Váha a síla slov

Všichni zajisté známe staročeské přísloví „řeč se mluví, voda plyne.“ Podobně zní i francouzské přísloví „hluku mnoho, a nic z toho.“ Takové podceňování váhy a síly slov se však nevyplácí, protože téměř každodenně se setkáváme s tím, jaké škody dokáží napáchat hloupá, neuvážená anebo i promyšlená zlá slova – např. urážky, lži, pomluvy, plané nebo lživé sliby, udání apod. Patrně jen málokdo také zná teorii MUDr.Miroslava Plzáka o emočních ostřelovačích a emočních gansterech, kteří cíleně užívají svá slova k vyvolávání obav, strachu, špatné nálady anebo i hněvu (Hra o lidské štěstí, Nakladatelství Orbis 1975). Podobné zkušenosti však nalezneme i ve staroindických textech:

„Rána otevřená vystřeleným šípem se opět zacelí,

les pokácený sekerou dřevorubcovou opět vyroste,

avšak rána zasazená slovem a ošklivou řečí se nikdy nezacelí.“

(Indický hrdinský epos Mahábháratam – asi 8.-5.stol.př.n.l.)

Kdyby MUDr.Miroslav Plzák znal indickou učebnici Paňčatantru (aneb Patero ponaučení), sepsanou patrně již ve 3.stol.n.l., jistě by své praktické zkušenosti obohatil i o tyto staroindické texty, jejichž nadčasovou platnost by patrně potvrdili i mnozí současní utrápení muži:

„Svárlivá žena si vždycky najde příčinu k hádce,

a nemá-li jim, tedy si ji vymyslí.“

„Hloupá, umíněná a svárlivá žena je neštěstím muže a zkázou domova.

Co má v srdci, to jí nepřijde na jazyk,

a co jí přijde na jazyk, to je líp neposlouchat.“

Je neštěstím této doby, že lidé všeobecně neradi čtou vážná slova, nad kterými musí myslet, a pokud je vůbec čtou, pak nanejvýše krátké texty, neboť dlouhodobý a soustředěný nápor na jejich zanedbané myšlení nedokáží zvládnout. Ani tato úvaha není pro každého. Na některých jejích místech proto budou provedeny odkazy na doplňující studia, která hlubokomyslně uvažujícím čtenářům umožní snadněji pochopit obsah tohoto textu. Začněme tím nejznámějším a přitom nejzáhadnějším výrokem:

„Na počátku bylo Slovo, a to slovo bylo u Boha, a to slovo byl Bůh.“

(Evangelium sv.Jana, kap.1/1)

Odbočka první:

Evangelista Jan nebyl žádný světec, neboť kolegium světců s rozličnými patronáty je pouhým účelovým výplodem raně středověké křesťanské fantazie, jehož cílem bylo nahradit tehdejší vžitý panteon řeckých a římských bohů. Protože své evangelium napsal jako poslední z evangelistů asi po r.100 n.l. (tj. zhruba 70 let je Ježíšově smrti), téměř všichni biblisté se shodují v tom, že Ježíše Krista nikdy nepoznal a ani jej neviděl. Tato skutečnost také vážně poznamenala obsah jeho evangelia, které se zásadně liší od předcházejícících evangelií a obsahuje i četné smyšlené legendy, o kterých se evangelisté Matouš, Marek a Lukáš vůbec nezmiňují. O osobě evangelisty Jana pak významně hovoří notoricky opomíjená indicie, že v křesťanské věrouce je považován za patrona otrávených křesťanů. Každý policejní specialista na drogovou kriminalitu by v tomto okamžiku musel nutně zpozornět, neboť je velice pravděpodobné, že Jan psal své evangelium anebo dokonce i pověstné Zjevení sv.Jana pod vlivem nějakých drog, nejspíše tehdy poměrně dosti rozšířeného hašiše. To by totiž vysvětlovalo nejen jeho jazyk výrazně se lišící od jazyka ostatních evangelistů, ale i popisované strašidelné halucinatorní představy.

Odbočka druhá:

Nikde jinde se v Bibli o tvořivé činnosti samotného Slova totožného s Bohem nehovoří. První biblickou zmínku o jakémsi tvořivém božím slovu však nalezneme už v 1.knize Mojžíšově (Genesis), kap.I/3: „I řekl Bůh: Buď světlo. I bylo světlo“ (přestože Slunce jako zdroj světla stvořil až čtvrtého dne). Tok myšlenek evangelisty Jana proto musíme vysledovat až k jejich původu a jelikož to nebyl filosof, je patrno, že stejně jako stovky pozdějších křesťanských eklektiků čerpal z mnohých pramenů, získané informace pomyslně „nasypal do pytle“ a pak z něho vyjmul novou věrouku.

Evangelista Jan byl jen průměrný Žid, který uměl číst i psát a patrně znal i úvahy významného židovského učence a eklektického filosofa Filóna Alexandrijského (asi 25 př.n.l.-40 n.l.), který se snažil propojit judaismus s antickou filosofií, zejména s učením Pýthagory ze Samu (asi 580-500 př.n.l.), Hérakleitem z Efesu (asi 544-484 př.n.l.) a Platónem (427-347 př.n.l.). Zejména Hérakleitos z Efesu jej inspiroval svým učením o logu, což je slovo, které mělo ve starořečtině až 50 možných významů (řeč, slovo, rozum, myšlenka, řád, všeobecný zákon, všeobecná pravda, všeobecný řád, božský zákon atd.). Hérakleitos používal tento pojem v různých souvislostech, takže při dosazení kteréhokoliv možného významu lze i jeho výroky vysvětlovat různě. V tom právě spočívá mnohosmyslnost a záhadnost jeho výroků, pročež byl ve starověku označován jako Skoteinos, tj. „Temný“. Eklektik Filón pak tyto pojmy zamíchal, z logu (myšlenky, slova apod.) učinil jednotu s Bohem a dokonce i „boží součást“ („Syna božího“), tj. prostředníka mezi Bohem a lidmi. Právě od Filóna tedy pochází pozdější křesťanská věrouka o Synu božím, za kterého byl označen ukřižovaný Ježíš Kristus. Také Filón přitom Ježíše Krista neznal, nikdy se o něm nezmínil a zemřel ještě dříve, než křesťanství začalo zapouštět své kořeny. Křesťané to sice jen velice neradi slyší (pokud jsou vůbec ochotni naslouchat), ale právě Filón je proto považován za ideového tvůrce křesťanské doktriny o Synu božím, ačkoliv se prokazatelně inspiroval u pohanského filosofa Hérakleita. Z hlediska Filónovy filosoficko-náboženské představivosti totiž tvořivému Božímu Slovu (logu – Kniha Genesis 1/3) musela nezbytně předcházet „tvořivá boží myšlenka“ (též logos), neboť pro Filóna jako věřícího judaistu a současně i uvažujícího eklektického filosofa bylo nepředstavitelné, že by Bůh tvořil bez předchozího rozmyslu.

Od Filóna tedy pochází představa o jednotě myšlenky (logu), slova (logu) i Boha. Příkře se vyjadřující Hérakleitos by se však Filónovi i všem křesťanům nutně vysmál těmito slovy:

„Kolika lidí řeči (logos) jsem slyšel, nikdo nedospívá k tomu, aby poznával, že moudré (logos) je od všeho odděleno.“

Co všechno tedy může znamenat pojem logos? Věroučným představám se překážky nekladou. Cesty víry jsou sice po tisíce let křivolaké, ale naštěstí vyzpytovatelné.

Odbočka třetí:

Slova nejsou pouhým bezvýznamným „plácnutím do vody“. Jak již bylo řečeno, písemný i ústní projev má totiž tvořivou i ničivou povahu a stojí „na počátku“ všelikého dobra i zla. Indický filosof Buddha (asi 563-483 př.n.l.) proto dělil činy (karmany) na myšlenkové, slovní a skutkové, přičemž každý čin měl podle své povahy i odplatné (karmické) účinky buď v tomto životě, v příštím životě anebo v některém z příštích znovuzrození. Proto požadoval, aby nejen jeho učedníci, ale i ostatní lidé kontrolovali své myšlenky, vážili svá slova a ovládali své skutky. Tento požadavek je sice stále aktuální, avšak úředníci ministerstva školství tento názor evidentně nesdílejí a proto také není tématem jakékoliv školní výuky.

Občas zaslechnete nějakého věroučného „mudrlanta“, který význam slov zlehčuje a odvolává se na údajná slova Ježíše Krista: „Ne podle slov, ale podle skutků jejich poznáte je.“ Takový výrok ovšem v žádném z evangelií nenaleznete. Evangelista Matouš uvádí pouze výrok „po ovocích jejich poznáte je…“ atd. (kap.7/16,20), což v podobné formě opakuje i evangelista Lukáš (kap.6/44). Žádný evangelista tedy nehovoří o tom, že by snad slova měla mít menší váhu než činy. Historické zkušenosti totiž potvrzují, že účinky činů slovních mohou být mnohem horší než účinky činů skutkových.

Odbočka čtvrtá:

Obsahem a úrovní slovního projevu se zabývali již ve starověkém Egyptě. Egyptský vezír (dnes bychom řekli premiér) Ptahhotep již ve 25.století př.n.l. vyslovil tyto moudré rady týkající se slovního projevu:

„Neříkej jednou to a podruhé ono;

a nezaměňuj jedno s druhým.

Jen tehdy, když budeš mluvit dokonale,

dosáhne každý tvůj úmysl svého cíle.“

„Jen tehdy mluvit máš, když víš, že věci rozumíš.

Ten kdo na poradě mluví, má být umělcem;

vždyť mluvení je těžší než kterákoliv jiná práce,

a jen tomu slouží, kdo ovládá je dokonale.“

Buď uvážlivý, kdykoli mluvíš.

Máš vždy vyřknout něco vynikajícího,

aby velmoži, kteří tě poslouchají, řekli:

„Jak krásné je to, co vychází z jeho úst!“

Slavný řecký teoretik řečnictví (rétoriky) Ísokratés z Athén (asi 436-338 př.n.l.) sice Ptahhotepova naučení neznal, avšak jeho názory byly podobné. Cílem jeho rétorické výchovy bylo umění odůvodnit názor, dovednost používat vhodné výrazy a získání citu pro situační vhodnost. Byl toho názoru, že úplné vzdělání athénského občana i politika zahrnuje nejen znalost filosofie, etiky a historie politiky, ale i schopnost hovořit politicky mravně. Mezi našimi politiky však stěží naleznete jediného, který Ísokratova pravidla řečnictví zná a používá, natož aby znal Ptahhotepova naučení. Slovní projevy v Poslanecké sněmovně anebo v Senátě jsou toho smutným důkazem.

Úpadek vzdělanosti i mravnosti, zahájený křesťanskými fanatiky již v 5.stol.n.l. a poté cíleně rozvíjený ve všech totalitních režimech, nutně zasáhl i rétoriku. Kdyby měly být citovány všechny fanatické a nenávistné projevy křesťanských kněží a poté i muslimů, revolucionářů všeho druhu, fašistů, nacistů, komunistů i současných ruských, čínských a severokorejských nacionálních socialistů, byla by to vskutku „ďábelská bible“. A stále to pokračuje, protože míra všeobecné pitomosti činí i z neuvěřitelných pitomostí pitomosti uvěřitelné. Dosažení všeobecné pitomosti (nerozumnosti, nevědomosti a hlouposti) je pak největší touhou kněží a politiků všech věrouk a „ismů“, kteří záměrně šíří bludy, polopravdy, dezinformace a lži a toužebně si přejí, aby lidé byli poslušní, moc nepřemýšleli a všechno jim uvěřili. Stačí si jen poslechnout anebo přečíst projevy současných ruských politiků anebo ideologů a nutně musíte dojít k závěru, že ti všichni patří do přísně uzavřených oddělení psychiatrických léčeben, ne-li přímo do kriminálu.

Ani naše republika nebyla ušetřena veřejných projevů intelektuální nedostatečnosti, zejména v souvislosti s pandemií covidu anebo současným válečným konfliktem na Ukrajině. Všechno to, co jsme viděli i slyšeli, totiž muselo slušnými lidmi hluboce otřást. Nejen Ptahhotep a Ísokratés, ale i slovutný římský právník a rétor Marcus Tullius Cicero (106-43 př.n.l.) by se podivili či spíše vyděsili, kdyby viděli a slyšeli, jak hluboko klesla formální i obsahová úroveň slovního projevu nejen našich spoluobčanů, ale i našich současných anebo bývalých politiků, samolibě se považujících za elitu národa. Nejenže mnohdy žvaní bez rozmyslu (rychleji mluví než myslí a pak se omlouvají anebo svá slova popírají), ale ještě věří tomu, že svým slovním projevem vyjadřují (prezentují) svoji genialitu, ačkoliv mnozí z nich nedokáží zformulovat ani jedinou smysluplnou českou větu. Pokud však pozorně vyslechnete i obsah řečeného a porovnáte jej s vlastními vědomostmi, zkušenostmi i vizuálním poznáním, snadno zjistíte, že i s jejich vzděláním, intelektem a mravními kvalitami to zdaleka není tak slavné, jak se pokoušejí předstírat. Jejich vzdělání je totiž omezené, pamatují si jen to, co chtějí a hlavně si pamatují, že k dosažení úspěchu a moci je každý prostředek dobrý. V důsledku neustále se prohlubující všeobecné nerozumnosti, nevědomosti a hlouposti (pitomosti) však stále nalézají vděčné posluchače, kteří je obdivují, nekriticky jim věří, jejich slova dále rozvíjejí a s planoucíma očima je ve stále nové podobě rozšiřují (klasické „informační šumy“). Míra nadšení je přímo úměrná míře hlouposti. Této situace zneužívají i občané s politickými ambicemi (v poslední době zejména někteří „renomovaní“ advokáti), kteří předstíráním bytostného zájmu o věci veřejné a občanská práva i blaho občanů získávají „politické body“ a přitom sledují jen své vlastní sobecké cíle. A k tomu všemu slouží slova, která jsou počátkem nejen mnohého dobrého, ale i mnohého zlého.

Cesta k nápravě je snadná pro lidi rozumné a ukázněné, a extrémně obtížná pro lidi nerozumné, nevědomé, hloupé a neukázněné. Římský státník a stoický filosof Lucius Annaeus Seneca (4 př.n.l.-65 n.l.) kdysi pravil, že pokud člověk využívá pouze zkušenosti svého omezeného lidského věku, pak využívá zkušenosti zhruba sedmdesáti let; pokud však využívá zkušenosti předků, má takové vědomosti a zkušenosti, jako kdyby žil tisíce let. Ta pokora a historický nadhled dnešním lidem chybí. Jsem si naprosto jist, že ani jediný světový státník a ani jediný náš politik by např. nedokázal jmenovat ani jediného z pověstných sedmi antických mudrců, kteří kromě jiného pronesli tato ponaučení:

Mnoho slyš, málo mluv!

Jazyk myšlenky nepředbíhej!

Odbočka pátá:

Sedm antických mudrců: Solón z Athén (asi 640-560 př.n.l.), Thalés z Mílétu (asi 625-547 př.n.l.), Periandros z Korintu (7.-6.stol.př.n.l.), Kleobúlos z Lindu (6.stol.př.n.l.), Pittakos z Mytilény (7.-6.stol.př.n.l.), Cheilón ze Sparty (6.stol.př.n.l.) a Biás z Priény (asi 620-550 př.n.l.). Z jejich výroků lze připomenout i tyto:

„Nejsou důkazem rozumné představy přemnohá slova;

usiluj o jedno moudré,

vol sobě jedno dobré,

tak spoutáš lidí žvanivých jen bez konce tlachavou řeč.“ (Thalés)

„Pro člověka pilného není nic nemožné.“ (Periandros)

„Mysli na to, do děláš!“ (Biás)

Nerozumnost, nevědomost, hloupost a mravní nedostatečnost jsou příčinou toho, že lidé nejen chybují, ale ani se nestydí za svá slova i činy. Kdo podle Ptahhotepova naučení anebo Buddhova příkazu dokáže soustředěně kontrolovat své myšlenky, vážit svá slova a ovládat své činy? Takových lidí není mnoho a proto to s lidstvem vypadá tak špatně. Stačí se jen podívat na řvoucí davy mávající vlajkami, šibenicemi nebo zbraněmi a je vám okamžitě jasné, jaká je jejich myšlenková úroveň a kam celé lidstvo směřuje. Velkorysá příroda totiž patrně poskytla lidstvu jen omezenou míru inteligence, avšak lidí neustále přibývá.

Jan Werich v jednom pořadu s Miroslavem Horníčkem pravil: „Já si dávám pozor na to, co říkám, abych neřekl něco, co nechci slyšet.“ Někteří lidé si totiž zapisují nejen to, co jste řekli, ale z útržků vašich slov vytvářejí i to, co jste neřekli, a trpělivě čekají na příležitost, aby vám vaše bývalá nerozvážná slova připomněli anebo aby vás pomluvili. Dobře si to pamatujte!

Slova mají obrovskou moc. Takže znovu, pro každého:

Jazyk myšlenky nepředbíhej! Dávejte si dobrý pozor na to, co říkáte, abyste neřekli něco, co byste jednou velice neradi slyšeli!

„Kdo má uši ke slyšení, slyš!“ (Evangelium sv.Matouše, kap.13/9)

V Plzni dne 24.8.2022