní byli extrémně horliví a proto začaly být vymýšleny fantazijní konstrukce o rozsáhlých podvodech a spiknutích, aniž byly podepřeny věrohodnými důkazy. Přesně to se stalo v případě razie na Úřadu vlády 13.6.2013, po které padla vláda ing.Petra Nečase a došlo k vazebnímu stíhání Jany Nagyové, Ivana Fuksy, Petra Tluchoře a Marka Šnajdra. Když pak v televizi sebevědomí JUDr.I.I. a plk.R.Š. vykládali své konstrukce o obludném spiknutí proti státu a dokládali je podivuhodně vypadajícími důkazy, po předchozích zkušenostech s kauzou Kreditní banky, a.s. Plzeň bylo téměř jisté, že se bude opakovat podobný scénář a celá tato „nafouknutá“ kauza skončí fiaskem.

Gaius Iulius Caesar (100-44 př.n.l.) měl pravdu (a dobře si to zapamatujte!), když pravil: „Zkušenost je nejlepší učitelkou všeho!“ (Experientia optima rerum magistra est!). Tito dva pánové sice evidentně očekávali horu slávy, uznání, ocenění, vyznamenání a snad i vyšší společenské funkce, ale nakonec z té „hory slávy“ zbyl jen kopeček něčeho hodně smrdutého. Sice se dodatečně pokoušeli výsledky své „práce“ obhájit, ale takto rozhodně nevypadá úspěšně vedené trestní řízení. Ve své nekritické sebejistotě totiž nepochopili, že hrají pouhou roli mouřenínů, kteří budou vzápětí „hozeni přes palubu“. Připomeňme si proto tato slova čínského filosofa Lao-c´: „Kdo stojí na špičkách, nestojí pevně! Kdo dělá dlouhé kroky, nekráčí nejrychleji!“.

Výsledkem této mnohokrát manifestované ochrany naší ekonomiky tudíž byly nejen četné zprošťující rozsudky, ale i mnohomilionová odškodnění nedůvodně stíhaných osob – stačí si jen namátkově vzpomenout na případy JUDr.Parkanové, ing.Vitáskové, ing.Schneidrové, generála Halenky i osob stíhaných v souvislosti s kauzou ing.Nečase a Jany Nagyové; ostatně i vyšetřování případu ing.Babiše vykazuje četné podobné znaky nekvality. Nároky státních zástupců vůči policistům i vůči sobě samotným se totiž za třicet let od zániku prokuratury výrazně snížily, což je patrno i ze statistiky zprošťujících rozsudků.

Základními kategorickými mravními imperativy trestní praxe jsou uvážlivost, spravedlivost, poctivost, slušnost, přesnost, pečlivost a přiměřenost. Každá věta v obžalobě musí být podepřena ověřitelným důkazem, a to i včetně přesvědčivého popisu subjektivní stránky trestného činu – tj. co údajný pachatel zcela jistě věděl, musel vědět anebo vědět měl a mohl. Mnozí autoři současných obžalob se však nějakými důkazy neobtěžují a opírají se pouze o vhodně kombinované fantazijní představy a domněnky, kterými doplňují mezery v důkazech. Tuto skutečnost by mnozí advokáti jistě potvrdili.

Pokračování v této úvaze by bylo velice pochmurné, neboť těch špatností je mezi námi příliš mnoho a zasahují do všech oblastí našeho života. Něco shnilého je proto i v policii, ve státním zastupitelství a u soudů – a tím „něčím“ jsou nerozumnost, nevědomost, nerozvážnost, arogance, pýcha, formalismus, lhostejnost a bezcitnost. Za uplynulých 34 let se totiž ještě nenašel ani jediný mravně silný a úctyhodný politik, který by si s těmito nešvary dokázal poradit. Chybí nám totiž osobnost Marka Tullia Cicerona a právnické fakulty prozatím nikoho takového nevyprodukovaly. Pamětníci z řad právníků by si jistě dokázali představit v Poslanecké sněmovně anebo ve vládě řečníka typu doc.JUDr.Jaromíra Kincla, CSc., na jehož přednášky o římském právu chodili studenti všech ročníků! Ostatně – na které právnické fakultě se v seminářích probírá alespoň Ciceronova kniha „O povinnostech“?

„Vždyť žádná doba lidského života, ať občanského nebo osobního, ať veřejného či soukromého, ať ve vztahu k sobě nebo k jiným, nemůže se obejít bez nějaké povinnosti a v tom, že je zachováváme, spočívá čestné jednání, právě tak jako v jejich zanedbávání jednání nečestné.“ (O povinnostech, Kniha první/2)

V Plzni dne 25.3.2024